Snažit se na sobě pracovat je jeden ze smyslů života, říká Ondřej Ruml

Pocit, že tanec, kterého jsem se vždycky trochu bál a jemuž jsem se spíš vyhýbal, mi může být velmi blízký. Že mě může naplňovat a bavit.

S Andreou nám to nevadilo. Dělali jsme si legraci, že to aspoň budeme mít jako první za sebou. Zbytek večera jsme si užívali koukáním na kolegy a fanděním. Na druhou stranu byla nevýhoda v tom, že porota zatím moc nevěděla, jaká bude celková úroveň. Myslím si, že to mohlo sehrát roli v tom, že jsme při úvodním vystoupení dostali nižší známky. Porotci si nejspíš potřebovali ujasnit střed, od kterého se odpíchli. My jsme se tím alespoň snažili utěšovat. Ve druhém kole jsme šli naopak zase poslední, což ale myslím paradoxně byla trochu nevýhoda. Diváci měli na posílání hlasů méně času.

Protože jde z mého pohledu o nejprestižnější televizní pořad. A také proto, že se celý život tak trochu straním tance. Říkal jsem si, že by bylo fajn si tuto mezeru ve svém uměleckém portfoliu trošku zacelit. Účastí jsem navíc vyšel ze své komfortní zóny. Něco se sebou dělat, snažit se na sobě pracovat a zlepšovat se je podle mě jeden ze smyslů života. Naučit se tancovat a být na obrazovce, to už pak byly jen přidané hodnoty.

Z laického pohledu to tak může působit. Pár přímých přenosů už jsem ale zažil. Mám na ně možná jakýsi osobní návod, jak je zvládnout, aby vás úplně nesemlely.

U přímého přenosu je výhoda, že se předtím tolikrát nanečisto zkouší, až je z něj pak skoro rutina. Je to jako s divadelním představením. Člověk přesně ví, kam má kráčet a jak dlouho bude která část trvat. Vlastně jen plní šablonu, k níž se přidají další lidé a fakt, že vysílání jede živě. Všechno bude vidět, i když udělám chybu. No a co. Svět se nezboří. Důležité je jenom neublížit sobě ani ostatním.

Vůbec nevím. Nedávno mi to tvrdila Lucka Vondráčková, když mi povídala, že bude v říjnu zkoušet muzikál Tajemství. Říkám jí, počkej, vždyť v říjnu začínáme se StarDance. Lucka odpověděla, že to bude hukot, já jí přisvědčil. Lucka na to, ale já jsem slyšela, že jsi výborný tanečník, hlavně latinář. Zasmál jsem se, že by mě zajímalo, kde to vzala.

Občas jsme o tom diskutovali. Předávala mi své profesionální poznatky typu, víc se usmívej a užij si to. Při tanci měj konkrétní pocity a představy, aby v něm bylo něco víc než jen technika. S tancováním je to podobné jako se zkoušením divadelní hry. Třikrát čtyřikrát se inscenace obrátí naruby, než se přijde na to, která varianta je nejlepší.

Existuje názor, že pokud jste umělec, měl byste mít za partnera někoho mimo uměleckou sféru, abyste ve společném čase odpočívali a neřešili znovu práci. Sám k tomu ale nevidím důvod. Ideální je pro mě partnerka ze stejné branže, díky čemuž chápe všechny výhody i nevýhody herectví nebo zpěvu.

Nevím, proč k nim tolik tíhnu. Asi proto, že pro mě osobně jsou v uměleckém světě ty nejnormálnější. Dotýkají se krásné ženské podstaty. Ze své zkušenosti je vnímám tak, že dokážou být mužům oporou, samy přitom pevně stojí na nohou. Mají rovnováhu i v silném povětří.

Hlavně ve fyzické náročnosti. Tanečnice přijde domů a bolí ji celé tělo. Potřebuje si dát horkou vanu, jít brzo spát. Po ránu se zase pořádně rozcvičit.

Tluče, ale je to jedno. Každé povolání má svoje. Ta naše mají nevýhodu, že se s Lindou vidíme poměrně málo. Snažíme se kličkovat a nacházet společný čas i tak.

Nevím. Co je to vlastně náhoda? Je to přinejmenším zvláštní shoda okolností. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsem byl v minulém životě nejspíš Kubánec. Ale ne, teď vážně. Proč to tak je, by nejspíš vydalo na filozofickou debatu.

