Šárka Krausová: Těžko se mi loučí s rolí Toni, úplně jsem jí propadla

V dobovém seriálu Zlatá labuť hrajete novou ředitelku obchodního domu Toni, která pochází z Francie. Jaká je to podle vás žena?

Toni Adamová je Češka, která žila většinu svého života ve Francii. Je doma na obou místech. Je to vyzrálá, šarmantní, chytrá žena s vnitřním tajemstvím. Musím říct, že mé setkání s touhle postavou je osudové.

V jakém smyslu?

Fascinoval mě její charakter, byl jiný, než jaké jsem doposud měla možnost před kamerou hrát. Má v sobě klid, ale dokáže zároveň rychle přemýšlet, zorientovat se v nové situaci a ovládnout ji. V mé herecké paletě je tedy Toni novou barvou. Hodně těžko se mi s ní loučí, úplně jsem jí propadla. Doufám, že si ji diváci zamilovali jako já.

Proč myslíte, že vás její postava tolik zaujala?

Má v sobě klid, jenže jen zdánlivý. Pod povrchem se odehrávají emoce a boje. Navenek Toni pustí jen to, co se jí hodí a co projde její vnitřní korekturou. Inspirovala mě tím. Dřív jsem totiž mnohdy rychleji jednala, než myslela, a často se tím dostala do nepříjemných situací. Uvědomila jsem si, že nemusím vždycky reagovat hned. Můžu si dopřát čas, než řeknu svůj názor nebo něco udělám, můžu si vše v klidu rozmyslet. Můžu si dopřát čas na odpovědi a nemusím plnit ničí očekávání.

Kvůli roli vás odbarvili na blondýnku. Neměla jste chuť si světlé vlasy ponechat?

Ne, ne, to opravdu ne. Často mě kvůli rolím odbarvují na blond, už jsem si na to zvykla. V seriálu Ulice, ve Vyšehradu, v Rafťácích. Necítím se ale v blonďaté barvě vlasů být sama sebou. Takže se pak ráda vracím ke své přirozené hnědé. Mám však ráda, když postavy mají masku, takže mi nedělá problém se kvůli rolím proměňovat. Naopak mě to moc baví. Pro Toni Adamovou se zářivé světlé vlasy hodí báječně. Podtrhují její kouzlo. Líbí se mi, jak to Toni sluší, ale nejsem to já.

Jak na změnu reagovalo vaše okolí?

Většina si té změny ani nevšimla! To bylo zajímavé, asi ke mně ta blond vážně celkem sedí, takže všem připadá, že se nic nezměnilo. Moje maminka je vždycky nadšená. Ve světlých vlasech se jí líbím víc.

A manželovi?

Manžel preferuje moji hnědovlasou variantu.

Mluvíte francouzsky, nebo jste se začala učit kvůli roli?

Z francouzštiny umím jen pár základů. Učila jsem se před pár lety, a tak ve mně zbytky vědomostí ještě lehce zůstaly. Jsou to ale opravdu jen střípky. Když jsme s Ondřejem byli v létě ve Francii na dovolené, můj největší úspěch byl, že jsem nám v pekařství dokázala francouzsky objednat. To je můj vrcholný výkon, víc neumím.

Znáte Francii dobře?

To zase ne, ale projeli jsme celé Azurové pobřeží. S manželem zatím neradi jezdíme na stejné místo vícekrát. Francie byla krásná, ale příště se vypravíme jinam. Na dovolené jsme rádi aktivní, jezdíme autem a necháváme se unášet, kam nás vede intuice. Mívám tendenci cestu dopodrobna plánovat, ale můj muž má pravdu, že ta nejkrásnější místa najdeme většinou náhodou. Itálie, Portugalsko, Španělsko, Řecko? Uvidíme, kam nás to příště zavede.

Výpravný kostýmní seriál je pro herečku pěkná příležitost vyzkoušet si dobovou módu. Jak jste se v ní cítila?

Naprosto božsky! To byl obrovský zážitek. Kostýmní výtvarnice Michaela Hořejší mě oblékla opravdu krásně a hlavní maskérka Lada Bímová mě skvěle nalíčila a učesala. Tyhle dámy mi Toni Adamovou vymodelovaly přímo na těle před mýma očima. Žasla jsem, koho ze mě stvořily.

Zajímáte se o historii módy?

To vlastně ani ne, ale je pravda, že zrovna tahle historická etapa byla v módě velmi elegantní a lichotivá. Slušelo to ženám i mužům. Pastva pro oči. Mrzí mě, že se elegance z každodenní módy vytratila.

Jakému oblékání dáváte přednost v civilu? Snažíte se být ve všední dny také elegantní?

