Sarah Haváčová: V životě zakopávám, opráším odřená kolena a jdu dál

Nedávno se s vámi diváci seriálu Zlatá labuť rozloučili jako se záludnou manželkou nacistického velitele okupované Prahy Grubera. Překvapilo vás, že jste byla do takové role obsazena?

Je pravda, že tak čistě negativní postavu jsem ještě nehrála. Nepřekvapilo mě to ale. Každý v sobě máme něco temného, nejsme andělé. Taky umím tnout, určitou tvrdost v sobě mám. Gruberová byla nešťastná, nenaplněná, proto byla zlá a kopala kolem sebe. Kdyby ji někdo láskyplně objal, byla by možná hodnější. To by se dalo říct o mnoha jiných jedincích, které ovládli běsi.

Říkáte, že v sobě taky máte tvrdost. Vidět tedy není.

Občas nemám pro sprosté slovo daleko. Jsem horká krev, ostatně děda byl havíř z Poruby, který tam přišel z východního Slovenska. Umím ale jít a omluvit se. To mi nedělá potíže. Chci, aby zase byl čistý vzduch.

Jak budete na Zlatou labuť vzpomínat?

Příjemně mě překvapila fanouškovská komunita, která se kolem toho seriálu utvořila. Vzniklo tam plno nových přátelství, možná i nových vztahů. Třeba jedna dáma v pokročilém věku pod vlivem toho seriálu napsala své lásce z mládí, jiné ženě, a daly se dohromady. Tohle na tu dobu ožehavé téma ve Zlaté labuti hodně rezonovalo. Pokud jsme pomohli bořit nějaká tabu, jsem šťastná. Moc se mi líbily kostýmy, interiéry. Mám ráda eleganci a noblesu předválečné doby. Líbí se mi, když jsou muži galantní. Přinesou ženě květinu, podrží jí křeslo, vpustí ji do dveří. Bohužel to není tak běžné jako dřív, asi se teď muži ostýchají. Pak bych je ráda vyzvala: Nebojte se. Hýčkejte své ženy jako květiny.

Nedovedu si představit větší kontrast s nacistkou Gruberovou, než je role, kterou jste ztvárnila v monodramatu Alma Rosé.

Alma Rosé byla slavná vídeňská houslistka židovského původu, neteř Gustava Mahlera, která zahynula v Osvětimi. Když byla odvlečena do koncentračního tábora, stala se dirigentkou osvětimského ženského orchestru. Byla velmi přísná, pro někoho až despotická. Snažila se o dobré vztahy s esesáky, aby vybojovala lepší podmínky pro své kolegyně, a zachránila tím mnoho životů svých spoluvězenkyň. Hrály v nepředstavitelných situacích. Jedna z violoncellistek, která hrála v jejím lágrovém orchestru, Anita Lasker-Wallfisch potvrzuje, že mnohé členky orchestru přežily díky Almě. Sním o tom, zahrát naše monodrama pro paní Anitu, které je osmadevadesát a žije v Londýně. Moc bych si přála získat na ni kontakt a případně se s ní setkat. Kdyby s tím někdo z milých čtenářů uměl pomoct… Díky Almě jsem si osahala nové kouty herectví a dovzdělala se v klasické hudbě. Do té doby jsem ji moc neznala, sama od sebe jsem si nepouštěla Schuberta, Chopina, Vivaldiho…

Jak vás tahle role potkala?

Režisérka Olga Strusková mě oslovila za covidu, když si v jednom deníku přečetla, že pracuju jako dobrovolnice v nemocnici. Hrajeme to s ženským smyčcovým kvartetem už tři roky, nedávno i německy v Düsseldorfu. Bylo to v předvečer výročí konce války, publikum bylo úplně fascinované, obrovsky to prožívalo. Představení provázejí přednášky, kde mluví třeba paní doktorka Vidláková, která zažila Terezín. Velmi na mě zapůsobilo setkání s Evou Erbenovou, spisovatelkou, která přežila Osvětim i pochod smrti, kde jí umřela v náručí maminka. Žije na jihu Izraele v Aškelonu. Když Almu hraju, myslím na všechny oběti holokaustu a přeživší. I na paní Erbenovou, pro kterou jsme hráli ve Winternitzově vile v Praze, když loni na podzim musela kvůli tomu, co se tam stalo, na čas opustit Izrael.

