Simona Hába Zmrzlá: Kdyby byly požadavky na muže a ženy vyrovnanější, všichni by byli šťastnější

Když vás vidím s miminkem v náručí, nabízí se obvyklá otázka: Jak se vám daří skloubit kariéru s péčí o děti? Mrzí mě ale, že bývá pokládána téměř výhradně ženám, jako by se starost o rodinu mužů neměla týkat.

To máte pravdu, i já si toho všímám. Ale klidně odpovím. Všechno dobře zorganizovat není vůbec jednoduché, hodně mě drží právě moje rodina. Třeba nejstarší dcera Táňa, která je teď tady s námi, a dokonce mi dovolila, abych do novin říkala její jméno.

Samozřejmě se stará také manžel, ale je divadelní režisér, takže ne vždycky má čas. Potom nám pomáhají babičky. Člověk nemůže být všude, musíte si vybrat, co je pro vás v tu chvíli důležitější. Když se mám rozhodnout, jestli půjdu na nějakou společenskou akci, nebo zůstanu doma s dětmi, dostanou v tomhle období přednost děti. Je pravda, že život s dětmi je úplně jiný než bez dětí. No, to jsem vám teď neřekla žádné velké moudro.

Je podle vás v pořádku očekávat od žen, že to budou ony, kdo se o děti postará?

Od mužů se zase automaticky očekává, že budou vydělávat peníze. V pořádku to podle mě není. Kdyby byly požadavky na muže a ženy vyrovnanější, tak si myslím, že by byli všichni šťastnější. Protože i muži často řeší, že by rádi trávili víc času se svými dětmi, jenže podléhají tlaku společnosti na to, aby rodinu zabezpečili hlavně materiálně. Věřím, že jsou páry, kterým pevnější rozdělení rolí v rodině naprosto vyhovuje, ale nemyslím si, že by to byla většina.

O vašem manželovi, režiséru Michalu Hábovi, je známo, že mu leží na srdci politické a sociální otázky. V tomto duchu připravil několik divadelních inscenací, v nichž kritizuje negativní stránky kapitalismu. Je toto téma váš společný zájem?

Když vyslovíte spojení kritika kapitalismu, v českém prostředí si lidé typicky vybaví komunismus, jste pro ně v tu chvíli přinejmenším radikální levičák. Ale nechci se z té otázky úplně vykroutit. Takže ano - sociální nerovnost je pro mě podstatné téma, které s manželem sdílím. Vážím si toho, že dělá divadelní inscenace, do kterých promítá svůj velice jasný názor na svět. Stejně jako jemu i mně vadí, jak se zvyšují ceny za bydlení a jídlo, což jsou dvě nejpodstatnější věci, bez kterých člověk nepřežije. Podívejte se, kolik stojí základní suroviny, jako je máslo nebo mléko. Nebo pražské nájmy. I my jsme se museli v rámci stěhování do Prahy poohlížet po co nejlevnějším bydlení, protože když točíte, tak sice peníze vyděláte, jenže nevíte, na jak dlouho s nimi budete muset vystačit, než získáte další roli.

Jaké jsou podle vás pracovní podmínky v českém filmovém průmyslu?

V naší profesi lidé pracují na volné noze, nejsme chráněni sociálním systémem jako zaměstnanci, nemůžeme se rozhodnout například pro zkrácený úvazek, když máme zrovna malé děti a potřebujeme se o ně starat. Abychom se uživili, musíme pracovat, když práce zrovna je. Náš osobní a rodinný život komplikuje taky fakt, že realizace filmových a televizních projektů se běžně plánuje dva tři roky dopředu, někdy i déle. Opustit filmový projekt například kvůli těhotenství nebo rodičovství není dost dobře možné, takže to musíte nějak spojit, ale systém vám s tím nepomůže, musíte si poradit sám nebo sama.

Zabývá se tím někdo?

Asociace producentů pod vedením Vratislava Šlajera se tím tématem naštěstí zabývat začala, přispěl k tomu i projev režisérky Darii Kascheevy na slavnostním předávání letošních Českých lvů, kdy dala najevo, že současný stav zdaleka není ideální. Její projev byl možná radikální a jeho forma ne pro každého přijatelná, ale splnil svůj účel - upoutal pozornost. Cílem by mělo být umožnit pracovat i lidem, kteří děti plánují nebo je už mají.

Mnozí namítnou, že kdo chce, ten ve filmovém průmyslu pracuje navzdory rodičovství a bez ohledu na pohlaví.

Ano, jsou lidé, kteří to zvládnou. Ale to není argument pro to, aby se současná situace neměla zlepšit tak, aby se rodičovství s prací dalo sladit snáz. Abych se trochu zastala současných produkcí, tak musím říct, že už se to z mého pohledu zlepšuje. Během letošního léta se mi sešla tři natáčení a všude mi vyšli vstříc. Na natáčení jsem si malou brala s sebou, chodila s námi buď babička, nebo starší dcera, které hlídaly, když jsem byla před kamerou. Nikdo se na mě kvůli tomu nedíval špatně, naopak se nám snažili vytvořit zázemí. A když jsem potřebovala kojit, klidně se chvíli počkalo. V tomhle směru se to už posunulo.

