Snažím se žít udržitelně, ale nejsem extremista, říká Simona Lewandowska

Byl to takový šok a radost samozřejmě, která se postupem večera uvolňovala, až mě zcela ovládla. Taky vděk a dojetí.

Na takovou poličku u stropu, kde mám květiny. Je tam schovaná, člověk si ji hned nevšimne, ale pořád je vystavená.

Agentka a kamarádka, která se mnou byla v sále. Jako první jsem volala mamince.

Improvizovala, i když téměř vše bylo napsané. Scenárista a režisér Honza Prušinovský však na ničem netrval, dával nám naprostou svobodu. Byla to skvělá práce, úplné pošušňáníčko. Prušinovský je hrozně poťouchlý, hodil nás před kameru jako do manéže, ať si hrajeme. Pak nás zpovzdálí sledoval a přišel s nějakým úžasným nápadem, kterým situaci ještě vygradoval. Zuzana Zlatohlávková, která tam taky hrála, je generátor nápadů. Všechny se nedají zrealizovat, ale padají z ní pořád.

Já jsem se výborně bavila, ale trochu to páchlo, i když to byla samozřejmě nápodoba. Velmi jsem si svou roli užívala. V té době jsem byla na DAMU a sbírala odvahu k dalšímu směřování. Ta role přišla právě včas.

Když jsem dostala do ruky scénář, tak neznala. Jakmile jsem jím začala listovat, uvědomila jsem si, že jsem o příběhu slyšela. Ten díl Majora Zemana jsem ale neviděla. Jsem z jiné generace. Maminka mi tvrdila, že to je strašidelný horor. Pustila jsem si to, ale místy mi to přišlo úsměvné.

Na to, jak bylo těžké, celkem fajn. Přišla jsem do rozjetých kolejí, seriálová rodinka na sebe už byla zvyklá. Některé dny pro mě byly docela náročné. Vyžadovaly velké soustředění. Byť jsem si myslela, že mě věci zvenku příliš neovlivňují, uvědomila jsem si, že to tak úplně není. Z některých scén mi bylo večer zle. Tělo si asi emoce zapamatovalo a uložilo. Myslelo si, že se to skutečně dělo. Musela jsem je ze sebe oklepávat.

Naštěstí jsem tam byla hodně s Kristýnou Ryškou, se kterou jsme na sebe byly zvyklé ze Zlaté labutě, a s Filipem Červenkou se známe už od školy. I s režisérkou Terezou Kopáčovou se mi pracovalo dobře, byla ke mně velmi laskavá.

Líbilo se mi, že rychle odhalila některé moje zlozvyky a pracovala s nimi. Skvěle mě vedla, z toho jsem byla nadšená. I když jsme točily náročné scény, Tereza byla každý den ve výborné náladě, upravená, nalíčená a ve skvělém outfitu. Byla to pro mě velká inspirace.

Dokážu si je představit, vždyť se živím jako herečka. Umím si představit leccos, porozumět je těžší. Jsem z podstaty veselý člověk, ale čím jsem starší, tím víc temných věcí v sobě objevuju. Takže kdo ví, co bude za dvacet let. Třeba to pochopím zcela.

Zpočátku jsem si k ní hledala cestu, nevěděla jsem přesně, jak ji mám uchopit. Hodně lidí jí ubližovalo, byla taková oběť. Popelka. Do té doby mě nenapadlo, že bych něco takového mohla hrát. Že jsem takový typ. Díky té roli jsem v sobě prohloubila křehkost a něhu. Často mám pocit, že to, co hraju, pak promítám navenek i v civilu. I tuhle roli jsem si vzala do osobního života a nakonec v ní našla zálibu. Herecky mi to velmi pomohlo, do té doby jsem měla z emocí před kamerou velký respekt. Tady jsem musela brečet pořád, což pro mě byla škola.

S tím jsem problém neměla. S Kristýnou Ryškou to nebyl žádný oříšek, naopak.

To zase úplně ne, ale navázaly jsme s Kristýnou blízký vztah a byly na sebe velmi napojené. Po roce natáčení jsme se velmi sblížily. Byla výhoda hrát intimní scény se ženou, nevznikalo žádné dusno.

