Sochařka Alexandra Koláčková: Hledáme balanc mezi historickou zkušeností a požadavky moderní doby

Nelze si nevšimnout, jak se lidé rozzáří, když uvidí některou z vašich plastik. To je záměr?

Ano, chci, aby se lidé cítili příjemně a radostně. Potřeba oceňovat radost jako jednu z nejvyšších kvalit života má prapůvod zřejmě v mém dětství, kdy jsem kvůli maminčině nemoci moc legrace nezažila. A tak jsem si podvědomě v dospělosti našla cestu, abych si život „rozsvítila“. Hledám a vyrábím radost v jakési nadprodukci pro sebe i pro druhé. Už samotný proces tvorby je zábavný.

Patří do hledání radosti i zářivé barvy?

Ty potřebuji k životu a věřím, že většina lidí to má stejně. Inspirovala mě tvorba umělců, jako byl Hundertwasser, Gaudí nebo Picasso. Jejich vidění světa je mi blízké, nacházím u nich potvrzení toho, k čemu jsem sama došla. Skvěle jsem se cítila třeba v Mexiku, kde se „moje“ barvy užívaly odpradávna. Líbí se mi ale i moravský barvitý folklor a umění tzv. primitivních národů.

Vaše plastiky jsou k vidění doma i ve světě. Hned čtyři teď zdobí náměstí ve Slaném v rámci dlouhodobého projektu Sculpture Line. Můžete ho přiblížit?

Tenhle sympatický sochařský letní festival vznikl v roce 2015 v Praze, dnes je z něj mezinárodní akce. Projekt formou instalací soch do veřejného prostoru pomáhá umělcům i městům. Ta si totiž často vystavené objekty koupí a na místě trvale umístí. Já jsem součástí Sculpture Line od prvního ročníku, to on mi umožnil prezentovat díla na atraktivních místech.

Kterou ze svých prací máte nejraději?

Všechny jsou moje děti. Těším se z každé práce, protože žádná není stejná. Od chvíle, kdy plastiku vytáhneme z ateliéru a postavíme na místo určení, začíná si žít vlastním životem.

Často se stává, že je problém ji na místo dostat. Lidé mají velké zahrady, ale úzké vjezdy, parky ve městech jsou často různě zatarasené. Sochy tak občas létají vzduchem pomocí jeřábů nebo je v místech, kam se technika nedostane, taháme jak staří Egypťané ručně po kulatých kládách.

Jaká je vaše aktuálně poslední plastika?

Nedávno jsem dokončila nástěnný reliéf pro domov důchodců v Lomnici nad Popelkou. Prostředí bylo náročné specifickými potřebami osob s Alzheimerovou chorobou. Cílem bylo přinést trochu radosti a barev nejen jim, ale i personálu a návštěvníkům. Nakonec se mi ta práce moc líbila. Reliéf je skvělý formát pro keramickou techniku, ale málo se u nás využívá. Zřejmě ho mají lidé spojený s budovatelskými výtvory z doby totality.

A kde všude můžeme vaše díla potkat?

Prakticky všude. Dnes jsou mými obchodními partnery magistráty měst i soukromí klienti a firmy. Ráda pracuji volně na plastikách, kterým pak hledáme uplatnění. Ovšem starý způsob práce na zakázku má taky své kouzlo. Těší mě opřít se o nějaký příběh, který vychází z konkrétního místa a jeho využití.

Kvalita veřejného prostoru je hodně diskutovaná, jak ji vnímáte vy?

Budovy v historických městech rostly víceméně živelně podle potřeb komunity kolem prostranství, na kterých se odbýval veřejný život. Modernismus v architektuře se zaměřil na velkolepé stavby a vnitřní komfort. Kolem nadměrně velkých budov vznikaly zbytkové plochy, které se ukázaly být pro lidi příliš velké a větrné. Jsou neútulné, večer i o víkendech opuštěné a v letních vedrech vylidněné. Veřejný prostor zasáhl i rozvoj automobilismu, protože do té doby patřil pěším.

Máme naději na zlepšení?

Hledáme balanc mezi historickou zkušeností a požadavky moderní doby. Snaha vdechnout ulicím měst zase život je znát. Vrací se stromy, které poskytují stín, kultivují se vodní plochy, omezuje doprava. Znovu se tak vytváří podmínky pro pěší i prostor pro bezpečný volný pohyb dětí. S tím jde ruku v ruce zájem lidí pobývat venku a provozovat komunitní aktivity. To vše tvoří atmosféru místa. Mám velkou radost, jak naše města rozkvétají.