Dceru kojíte i teď v prostoru kavárenské zahrádky. Co byste vzkázala lidem, které kojení na veřejnosti pobuřuje?

Snažím se kojit tak, aby to nikoho nepohoršovalo, zakrývám se, ale zároveň si nemyslím, že bych se kvůli kojení měla schovávat doma. Vedle nás teď nikdo nesedí, pokud by tam seděla třeba partička chlápků, pootočila bych se. Stud v sobě mám, ale myslím, že v kontextu péče o miminko je to něco jiného. Kojení je pro mě ta nejpřirozenější činnost. Ženské tělo je bohužel po staletí sexualizované - upírá se na něj pozornost jako na sexuální objekt. Znát je to i v divadle. Když se v představení svléká muž, jde většinou o komedii. Zatímco v případě ženy je tam skoro vždycky erotický podtext.

Pocházíte z Brna, teprve před dvěma lety jste se s rodinou přesunula do Prahy. Jaké to pro vás je?

Původně jsem si neuměla představit, jaké to s dětmi bude, ale věřila jsem, že nepůjde o tak velký rozdíl. Prahu jsem samozřejmě znala, ale žít tu natrvalo je přece jen jiné. Můj muž je pražský rodák, upozorňoval mě, že to bude změna. Zpětně musím říct, že měl pravdu. Připadá mi, že tady v Praze je všude kolem mnohem víc lidí. Brno je sevřenější, obsáhnete ho snadno celé, zatímco v Praze můžete žít jen v rámci své čtvrti a téměř ji neopouštět, pokud nechcete. To může být výhoda, ale taky omezení. Když se v Praze vydám do centra, prodírám se davy turistů, takže příště už třeba ani nemám chuť někam dál vyrazit a radši zůstávám poblíž našeho domova, v klidnější čtvrti Prahy 10, která zatím nepodlehla gentrifikaci, zachovává si svůj původní ráz.

Téma životního prostředí a globálního oteplování, o němž jste mluvila při našem posledním setkání, vás trápit nepřestalo?

Prožívám to pořád, i kvůli dětem. Bohužel politikům je to téma většinou jedno, jednají tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Přitom existují studie, které varují, že když se planeta oteplí o jeden a půl stupně, tak do roku 2050 mohou přijít katastrofy jak přírodní, tak sociální. Lidé z teplejších částí planety se budou stěhovat kvůli suchu. Zdejší politici mají pocit, že se nás to nedotkne, jenže to není pravda. Pak budeme něco hasit, ale nebudeme mít vodu, myšleno symbolicky, ale i doslovně. My jsme ta generace, která to měla zachránit, ale ještě toho moc zachránit nestihla.

Máte dvanáctiletou dceru. Myslíte, že její generace bude k životnímu prostředí citlivější?

Myslím si, že ano. Pro současné děti je to samozřejmost, téma globálního oteplování je nezpochybnitelné. Říkat, že jde jen o fámu, už dneska tak jednoduše nejde. Generace Z (lidé narození od poloviny devadesátých let do roku 2010, pozn. red.) je podle mě v tomhle směru zodpovědnější.

Někteří ji kvůli údajné přecitlivělosti přirovnávají ke sněhovým vločkám…

Já si tohle o mladých lidech nemyslím. Tu nelichotivou nálepku jim dávají lidé, kteří vyrostli v úplně jiných podmínkách. Mně se na mladých lidech z generace Z líbí, že si nenechají jednoduše vnutit návyky předešlých generací, že se umí postavit tlaku společnosti. Stojí si za svým, a to je důležité. Samozřejmě je pro ně těžké něco zásadního změnit. Moc celého světa pořád drží pánové, kterým je padesát a víc. Dvacetiletí studenti se jim těžko můžou postavit.

Co námitka, že mladí řeší především svoje vlastní traumata? Zbyde jim vůbec energie udělat něco užitečného pro společnost?

Řešit svá traumata je v pořádku. Trauma, které v sobě potlačíte, nakonec stejně většinou vypluje na povrch, nějakým způsobem vám komplikuje život a vztahy. Čím dřív si ho člověk vyřeší, tím líp pro něj a jeho další život. Někdo svá traumata z dětství řeší ve čtyřiceti, jiný se k tomu nedostane nikdy. Zatímco ti lidé, kterým je dvacet, se těmi svými traumaty zabývají už teď. Věřím, že z nich díky tomu jednou budou zralejší lidé, kteří povedou šťastnější životy.

Víc se snažit a pilně pracovat k lepšímu životu nestačí?

Myslím, že v našem současném světě to vůbec neplatí. Právě generace Z tohle vnímá, protože vidí, že i kdyby se snažili a pracovali deset let a neutratili vůbec nic, tak si stejně nevydělají na koupi bytu. Pokud nejste zaměstnanec a pracujete na volné noze jako například herci, režiséři, ale i spousta dalších lidí z jiných profesí, nemáte ani šanci získat hypotéku.

