Sára a Martin Donutilovi: Oba jsme Blíženci, několik osobností v jednom

M: Když to funguje ve vztahu, není zákonité, že to bude fungovat i před kamerou. Troufám si říct, že nám se to i před kamerou povedlo. Doufám, že si to myslí i diváci. Patříme k párům, které jsou pořád rády spolu. Trávit spolu čas nám nevadí, naopak.

S: Myslím, že je moc fajn spolu hrát, člověk si ke svému partnerovi může víc dovolit. Je víc v komfortní zóně. Nemusí se do ničeho nutit, jde to přirozeně. Myslím, že na to natáčení budeme dlouho vzpomínat. Vždyť jsme se v jeho půlce vzali! Začala jsem natáčet jako Affašová a skončila jako Donutilová. Dotočili jsme jako manželé.

M: Protože hrát otce a syna mě už tak úplně nebaví, jsem rád, že jsme tentokrát mohli jít trošku jinou cestou. Komfortní zóna je to stále, pořád je to táta, ale jednat s ním jako s cizím člověkem a objevovat ho z lidského hlediska trochu oklikou je celkem zábavné. Dřív jsem míval strach, že táta nebude před kamerou fungovat jako kolega, ale jako otec. To se nepotvrdilo, funguje jako kolega, a bezvadný.

S: Jako filmová dcera svého tchána jsem před ním měla velký respekt. Řešila jsem, zda mu budu herecky stačit. Na jevišti jsem sice s Mirkem už stála, ale to jsme se jen tak mihli vedle sebe. Točit s ním jsem tu čest ještě neměla. Choval se ke mně ale skvěle. Nečekala jsem, že to tak bude, ale bral mě zcela na roveň. Byla jsem mu za hereckého partnera, ne za snachu či člena rodiny.

M: Ano. Pan Jaroslav Drábek, odborník v oboru psychotroniky, mi dal školení, kde mi vysvětlil, jak podobné přístroje fungují. Produkce je nakoupila a já je dostal do výbavy. Byl jsem jimi celý ověšený. Musel jsem se naučit, jak každý z nich funguje, na co jsou tlačítka, ručičky i digitální ukazatele. Hrál jsem si s nimi i mimo natáčení. Ukazatele přístrojů létaly nahoru dolů, když jsem se procházel v okolí lokací, kde jsme natáčeli. Jsem hračička, a tak mě to dost bavilo.

M: Elektromagnetické pole, změny v teplotách a energiích. Mají ručičky i digitální měřáky a ty buď vyskakují, nebo ne. Testoval jsem je na hodně místech. Někde nereagovaly vůbec, jinde zběsile. Trošku mi z toho běhal mráz po zádech.

M: Malinko. Třeba už vím, že se nemá říkat duch, ale entita. Že existuje tolik přístrojů na měření energií, jsem také nevěděl. Žádný jsem si bohužel z natáčení domů neodnesl, takže se v tom rozvíjet nebudu, ale zase proč to mít doma? Přístroj náhodou začne něco neobvyklého vykazovat a člověk se pak jen vystresuje. To bych nechtěl.

S: Tu máme.

M: Jo a někdy kouká upřeně do míst, kde nic není.

S: Dům, kde v seriálu žili léčitel a jeho dcera. Ten statek je starý asi sto padesát let, nyní tam žije komunita. Tam přístroje reagovaly nejvíc. Když šel štáb točit ven, do exteriéru, a já tam musela chvíli čekat sama, nebylo to úplně příjemné. Byla tam cítit trochu tísnivá atmosféra. Všude tam běhají kočky a je to zvláštní místo.

M: Na jednu stranu velmi střízlivě, na druhou stranu oba věříme, že jsou možné. Náhlé změny teplot, nevysvětlitelné pohyby věcí, to se prostě děje. Nemáme ale konkrétní představu, proč a jak si to vysvětlovat nebo co za tím hledat. Jsem rád, že se tyto jevy v seriálu zobrazují celkem reálně, své si tam najdou i skeptici, ale i ti, co tomu bezmezně věří.

S: Jsme v tom zajedno, oba trošku skeptičtí, protože nevěříme všemu, ale věříme, že něco mezi nebem a zemí existuje. Jistě tady s námi jsou energie, o kterých moc nevíme.

M: Proč ne? Nebráním se tomu. Je to hodně o víře a důvěře. Pokud je astrolog tak silný, že vás dokáže o něčem přesvědčit, můžete tomu uvěřit. Víra je nejsilnějším nositelem dějů.

S: Souhlasím, velmi záleží na tom, kdo to je. U toho, komu věřit, se řídím vnitřním kompasem.

S: Ano, mám ji celkem silnou. Hodně na ni dám. Byly i momenty, kdy jsem ji přebila, a to se pak ukázalo jako velmi špatné.

