Snažím se chovat jako gentleman, říká Marek Lambora

Myslím, že jo. Ale nějaký čas to zabralo a musel jsem se trochu snažit. Když přišla nějaká jiná práce, tak jsem si ji bral, abych Janka nějak rozmělnil. Brzy jsem pochopil, že tahle postava se do paměti diváků zaryla. Je skvělé, že Slunečná pro lidi fungovala a koukalo na ni hodně z nich, ale točil jsem u toho i jiné věci právě z toho důvodu, abych nebyl pořád jen Janek.

(směje se) No, dvousečné. Na jednu stranu příjemné, na druhou záleží na tom, kde a v jakém momentě mě fanoušci zastihli. Ne vždy má člověk dobrou a vstřícnou náladu, aby byl na lidi připraven. Fotit se v takový moment je trošku náročnější. Ano, mám radost ze zájmu, to k profesi patří, na druhou stranu i já mám někdy špatné dny.

Snažím se být vstřícný a myslím, že blbou náladu nebo stres na mně zatím ještě nikdo nepoznal. Ale ti, co mě znají, by dobře odhadli, kdy je takový den, že to se mnou není ono. Někdy na mě lidi čekají před divadelním představením, nebo po něm. Obě varianty jsou náročné. Když hraju těžký kus, jsem nervózní. A po představení zase rychle běžím domů, abych se vyspal na druhý den.

Díky bohu, že mám svoji mámu, která mě velmi uzemňuje, je takový můj hromosvod. Kouká se na všechny snímky a představení, kde hraju, a bedlivě mě sleduje. O mnoha věcech se bavíme a ona mi nic zadarmo nedá. Což je velmi důležité a potřebné.

No, někdy se to bere těžce. Herecké ego je citlivé. Ale snažím se. Máma si mě tak vychovala, že si z kritiky mohu vzít něco dobrého. Poučit se a přijmout to, i když se mi to nelíbí.

Ve filmové verzi ano. Ta role mě provází od školy, protože jsem Nikolu hrál už ve třeťáku jako host v absolventském představení. A po letech mě to potkalo znova, na Vinohradech. Byl jsem opatrný, když mi šéf volal s touhle nabídkou, protože jsem si nebyl jistý, jestli ji chci vzít. Ale pak jsem si řekl, že na škole člověk ještě úplně neví, co dělá, a že tahle role v profesionálním vydání bude trošku něco jiného. A taky bylo.

Vnímám je velmi. Je to dvoustranná mince. Ano, chlapi umějí být v něčem trošku troubové, občas se i já nestačím divit, co dokážou. Ale setkávám se i s druhou stranou, s kultivovanými gentlemany. Problémy pramení spíš z nedostatku respektu mezi lidmi navzájem.

Nemusíme řešit, zda je to interakce muže k ženě nebo ženy k ženě, myslím to obecně. Ne všichni se k sobě chovají tak, jak by měli. A ne všichni svá ega mají zpracovaná. Je to běh na dlouhou trať. Myslím, že zrovna na tomhle pracuju. Tedy na sobě. Ne všichni ale odhadnou, v čem je třeba na sobě ještě popracovat.

To ano. Je fakt, že jsem se občas zamýšlel nad tím, že přesně nevím, co si mohu k ženě dovolit, abych neudělal botu. Řešil jsem to jednoduše, kdykoli na něco sporného přišla řeč, bez okolků jsem se zeptal. Snažím se chovat podle zásad, které mi vštípili rodiče a které mi přijdou gentlemanské. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že bych si vysloužil od ženy třeba facku. Že bych udělal takovou botu, která by se pak dramaticky řešila, a já z toho měl splín, to se nestalo.

Určitě. Všechny tyhle věci dělám, držím dveře a podobně. Tahle gesta mi přijdou hezká. Když mám za někoho zaplatit, raději se zeptám. Jestli je to ženě příjemné, jestli můžu. Mám to pod kůží a nikdy jsem se nesetkal s tím, že by to ženě vadilo. Jednou jsem pustil starší ženu sednout v tramvaji a té se to nelíbilo. Vzala si to asi osobně, za to jsem nemohl. Ale to byla výjimka.

Hereckým vzorem byl určitě Ivan Trojan a taky Igor Bareš, se kterým jsem sdílel hereckou šatnu. Jinak se mi obecně líbí gentlemani a jejich přístup k životu.