Byla byste ochotná vzít roli v nekonečném komerčním seriálu, kdyby šlo o dobrý výdělek?

Řídím se heslem „nikdy neříkej nikdy“. Bližší jsou mi kratší seriálové projekty, třeba Odznak Vysočina, kde hraju. Zatím jsem měla na takovou práci štěstí, ale kdo ví, co mě v budoucnu potká? Doba je nejistá, člověk práci chvíli má, pak zase ne, přitom se z jeho strany nic nezměnilo, nemůžete to sama nijak ovlivnit.

Vy teď naštěstí práci máte, natáčíte další pokračování Princezny zakleté v čase.

Ano, ti samí tvůrci, kteří točili první a druhý díl Princezny zakleté v čase, s námi teď natáčejí čtyřdílnou pohádkovou minisérii pro Primu, která se jmenuje Zrození alchymistky. Některé postavy jsou stejné, další přibyly. Kromě seriálu má paralelně vzniknout i další filmové pokračování.

Na fotkách z natáčení máte na očích zvláštní čočky. Jak dobře je přes ně vidět?

Vidím s nimi hůř periferně nebo když se dívám proti světlu a v šeru, oko musí déle zaostřovat, ale jinak je to v pohodě. Moje postava je zirfánka, což jsou zvláštní bytosti, jejichž poznávacím znamením jsou právě ty výrazné oči.

Reagují vaše děti, když vás vidí jako pohádkovou bytost v televizi?

Zatím mě viděla jen nejstarší dcera, ta se zúčastnila už premiéry jedničky, strašně se jí to tenkrát líbilo. Sleduje i Odznak Vysočina, to se jí taky líbí. Chtěla by být herečka, tak jsem zvědavá, jak to dopadne. Zrazovat ji nebudu, ať si dělá, co chce. Podpořím ji v čemkoli, co bude sama chtít. Ale říkala jsem jí, že by bylo dobré mít v záloze nějaký další nápad, co by chtěla dělat, kdyby herectví nevyšlo.

Ostatně i vaše cesta k herectví vedla přes gymnázium…

Ano, ale bylo to gymnázium s uměleckým zaměřením. Právě tam jsem si uvědomila, že chci být herečka, do té doby mě to nenapadlo.

Jak to teď máte s hraním divadla, které pro vás bývalo důležité?

V Divadle Husa na provázku jsem skončila náhle, tou rychlostí mě to trochu překvapilo. Souviselo to s covidem a pak s mým těhotenstvím. Teď hraju v Praze v Divadle X10 v představení Kohlhaas, které můj manžel napsal, režíroval a taky v něm hraje. Dotýká se jako většina jeho projektů tématu sociální a klimatické spravedlnosti. Objevit bych se měla i v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.

S manželem si, co se týká pohledu na svět, zjevně rozumíte. Vedete společně děti k tomu, aby nepodléhaly svodům konzumního světa?

Snažíme se jim to vysvětlovat. Jenže pak vyjdeme z domu a míjíme jeden obchod vedle druhého. Děti vidí, že támhle by si mohly koupit pitíčko, lízátko, hračku. Člověk by musel být úplný puritán, aby dětem pořád všechno odpíral. Takže jim to neustále odpírat nechcete, ale někdy si už ve chvíli, kdy tu věc kupujete, říkáte, jak nesmyslné to je.

Všude kolem číhají reklamy a lákadla. Je to agresivní tlak, kterému se děti neumí bránit. A když jim ani sobě nechcete zkazit den, tak to možná koupíte. Neustále balancuju na hraně, kdy je to ještě únosné a kdy už musím říct ne.

U vás se sociální citlivost a zájem o svět projevovaly už v dětství, nebo to přišlo mnohem později?

Než jsem potkala mého manžela, řešila jsem spíš svoje osobní problémy. Poznali jsme se, když mi bylo šestadvacet. Díky jeho vlivu jsem se začala víc zajímat o svět, do té doby jsem na to neměla kapacitu. On je jeden z lidí, kteří mě hodně ovlivnili. Ale všímám si, že se o svět v poslední době stará i řada mých kolegů. Donedávna se tyhle věci mezi divadelníky tolik neřešily, až tak po roce 2015 se sociální a politická témata začala častěji zmiňovat i v těchto kruzích. Lidé už se tolik nebojí říkat, že mají na něco právo.

To platí mezi umělci i jinde v Evropě.

U nás je kvůli minulosti trochu potíž v tom, že jakmile zmíníte sociální nerovnost, hned vás označí za levičáka, potažmo komunistu. Hodně lidí tu má pocit, že jakmile někdo vytahuje sociální témata, smrdí to komunismem. Jsme v tom až přecitlivělí. Sociální nerovnost mě trápí. Věřím, že systém má člověka spíš podržet, než že se máte vehementně rvát u koryta, a kdo se víc pere, bude mít víc. Je to paradox, že o tom takhle mluvím, protože si žiju v podstatě hrozně dobře.