Jeden čas jsem tam jezdil opravdu často. Situace na Kubě, co se týče hmotných statků, je v současnosti dost vážná a pro turisty složitá. Už před pár lety bylo náročné si třeba půjčit auto. S bývalou manželkou jsme tehdy zjistili, že když dáme zprostředkovateli v autopůjčovně bokem nějaký obnos, rázem ho dostaneme. Z doslechu vím, že ve městech jsou momentálně prázdné supermarkety. Chybějí věci každodenní spotřeby. Kubánci z vesnic jsou na tom údajně trochu líp. Žijí ve větší pospolitosti. Jeden soused má prase nebo slepice, jiný pracuje ve skladu potravin a vzájemně si vypomůžou.

Na Kubě se mi líbí, že se tam vracím sám k sobě, k prapodstatě lidského bytí. Před šesti sedmi lety, kdy jsem se tam nejvíc vydával, na ostrově například ještě vůbec nebyl rozšířený internet. Leda v internetových kavárnách, před nimiž pokaždé byla dlouhatánská fronta. Kubánci v ní čekali klidně dvě hodiny, než je zaměstnanci pustili dovnitř třeba jenom na deset minut, aby si zkontrolovali e-mailovou schránku.

Detoxikoval jsem se tam vždycky od zírání do mobilu. Den se vám zúží na jedinou otázku: Co budeme dělat? Pojedeme na výlet, pak si uvaříme. Jenže co si dáme k jídlu? Musíme něco sehnat. Půjdeme na trh a uvidíme, co seženeme. Nemůžete si říct, že si dneska uděláte kuře, protože nemáte jistotu, že ho trhovci budou nabízet. Z úlovků pak máte mnohem větší radost. Večerní program je jasný. Kubánci často hledají jakoukoli záminku k tomu, aby si zatancovali. Spustí se muzika a jde se na to.

Kdepak. Obvykle jsem jenom seděl a pozoroval je. Když bylo rumu v krvi trochu víc, začal jsem se zlehka pohupovat.

Dobře. Mluvím plynně španělsky s kubánským přízvukem. Když do Česka přijede nějaký Hispánec, rád si s ním popovídám. Každý se mě tak po pěti minutách zeptá, jestli nepocházím odněkud z Karibiku. Směju se, že jsem Pražák, který měl za ženu Kubánku.

Má výtvarné sklony. Moc ráda něco neustále vyrábí, lepí koláže a tvoří figurky z čehokoliv, co objeví. Cítím z ní, že by chtěla zkusit pohybové věci, které ale nechávám čistě na její mamince. Rád bych ji ale vedl třeba ke gymnastice. Pořád totiž mluví o tom, že by chtěla skákat salta. Snažíme se dceři nic nenutit, spíš sledovat, co by se jí líbilo. Nedávno ji fascinoval pořad o pečení dortů. Může se stát, že z ní bude umělecká cukrářka.

Asi trochu podobnou. Rozálce se snažím vštípit, že věci mají řád. Sám jsem ho dříve neměl a postupně si ho vypěstoval. Když se jí, tak se nevstává od stolu nebo se přitom nekouká na televizi. Když se obléká, tak se taky nedělá nic jiného. Párkrát jsem si všiml, že to v některých rodinách bývá i jinak. Osobně si ale myslím, že je to špatně.

Myslím si, že takzvaná nevýchova je blbost. Ať si každý dělá, co chce, ale když pak tyhle „nevýchovy“ někde potkám, je to občas peklo. Pokud dítě neví, jak se má chovat v restauraci, nepatří do ní. Zkrátka moje svoboda končí tam, kde začíná vaše.

Nevím, možná jsem. To ale neznamená, že ji nenechám vyválet se v bahně, když chce. Nechám. Ale měla by na druhou stranu pochopit, že oblečení pak bude mít špinavé a někdo ho bude muset vyprat. Nebo že když na začátku výletu v lese skočí jen tak do kaluže, tak pak bude muset jít celý den v mokrých botách.

