Snažím se dcerám kompenzovat období, kdy jsem se choval jako kretén, říká Jiří Langmajer

Když se přiblížíte k velkým horám, je to nepřenositelný zážitek. Spolu s partou kolem horolezce Honzy Trávníčka jsme tam strávili tři neděle, přičemž v největších výškách od 3500 metrů výš jsme byli čtrnáct dnů. Člověk si tam přijde úplně malinkej. Musím říct, že když jsem poprvé na vlastní oči uviděl horu Ama Dablam, tak jsem se normálně rozbrečel. Ačkoli to není osmitisícovka, měří asi 6812 metrů, říká se o ní, že je to nejkrásnější hora Nepálu. Aby ji člověk viděl na vlastní oči, musí čtyři dny putovat a zvládnout velkou fyzickou zátěž. To znamená, že to má opravdu za odměnu, že to není jen tak.

Snažil jsem se, ale protože jsem v srpnu točil film V dobrém i zlém, který teď běží v kinech, a do toho hrál divadlo, neměl jsem na to tolik času, kolik bych potřeboval. Pořídil jsem si zátěžové kalhoty, což jsou kraťasy, do kterých si dáváte pytlíky s pískem, a chodil jsem v nich na výšlapy s pejskem, taky jsem běhal schody, otužoval se. Ale když přijedete do těch velkých, vysokých hor, tak zjistíte, že se na to připravit prostě nedá.

A že nejdůležitější nakonec je mít to srovnaný v hlavě. Protože když tam přijedete jako takzvaný prvňáček, dostanete šílenou dardu. Jenže fňukat v tu chvíli nemůžete, musíte vydržet nepohodlí, zimu i zdravotní komplikace, se kterými jsme se tam všichni potýkali. Navzdory všemu jdete dál, i když máte třeba zrovna horečku, protože nic jiného vám v tu chvíli nezbývá.

Už jsem starý na to, abych se nějak moc měnil, ale rozhodně mi to znovu připomnělo, jak důležité je přistupovat k horám s nesmírnou pokorou, jinak se člověk nikam nedostane. Jakmile chcete hory přemoct silou, což řada chlápků zkouší, můžete skončit dost špatně. Nefunguje tam to, co funguje tady. Ta zkušenost vás vrátí nohama na zem. Když pak doma vejdete do baráku, kde je teplo, můžete se osprchovat horkou vodou a hezky si vlezete do své postýlky, uvědomíte si, v jakém přepychu žijeme. Pročistíte si pohled na svět kolem sebe, člověk je potom mnohem spokojenější.

Nejsem. Hrajeme to už od roku 2017 a za ta léta se z toho stala moje srdeční záležitost, je to představení, ve kterém se cítím dobře, a pokaždé se na něj těším, i když je emocionálně náročné a člověk si při něm musí hrábnout hluboko.

Já už tady hraju tak dlouho… Stala se z toho pro mě samozřejmost, jsem tady jako doma. Může za to můj kolega a kamarád Boris Rösner (1951–2006), chodil jsem se sem na něj dívat a pak, když zemřel, oslovil mě režisér Tomáš Vondrovic, jestli bych v uvozovkách nenastoupil na Borisovo místo. A tak se taky stalo. Víte, já měl Borise moc rád.

To byla krásná práce. Boris tenkrát poprvé přijal nabídku hrát v jiném divadle než v Národním a přijal ji přesto, že já měl hlavní roli a on tu vedlejší. To bylo něco, za co jsem si ho obrovsky vážil. Byl to velkej chlap, velký herec a velká osobnost.

Ubohého vraha jsme spolu hráli dlouhá léta. Když onemocněl, alternoval ho Honza Vlasák. Vzpomínám si, jak mi Boris před jedním představením zavolal, to už byl na Kladně v nemocnici. Říkal mi, ať si ten večer určitě užiju. Bylo to to poslední, co jsem od něj slyšel. Za čtyři dny odešel. Byl to jedinej chlap, se kterým když jsem se potkal, tak jsme si dali pusu. Ale už dost, nebo se tady rozbrečím.

