Sabina Laurinová: Nejdůležitější je mít smysl pro humor a soudnost

Rozhovor jsme několik týdnů odkládaly kvůli zraněnému rameni. Jak vidím, jste zase v pořádku.

Už v dětství jsem přitahovala úrazy, jsem omlácená ze všech stran. Prostě jako temperamentní dítě. Tentokrát jsem byla měsíc vyřazená. Když musíte dělat všechno levou rukou, není to legrace. Nepamatuju si, že by se za celá léta kvůli mně muselo rušit představení, hrála jsem i v obtížných životních situacích, ale tentokrát to nešlo. Uvědomila jsem si, jak je třeba vážit si toho, co člověk má, nic z toho nebrat jako samozřejmost. Daleko víc jsem si začala všímat hendikepovaných lidí, jak moc potřebují naši ohleduplnost.

Co vás v létě hezkého čeká?

Pár představení muzikálu Noc na Karlštejně na zámcích Mělník, Lednice a Zbraslav. Tradičně o prázdninách uvádím Ples princezen, což je krásná akce na zámku Slavkov a Karlova Koruna. Sjedou se tam stovky malých princezen a princů, nechybí hudba, písničky, soutěže. Dvanáctým rokem jsem prezidentkou červnového dětského filmového festivalu v Mladé Boleslavi, tam se pokaždé těším. Doufám, že také zbude čas na odpočinek s rodinou na chatě u Sázavy, na pár výletů do jižních Čech nebo na Moravu. Budu vděčná i za týden u moře. Tam jezdím moc ráda, v Poreči u Jadranu jsem dokonce i vznikla. (směje se)

Narodila jste se do rodiny významného divadelního režiséra Františka Laurina. Mnoho herců, s nimiž jsem dělala rozhovor, se o něm s uznáním zmiňovalo.

Taky od nich často slyším, že byl velmi přísný a v té době je tím i štval, ale že s odstupem doby zjišťují, kolik je naučil. Když teď mladý herec nastupuje na profesionální dráhu, čeká se od něho, že je profesně hotový, a je vzácné najít někoho, kdo se mu bude věnovat.

Mohla jste tatínka sledovat při práci?

Od dětských let jsem s ním chodila do tehdejšího Realistického divadla (dnes Švandovo divadlo v Praze), naprosto mě okouzlilo jeho zázemí, vůně, kostýmy, paruky. Vzpomínám si, jak mi rekvizitář nabídl hrušku, a když jsem ji chtěla ochutnat, zjistila jsem, že je gumová. To mi tehdy, pravda, trochu vzalo iluze. Tátovu tvorbu jsem začala vnímat víc až v Národním divadle, když už jsem byla větší. Pak v Divadle na Vinohradech a pardubickém divadle. Táta je dodnes divadelník tělem i duší. Když se s ním bavím, uvědomuju si, kolik zažil neopakovatelných uměleckých událostí a osobností, takových pamětníků už není mnoho. Ačkoli se mu blíží devadesátka, kdykoli potřebuji poradit, jdu za ním. Má stále mladistvé divadelní smýšlení a vždy trefné připomínky. Celý život učil (DAMU, Pražská konzervatoř), věnoval se i ochotníkům. Díky tomu jsem znala Jiráskův Hronov, odmalička mě tam na ochotnický festival bral. Maminka se celý život věnovala ekonomii a cestovnímu ruchu. Divadlo ale miluje a i ona patří mezi mé rádce a kritiky.

Pracovala jste někdy s otcem?

V šestnácti jsem mu chtěla předvést monolog, který jsem si připravovala k ročníkové zkoušce na konzervatoři. Než jsem se nadechla, řekl mi, že jsem v křeči, když jsem se nadechla, měla jsem uvolnit hlas. Přicházela jedna připomínka za druhou a já bouchla dveřmi. Teď už vím, jak je třeba vážit si toho, když si někdo najde čas a věnuje se vám. Každopádně mě naučil, co se sluší a patří. Vždycky mi kladl na srdce, abych zůstala nohama na zemi a skromná.

Zůstala jste?