Jsem takový herec laik. Herectví jsem sice studoval na konzervatoři, mám ale pocit, že nejvíc se učím praxí od ostatních herců. Baví mě zkoumat, jak ti dobří hrají. Kdysi jsem se dozvěděl o dvou hereckých metodách. Jedna je o skutečném prožívání, druhá o nalezení fyzična daného člověka, skrze nějž se dostanete do jeho nitra. Pak mi někdo řekl, že jsou tyto metody propojené. Jsou postavy, u kterých stačí představit si jejich uvažování, a funguje to. Pak jsou jiné, u nichž musíte vypozorovat tělesné projevy. Alespoň takhle to vnímám.

Hlas Karla Gotta jsem už trochu uměl. Potřeboval jsem k němu přidat pohyby, postoj a gesta. Najít si ho. Teď to nemyslím špatně, ale v různých dokumentech o něm jsem si všiml, že byl tak trochu prkenný. Jakmile se rozsvítila kamera, okamžitě zaujal typicky elvisovsko-tomjonesovský postoj. Snažil se být za každou cenu nonšalantní, elegán a lev salonů v jednom. Taky jsem si všiml, že když chtěl něco říct, často gestikuloval oběma rukama najednou. Asi měl pocit, že to pak má větší váhu. Často si taky rovnal sako lehkým pohazováním rameny. Přes tyhle věci jsem si ho hledal.

Potkali jsme se mockrát při různých příležitostech, na plesech nebo charitativních akcích. Nabídl mi tykání, přesto jsem mu i nadále vykal. Karel byl nesmírně milý a vtipný. Uměl si ze sebe udělat legraci. Když už byl nemocný, s radostí mi vyprávěl historku, jak navzdory chronickému kašli zpíval v Malostranské besedě, kde byl jako host Vojta Dyk. Říkal, že od něj dostal čočku, když se uprostřed písničky tak rozkašlal, že ji kapela musela přerušit. Vojta ho prý pak před publikem požádal, jestli by nemohl kašlat aspoň do rytmu, čemuž se Karel upřímně smál.

Když jsem já byl tenkrát kluk, to zněly písně líp a sladší měly zvuk… Původně jde o píseň Charlese Aznavoura. Myslím si, že Karel prostě věděl, o čem zpívá. Její text ho asi hodně bavil, protože ho jen tak obyčejně vyprávěl, aniž by přehnaně exhiboval.

Lásku ke zpěvu a vystupování před lidmi. Před jeho skonem někteří lidé říkali, že už by neměl zpívat, že to nemá zapotřebí. Myslím si, že mu koncerty během nemoci dodávaly tolik potřebnou životní energii. Byly mu hnacím motorem, drogou, s níž nedokázal přestat.

Dřív jsem to kritizoval. Dneska vím, že tady asi budu otravovat do posledních sil. Sice si teď dokážu říct, že chci třeba měsíc volna, ale je možné, že vejdu do věku, kdy už budu vystupování vyhledávat.

Jasně. Každý ze žánrů má svou krásu a osobitost. Nedovedu si představit, že bych se pohyboval jen v jednom. Odmalička jsem se snažil umět od všeho něco.

Nedávno jsem si pořídil basové kombo. Baskytaru už jsem měl. Ač se to možná netuší, bez basy není hudba. Nedá se ničím nahradit a tato její funkce v muzice mě fascinuje.

Nová deska, kterou právě připravuju, mě vane k sobě samému, k vlastní podstatě. Bude hodně osobní a moje. Tentokrát se nebudu opírat o již vytvořená díla, snažím se o něco ryzího a syrového.

Spolupracuji na ní s talentovaným producentem Igorem Ochepovskym, původem z Ruska, který v Česku žije asi dvacet let. Je kytarista a neskutečně šikovný muzikant. Obvykle mu přednesu text od jiného autora, který hovoří o něčem mně blízkém, donesu ho Igorovi a potom na něm společně stavíme píseň. Třeba teď mi vychází singl, takový nový šanson, který napsal kamarád herec Lukáš Janota.

Píseň otevírá křehké téma lásky. Řeší i to, co se může dít, když pohasne. Pokládá otázku, zda i přesto pak můžeme cítit vděk. Hodně lidí po určitých zklamáních často láme nad láskou a vztahy hůl.

Teď ne, ale míval jsem takové pocity. Po prvním těžkém rozchodu jsem byl hodně cynický. Vztahy jsem pak bral na lehkou váhu. Ale už jsem se vybouřil, možná zmoudřel a taky už asi i stárnu.