Rozpoutala debatu o nošení kalhot u žen a snažila se všem dokázat, že síla není jen doménou mužů

Získat vyšší vzdělání představovalo pro ženu v 19. století náročný podnik vyžadující značné úsilí i odvahu. Výsledek byl přitom vždy velmi nejistý. V očích mužů vzdělání ubíralo ženám krásu a někteří dokonce věřili, že negativně ovlivňuje jejich reprodukční schopnosti. Annie Smith Pecková se nenechala odradit ani dobovými stereotypy, ani institucionální diskriminací. A to ji dovedlo až na vrchol. Pomyslný, i ten opravdový.

Annie se narodila v roce 1850, dva roky po prvním shromáždění na podporu ženských práv v Seneca Falls. Vyrůstala na Rhode Islandu, její svět byl formován hnutím abolicionistů, kteří chtěli zrušit otroctví, a sufražetek bojujících za práva žen. Jako nejmladší z pěti dětí sledovala, jak její bratři jeden za druhým odcházejí na studia, a neviděla důvod, proč by nemohla také. Chtěla se zapsat na Brownovu univerzitu, ale škola byla v té době ještě na hony vzdálena přijetí prvních studentek. Prozatím se tedy spokojila s tím, že na střední škole v Saginaw v Michiganu vyučovala jazyky a matematiku. Ovšem za nižší plat, než jaký měli její mužští kolegové.

Věřila, že nespravedlnost by vyřešilo vysokoškolské vzdělání, a tak opakovaně prosila otce, aby ji v tomto snu podpořil. Ten tak nakonec učinil, takže Annie ve svých 27 letech nastoupila na Michiganskou univerzitu. Stala se součástí „nebezpečného experimentu“, jak první prezident této školy označil přijímání žen do vysokoškolského studia. Pro Annie to byl experiment skrz naskrz úspěšný, protože v roce 1878 získala bakalářský titul a v roce 1881 magisterský.

Dva roky pak vyučovala latinu a rétoriku, poté se přesunula do Evropy, kde v Hannoveru studovala německý jazyk a hudbu. Další štací byly řecké Atény. Zde ji v roce 1892 jako první ženu přijali na Americkou školu klasických studií. To už jí bylo dvaačtyřicet, ale to nejlepší teprve mělo přijít. Annie totiž cestou do Řecka spatřila vrcholky švýcarského pohoří Matterhorn a popadla ji neodolatelná touha dosáhnout jeho vrcholu.

Podobně jako vzdělání, ani horolezectví nepatřilo k doménám žen. Jedním z důvodů byl nedostatek vhodného a praktického oblečení. Když francouzská průkopnice horolezectví Henriette d’Angevilleová vystoupila v roce 1832 na Mont Blanc, stalo se tak v těžké zvonové sukni a v boa.

Annie sukni vyměnila za kalhoty a možná i díky tomu si při výstupu na Matterhorn v roce 1895 vysloužila status celebrity. Bohužel právě výběr oděvu zastínil její odhodlání, sílu a odvahu.

Když stoupala na horu v kalhotách, tunice, vysokých botách a klobouku, mnoho lidí si kladlo otázku, jak to, že nebyla zatčena? V té době se to mohlo stát, pokud úřady usoudily, že je žena oblečena nevhodně. Annie kalhoty prošly, a dokonce vyvolaly veřejnou debatu o praktičnosti ženského oděvu a o tom, co je vlastně přijatelné chování a aktivita pro ženy. I tak ale sukně jako součást dámské horolezecké výbavy ustupuje až ve 30. letech.

Po zdolání Matterhornu byla Annie nezastavitelná. V následujících letech vystoupala na dvě nejvyšší mexické hory Popocatépetl a Orizabu, čímž získala ženský světový výškový rekord. Dále na Cristallo a Fünffingerspitze v italských Dolomitech a také Jungfrau ve švýcarských Alpách.

Na přelomu století se zapojila do boje o prvovýstup a dobytí nejvyššího vrcholu světa, ale tehdy nebylo možné zcela přesně určit, který to je. A tak vsadila na dosud nepříliš probádané a zmapované jihoamerické vrcholy. „Jediným skutečným potěšením je uspokojení z toho, že stoupáš tam, kde ještě nikdo nebyl a kam tě může následovat jen málokdo,“ zapsala si.

Zveřejnila také podrobný seznam zásob, které plánovala vzít na prvovýstup na horu Huascarán, již považovala za nejvyšší na západní polokouli. Zahrnoval vlněné oblečení, těžké boty, sluneční brýle, tlustý spací pytel, lehký stan, uzeniny, sušené fazole a čokoládu. Poslední položku považovala za jedinou naprosto nezbytnou.

Plán překonat horu vysokou 6768 metrů jí nakonec zabral čtyři roky, během nichž podnikla tři neúspěšné pokusy. Předposlední výstup na Huascarán Annie zahájila v srpnu 1908, ale když jeden z průvodců onemocněl a jejich kemp bičovala sněhová bouře, musela se vrátit. Další pokus následoval ještě koncem srpna, tentokrát se dostali až na vrchol. Fotografovali a měřili nadmořskou výšku. Naměřené údaje Annie přesvědčily, že překonala dva rekordy – nejvyšší horu na západní polokouli a světový výškový rekord pro muže i ženy.

Její rekord představoval světovou novinku a severní vrchol byl později na její počest pojmenován Cumbre Ana Peck. Jenže se ukázalo, že druhý, jižní vrchol hory je vyšší. Annie byla obviněna z úmyslného zkreslování údajů a mezi ní a Fanny Workmanovou, nositelkou rekordu dosažení nejvyšší nadmořské výšky, se rozhořela bitva, již Annie označila za těžší, než byl samotný výstup. A to při něm jeden ze švýcarských průvodců přišel o ruku a část nohy, jak popsala v knize Hledání vrcholku Ameriky (1911).

V roce 1911 se Annie vrátila do Peru, aby zdolala dosud nepřekonaný vrchol hory Coropuna. Tentokrát jí nekonkurovaly pouze náročné horské podmínky, ale i mladý cestovatel Hiram Bingham. Oba horolezci naplánovali své výpravy na léto 1911, ale Bingham nakonec plán posunul až na podzim. Doufal, že Annie selže, ale mýlil se. Odvážná horolezkyně opět dosáhla cíle. Na vrcholu dokonce vztyčila feministický prapor s nápisem Votes for Women. Prapor byl jedním z mnoha spojení mezi sufražetkami a horolezci, úplně první umístila Cora Smith Eatonová na vrchol hory Mount Rainier.

Annie demonstrovala sílu jako vlastnost neomezenou na pohlaví. Neúnavně bojovala o volební právo žen, které bylo ve Spojených státech prosazeno v roce 1920. Kromě feministických aktivit se zabývala problematikou, kterou bychom dnes označili pojmem rozvojová spolupráce. Na své iberoamerické cesty pohlížela jako na prostředek probuzení zájmu o země Jižní Ameriky.

V roce 1929 se vydala na sedmiměsíční cestu letadlem po Jižní Americe, kterou popsala v knize Létání nad Jižní Amerikou (1932). Své expedice financovala dary od přátel, publikováním v časopisech a pořádáním přednášek o archeologii, geografii a horolezectví. Byla výřečná a dokázala sály zaplnit až po strop.

V posouvání hranic a prolamování genderových stereotypů pokračovala až do soumraku svého života. V 82 letech vylezla na svou poslední horu Mount Madison v New Hampshire. Když jí bylo 84 let, onemocněla při výstupu na Akropoli v Aténách. Po návratu domů zemřela na zápal plic.