Ano, snažím a díky kostýmní výtvarnici Stáně Šlosserové se mi to začíná i dařit! Poznaly jsme se při natáčení seriálu Kukačky. Stáňa má i svoji vlastní módní značku a kromě toho poskytuje stylistické služby. Názor na oblékání a módu jsem během let hodně měnila. Měla jsem jak velmi pohodlné, teplákové, až mužskou módou inspirované období, tak i výrazně ženské s podpatky a upnutými minišatičkami. Teď jsem se ustálila. Miluju šaty a sukně, a jakmile to počasí dovolí, neoblékám nic jiného. Líbí se mi taky jednoduchost, která ale musí být něčím zajímavá a šmrncovní.

S čím jste potřebovala poradit?

Nerada trávím dlouhý čas u skříně vymýšlením modelů. Jsem ráda, když vím, co s čím zkombinovat, a nemusím o tom dlouze přemýšlet. Stáňa mi tedy pomáhá vytvořit si takzvaný kapsulový šatník, který mi tohle umožní. Jsme ve fázi třídění mého oblečení a při tom se učím, co s čím kombinovat. Jaké střihy a materiály k sobě jdou a jaké ne. Co a kde mám nakupovat, aby oblečení bylo kvalitní, fungovalo, jak má, a dlouho vydrželo. To je hodně důležité, aby se člověk nezahltil miliardou věcí, které se nedají zkombinovat, takže má pak plnou skříň, ale nic kloudného na sebe. Zjistila jsem, že jsem dělala celkem velké módní přešlapy. Škoda že určité módní základy nám nejsou nějak vštěpovány už odmalička. Je taky skvělé najít barvy, které člověka rozsvěcují. V civilu se nelíčím, a tak teď ráda nosím barvy, které mě rozzáří místo líčidel.

Před dvěma lety jste se vdala za svého hereckého kolegu z Divadla na Vinohradech Ondřeje Krause. Už si okolí zvyklo, že nejste Vaculíková?

To byste se asi spíš měla zeptat mého okolí. Já nevím, jak to poznat. Vy už jste si na mě zvykla? Víte, o kom se mluví, když se řekne mé jméno? Nebo váháte? Buďte můj lakmusový papírek! (usmívá se)

Moji blízcí a kolegové, se kterými se skoro denně stýkám, nevykazují známky, že by jim to vadilo, a jestli si už zvykli diváci a fanoušci, to nemám jak zjistit.

Dobře, budu lakmusovým papírkem: po chvilce mi to došlo, ale pak mě začala znovu trochu plést vaše e-mailová adresa s dívčím příjmením. Možná i proto jsem se zeptala. Jak moc jste si změnu příjmení rozmýšlela?

Lhala bych, kdybych řekla, že vůbec, ale myslím, že přibližně stejně jako každá žena v moderní době, kdy už máme možnost volby. Obzvlášť když mě kolegové a režiséři od té změny zrazovali, říkali, že si mě lidé budou plést a že jméno hereček a herců funguje jako značka. Mně se ale chtělo rozhodnout se bez ohledu na to, jaké zaměstnání dělám, rozhodnout se tak, jak to cítím.

Pocítila jste tu změnu potom jako herečka?

Díky bohu ne. Vlastně od té doby, co jsem vdaná, mám daleko víc pracovních nabídek než dřív. Samozřejmě si nemyslím, že to s tím nějak souvisí, to rozhodně ne. Je to jen náhoda, ale aspoň je díky tomu vidět, že mi to nijak neublížilo.

Před deseti lety jste napsala a nazkoušela hru Milena má problém, kde řešíte právě partnerské soužití. Vyzpovídala jste kvůli tomu spoustu žen. Můžete po dvou letech manželství říct, že jste to tehdy díky hře důkladně promyslela, nebo se objevilo nové téma?

Můžu říct, že manželský život mě zatím nijak negativně nezaskočil. Do určité míry je to možná i tím tématem, které řeším ve svém představení. Hlavní ale je, že jsme si během života s Ondřejem oba prošli se svými předchozími partnery nejrůznějšími peripetiemi a ty nám aspoň trochu pomohly ujasnit si, kdo jsme, co potřebujeme a jakým způsobem ve vztahu komunikovat. Děkuji tak všem svým bývalým láskám, že mě tak pěkně připravily na manželství.

S manželem Ondřejem Krausem jste oba v angažmá v Divadle na Vinohradech. Dá se říct, že si takzvaně nosíte práci domů?

Já si nosím práci domů, můj muž se od ní umí odstřihnout a nechat ji v divadle nebo na natáčení. Má se mnou ale celkem trpělivost a hlavně mi dává moc dobré připomínky. Debaty s ním mi hodně pomohly a pomáhají. Divadlo je naše společná vášeň, takže o něm rádi vedeme dlouhé hovory, ať už nad mými rolemi, nebo o divadle obecně. Neumím si představit, že bych s partnerem svoji práci nemohla řešit, že by byl z úplně jiného oboru. To by se mnou asi dlouho nevydržel.

