Šansoniér Milan Kňažko: Zpívat budu, dokud mě lidé nevypískají

„V žertu tvrdím, že aby mohl člověk prorazit jako zpěvák, tak po pětasedmdesátce je nejvyšší čas začít,“ vysvětluje s úsměvem Milan Kňažko. Jak ale hned dodává, zpěv mu nebyl cizí ani dříve. „Samozřejmě, že jsem zpíval už dřív, i jako malé dítě a později v divadelních inscenacích, v televizi. Ale koncerty? Vůbec. To až teď,“ dodává herec.

V roce 2019 ho k hudební spolupráci oslovil slovenský textař a skladatel Marian Zima. „Začal jednou skladbou, abych ji nazpíval. A k ní přibyla další a ještě další, až z toho byl nakonec koncert. Takže zpívám. Dokud mě lidé nevypískají, dokud je to těší a hlavně dokud to těší mě samotného. Navíc mám kolem sebe hudebníky, které to baví. To je velká podpora,“ vysvětluje legendární slovenský herec.

Poprvé se publiku v šansonové poloze představil v roce 2020 s písní Potlesk v stoji, a to při slavnostním galavečeru Křišťálové křídlo, při kterém každoročně dostává ocenění řada slovenských osobností. „Dal som im len málo, čo by za reč stálo. A oni mi aj tak zatlieskali v stoji. Plietol som si slová, prehadzoval tóny. A oni mi aj tak zatlieskali v stoji. Tak ako málo chcete, tak málo vám viem dať. Nikto nekrváca, nik nezomrie v boji. Tak ako málo viete, tak málo vám chcem dať. Napokon si všetci zatlieskame v stoji,“ zpívá Kňažko ve skladbě, která kritizuje šoubyznys a má i politický podtón.

„Milan má v sobě jako herec i tento druh cohenovského interpretačního talentu, o kterém ani sám možná úplně neví. A je obdivuhodné, že se nebál jít do žánru a zvuku, s jakým by ho nikdo nespojoval. Navíc text ve skladbě Potlesk v stoji může zpívat jen osobnost, která si to může umělecky i lidsky dovolit,“ přibližuje Marian Zima, který již dříve spolupracoval s pěveckými osobnostmi jako Pavol Hammel nebo Peter Lipa.

„Je neskutečné, kolik má Milan ještě energie. Nedávno se dokonce začal znovu učit hrát na kytaru,“ přidává jednu ze zajímavostí Zima po Kňažkově premiérovém českém koncertu ve Valašském Meziříčí.

Jednotlivé písně prokládá Kňažko historkami ze života, vzpomínkami. A nezapomíná ani na své herecké kolegy, například Milana Lasicu, jehož texty Kňažko na koncertech také zpívá.

„Kdysi jsme hráli s Milanem Lasicou a jedním podsaditým mužem z Podbrezové golf. A ten, když šel na odpal, chtěl si trochu z Milana vystřelit a říká mu: „Pane docente, když budete odpalovat, raději se schovám za nějaký strom.“ Ale Milan se nedal a pružně zareagoval větou: „Pane inženýre, nevidím tu takový strom, za který byste se vy mohl schovat.“

Následně ze svého repertoáru pobavenému publiku přidává další píseň. „Boli plány poniektoré, rozosmiali tamtých hore. Čo sa stalo, to sa stalo, príliš veľa, příliš málo. Napriek všetkým slovom daným, každý hľadá niečo za tým. Podarí sa, to neviete, možno niekde v inom svete.“

I přes svou novou hudební roli se Milan Kňažko nesnaží přesouvat na druhou kolej ty minulé. Režisér Jan Hřebejk jej nyní obsadil do jedné z hlavních rolí slovensko-českého komediálního seriálu Věčně mladí. Představí se v něm s Bolkem Polívkou, Vladimírem Černým, Janou Švandovou, Zuzanou Kocúrikovou, Pavlem Novým a dalšími.

„Hlavní postavy jsme ve věku sedmdesát plus. Premiéru by měl mít seriál na podzim. Hraji v něm osmdesátiletého bývalého šoumena, který žije v domově pro seniory. Je stále aktivní, zpívá, koncertuje. Ale postupně přichází kvůli alzheimerovi o paměť, ale spíš v té komické poloze,“ přibližuje Kňažko s tím, že daný způsob humoru, byť na vážné téma, je mu blízký.

Před sebou má legenda slovenského herectví i podzimní divadelní premiéry. Působí v pražských divadlech Na Jezerce a Studio DVA i v bratislavské Astorce.

Jak říká, do jisté míry měli podobný pohled na humor protkaný životním nadhledem s hereckými kolegy Milanem Lasicou i Juliem Satinským. Sám Kňažko se musel od útlého dětství potýkat s nelehkými překážkami, které mu postavil do cesty osud.

