Sierra z Hell’s Kitchen: Musela jsem bojovat s mužským egem, abych se prosadila

Vlastně jsem ho skoro celý prospala. Po finále jsme ještě všichni vyrazili společně tancovat. Myslím, že jsem se objevila doma až v pět ráno. Byla to opravdu velká oslava.

Svým způsobem osvobození, ale zároveň jsem měla trochu obavy z náhlého návratu do reálného světa. Řešila jsem hlavně sociální sítě. Telefony nám vrátili hned po finále, ale já jsem mezitím zapomněla PIN k SIM kartě a ještě v taxíku se mi ho povedlo zablokovat. Než se mi ho podařilo zapnout, uběhly tři dny. Vlastně mi to ale i vyhovovalo.

Asi za dva týdny. Museli jsme si totiž vařit i v mezičase mezi natáčením, takže to připomínalo nějaký kuchařský tábor. Myslím, že úplně první věc, co jsem po finále udělala, byla objednávka z KFC. (směje se)

Den předtím jsme spali maximálně čtyři hodiny. Celý den jsme potom natáčeli na jeden zátah. Během soutěže jsme nesměli mít hodinky, ale tipuji, že jsme za sebou měli asi sedmnáctihodinovou směnu. Přáli jsme si proto už jen jedno, jít spát. A když nám najednou oznámili, že se máme vrátit do kuchyně, zmocnila se mě naprostá hrůza. Už jsem nemohla. Fyzicky ani psychicky.

Přesto se mi v hlavě v tu chvíli okamžitě rozběhly myšlenky, jak stihnout uvařit za hodinu pět chodů. A samozřejmě jsem chtěla postupovat stejně, jako jsem to udělala už v semifinále. Začít dezertem. Protože toho jsem se bála nejvíc.

Je to tak. K tomu nejhoršímu se chci vždycky postavit čelem. Potom se už můžu uklidnit, protože zbytek už není tak náročný.

Pod stresem funguji skvěle, ale musela jsem si nejdřív projít zkouškou ohněm. Naučit se být v komfortní zóně tam, kde vůbec žádný komfort není, to je dlouhý proces – a je to umění. Asi jsem trošku i masochistka, protože mně je v kuchyni opravdu nejlíp, když máme nějaký šíleně busy service a nikdo nestíhá. V tu chvíli se usmívám a ohromně mě to baví.

Ve své vůbec první práci v gastronomii. Pracovala jsem tehdy v Německu v zábavním parku, v hotelu, který měl kapacitu dva tisíce hostů. Měli jsme tam restauraci a la carte. Průměrně jsme vařili asi šest set večeří, o víkendu až osm set. Byl to obrovský provoz, kde od začátku do konce člověk nestíhá. Dá se říct, že jsem do toho šla po hlavě a naučila se v tom plavat.

Vystudovala jsem business management a marketing na americké mezinárodní škole v Praze. V té době jsem pracovala na fulltime jako servírka a studovala jsem proto online, chodila jsem osobně jen ke zkouškám. Potom jsem si odpracovala rok na stáži ve Škodovce v mezinárodním marketingu. Jenže jsem zjistila, že v kanceláři se akorát trápím a že mi taková práce do života nic nepřináší.

Upřímně, tu školu jsem vystudovala hlavně kvůli mamince. Dlouho jsem totiž nevěděla, co bych chtěla dělat, a tak jsem se živila jako servírka. A protože maminka pracovala jako servírka vlastně téměř celý život a tatínek byl manažerem restaurace, snažila se mě nasměrovat někam jinam. Jenže já se do gastronomie vrátila.

Už jako servírka jsem pořád nakukovala do kuchyně a vyptávala se, jestli nemůžu s něčím pomoct. Doma jsem ráda sledovala americkou verzi kulinářské soutěže Hell’s Kitchen, ale i další podobné reality show o vaření. Strašně mě to zajímalo. Učila jsem se při tom různé způsoby krájení, francouzské názvosloví, pořád jsem si něco zkoušela…

Jakmile jsem si uvědomila, že kancelářská práce mě opravdu nebaví a chci začít jinde znovu, napadlo mě zkusit, jestli by se z mého hobby nemohlo stát povolání. Nebo dokonce kariéra.