Jaké pocity ve vás v téhle souvislosti vyvolal obrázek skupiny českých showbyznysových celebrit za bannerem požadujícím příměří v Gaze?

Já bych se vedle nich nepostavila! Bolí mě utrpení kdekoli, taky chci, aby byl mír. Kdo by proboha chtěl válku. Na začátku ale přece byl úděsný masakr 7. října! Jako by se vrátil středověk. Co tedy mají Izraelci dělat, aby se to neopakovalo? Sednout si se strůjci těch hrůz k jednomu stolu? Teroristé z Hamásu se ukrývají v nemocnicích, ve školách, převážejí zbraně v sanitkách, schovávají se za civilní obyvatele. Je mi velice líto všech nevinných obětí na obou stranách a přála bych si, aby nastal brzy spravedlivý mír. Zároveň Židé čelí vzrůstající vlně antisemitismu, slyšíme, že páchají genocidu. S tím nesouhlasím! Kdo jiný než tento národ poznal v historii tak drtivě význam tohoto slova?

Nedávno jste opět vkročila do světa hudby: v připravovaném filmu o Bedřichu Smetanovi ztělesňujete jeho druhou ženu Betty.

Jsem velice vděčná, že jsem mohla pracovat s režisérem Markem Najbrtem a mít za hereckého partnera Vaška Neužila (představitel Bedřicha Smetany). Bylo fajn, že jsme se na natáčení mohli důkladně připravit, měli čas debatovat o scénáři. Betty Smetanová byla racionální žena, která držela vedle rozevlátého manžela rodinné otěže pevně ve svých rukou. Byla na svou dobu velmi emancipovaná, výborně hrála šachy, uměla plavat. Zaujalo mě, že uměla hrát na kytaru, byť profesionální hudebnice nebyla. Naučila jsem se proto se svolením režiséra jednu ze Schubertových serenád, Standchen, tklivou píseň o lásce. Jsem zvědavá, do jaké míry a zdali vůbec ve filmu zazní. Nechtěla jsem, aby Betty ve své ráznosti působila jako druhá Gruberová. Hledala jsem proto jemnější polohu, brousila jsem její ostré hrany. Smetanovi nežili ve šťastném manželství. Bohémský svět jejího muže nebyl Betty, která byla o šestnáct let mladší, blízký. Nebyla jeho múzou a jejich vztahu chyběla vřelost. Sdílela ale jeho vlastenectví, to je téma, které mě hodně oslovuje.

V čem?

Musím říct, že jsem hrdá Češka, jsem šťastná, že jsem se mohla narodit právě tady. Abych mohla pevně kráčet světem, musím znát svoje kořeny. Mám ráda naši zemi, mám ráda Čechy. Nevěřím, že jsme národem Švejků. Když slyším českou hymnu, ať už při otevření Pražského jara, nebo když vyhrajeme mistrovství světa, ježí se mi bázní z češství chlupy na těle. A pokud vlastenectví někdy zneužívají extremisté? A pokud jeden tábor křičí na druhý a vzájemné plivání plodí další zlo? Pak se raději držím toho, že když nemohu o někom říct něco dobrého, mám raději mlčet.

Máte skvěle rozjetou kariéru. Nemáte chuť nebo potřebu ten běh na chvíli zastavit?

Mám a umím si to zastavení najít. Naposledy ve Sloupu v Moravském krasu, kde jsem teď byla na dva dny u maminky. Venčím svou milovanou fenku Mášu, dýchám se stromy, vnímám ticho skal. Jsem samozřejmě vděčná za všechny ty herecké příležitosti, objevování nových charakterů, setkávání s novými kolegy. Je to radost. Považuji za dar, že mohu být prostředník zajímavého tématu, které působí na lidi. Ať jako Alma Rosé, Betty Smetanová, nebo paní Markovičová (v seriálu Metoda Markovič hraje manželku legendárního kriminalisty). Jsem si zároveň vědomá, že jsem sice teď vidět, ale že to není napořád.

Změnil se vám život, když vás lidé poznávají?