Bylo to pro mě neuvěřitelně občerstvující, protože mě už ty role poprcávačů přestaly bavit, i když moje vtipná žena (Adéla Gondíková) říká, že je dostávám, protože to umím nejlíp. Cítil jsem, že se už několik let herecky recykluju v podobném typu postav, a říkal jsem si, že už radši zůstanu jen u divadla, protože to je to, co mě opravdu naplňuje. A v tu chvíli přišla nabídka od režiséra Matěje Chlupáčka a producentky Maji Hamplové na roli v Dceři národa. Přijal jsem ji s velkou vděčností, věděl jsem, že je to pro mě šance.

Nastartovalo to znovu moji chuť do televizní a filmové práce, chuť znovu něco vytvářet a třeba se nad tím i trochu trápit, protože když něco nového vytváříte, musíte u toho přemýšlet a nejde to hned. Byla to pro mě práce, která má smysl, a to nejen po herecké stránce, ale i z hlediska celku, protože šlo o kvalitní projekt.

Nevím, co by se muselo stát, abych v šedesáti letech ještě někde běhal nahej. Mně to v tomhle věku už nepřijde úplně košer, jestli mi rozumíte. Sice jsem neztloustnul jako osmdesát procent chlápků v mým věku, ale i tak si myslím, že už bych si to mohl odpustit. Nabídky pořád chodí, ale vnitřně jsem rozhodnutý, že tady moje cesta končí. Ale nechci se ofrňovat, ty role mě živily, proto jsem je bral. Nemůžete k tomu přistupovat tak, že když vás něco nebaví nebo už vás to tolik nenaplňuje, tak to nebudete dělat, to bych pak třeba netočil vůbec.

Asi už mě nikdo nepřemluví, i kdyby mi zaplatili majlant, peníze pro mě v tuhle chvíli nejsou až tak důležité. Přinesly mi svobodu, ale teď jsem se dostal do pozice, že už si můžu vydělávat jen divadlem. Takže teď se trochu ofrňovat budu a půjdu na ostří nože. Může se stát, že z toho ostří nože spadnu na špatnou stranu, ale na to teď nebudu myslet. Aduš říká, že bych měl zůstat nohama na zemi, ale nohy na zemi mi přilepil Nepál, takže to snad bude v pohodě.

Tak bych to neřekl. Vyhořet můžete mnohem jednodušeji a snadněji právě v divadle. Kdysi, je to asi třicet let, jsem dostal krásný dopis od pana Jaromíra Hanzlíka. Hrál jsem v té době už podobně velké role jako Jaromír kdysi v mém věku a on mi napsal, že ve mně tak trošku vidí sebe a ať si dám pozor, aby se mi nestalo to, co se stalo jemu. Šel z role do role, vyhořel a už se pak do divadla nikdy nevrátil, hrál jen v televizi a ve filmech.

Naprosto, protože mají obrovský tah na bránu, jsou nadaní a chtěli po mně, abych pracoval tak, jak to mám rád, to znamená ne tak ploše a popíkově, jako jsem pracoval v těch dosavadních komediích. Díky tomu, že jsem poznal tyhle skvělé mladé lidi, jsem se dostal i k další práci, takže mám teď výhled televizní a filmové práce asi na dva roky. Bude mi padesát devět a cítím, že ještě chviličku by ta moje zářivka mohla blikat v té správné místnosti. Vytvořím maximální úsilí, abych ve svém věku dokázal, že jsem schopen pracovat s mladými lidmi, že jsem schopen opustit svou komfortní hereckou zónu, učit se nové věci a odvést práci, která za to stojí. Buď to vyjde, nebo ne. A když to nevyjde, vrátím se s pokorou zpátky na jeviště. Ale teď do toho půjdu hlava nehlava, protože jinak to nemá smysl.

Já si na ně nemůžu stěžovat, naopak, možná mám štěstí, a to i v divadle. Před dvěma lety vstoupila do mého hereckého života o třicet dva roky mladší kolegyně Anežka Šťastná, v Divadle Ungelt spolu hrajeme v inscenaci Cesta k vodopádům. Docela jsem se toho bál, říkal jsem si, to bude hrůza, co budu s tak mladou holkou dělat? Budu se před ní předvádět? A co na to ona?

Jenže jsem přišel na první čtenou zkoušku a okamžitě jsem pochopil, že se mi reinkarnoval Boris Rösner v sukni. To štěstí! Hraju s tak mladou holkou a nemáme vůbec žádný problém. Naplňuje mě to pocitem, že ještě nejsem tak starej, že jsem mladým neutekl. A tím, že s nimi zůstávám v kontaktu, mám možnost udržovat si mladší myšlení, ať už se to týká herecké práce, nebo života obecně.