Kdy se ve vás probudila výtvarnice?

Otec byl chirurg, velice zručný. Ve volném čase maloval a pořád něco vytvářel. Já jsem už jako malá pořád kreslila. V ZUŠce jsem si osahala základní výtvarné techniky a snila o grafické škole a profesi ilustrátorky knížek.

Možná z nedostatku průbojnosti jsem se nakonec přihlásila jen na výtvarný obor na pedagogické fakultě v Olomouci. Po škole jsem přemýšlela, jak se co nejvíc přiblížit profesi výtvarníka. Naštěstí jsem objevila keramickou dílnu v Opavě, kde jsem si zkusila práci s hlínou. Pracně jsem na kruhu vytočila první hrníčky - a chytlo mě to. Navíc jsem tam poznala svého budoucího manžela Jiřího, věci pak dostaly rychlý spád. Přišel rok osmdesátý devátý, otvíraly se dveře samostatnému podnikání. K tomu svatba a narození dcery…

Bylo náročné skloubit profesi a rodinu?

Hlavně první rok. Ale moc jsem chtěla tvořit. Jirka se vzdal své profese a začal fungovat jako můj manažer a pomocník. Postupovali jsme stylem pokus omyl. Založili jsme keramický ateliér a zkoušeli se živit naší začátečnickou produkcí. Byl to naivní i odvážný plán. Ale neznalost je někdy výhoda, vrhnete se do něčeho po hlavě, aniž byste věděli, co vás čeká.

Jak jste přešla od drobné keramiky k sochám do veřejného prostoru?

Nejdřív jsem se s pokorou naučila řemeslo a vytočila spoustu předmětů denní potřeby. Vázy se zvětšovaly, přibyly sošky, nástěnné obrazy a reliéfy, lampy, mozaiky a sloupy, experimentovala jsem s porcelánem.

Občas někdo přišel s novou výzvou, až se objevily i nabídky na tvorbu do veřejného prostoru. Ta zásadní pro můj další profesní posun přišla v roce 2000. Jednalo se o odpočívadlo u zastávky MHD v centru Liberce. Od té doby už nebylo cesty zpátky.

Dobře našlápnutý projekt se ale trochu zabrzdil, pokud vím?

S manželem jsme byli dlouho ve všem zajedno. Jenže pak jsme se rozešli v osobní rovině a tím přirozeně skončilo i pracovní partnerství. Po rozvodu jsem hledala cestu, jak jít dál a jinak, a přitom navázat na to, co jsme společně vybudovali.

Najednou jsem byla jen sama za sebe. Výhodou bylo, že mi nikdo do ničeho nemluvil. Ale ležela na mně veškerá zodpovědnost za vedení ateliéru a shánění práce.

Jak jste z toho vybruslila?

Přenastavila jsem si vše po „žensku“. Muži dělají věci jinak, neříkám líp nebo hůř. Jako mladá jsem myslela, že je nutné s nimi držet krok, ale tehdy jsem zjistila, že abych se cítila dobře, musím na to po svém. Nepodléhat mužům ani s nimi nebojovat, přijmout jejich pomoc, a přitom ustát svou pozici.

Jak řešíte trable obecně?

„Navalím“ je na své nejbližší, stejně jako to oni občas udělají mně. Tím se vše odlehčí, snáze zpracovává a nakonec zvládne. Skvělá terapie je práce. Když se soustředím na dílo, zapomenu na vše kromě toho, co právě dělám - a většinou se pak objeví správné řešení samo.

Roli hraje i to, že jsem na základě zkušeností přešla z tábora rozumářů s materiální výchovou k daleko širšímu chápání světa a naší existence v něm. Takže pokud mě něco trápí, využívám meditace a různé alternativní techniky léčení.

Prolíná se vaše práce hodně se soukromým životem?

Ano i ne. Přestože mi v práci pomáhají dva kolegové a osvědčení parťáci, musím fyzicky dost makat. Potřebuji proto dobrou fyzičku. Snažím se žít přiměřeně zdravě, pro harmonizaci těla i duše cvičím jógu, pro odreagování jezdím na kole.

Mám tolerantního partnera, který je psychická opora i kamarád. Unese moji náročnou profesi a občas umanutou povahu. Těší ho moje úspěchy, i když výtvarné umění není jeho parketa. Každý máme svoji oblast realizace, spojuje nás společně strávený čas, v ostatním si necháváme svobodný prostor. Je nám spolu fajn.

Co říkají na vaši práci vnuci?