To ano. Každý má ale jiný vkus a to, co si já vezmu jako pěkné oblečení, může někdo vnímat jinak. Záleží mi na tom, abych byl upravený. Moje babička, a to si pamatuju doteď, mi jako malému klukovi zdůrazňovala, že se musím převléknout a učesat před tím, než spolu půjdeme do obchodu. Vysvětlila mi, že je to proto, aby mě lidé vnímali hezky a já s nimi mohl navázat lepší vztah a konverzaci. To mi bylo asi osm. Vštěpovala mi to jako dítěti a já myslím, že to platí pořád.

Je fakt, že vojny bych se bál. To, co mi o ní vypráví táta nebo strejda, je docela kruté. Tátovi bylo osmnáct, když narukoval, a byl hozen do náročného světa, kde se s ním nikdo nemazlil. Nikdo neřešil žádné emoce, nic takového. Ale i muži jsou citliví, i když se to snaží nedávat najevo. Říká se, že vojna udělala z kluků chlapy.

To je asi na jednu stranu pravda a myslím si, že naší generaci, která ji nezažila, v tomto smyslu trošku, malinko, chybět může. Na druhou stranu si myslím, že napáchala v hlavách chlapů i spoustu škod. Tím neporozuměním, neřešením různých problémů, postojem, že tak to prostě je a chlap by měl jen zavřít pusu a jít. Nevím, jestli tohle bylo správné. Na druhou stranu takový kurz přežití v přírodě by pro mě cenný byl. Podobné dovednosti bych uvítal.

Nevím, zda je to tím, že jsem umělecká duše, ale nejsem moc manuálně zručný. Baví mě sice pracovat se dřevem, ale že bych si uměl něco opravit jako můj táta, to ne.

Je to možné. Já se něco snažil od táty pochytit, ale nevyšlo to. Brácha tu schopnost ještě má. U mě se to vytratilo, ale to je možná mými jinými zájmy. Takový kurz přežití v divočině by mi v tomhle mohl pomoci.

To ano. Do surfu jsem se zamiloval před třemi lety a snažím se s ním někam vyjet každý rok. Živel vody je něco, s čím se nedá moc bojovat, nikdy se nedá úplně zkrotit. Jezdit na surfu znamená hledat balanc mezi tím, kdy vás voda nechá být, a tím, kdy ji ovládnete. Mám zkušenost, že vodní sporty přitahují klidné lidi. Takové fajn, vyklidněné a smířené. Lidi na dobré vlně.

Trochu. Sice jsem dotočil osmidílný seriál a v Karlíně jsem nazkoušel muzikál Beetlejuice, ale umím si také dávat čas pro sebe. V lednu jsem s Martinem Čičvákem začal zkoušet Velkého Gatsbyho, ale už nemám pocit, že musím dělat úplně všechno. Že jinak se nebudu vzdělávat, růst a že musím všechno stíhat. Zjistil jsem, že to není zdravé.

Co se chtěl zavděčit všem? Asi jo. Ono to v naší branži je těžké. Člověk má strach, že se mu příště neozvou. Až když se mi v osobním životě děly nepříjemné věci, uvědomil jsem si, že práce není vždy to nejdůležitější. Že jsou i jiné věci, třeba duševní pohoda.

Jsem velmi racionální. Ale na druhou stranu jsem Blíženec, takže jsem dvojí. Ve všem. Takže jsem sice racionální, asi po tátovi, ale na druhou stranu v posmrtný život nebo něco podobného věřím. V energie, karmu. Tyhle věci mě baví, ale nesedím doma a nečtu knížky s touto tematikou. Jsem taky dost pověrčivý a myslím si, že se věci dají nastavit v hlavě tak, aby se staly. Síla záměru velmi funguje. Nedávno jsem se o tom bavil s Ondřejem Brzobohatým, který je na podobné vlně.

Moc. Celý ten muzikál je krásný počin. S Ondrou jsme se potkali před čtyřmi lety na derniéře v divadle, kde mě viděl, a začal se mnou mít záměry. Setkali jsme se při práci na filmu Pyšná princezna a pak mě oslovil do Anděla Páně. Ten muzikál je krásný a nevšední v kontextu muzikálového světa u nás.