Nemyslím si, že by toho bylo nějak moc. Pořád je to rarita. Jsem ráda, že se to ve Zlaté labuti dostalo na obrazovky v hlavním vysílacím čase. Pořád je to téma, o němž je třeba mluvit, dokud homosexuálové nebudou mít stejná práva jako všichni ostatní.

Rozhodně jsme na tom lépe. Zažila jsem tam ale festival Pride a byla jsem unesená. Všechny akce s festivalem spojené měly obrovskou úroveň, potěšil mě i obrovský zájem ostatních. A k mému překvapení žádné kyselé tváře během průvodu. V ty dny ovládla Krakov svoboda.

Je pro mě velmi důležitá a díky tomu, co dělám, jí mám dost. Moji rodiče nikdy neměli stálou pracovní dobu. Vždy byli pány svého času. Cítím, že jdu v jejich šlépějích. Moje práce je velmi různorodá a mohu si ji určovat sama.

Nemám s nimi problém, když si jich opravdu vážím. Pokud ale jde jen o někoho, kdo zneužívá svou moc, tak to mě netankuje. Vůči lidem, kterých si vážím, jsem pokorná.

Bylo to s ní úžasné. Trochu jsem se bála, jaké natáčení bude, nikoho jsem neznala. Eliška mi pomohla se začlenit, podala mi pomocnou ruku s otevřenou náručí a laskavostí. Mohla by mít hvězdné manýry, a nemá je vůbec. Když jí řeknou, že se má někam postavit, stojí tam. Jiní herci si zajdou pro kafíčko, ale ona ne. Stojí a čeká. Jako by právě vyšla ze školy. Potvrzuje to, že se slušností se dojde daleko.

Ano. Říkali mi: Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj.

Jak v čem. Nejčastěji něco mezi tím. Vedli mě hlavně k odvaze, abych se uměla za sebe postavit a věřila si. K tomu, že když něco chci, tak si o to mám říct. Nedaří se mi to vždycky, ale oba moji rodiče takoví jsou. Nebojí se. Maminka je trochu volnomyšlenkářka, ale někdy se o mě strachovala.

Mám pocit, že jdu z extrému do extrému. Někdy to trochu přeženu a pak se musím stáhnout, abych si moc neulétla. Teď mám období, že se stahuju. Asi to bude tou zimou. V létě budu jako zvíře, neřízená střela. (směje se)

Cítila jsem, že pro mě to je nutné. Až ve čtvrťáku na konzervatoři jsem začala herectví vnímat jinak. Do té doby jsem byla dost intuitivní. Chtěla jsem se víc naučit řemeslo. Potřebovala jsem další studium, než se nechám vypustit do světa, protože by mě jinak semlel. Věděla jsem, že se potřebuji dostat do sebe a najít se. Mně všechno trvá déle.

Navíc jsem vždycky chtěla jít na vysokou, líbí se mi to prostředí. Nastoupila jsem nejprve na alternativní herectví, což bylo trošku něco jiného, učí se tam odlišné metody. Pak jsem přestoupila na činohru. Byl tam větší dril, nad námi pevná ruka, a to jsem potřebovala. Už jen napíšu diplomku a bude to.

Nemám ráda psaní. Jednu stránku píšu celý den.

Jo, trochu. A taky tím, že nejsem zvyklá psát, na DAMU jsme se vyjadřovali jinak.

Dřív se mu asi říkalo jinak. Lenost?

Oddalování mi zní víc lidsky. Cítím nad sebou větší bič, když řeknu prokrastinace. (směje se)

Ty postavy jsou opravdu velmi sebestředné a škodí lidem ve svém okolí. Nemám ale pocit, že by nezodpovědnost byla tématem naší generace. Já sama cítím, že jsem dospěla až po vysoké škole. Mám kolem podobné lidi. Když slýchám, v kolika dnes lidé mají děti, myslím, že dospíváme pomalu. Že se nám nechce dospět. Hodně to souvisí s délkou studia a taky s bydlením.

Znám lidi, co jsou v pětatřiceti pořád ve spolubydlení. Ale to je spíš otázka peněz a předražených nájmů. Netroufám si však říct, jak to lidi v mojí generaci mají, já sama jsem se osamostatnila brzo a lidi kolem mě taky.

Ano, a veliké. Mívám záchvaty klimatického žalu, kdy se vyděsím, co s námi bude. Je mi zle z té bezmoci. Že člověk s tím, co nás obklopuje a jak se lidi chovají, nic neudělá. Někdy je to nesnesitelné.