Kluci berou jako samozřejmost, že babička vyrábí sochy. Občas na ně někde narazí a pak se k nim hrdě hlásí a posílají mi fotky. Když jsou u mě, zkoušejí modelovat a pracovat s hlínou. Ale jestli je moje práce v budoucnu víc ovlivní, těžko říct.

Každého rodiče těší zájem dítěte nebo vnoučete o jeho profesi, ale naplánovat se to nedá. Jako vlastně skoro nic v životě.

Máte při vaší časově náročné profesi čas být babičkou?

Dcera Míša a její děti jsou bez debat moji miláčci, za které bych dýchala. Dvojčatům bude devět a snažím se si na ně udělat čas, jak to jde. Baví mě pozorovat, jakým směrem se klubou a rozvíjí jejich povahy a talenty. Jsou velmi živí a inspirující.

Dětská energie je ale téměř neunavitelná. Napřed je musím uhonit a pak si s nimi třeba kreslit. Vzájemné vztahy je nutné pěstovat, vnoučata nemají povinnost vás milovat jen proto, že jste jejich babička. Kdo „jede“ v babičkovství, ví, o čem mluvím. Chci dětem ukazovat laskavé a hezké chování mezi lidmi. A taky tvořivý přístup k životu. Oni mě naopak učí dívat se na svět opět dětskýma očima.

Přinášíte lidem radost skrz svoje sochy. Čím děláte radost sobě?

Výlety, cestováním do blízkých i do vzdálených končin. Baví mě různost prostředí a kultur. Hodně mě zasáhly Bali a Čína. Necestuji takhle daleko často, ale vždy je to pro mě událost. Vybírám si putování bez cestovních kanceláří, spíš reaguji na nabídky, které ke mně přicházejí.

Nejlepší cesty a zážitky byly v doprovodu přátel, kteří v prostředí dlouhodobě žili a mohli mi ukázat nenakašírovaný život bez lapačů na turisty. Miluji moře a dávám přednost místům s bohatou tradicí před horami a přírodními rezervacemi.

Nedávno jste oslavila šedesátku. Vnímáte nějakou změnu?

Já jsem narozeniny nikdy moc neprožívala. Cítím, že životní období jistou dobu trvají zdánlivě beze změn, mají svá témata a způsoby prožívání, pak se ale jednoho dne změní a pokračují s jinými parametry. U mě se to děje přibližně po dekádách.

V podstatě ani nechci nic měnit, ale život mě tak vede. Já se to učím přijímat a flexibilně reagovat. Musím si tu etapu v sobě ukotvit, ujasnit si, co mě už nezajímá nebo naopak co objevuji. Když to hodně zjednoduším: tahle sukně už je pro mě moc krátká a nebudu ji nosit.

Co konkrétně se teď u vás mění?

Čím jsem starší, jsem víc shovívavá a snažím se k věcem přistupovat s nadhledem a trpělivostí. Nehodnotím hned, počkám si. Moje heslo je čínské pořekadlo: Neznáme celý příběh.

Protože když jste v určité situaci, nevíte, jak skončí a jak ovlivní váš život. Mění se i můj přístup k práci. S šedesátkou jsem se ocitla na pomyslném vrcholu, kdy bych si měla tvoření maximálně užít. Občas se někdo zeptá, kdy půjdu do důchodu. Umělci ale do důchodu nechodí. Nepatříme k profesím, které roky trpí v práci a těší se na penzi. My si můžeme potěšení z tvorby užívat průběžně. A já budu vděčná, když to tak půjde co nejdéle.

Obdivuji lidi, jako je architektka Eva Jiřičná, která v pětaosmdesáti přednáší a vyjadřuje se třeba k umělé inteligenci a jejímu možnému přínosu v architektuře.

Nejen vaše dílo, ale i vy jste ztělesněný optimismus. Ani v době puberty jste nesklouzla k negativismu?

Nikdy, tedy ani během mladického hledání hodnot, jsem v sobě neměla hlasitou potřebu revolty, negace, vyhraněné kritiky nebo vymezování. Vítězilo vždy tiché štěstí z tvořivé práce s tvary a barvami.

Esenci hravosti jsem přidávala do projektů pro děti, abych nakonec zjistila, že schopnost hrát si bychom si měli uchovat všichni, bez rozdílu věku. Lidi si stěžují, že je hrozná doba, jenže která byla lepší? Jde o úhel pohledu. Když se upnete k negativním zprávám v médiích, tak vás to semele. Já jsem životní optimistka, víc mi dává smysl dávat lidem pocit veselí a pohody.