Víte, já jsem začínala vedle hereckých legend, jako byly dámy Zázvorková, Fialová, Hlaváčová, Adamová, pánové Lipský, Horníček, Somr, Kemr, Hrušínský, Němec. Aby nás mladé brali jako kolegy, museli jsme si to zasloužit. Zaprvé slušným chováním, zadruhé tím, že něco umíme. Čím déle jsem v téhle profesi, uvědomuju si, jak jí tahle rychlá doba nesvědčí. Je taky moc hereckých škol, ze kterých vychází více herců, a ti nemají šanci projít cestou, jakou jsme prošli my. A nejsem si jistá, že moje generace jim v tom pomůže. Při práci jsme všichni kamarádi, nehledě na věk a zkušenosti. Kritika se daleko hůř přijímá. Taková je doba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ korektní. Mám spoustu fantastických mladých kolegů, ale narazím i na někoho, kdo přijde do maskérny, usedne do křesla, aniž by pozdravil a představil se. Možná se stydí, doba mobilů nedává sociálním dovednostem mnoho šancí k rozvinutí.

Kteří režiséři vás formovali?

Měla jsem štěstí, že jsem už v začátcích potkávala mnoho skvělých režisérů, jako byl Ludvík Ráža, Karel Kachyňa, Jaromil Jireš, Miloš Horanský, Viktor Polesný, Dušan Klein, Milan Scheybal, Jiří Menzel. S ním jsem se potkala i jako s kolegou.

Zníte trochu nostalgicky.

Možná. Ona ta doba, kdy jsem začínala, je už pro pamětníky. Charaktery se ale nemění, mění se jen kulisy. Lidé byli vždycky slušní a neslušní, vychovaní a nevychovaní, čestní a křiví. Změnila se ale třeba řeč, dřív měli lidé vybranější mluvu, byli tak jemnější, laskavější. Jiný byl i humor, byl chytřejší, víc se četlo. Dnes se všechno dozvíme z mobilu, což je pohodlné, ulehčuje nám to život, ale je to povrchní. Cítím to i v práci.

Jak se liší vaše představy o profesi od těch počátečních?

Když jsem začínala, představovala jsem si, že budu hrát niterné inscenace v nějakém komorním souboru. Paradoxně jsem na šestnáct let skočila rovnou na velkou scénu Divadla ABC, kde jsem prošla všemi žánry od konverzaček po klasiku. Časem jsem měla možnost se věnovat i muzikálu. Potkávaly mě krásné charakterní role, přišly ke mně v pravý čas a jsem za ně opravdu vděčná, protože se mi zdá, že teď hrajeme pořád jen legraci. Doba si to tak přeje, lidé mají nad hlavu starostí a chtějí se bavit. Občas se mi po klasickém repertoáru zasteskne. Cítím, že jsem na vrcholu hereckých sil, a ráda bych si zase zahrála dramatickou postavu na velkém jevišti. Třeba v takovém divadle, jako jsou Vinohrady.

Jak to je před kamerou?

Moc mě mrzí, že se potkávám jen se soudobými tématy a že se točí tak málo dobovek. Ráda vzpomínám na Kainovo znamení (historické drama podle Vladimíra Körnera z roku 1989) s Petrem Čepkem a Jiřím Kodetem. Měla jsem ráda pohádky se Zdeňkem Troškou, točily se v krásných exteriérech a nádherných dobových kostýmech. V takových se cítím báječně. Moc ráda vzpomínám i na seriál Konec velkých prázdnin podle románu Pavla Kohouta. Režisér Miloslav Luther byl skvělý, přesně věděl, co chce.

Několik let vás diváci sledovali v seriálech Modrý kód a Sestřičky. Když vaše postava tragicky zemřela, vyvolalo to bouři nevole.

S vrchní sestrou Mery jsem prožila šest let v lékařském prostředí. Sáhla jsem si v té době na limit toho, co člověk vydrží. Při té rychlosti a intenzitě výroby seriálů je herec jako voják ve službě. Když Modrý kód a Sestřičky skončily, mohla jsem se vrátit k divadlu. To při tak intenzivním natáčení nešlo. Zvlášť když se teď tolik jezdí na divadelní zájezdy. Vrátit se v noci ze zájezdu a nastupovat v šest ráno na natáčení každý den nešlo. Obdivuju starší kolegy, kteří takový zápřah zvládají. Teď ještě dotáčím seriál ZOO.