Režíroval to Martin Čičvák, který je velmi náročný a nic nedá zadarmo. Přemýšlí za roh nebo možná za padesát rohů. K muzikálu mám respekt a po Beetlejuicovi ještě víc. Je to kolos, ten ohromný orchestr, který pod námi řinčí a nedá se zastavit. Nejsem moc kovaný v textech písní. V činohře si dovedu velmi dobře poradit, když přijde zaváhání, ale v muzikálu nikdo na nikoho nečeká.

Mívám nervík, že mi vypadne text písně, což se párkrát stalo. Vždycky jsem z toho nějak vybruslil, ale sto litrů potu to stálo. Vím, že se musím nějak zachránit, takže začnu blábolit různé rýmy, slova, jen aby se to nezastavilo. Už se stalo, že jsem holt i chvíli nezpíval. Prostě jsem nevěděl.

Je! Připadal jsem si jako v herecké noční můře. Je jich pár, co se opakují. Mně se zdává, že jdu na jeviště a vůbec nevím, že jsem tu hru kdy nazkoušel. Že jsem ten text nikdy nečetl. Všichni říkají: dělej, Marku, dnes je premiéra, pojď na jeviště! Když mi v muzikálu vypadl text a já nezpíval, připadal jsem si jako v tom snu. Nebo že mě někdo praštil do hlavy a já vůbec nevím, co se děje.

Jsem nová postava, která v originálním ztvárnění není. Nebyl tam ani pes Štístko, který prince a mě, tedy Štěpána, provází. Štěpán je nejlepší přítel Jiříka, který s ním jde za Zlatovláskou a provází ho všemi úkoly, které mu král uloží. Je fajn, že Jiřík nemusí putovat sám, ne? Prince už jsem si zahrál v Princezně zakleté v čase, kde se chystá pokračování.

Jsem rád, že ve Zlatovlásce o mně tvůrci přemýšleli v jiné poloze. Štěpán je postava, která jde za svým štěstím trochu přes mrtvoly. Víc neprozradím. Není záporný, ale svět vnímá jinak. Vzniká tak prostor pro nedorozumění. Natáčení bylo krásné, ale těžké.

Vyjeli jsme točit na pět dní na Sicílii. Když to někomu řeknu, pomyslí si, krása, moře! Ale bylo to děsně náročné. Být v pětatřiceti stupních v kožených kostýmech na pláži nebo na lodi dvanáct hodin denně bylo asi to nejtěžší, co jsem zatím točil.

Jsem rád, že jsme tam vyjeli, pohádku to velmi obohatilo. Pořád jsme ale vymýšleli, jak být aspoň chvilku bez bot, co si ze sebe sundat. Bez slunečníku jsme neudělali ani krok. Celou dobu jsem přemýšlel, jestli je náročnější točit ve velké zimě nebo ve vedru.

Vedro je horší. V zimě se můžete zahřát cvičením, skákáním, rozdělat si oheň, vzít si deku, ale vedro je neúprosné. Odložit si znamená brzdit natáčení, znovu se líčit a česat. Čas je neúprosný, a tak jsem stále hledal cestu, abych neomdlel. (směje se)

Ano, na koni jezdím, ale teď jsem to posunul ještě dál. Dotočil jsem seriál z dostihového prostředí, moje postava se narodila na statku a já se musel dostat koni pod kůži.

Absolvoval jsem náročný trénink, učil jsem se s koňmi od začátku. Jak je hřebelcovat, zvedat jim nohy a čistit kopyta, odchytit si je, samozřejmě na nich jezdit. Naučil jsem se mnoho. Ke koním mám respekt, ale už se jich nebojím. Věřím si v sedle natolik, že kůň pode mnou se nebojí. Nebo aspoň si to myslím.

Když se totiž bojí jezdec, kůň získá dojem, že je někde nějaký problém. Za tím koníkem, se kterým jsem točil na Benešovsku ten seriál, se chci podívat. Přirostl mi k srdci, dokonce jsem uvažoval, že si ho koupím. Má pěknou tvář a je moc milý, měkký, huňatý a mazlivý.

Singl teď jsem. A jinak je pro mě nejdůležitější humor a fyzická přitažlivost. Umět se společně zasmát je důležité, smích miluju, rád se směju i sám sobě. Je to to nejjednodušší, co se dá udělat, když je člověku třeba smutno.