Těsně před jeho pátými narozeninami jemu i jeho dvěma bratrům vládnoucí komunistická strana poslala v roce 1950 otce na čtrnáct let do vězení. Důvod?

„Dlouho jsem důvod neznal. Bylo to pár dnů před mými narozeninami, když za mnou otec přišel a řekl: ‚Milanko, už čoskoro budeš mať päť rokov.‘ Pamatuji si to přesně. Na oslavě už ale otec nebyl. Až mnohem později mi vysvětlil, že ho zatkli údajně pro spolupráci se CIA a CIC a za rozvracení socialistického zřízení. Nakonec si odseděl sedm a půl roku,“ vzpomíná Kňažko a dodává: „Pikantní je, že dva roky seděl na cele s pozdějším komunistickým prezidentem Husákem. Hrávali spolu šachy. Otec byl ale antikomunista.“

V době, kdy byl otec ve vězení, nahradil jeho roli o šest let starší Milanův bratr. „Navzájem jsme se všichni tři bratři podporovali. Mámu jsme viděli málo, někdy večer, někdy ráno. Měla dvacet osm roků a několik zaměstnání, aby nás uživila. Prodávala v obchodě, v bufetech, ve vzorkovně skládala košile, prala doma různé prádlo. Žehlila jej a roznášela. Jen ve vyšetřovací vazbě byl otec osmadvacet měsíců, než se přiznal k tomu, co nespáchal. Aby měl nižší trest a ne trest smrti,“ zvážní Kňažko.

V dalších letech se mladý Milan dostal na stavební průmyslovku. Ale ani tam neměl na růžích ustláno. Ve druhém ročníku dostal trojku z mravů a podmíněně ho vyloučili ze školy za to, že na jedné brigádě při sbírání zemáků s kamarádem zemědělcům řekli, že pocházejí z rolnických rodin, a proto umí pracovat. Ve škole pak řešili, jak je možné, že studují na stavební průmyslovce děti kulaků.

Od šestnácti let pak strávil s přestávkami nějaký čas i v uhelných dolech, kde se snažil ke studiu přivydělat peníze jako horník. „Pracovali jsme v hloubce od osmdesáti do dvou set padesáti metrů v Modrokamenské uhelné bani,“ říká Kňažko.

Po střední chtěl jít v roce 1963 na vysokou školu múzických umění. Udělal talentovky, ale údajně neměl vhodný hlas. Proto začal dělat alespoň kulisáka ve Slovenském národním divadle. Zadlužil se, aby si mohl koupit několik obleků a boty do divadla, a opět si šel přivydělat na pět měsíců peníze do dolů, kde dostával pětinásobek platu jevištního technika.

„Norma byla osm tun na chlapa a den. Ruce jsem měl ze začátku samý mozol. Později lidé ucukávali, když mi podávali ruku. Jako bych někomu podával kus dřeva. Když kolem létaly vosy, chytal jsem je holýma rukama. Nemohly mě přes kůži štípnout. Celkově jsem v dolech strávil asi rok,“ vzpomíná herec.

Užitečná pro něj byla i práce ve slovenských Roháčích, kde si přivydělával jako dřevorubec. „Rád na to vzpomínám, protože jsem v lesích dělával i později přes prázdniny. Mám tyto zkušenosti za sebou a nikdo mi je nevezme. Nemusím si na nic hrát a předvádět se jako jeden slovenský politik na jedné noční směně, že umí dělat manuálně,“ pousměje se Kňažko.

V roce 1964 už byl napodruhé na Divadelní fakultu VŠMU do Bratislavy přijat. Absolvoval roku 1968. A následně kvůli okupaci Československa sovětskou armádou odešel na dva roky postgraduálně studovat na Mezinárodní divadelní akademii do francouzského Nancy.

„Oba bratři mezitím emigrovali. Jeden do Kanady, druhý do Austrálie. Když jsem se vrátil a nic nevěděl, rodiče mi v slzách řekli: ‚Keby sme ti to povedali, tak už neprídeš.‘ A měli pravdu,“ přiznává Kňažko s tím, že s bratry se poté viděl až v roce 1980 ve Francii.

Milan Kňažko působil do roku 1970 v bratislavském Divadle na korze, které v roce 1971 politickým rozhodnutím zrušili a přičlenili k Nové scéně Bratislava. Ve Slovenském národním divadle dostal angažmá v roce 1985 a pracoval zde do roku 1990.