Váš manžel se věnuje koním v rodinné farmě, trénuje je i sám závodí. I vy jezdíte na koni. Jezdila jste už předtím, než jste se sblížili, nebo vás k tomu přivedl on?

Ke koním jsem měla blízko od dětství. Poprvé mě na koně posadil asi v deseti letech náš soused Václav Vydra a od té doby mě to chytlo. Během dospívání jsem u koní trávila vždycky celé léto a toužila jsem mít jednoho dne svého vlastního koně. Pak přišla škola a kariéra a na koně už nebyl čas. V hlavě mi však zůstalo, že se ke koním jednou vrátím. Život mi to pěkně zařídil! Dal mi manžela i s mým celoživotním snem, s koňmi.

Jak moc vás to vtáhlo? Budete třeba jednou také závodit v parkuru jako váš muž?

Ne, já nejsem moc adrenalinový jezdec. U koní chci odpočívat a ne překonávat překážky. Moc ráda se svým manželem na závody jezdím, fandím, dělám mu „ošku“ OE to je člověk, který se závodníkovi stará o koně během závodů OE, ale touhu sama závodit nemám. Já i nerada soutěžím obecně. Vadí mi, že někdo vyhraje a někdo prohraje. A na herectví mě baví právě to, že si všichni hrajeme, ale nikdo neprohrává. Nejsem soutěživý typ člověka.

Vzpomínám si, jak mi váš manžel asi před dvěma lety v rozhovoru říkal, jak jsou vztahy s koňmi někdy složité, že umí na jezdce i žárlit a trucovat. Setkáváte se s tím taky?

Je to tak, manželova hlavní kobylka Cagiva na mě docela žárlí a můj muž ji musí vždycky uklidňovat. Říká jí: „Neboj, holka, ty jsi tady byla první, my se známe déle, ty jsi moje žena a Šárka je jenom taková moje milenka, víš?“ Nebo naopak? (směje se) Většinou je to ale spíš tak, že jsou na mě jeho koně naopak víc hodní. Jako by si říkali: „Aha, ta je od Ondry, ta patří k nám, na tu musíme dát pozor!“

Máte už taky nějakého čistě svého koně, jak jste si přála?

Ondra mi daroval svého nejstaršího a nejzkušenějšího koně, se kterým si už to hlavní odzávodil. Jmenuje se Max, je celý krásně černý s bílou lysinkou na čumáku a má takové přátelské oko. Naše sžívání ale ještě není u konce, stále na něm pracujeme. Je mým splněným snem, dokonce jsme spolu už i podnikli výlet na statek k mé kamarádce. To je také veliký zážitek jet se svým koněm mimo jeho bezpečný domov, tam se teprve ukáže, jestli se na vás umí spolehnout, nebo je nervózní, že není ve svém prostředí. Na první výjezd to dopadlo celkem dobře, byl nervózní jen první den a pak už jsme fungovali jako normálně. Potěšilo mě, že mi začíná důvěřovat.

V minulosti jste přiznala, že jste asi workoholička. Je to opravdu tak? A máte čas ještě na nějaké jiné hobby než na koně?

Čím jsem starší, tím víc potřebuji mít vedle práce i čas na odpočinek. Miluju přírodu a celodenní procházky po horách, ráda si tam vyrazím i v zimě na běžkách nebo v létě na kole. Koně mě teď ale pohltili natolik, že tyhle druhé koníčky už moc nestíhám. Ale kromě toho miluju zahradničení. Ráda vymýšlím na zahradě nová květinová zákoutí. Chtěla bych tam sice mít i nějaké plodiny, aby člověk mohl pořád něco zobat, ale jejich pěstování se mi zatím nedaří. Maliny se mi rozlezly všude po zahradě, až nešla sekat tráva, a dokonce ani nijak moc neplodily, a tak jsem je musela zlikvidovat. Kanadské borůvky mám už čtvrtý rok, jenže mají pokaždé jen jednu borůvku, a jabloně mi stárnou - budu muset ještě nastudovat, jak na to.

Zahrada je čistě vaše doména, nebo vás tento zájem spojuje s manželem podobně jako koně?

Zahrada je moje doména. Manžel je rád, když je v hezkém prostředí, má nápady a je i šikovný a ochotný mi pomoct s těžkými pracemi, ale nebaví ho to. Jen ví, že se to občas udělat musí. Pro mě je to radost a relaxace. Ne vždy jsem šikovná, na podzim jsem chtěla zasadit podél příjezdové cesty k nám na statek desítky cibulek narcisů a tulipánů, aby nás na jaře vítaly barvy. Našla jsem si na internetu fígl –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vyvrtat si díry na cibulky starou akumulační vrtačkou s tlustým vrtákem. Jde to rychleji a pohodlněji než dřevěným kolíkem. Vrhla jsem se tedy na zkrášlování našeho statku a během prvních pěti minut jsem omylem navrtala vodu! Tchán nebyl nadšený, ale zatím mě nevystěhovali.