Kde vás teď mohou divadelní diváci vidět?

Po letech jsem se vrátila do Divadla Kalich. Hrála jsem tu v muzikálech Hamlet, Galileo, Jack Rozparovač a v dramatu Hledání slov. Teď tu mám činoherní představení Návštěva na zabití. Je to typicky anglická komedie o tom, jak je člověk svázaný v zajetých konvencích. To je dnes hodně aktuální téma. Když se vám něco nelíbí, bojíte se to dát najevo, aby vás neodsoudili, něco špatného si nemysleli, nevyhodili vás z práce. Jenže život je krátký na to, abychom pořád žili v obavách.

Zároveň je ta hra o předsudcích.

Je pravda, že se o druhé málo zajímáme, málo o nich víme a chceme vědět. Snadno tak někoho odsoudíme. Proto se snažím nehodnotit druhé, aniž bych o nich něco věděla. Přesto jsem byla několikrát mile překvapená, že někdo, o kom jsem měla předsudky, je vlastně fajn člověk. I mně se stalo, že mi divák nebo divačka při setkání řekli: „Jé, mysleli jsme si, že jste jiná.“ Díky rolím nebo kvůli tomu, co se píše v bulváru, kde čerpají jen z negativních témat.

Co se vás dotklo?

Někdo je rád sdílný, třeba se i potřebuje o něco ze svého života podělit nebo na sebe upozornit. Já chci na sebe upozorňovat tím, co dělám. Dřív jsem měla pocit, že musím všechno vykřičet do světa. Že jsem zamilovaná, narodilo se mi miminko… Časem jsem se naučila nebýt sdílná. Neříkám tím ale, že by mě zájem diváků netěšil, děláme přece svoji profesi proto, abychom divákům dělali radost. Jsou ale určité meze, potřebuju své soukromí, a tak necítím potřebu vykládat, jestli jsem nebo nejsem vdaná, jak to mám s milenci. Bulváru určitě nezavdávám mnoho témat, a tak píšou, co by chtěli slyšet. Jako že jsem chudák sama nebo že jsem s tím a pak zase s tímhle.

No a jak to máte?

A je to tu! Napište, že jsem spokojená.

Vraťme se tedy k divadlu. Kde jste kromě Kalichu k vidění?

V Divadle Palace hraji s Ondrou Vetchým a Vandou Hybnerovou v představení Prachy!!! a v Divadle Metro se v hudební komedii Zlatíčka objevuji rovnou v šestnácti postavách: od puberťáků až po maminky.

Co má člověk dělat, aby mohl ve dvaapadesáti hrát náctileté?

Já nevím… Asi mít mladou duši a představivost, trochu bystré vnímání a ohebné tělo. V Noci na Karlštejně mám roli Aleny, kterou ve filmu hrála Daniela Kolářová v sedmadvaceti. Není to výzva? S Petrem Vondráčkem, který hraje Peška, se smějeme, že hrajeme nejstarší mladé. Zatím nám to prochází.

Něco pro to ale dělat musíte.

Nejdůležitější je mít smysl pro humor a soudnost. Líbí se mi, když žena zraje s grácií. Samozřejmě vidím svoje vrásky, kruhy pod očima, ale na žádné chirurgické zákroky se nechystám. Neodsuzuju je, vím, že řadě lidí pomohly. Možná až mi budou přepadávat víčka, budu ráda, když mi je někdo odřeže. (směje se) Když ale vidím chirurgicky vylepšené dvacetileté dívky, přijde mi škoda, že staví jen na tom, co je vidět. Naučila jsem se moc se na sebe nesoustředit, nesledovat se, nehroutit se z toho, jak čas letí. Setkala jsem s tolika mladými lidmi, co byli staří, a s tolika staršími, co byli mladí, že věřím, že věk je opravdu jen číslo. Pro mě je důležité hledat v životě rovnováhu a nenechat se ubičovat tím, že musím být dokonalá.

Jste důvěřivá?

Jsem. I když občas dostanu, jak se říká, po hubě, nehodlám na tom nic měnit. To, že lidem důvěřuju a vždycky hledám na druhých to dobré, neberu jako prohru. Občas jsem musela prozřít, ale nepřestávám k lidem přistupovat otevřeně. Možná si tím pořád uchovávám radost ze života a v dobrém se mi to vrací. Když mi někdo ublíží, oklepu se a jdu dál. Takové lidi zanechávám za sebou, ať se v tom babrají sami.