Jéje, teď jste mě zaskočila! Počkejte, musím to spočítat… Tereza se narodila v roce 89, takže je jí třicet pět a před šesti lety mě udělala dědečkem. Julii je dvacet sedm. Ale já to ani nechci vědět, protože na ně pořád koukám jako na svoje malé děti. Bohužel jsem jim dal velkou ránu tím, jak jsem se v jejich dětství choval, a tím, že jsem opustil jejich maminku.

Ale pánbůh mi požehnal, holky mě nepřestaly mít rády, což je trochu zázrak a jsem za to nesmírně vděčnej. Teď jsme spolu dokonce dvakrát strávili dovolenou u moře, i s vnoučkem. Když se to povedlo poprvé, říkal jsem – holky, to jste hodný, že jste tohle pro tatíčka udělaly, bylo to moc hezký, takže děkujeme a příští rok už pojedeme s Aduš sami. A ony že ne, že pojedeme zase společně. Mám z toho radost. A když dcery potom pozoruju, jak se u moře hrabou v písku, vidím v nich pořád malý holky a je mně u toho nesmírně dobře a děkuju Bohu, že to takhle dopadlo.

Víte, já pro ně doma moc nebyl, když byly malý. I proto jsem rád, že jsem později mohl pracovat, kolik jsem pracoval, vydělat si nějaké peníze a jejich prostřednictvím teď můžu holky rozmazlovat, i když ony se moc rozmazlovat nenechají, nejsou marnivé, musím jim to trochu nutit. Snažím se jim tak kompenzovat, jakej jsem byl jeden čas kretén. Žil jsem život, který mě ničil. Jsem rád, že jsem to vůbec přežil.

Zachránilo mě divadlo a potom moje druhá žena Adéla. Divadlo jsem bral vždycky vážně, i v době, kdy jsem byl největší fracek a lidi mě kvůli tomu neměli rádi. Nebylo se mnou k žití, choval jsem se hrozně. Ale v mojí hlavě bylo divadlo na prvním místě, a to i přesto, že jsem jinak jel „sex, drogy, rokenrol“.

Vždycky jsem se nakonec dal dohromady, abych večer odehrál představení tak, jak jsem ho odehrál. Díky tomu mě taky spousta lidí vzala na milost. Takže já jsem divadlu hodně vděčen a dlužen. A úplně nejvíc jsem vděčný Adéle.

To se nedá ani popsat. Tomu, že se stala mojí ženou, v podstatě stále nejsem schopen uvěřit, pořád mě udivuje, že si mě vzala a že je nám spolu tak dobře. Dneska jsem jí třeba říkal: Už je na tobě vidět, že moc pracuješ, že sis neodpočinula. A ona na to: Ale pořád se usmívám a jsem nadšená. To je něco, co se v mém případě už říct nedá. Obdivuju ji za to a potřeboval bych se to taky naučit. Nikdy se neofrňuje, každou práci dělá s maximálním nasazením a nadšením. Jsem na ni nesmírně pyšnej. Fantasticky moderuje pořad Blízká setkání v Českém rozhlase, na každý z těch rozhovorů je pečlivě připravená, pohotová, milá, empatická.

Díky Adéle jsem na sobě zapracoval a i díky tomu se mi začaly otvírat i v pracovní oblasti další dveře. Kdybych zůstal takový, jaký jsem byl, tak se mi ty dveře nikdy neotevřely. Týká se to třeba spolupráce s mladými lidmi, o které jsme mluvili. Mladí mají nesmlouvavý pohled na to, jakým způsobem chtějí pracovat. A kdybych je začal mistrovat, že ve svém věku nejlíp vím, co a jak, no tak to by se se mnou rychle rozloučili.

No, budu se muset ještě hodně učit, abych dožil smysluplně a odpovědně vůči svým blízkým i své práci, vůči divákům, díky nimž máme pořád vyprodaná představení, to člověka zavazuje.

Chtěl bych umět včas odejít. Dokázat se v určitém věku správně rozhodnout, jestli to ještě dělat dál. Chtěl bych, aby naše rodina dál držela pohromadě a aby nás s Adélou neopouštělo nadšení a dobrá nálada. Každý den, každá hodina, kdy můžu být s Adélou, je pro mě malý zázrak.