M: Ženská intuice je pojem sám o sobě. Muži bývají racionálnější, intuici si rozmlouvají. A je v nás zakořeněno, že se ji snažíme zpochybňovat. Ale čím jsem starší, tím víc se snažím na ni dát, a je fakt, že se mi to vyplácí.

M: Je to hodně netradiční Proměna. Na pozvání našeho divadla přijel ukrajinský režisér Ivan Uryvskyj, který pracuje v Národním divadle v Kyjevě. Má tam dobrou pověst. Vezme si klasiku a tu si přetvoří do moderního kabátu, aby ji přiblížil mladým. Totéž udělal tady u nás s Kafkou, na kterého se bojíme sáhnout. Ale my to teď vytáhli, obrátili ho vzhůru nohama a začali z něj vytahovat věci, které byly pod nánosem let ukryté. Ústřední hrdina Řehoř jsem já a jsem počítačová postava. Broukem se doopravdy stanu, ale zevnitř. Ve své hlavě.

S: Ačkoli je tatínek muslim, Vánoce jsme vždy slavili běžným způsobem. Vše s námi vždy dodržoval, i Štědrý den. Vánoční tradice, co Donutilovi nedrželi, byla třeba kapří šupina pod talíř a do peněženky. To teď všichni dodržujeme.

M: Možná mi Vánoce připadají tak magické proto, že ve mně pořád vibrují nostalgické vzpomínky z dětství, kdy jsem nemohl žádný Štědrý den dospat. Žil jsem tím a těšil se na Ježíška. Když jsou tyhle vzpomínky, magická atmosféra se přenese i do dospělého věku. Jako dospělí už více bilancujeme, protože se blíží konec roku. Zároveň se vše zklidňuje, příroda usíná, člověk si víc naslouchá. Takovou energii pro mě mají Vánoce.

S: My jsme pořád dětské duše a o Vánocích obzvlášť. Vstát, dát si vánočku, cukroví a kakao a koukat na pohádky, to je naše tradice. Každý má ale jiné prožívání nebo i vzpomínky, a to pak Vánoce nejsou jen snové a magické.

M: Přibývá konzumu a já taky nesnáším nakupování, zvlášť v předvánočním čase, ale dnes se vše dá koupit přes internet. Období, kdy doma začne vonět cukroví a budou hrát vánoční pohádky v televizi, které jsme už viděli mockrát, ale stejně je chceme vidět znovu, je pro mě pořád krásný čas. Nikdy bych ho nevyměnil ani na něj nenadával.

S: Já vždycky vyprávím, jak mě přijal tvůj taťka, tak teď povídej ty.

M: Z mé strany to bylo krásné. Sára ale měla tendence mě připravovat na mnohem horší věci, než nakonec přišly. Měla potřebu to zveličovat a strašit mě.

S: Měla jsem před tou situací velký respekt. Nikdy jsem žádného jiného muže svému tatínkovi nepředstavila. Byla jsem rozhodnutá, že představím až toho, koho si budu chtít vzít. A tak to taky dopadlo. Představila jsem až Martina a dost jsem se toho obávala.

M: Bral jsem seznamování od píky. Začalo to u psů Sářiny maminky. Ten tě nepřijme, je vysazený na chlapy, říkala Sára o tom prvním. To bude problém. No nebyl. První fajfka odškrtnuta. Pak přišlo varování před fenkou, že ta je ostřejší a bude na mě štěkat. Neštěkala. Pak přišla na řadu maminka. Bacha, ona ne každého přijme, bude si tě chtít proklepnout, varovala mě Sára. Jenže setkání s maminkou bylo skvělé. Pak jsem dostal varování před Sářiným bratrem a jeho ženou, ale to proběhlo taky skvěle. Všechno se to sbíhalo až k tatínkovi, ten byl na vrcholu téhle pyramidy.

S: Z toho byla obava největší!

M: Na něj jsem se připravoval nejvíc a nakonec mě přivítal tak milý a srdečný pán! Pozval mě na večeři, povídali jsme si, bylo to krásné. Od té doby je to krásné pořád, nikdy nepřelétl ani mráček.

S: Mně to vyrazilo dech. Takové přijetí jsem nečekala.

S: Ano, samozřejmě. Celý život jsem se bála okamžiku, kdy mu představím toho pravého. To, jak tatínek přijal Martina, mě zahřálo u srdce. Když si teď voláme, prvně se ptá na Martina, ne na mě.

M: Řekl bych, že velmi. Pořádně si spolu popovídali až na svatbě, do té doby se jen oťukávali. Na svatbě si sedli vedle sebe a vlastně spolu seděli celou dobu. Mluvili spolu i druhý den a od té doby, když se sejdou rodiny, tak už vždycky. Tatínci se trhnou, jdou si dát doutníček nebo něco jiného. Setrvávají v hovoru, který neznáme, protože jsou daleko, ale asi je to baví, protože se na sebe usmívají.