Vychovávala jste sama dvě dcery. To asi nebylo nic snadného.

Měla jsem obrovské štěstí, že jsem měla vždycky po boku rodiče. To beru jako velký dar a privilegium. Vím, že ne každý má takové zázemí a musí si i tak nějak poradit. Já měla to štěstí, že jsem mohla pořád dělat svoji práci naplno. Dodneška jsou pro mě rodiče velkou morální a psychickou podporou. Věřím, že takovou oporou jsem i já svým dcerám.

Podíleli se na jejich výchově i otcové?

Tím, že jsme spolu nežili v jedné domácnosti, to úplně nešlo. Každý z tatínků dělá, co považuje za důležité. Vím ale, že jejich podpora je pro dcery velmi důležitá. Dcery a tátové se přece potřebují. Obě (22letá Valentýna Vojtková, 16letá Maja Kameníková) jsou navíc jediné dcery vedle synů svých tatínků.

Ovlivnil starší dceru její otec frontman skupiny Kabát Josef Vojtek?

Asi ano, má přece i jeho geny. Obě dcery ale ovlivnili především moji rodiče, kteří jim vytvářeli láskyplné a umělecké zázemí. Od tatínků podědily nejen podobu, ale i charakterové rysy. Mladší Maja je víc racionální a hloubavá, čeká ji studium na střední škole. Vája je víc extrovert. Když vystudovala taneční konzervatoř, zjistila, že ji láká i verbální a hudební projev.

Udělala zkoušky na Ježkovu konzervatoř, kde studovala hudbu a zpěv, teď studuje herectví na DAMU. Takže si vzala od obou rodičů něco. Nechce ale být s rodiči spojována. Nestydí se za nás, naopak se zájmem sleduje, čemu se oba v profesi věnujeme, ale chce si jít svojí cestou.

Vy jste to tak měla taky?

Ano. Nic jsem neměla zadarmo. Táta by nepřistoupil na jakoukoli protekci. Nikoho nenapadlo: „Hele, vezmeme ji, protože to je Laurinova dcera.“ Vždycky jsem si musela všechno obhájit. Stejně tak jsem naštěstí nezáviděla, že někomu přišla role a mně zrovna ne. Vždycky to pro mě byla motivace, že musím víc zabrat. To mě posunulo dál.

Jednou z disciplín, kde zanecháváte hlubokou brázdu, je dabing.

Moje dabingová cesta začala před mnoha lety v České televizi u režiséra Zdeňka Hrušky, který konzervatoristce začátečnici svěřil Shakespearovu Julii ve verších, byla to inscenace BBC. V té době dostávali herci, pokud o to stáli, videokazetu, aby se na originál podívali. Ještě před natáčením jsem se na to doma důkladně připravila. Poznala jsem pak díky dabingu spoustu krásných filmů i hereckých osobností.

Která vás nejvíc zaujala?

Bylo jich opravdu hodně: Michelle Pfeiffer, Marilyn Monroe, Gwyneth Paltrow, Marlene Jobert, Fay Dunaway, Jodie Foster, Diana Kruger, Nicol Kidman a mnoho dalších, méně známých. Vyzkoušela jsem si i slavné americké seriály devadesátých let, jako byly Beverly Hills nebo Melrose Place. S Táňou Medveckou, se kterou se teď potkáváme v Kalichu v Návštěvě na zabití, jsme dabovaly Thelmu a Luisu, úžasný příběh o cestě dvou žen za svobodou. Obě nás za to nominovali na Cenu Františka Filipovského. Z těch posledních nesmím zapomenout ani na seriál Koruna, kde jsem namluvila princeznu Dianu. Té předcházela důkladná příprava, můj hlas museli schválit v Londýně. Dabing je úžasná tvůrčí disciplína. Potkávám se s rolí, kterou bych si jinak nezahrála. Můžete postavě dodat svým hlasem a energií daleko větší šťávu, než má v originále. Hlas by se zároveň měl s postavou prolnout. Zvláštní dovednosti vyžaduje dabing animovaných snímků: namluvit třeba žirafu nebo slonici je oříšek.