Neměla. Moje babička bohužel nemá smysl pro chuť, nefungují jí správně čichové a chuťové buňky. Maminka mě ale brala od malička do různých restaurací, abych poznala co nejpestřejší jídlo, indické, thajské… Brala mě i na suši. Když mi bylo pět let, naučila mě jíst hůlkami. Vždycky měla smysl pro dobré jídlo a jí ráda, ale vařit ji nebaví. Kdyby si místo jídla měla vzít třikrát denně prášky, myslím, že by je radši brala, než aby vařila. (směje se)

Spousta dobrých kuchařů má vytříbenější chuť, a nemyslím, že je to jen vypěstované. Nejspíš pro vaření musí existovat nějaké vrozené předpoklady. O sobě vím například, že vnímám věci, kterých si moje kamarádky v danou chvíli ani nevšimnou.

Na chodníku ucítím pizzu, otočím se – a ona je na druhé straně ulice pizzerie. Nebo ochutnám pití a všimnu si v něm třeba jen drobné špetky skořice. Jako kuchařka mám velké štěstí, že chutě vnímám vlastně až extrémně. Když jsem tedy poprvé dostala covid a přišla jsem o čich i chuť, strašně jsem to obrečela. Bála jsem se, že už nikdy nebudu jako dřív a přijdu o kariéru. Čich a chuť jsou vlastně to nejcennější, co mám.

Naštěstí ano. Kromě toho mám ještě velké štěstí, že nepotřebuji moc snídat. Jinak bych si tím svoji paletu chutí zničila hned ráno na celý den. Například v Hell’s Kitchen jsme mívali k snídani plný stůl masných věcí, a kdybych je jedla, myslím, že bych v soutěži nezabodovala. Jenže mně ráno stačilo jen pár malin a podobně.

Zůstala jsem tam tři roky. Vypracovala jsem se od loupání brambor a mytí nádobí na chef de partie.

Vedla jsem svoji vlastní partu asi sedmi lidí pod svým šéfkuchařem. Dělala jsem objednávky, kontroly, prostě všechno. Bylo to tam fajn a zajímavé, jenže to byl velkovýdej a můj cíl byl vždycky fine dining, tedy dokonale sestavené degustační menu. Prostě pinzety, pěny a všechny tyhle hezké věci. Odešla jsem v dobrém a mohla bych se tam kdykoli vrátit. Jenže už chci jít jinou cestou.

Ano, odstěhovala jsem se kvůli tomu do jiné části Německa, do regionu Bodensee. Nastoupila jsem do jedné restaurace poblíž Bodamského jezera. Dostala jsem práci jako junior sous-chef, což je zástupce šéfkuchaře. Poprvé v životě jsem tam měla naprostou volnost, tedy příležitost napsat si sama svůj jídelní lístek.

Především jsme používali čerstvé ingredience z regionu, myslím, že všechno pocházelo z míst nanejvýš do okruhu dvaceti kilometrů. Měli jsme skvělé maso i ryby. Vytvořila jsem si tam i skvělý vztah s farmářem, který pěstoval biozeleninu. Jakmile jsem měla v restauraci volno, pracovala jsem u něj na poli. Všechnu zeleninu, třeba rajčata a různé saláty, jsem si pak vybírala do restaurace osobně.

Původně se v té restauraci dělaly hlavně burgery a podobné věci. Jako sous-chef jsem ji začala směrovat spíš do fine diningu, snažila jsem se ji trochu pozvednout. Myslím, že se to docela povedlo.

Opět jsem získala pocit, že jsem narazila na strop. V takovém případě chci jít vždycky dál, učit se novým věcem. Přesunula jsem se tedy do Rakouska. Nastoupila jsem tam jako chef de partie do restaurace, která měla patnáct a půl bodu Gau lt & Millau, což je vlastně kousek pod Michelinem. Zůstala jsem až do chvíle, než jsem se rozešla se svým tehdejším přítelem. Potom jsem se rozhodla vrátit do Česka. Zpátky doma jsem přesně rok.