Už si třeba nemůžu soukromě pobrečet ve vlaku. Zrovna před pár dny jsem cestou zpátky z Moravy v sobě řešila nějakou situaci a bylo mi prostě do breku. Dřív jsem se nemusela ohlížet na to, jestli kolem někdo sedí, nikdo mě neznal. Tentokrát mi najednou došla na sociální síť zpráva od neznámé paní: „Neplačte, bude líp.“ Bylo to od ní hezké, myslela to dobře, ale uvědomila jsem si, že tahle ztráta anonymity není úplně příjemná.

Jaký má důvod k pláči mladá, hezká, úspěšná herečka?

Třeba že ještě nemám vlastní rodinu.

Je tomu tak proto, že se vám nechce vystoupit z kariérního rychlíku, nebo to má subjektivní příčiny?

Spíš to druhé. Já bych vystoupila raz dva. O svém soukromí ale budu mluvit, až budu kandidovat na prezidentku. Do té doby nemusím a nechci.

Vy jste z umělecké rodiny?

Kdepak. Mamka učí na základce, táta je chemik. Sestra studuje biologii, bratr je gymnaziální učitel historie a angličtiny. Učí i na Masarykově univerzitě. Vyrůstala jsem ve Vyškově v paneláku, jsem sídlištní děcko. Když mi bylo čtrnáct, přestěhovali jsme se do Moravského krasu, do Sloupu, kousek od Macochy. Stále to je místo, kam jezdím domů.

Kdy jste zjistila, že vaší cestou je herectví?

Od dětství jsem chodila do dramatického kroužku, jezdila na recitační soutěže. Ve čtvrtém ročníku na gymnáziu mě oslovil režisér Roman Vávra, který točil pohádku Škola princů, abych šla na konkurz na roli princezny. Pamatuju se, jak jsem tam seděla vedle studentů DAMU a přišla jsem si jak Alenka v říši divů. V době, kdy jsme Školu princů točili, se podávaly přihlášky na vysokou. Do Prahy se mi nechtělo. To byl velký svět, na který nemám, říkala jsem si. Podala jsem si přihlášku do Brna na JAMU. Vzali mě, ale zpočátku mě to neuspokojovalo, měla jsem nutkání studovat něco „pořádného“. Chvíli mi trvalo, než jsem vzala herectví za své. Hodně mě nakopl semestr na herecké škole v Krakově, byly tam velké nároky od fyzické přípravy po hudební. Učila tam největší herecká esa. Ve čtvrťáku mi režisér Štěpán Pácl nabídl angažmá do Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Po čase jsem se přesunula do Prahy na volnou nohu. Impulzem bylo, že jsem tu měla přítele.

Z oboru?

Vůbec, já nikdy neměla vztah s někým z profese. S herci jsem partnerský život nikdy neprotkla. I když mnozí z kolegů, se kterými jsem v poslední době hrála, jsou vtipní, chytří, báječní muži.

Vztah tehdy nevydržel. Jak se vám vedlo profesně?

Dostala jsem od dramaturgyně pražského Národního divadla Ilony Smejkalové nabídku do komedie Jsme v pohodě, kterou na Nové scéně režíroval Braňo Holiček. Krátce nato jsem uspěla v castingu na Profesora T. (seriál TV Nova). Pak přišel covid a bylo po všem. Tím, že jsem neměla angažmá, jsem byla na nule. V první vlně jsem šla sázet stromy do Moravského krasu, do Křtin. Před druhou vlnou jsem se vydala na pouť do Fátimy (poutní místo v Portugalsku, kde se měla v roce 1917 opakovaně zjevit Panna Marie) a tam jsem znovuobjevila Boha.

Jak to „znovu“?

Jako dítě jsem sice byla pokřtěná, chodila jsem na náboženství, byl to ale spíš jeden z dalších kroužků, nikdo mě ve víře nevychovával. S rozvodem rodičů a trochu divokými studentskými léty se mi tenhle svět úplně uzavřel. Znovu jsem ho objevila na té pouti.

Na takovou pouť se přece člověk vypraví z náboženského popudu.