Ano, létám a nemám z toho výčitky. Snažím se žít udržitelně, ale nejsem extremista. Tím, že přestanu lítat, nic neovlivním. Tyto věci se musí změnit shora. Pro svůj pocit dělám mnoho ekologických věcí a mám výčitky, když se někdy chovám blbě.

Když něco blbě vyhodím nebo kupuji zbytečně moc plastu. Nedávno jsem se ale přestěhovala a naproti bytu mám sekáč. Je ekologické v něm nakupovat a to dělám. Hodně používám i platformu Vinted, kde se prodává použité oblečení. Podporuju recyklaci. Teď už je to lepší, ale měla jsem období, kdy jsem si koupila PET láhev s vodou a styděla se s ní jít po ulici. Plast přece není ekologický materiál. Už se to zmírnilo, jsou ale věci, které se pořád bojím dělat.

Už trochu jo. Nebyla jsem sice úplná veganka, ale jednu dobu jsem se masu vyhýbala. Teď nejím to z velkochovů a sama si ho kupuji jen výjimečně. Ale třeba u babičky si maso dám. Když jsem ho nejedla, začala jsem po něm velmi bažit. Zjistila jsem, že ho potřebuju.

Mnoha novým slovům nerozumím. V představení Shrex hrají moji vrstevníci a těm taky někdy nerozumím. Někdy si ze mě dělali legraci, že jsem taky boomer.

Ten znám, ale to myslím není výraz generace Z. Nevím, kde se sebral. Mám ale kolem sebe lidi, co ho používají. Jsou to holky, co sice dělají kariéru, ale jsou posedlé domácností. Vyrábějí si vlastní dekorace i prací prostředky a doma to mají vymazlené. Jsou posedlé úpravou bytu, pečením a vařením, i když to mohou být moderní ženy.

Ten termín používám spíš hanlivě, když si dělám legraci z kamarádek. Vnímám, jak jsme byly na výšce divoké, a to už skončilo. Usazujeme se. Pro mě je největší potěšení, když si zalezu doma, zvlášť v zimě. Takže možná bydlenka jsem. (směje se)

Asi jsem ovlivněná situací, kdy se moji rodiče rozvedli. Jsem tedy dost skeptická. Nijak po manželství netoužím. Přijde mi ale pěkné pro ty, co jsou věřící. To je pak svatba krásný rituál, i když si myslím, že se svatbami docela plýtvá. Možná že manželství ztratilo v mých očích trochu váhu.

Já si dlouho přála, aby se naši už rozvedli. Aby nebylo doma dusno. Přála jsem si, aby mamka byla šťastná a táta taky. Když jim to nejde spolu, ať jsou radši zvlášť. Proč v tom žít? Přijde mi hezké vidět lidi kolem padesátky, co jsou po rozvodu a znovu se zamilují.

Můj otec je Polák, ne katolík, ale pravoslavný. Jsem pokřtěná a jako dítě jsem s ním chodila do kostela. V pubertě jsem se toho vzdala, ale nějak to ve mně stejně zakořenilo. Praktikující nejsem, do kostela nechodím. Rozhodně mám ale vnitřní řád, který jsem si díky víře vypěstovala.

Mám patos ráda a emoce taky, někdy je jejich vyjádření namístě, nesmí toho ale být moc. Nemám ráda, když to sklouzne k sebelítosti. Dojímá mě, když lidi jdou do emocí naplno, a mám pocit, že u nás se tomu spíš vyhýbáme. Jsme takoví skeptici. Patos mám ráda, protože dá věcem váhu. Být hodně emocionální je pro mě dobíjecí. Občas se pak vyplaví věci, o kterých člověk ani neví nebo na ně zapomněl. Je dobré tomu dát průchod.

Měla jsem to tak i předtím, ale rozhodně jsem si to tam víc uvědomila. Všude říkám, že to tam bylo skvělé. Lidi, jazyk, kultura, to všechno mi přirostlo k srdci. Mám pocit, že do Polska se vracím někam, kde jsem taky doma. Občas mi tam bylo smutno, trávila jsem hodně času sama. Spolužáci byli zdrženliví a já nikam moc nechodila. Ale ve výsledku to bylo super, a kdybych měla jet znovu, pojedu.