Vůbec jsem neměla tušení, že se pořad na Nově chystá a že probíhá casting. Byla jsem zpátky doma asi měsíc. Po těch čtyřech letech v Německu a Rakousku jsem dokonce ani nevěděla, kdo je kdo na české kuchařské scéně.

Určitě ne. Pro mě by to byl jednoduše host. Teprve jsem se tu rozkoukávala. Dostala jsem se na jeden food festival, pracovala jsem tam v otevřené kuchyni a tam mě oslovila paní z produkce.

Už jsem takové situace zažila. Jeden šéfkuchař po nás házel věci nebo do nás šťouchal špičkou nože, když se mu zdálo, že jdeme příliš pomalu do schodů. Ale i bez toho je práce v kuchyni tvrdá. Lidem vůbec nedochází, jak je pro ženu náročné tam prorazit. Doteď je to v podstatě mužské povolání. Musela jsem bojovat s mužským egem, abych se prosadila. Musela jsem pracovat víc a líp, rychleji a chytřeji než chlapi. Jen tím jsem si vždy získala respekt a vyšší pozici.

Chci si koupit auto, ale nejdřív si musím udělat řidičák. Od svých dvanácti let jsem žila hlavně v Praze, kde auto zas až tolik nepotřebujete. Ale teď mě čekají různé akce po celém Česku, a tak se mi bude hodit. Vysnila jsem si americký Dodge, buď Charger, nebo Challenger, ještě nevím.

Myslím si, že mi to bude sedět, protože já pořád něco nového vytvářím. Znamená to, že budu Radkovi nejspíš pomáhat vymýšlet nové menu, třeba na sezonu. Ale samozřejmě doufám, že mě nechá i pomáhat v kuchyni.

Asi jsem vyhrála hlavně proto, že se mu moje chutě líbí a mohly by se s těmi jeho zajímavě doplňovat. Jsou to spíš protichutě. On vaří českou fine dining, kdežto já miluju hlavně mexickou a asijskou kuchyni.

Do značné míry asi jsou. A právě proto by děti měly ochutnat co nejvíc různých jídel. Moje maminka trvala na tom, abychom měli pestrou a zajímavou stravu a nejedli jsme jenom těstoviny se sýrem nebo párky, jako se to v amerických rodinách mnohdy děje. I díky tomu jím a vařím zdravě, snažím se hodně pracovat se zeleninou a zajímavými zdravými chutěmi.

Mám, protože dispozice k tomuto autoimunitnímu onemocnění se dědí. Do svých třinácti let jsem vůbec nejedla lepek a pro jistotu ani laktózu.

Tehdy to bylo opravdu slabé, ale teď už je to tisíckrát lepší. Ale já jsem hlavně ve třinácti začala rebelovat, že chci jíst normální pizzu se svými kamarády, a tak mi maminka povolila pomalu zařazovat lepek do jídelníčku, abychom to vyzkoušeli. S bratrem ho oba naštěstí snášíme dobře.

Česky jsem neuměla ani slovo a začala jsem chodit na českou základku. Začátky byly opravdu těžké. Ale naštěstí jsem tehdy byla ještě dost mladá, abych jazyk zvládla dobře. To u maminky je stále ještě slyšet, že je Američanka.

Čeština má taky jednu šílenou složeninu. Zpoza. Tahle předložka je moje nejoblíbenější české slovo. Asi mi pomáhá i hudební sluch. Naučit se česky a soutěžit v Hell’s Kitchen, to byly nejtěžší věci, které jsem v životě musela zvládnout. (směje se)

Pravda je, že tam najdete opravdu hodně zajímavých restaurací, včetně těch s michelinskými hvězdičkami, ale žít bych tam nechtěla. Jednak kvůli zvláštní politické situaci, jednak mám ráda zdejší zdravotní pojištění, které není proziskové. Přesto mám takový sen, koupit si malý domek někde v Minnesotě, s horami na obzoru a obrovskou zahradou, kde bych měla pár koní. Ale jedině snad na důchod. Pro mě už je Praha domov. Vždyť mám dokonce na předloktí vytetovanou siluetu Pražského hradu.