V roce 1986 dostal Milan Kňažko titul zasloužilého umělce. „Hrál jsem v Národním divadle, hodně jsem jezdil do Prahy, kde jsem vlastně natočil víc filmů než v Bratislavě. Takže jsem byl často v kontaktu s lidmi, kteří se projevovali svobodněji,“ říká Kňažko. Zanedlouho potom podepsal Několik vět a petici za osvobození politických vězňů, kteří před zatčením kladli věnce na místa připomínající oběti zavražděné sovětskými okupanty.

V říjnu 1989, měsíc před listopadovou revolucí, vrátil titul zasloužilého umělce coby výraz nesouhlasu s politikou tehdejšího režimu. „Měli jsme tehdy dva filmy v souborech snímků promítaných v rámci československého filmu na festivalu v Barceloně a v Madridu. Dobří holubi se vracejí a Papilio. Ale škrtli mě z delegace.

V Česku mi řekli – to si jako Slovák musíte vyřídit v Bratislavě. A v Bratislavě, že jde o český film, takže mám jít na Filmexport. Ale už tehdy jsem měl zprávy od lidí, že se moje chování neslučuje se socialistickou morálkou. Opětovně mě nepřijal ani tehdejší ministr kultury, tak jsem mu vrátil titul zasloužilého umělce a napsal jsem otevřený dopis,“ přibližuje Kňažko.

V tu chvíli netušil, že za měsíc nastanou listopadové události. „Rozloučil jsem se v té době v podstatě s herectvím. Myslel jsem, že skončím v emigraci, ke které předtím donutili Pavla Landovského nebo Karla Kryla. Nebo v horším případě v nějaké luxusní věznici. I za menší gesta bylo vězení.“

Po listopadové revoluci si jej Václav Havel vybral za svého prezidentského poradce. „Je pravda, že už jsme se s Václavem znali od roku 1972,“ podotýká Kňažko.

Další jeho kroky vedly do politiky. Stal se spoluzakladatelem HZDS. A místopředsedou vlády Slovenské republiky. Stál také u rozdělení České a Slovenské federativní republiky. „Takzvaná federace nikdy nenaplnila významem svůj obsah. Neuspokojovala potřeby obou stran a bylo nutné se dohodnout na jiné formě,“ komentuje rozdělení společného státu.

V březnu 1993 opustil vládu a založil formaci Aliance demokratů Slovenska. Šlo o první výrazný rozkol v HZDS. V roce 1998 se stal ministrem kultury Slovenské republiky ve vládě Mikuláše Dzurindy. Od ledna 2003 do února 2007 byl generálním ředitelem slovenské soukromé televize JOJ.

V současné době je kritikem vlády Roberta Fica a jeho hnutí Směr.

A jaké jsou mimoprofesní plány Milana Kňažka? „Trošku víc se věnovat nejbližším. Svým vnoučatům. Protože svým dětem jsem se, bohužel, věnoval málo. Upřednostňoval jsem často práci, která nás všechny živila,“ říká Milan Kňažko. A přidává i jeden ze zážitků z nedávné doby. „Byl jsem s dvanáctiletým vnukem v Paříži. Říkal, že by se rád dostal na koncert Green Day. Vzal bys mě na něj? A já, co to je za koncert. Tak mi vysvětlil, že je to skupina, co hraje už třicet let. A že patří k nejlepším v oblasti punk rocku.“

Tak ho na něj vzal. „Jsem rád, že mi otevřel další dveře poznání. Byl to geniální koncert. A před nimi hráli neméně dobří The Interrupters. Takže jsem zjistil, že i punk je mi blízký. Že to nejsou jen decibely, ale že má ta muzika i příběh, emoce a profesionalitu na nejvyšší úrovni. Takže až zas někde bude Green Day, vezmu s sebou i vnoučata,“ slibuje Kňažko.

Kromě toho se dál hodlá věnovat zahradničení. „Zakládám si na pěstování fíkovníků. Mám asi patnáct stromů. Největší plod měl kolem devatenácti centimetrů, mnohé další běžně kolem patnácti. Fíky pak zavařuji na džem. Někdy do něj i přimíchám ostatní ovoce, které nám na zahradě dozrává. Jahody, borůvky, maliny, ale i jablka, hrušky či višně,“ prozrazuje Kňažko.

Lidem v Česku na závěr vzkazuje, ať se mezi sebou nezapomínají navštěvovat. „Divadlo a film je o setkáních. Přesně jako život. Měli bychom si vážit setkání s lidmi, kteří nám mají co říct a jakýmkoliv způsobem souzní s naším myšlením a pocity. To je důležité v rodině, ale i v širším slova smyslu,“ radí Milan Kňažko a dodává: „A to je důležité i mezi Čechy a Slováky. Považuji za obrovský dar, že máme možnost prožívat spolu obdobnou kulturu a vzájemnost. Toto propojení je velmi důležité a obohacující.“