Pro mě to zprvu náboženská pouť nebyla, spíš útěk z nepříjemného období. Nefungoval mi tehdejší vztah, věděla jsem, že zase budou v další vlně pandemie zavřená divadla a já zůstanu bez práce, ve společnosti panovala nepříjemná atmosféra, která se dala krájet. Ze dne na den jsem se sbalila a sama se vydala na cestu do Lisabonu. Neměla jsem ani pořádné vybavení. Týden jsem putovala do Fátimy, chtěla jsem tam prostě pozdravit Panenku Marii. Neměla jsem to nijak nábožensky podložené. Takový dobrodružný výlet.

A byl?

Staly se dva silné momenty. Spala jsem na karimatce v olivovém háji, nade mnou hvězdy a já začala odříkávat otčenáš, to jediné jsem si z náboženství pamatovala. Najednou jsem měla pocit prostoupení s těmi stromy a hvězdami. Stala jsem se součástí celku, který je z nás a v nás. Cítila jsem boží požehnání, vděčnost a bázeň zároveň.

A ten druhý?

Když už jsem se chystala z Fátimy odjet, šla jsem tam kolem sochy Ježíše. Bylo mi to divné, protože jsem na tom místě čekala sochu Panny Marie. Co tu děláš, divila jsem se. Najednou jsem slyšela: „Sarah, neboj se, ty máš svého Otce.“ Obcházela jsem tu sochu nechápavě kolem dokola a měla jsem pocit, že mě jeho pohled pořád sleduje. Úplně jsem se roztřásla. Byl to neuvěřitelně silný prožitek. Celou cestu autobusem mi to jelo v hlavě a napadlo mě, že se dám biřmovat. Jenže jsem v Praze nikoho neznala. Vzpomněla jsem si, že můj bývalý přítel potkal u piva kněze Marka Váchu. Našla jsem si na něho kontakt a vypravila se do Lechovic u Znojma, kde má farnost. Řekl mi, abych to, co jsem zažila, brala vážně, a pokud se chci nechat biřmovat, nemám čekat. A dal mi kontakt na farnost Nejsvětějšího Salvátora v pražském Klementinu, tam jsem rok a půl chodila na výuku základů víry a připravovala se na biřmování.

Co vám to dalo?

Křesťanství kultivuje, jsem přesvědčená, že ze špatného člověka může udělat dobrého a z dobrého ještě lepšího. Kde jinde slyšíte ve veřejném prostoru o lásce? Kde slyšíte, že je třeba naslouchat, odpouštět? Sama jsem v křesťanství našla lék pro nemoci dnešního světa.

Dokonce jste o tom napsala knihu Nečekat: Putování do Fátimy a zpátky k sobě. Jak vznikala?

Oslovil mě Martin Staněk, koordinátor salvátorské farnosti, abych napsala něco o své konverzi, že stačí list formátu A4. Jenže když jsem začala psát, bylo toho tolik, že z toho vznikla na popud kamarádky, která pracuje v nakladatelství, kniha. Není ale jen o mém putování. Když jsem se vrátila z Fátimy, přišla další vlna pandemie a já nastoupila jako sanitářka na covidové oddělení Nemocnice milosrdných sester svatého Karla Boromejského pod pražským Petřínem. Intenzivně jsem se tam setkávala se smrtí. Na covid mi tehdy zemřely obě babičky a můj soused a pes. Poznala jsem, že smrt je důležitou součástí naší existence, nemáme se jí bát, máme o ní mluvit a umět ji přijmout. My jsme ji však vytěsnili.

Chystáte se v autorské činnosti pokračovat?

Mám v plánu na základě knihy Nečekat napsat asi čtyřicetiminutové monodrama, které by se propojilo s promluvami Marka Váchy (kněz, teolog, molekulární biolog) o víře, o člověku, lásce a poutích, které nazval Koření života nemáme doma v kredenci, avšak nosíme jej po kapsách s sebou.

Jaké koření života nosíte po kapsách vy?

Věřím v to, že Bůh umí psát rovně i po klikatých řádcích. A i když v životě stále zakopávám, protože jsem člověk, nikoli anděl, opráším odřená kolena a jdu dál. Protože jen ďábel se po pádu nezvedne, člověk však musí a má. Tu větu mám ráda.