S: Málokdy, ale to nám nevadí. Já si ráda maluju nebo tvořím. Nedávno jsem absolvovala kurz keramiky, na který jsem si myslela už dlouho. Vyrobila jsem džbán. Martin natáčel, takže jsem si tím vyplnila čas.

M: A já si hraju.

M: No to je fakt, já ubral a Sára přidala. Teď jsme na půli cesty. Někdy si se mnou zahraje a někdy si jde malovat. Já nejsem typ, co by utíkal do hospod nebo se chodil dívat na fotbal s klukama. To mě nikdy moc nechytlo. Je lepší, že Sára ví, kde jsem a co dělám. Když už jdeme na pivo, tak se společnými kamarády.

S: Ne, nebyla. Rok jsme byli kamarádi.

M: I přes rok. Viděli jsme se poprvé na zkouškách Smrti obchodního cestujícího, ale jen jsme si občas popovídali. Já pak zkoušel Žebráckou operu a potkávali jsme se jen letmo. Až když jsme zkoušeli Vojnu a mír, přerušenou covidem, tak někdy kolem premiéry to bouchlo.

S: Kamarádili jsme se čím dál tím víc. A pak jsme se do sebe zamilovali. Mělo to postupný vývoj.

S: Spoustou věcí. Není všechno jen idylické.

M: Asi žádný vztah není pořád zalitý sluncem. Ti dva vždycky vrhají stín.

S: Naštvou mě drobnosti, co se týče úklidu a údržby domácnosti, jako každou ženskou. Jsem hodně pinktlich.

M: A to zas naštve mě, když Sára trvá na tom, abych pořád něco uklízel. Třeba si dal boty do botníku, když přijdu domů na hodinu. Když půjdu zase pryč, nechám je logicky venku. A je z toho problém, protože tam budou hodinu překážet.

S: Přitom by stačilo je jen dvakrát vzít do ruky a zandat je a zase vyndat.

M: To ano. My dokonce první rok vztahu trávili čím dál míň času v divadle po představení a témata, která jsme tam nakousli, jsme si odnesli domů. Seděli jsme třeba do tří do rána a debatovali se skleničkou vína nad vším možným. Rozlouskávali jsme svět.

S: Nějakou dobu jsme měli pocit, že máme klíč ke všemu.

M: Dokázali jsme si dlouho povídat jen sami spolu, což je fakt důležité. Jsme oba Blíženci, několik osobností v jednom, takže je nás doma deset. Někdy je těžké, aby se potkali zrovna ti dva, co si rozumí.

M: Paradoxně i to, že je tak pořádkumilovná. Jsem bordelář a teď se vracím do krásného domova. Voní to tam, Sára peče chleba. Jsem štěstím bez sebe. Jak je krásná navenek, tak je krásná i uvnitř. Máme si zkrátka pořád co říct, baví nás podobné věci, rádi spolu trávíme čas. Je toho mraky.

S: Chtěla jsem si splnit sen, že si upeču chleba, a ono to není jednoduché. Trvá dlouho, než se zadělá rozkvas, zadělá se těsto, než nakyne, pak se musí čtyřikrát přeložit. Trvá to dva dny. Když jsem ho pekla poprvé, nepovedl se mi, střídek byl furt zdrclý. A já z toho byla zklamaná a smutná. Takového času a energie jsem investovala a nic z toho! Ale nenechala jsem se odradit a napodruhé už mi vyšel. Teď už jsem dělala šestý.

M: Distribuuje to do rodiny, máme doma pekařství. To je typický Blíženec, dlouho u ničeho nevydržíme, ale nadchnout se umíme. Já měl taky období pečení chleba, před dvěma lety.

S: Peču pšeničnožitný, ty jsi dělal žitný. Různá období se u nás střídají.

M: Když má jeden období zdravého životního stylu, druhý má pravděpodobně období lenošení. Tam se většinou nesejdeme, ale když už ano, tak to stojí za to.

S: Zastánkyně toho zdravého asi jsem. Viděla jsem někdy ne úplně rovné zacházení se ženami, a to ve mně posilovalo hrdost a emancipaci. Na některé věci jsem pořád vysazená.

M: To mi připomíná historku ze zkoušení Proměny, kdy režisér po zkoušce přišel za každým chlapem, podal mu ruku, podíval se mu do očí a poděkoval. Ale za žádnou ženou nepřišel. Sára si to vzala trochu osobně. A pak jsme zjistili, že na Ukrajině se ruka ženám nepodává, protože je to u nich neuctivé. Muž by se tam neměl dotýkat ženy. Prostě kulturní rozdíl.

S: Ve všem. Je velmi chytrý a vtipný. Máme stejný smysl pro humor, černý a sarkastický, rádi si hrajeme se slovy, to mě naučil. Miluju, jak je mi oporou. To, že dokáže být vedle mě, držet mě, a to i když je třeba někdy na dně i on sám. Dokáže potlačit sebe - pro mě. To je na něm jedinečné.