Profesor Aleksi Šedo: Proces vývoje nových léků je dlouhý, trvá až patnáct let

Jste šéfem Národního ústavu pro výzkum rakoviny a hned na úvod se tedy nabízí otázka, kdy už konečně bude vynalezen lék na rakovinu?

Tahle otázka má několik rovin. Lék ve smyslu jedné pilulky nebude bohužel vynalezen nikdy, protože rakovina není jedna nemoc. Nádorových onemocnění je celá řada, ale postupem času jsme se mnohé z nich naučili léčit. K dispozici máme terapeutické portfolio, které se neustále rozšiřuje. A nejde jen o léčbu jako takovou, ale i o včasnou diagnostiku. Protože pokud se nádor podchytí včas, léčba má pak mnohem větší naději na úspěch.

Dá se tedy říci, že hledáte léky na různé typy nádorů?

V podstatě ano. Zásadní komponentou hledání nových léků na konkrétní nádorové onemocnění je právě poznání jeho biologické podstaty. A zároveň posouváme možnosti onkologie tím, že se nesoustřeďujeme jen na vlastní nádorové buňky, ale na nádor jako celek. Můžeme tak ovlivňovat procesy, které v něm probíhají, například působit na jeho cévní zásobení, bez něhož by nemohl růst. Potřebujeme tedy rozsáhlý biomedicínský výzkum, abychom z něj mohli postupem času vydestilovat léky pro různé typy rakoviny.

Jak dlouho takový výzkum vlastně probíhá?

Proces vývoje nových léků, nejen v případě onkologie, ale i jiných diagnóz, má svůj jasně daný postup a je hodně dlouhý, odhadem deset až patnáct let. Od samotného vývoje v laboratoři, kterému říkáme preklinická fáze, až po různé fáze klinického zkoušení u pacientů, což je záležitost velmi citlivá i z etických důvodů a nelze ji urychlit.

Mohou se do těch klinických studií přihlásit i dobrovolníci? Kupříkladu nemocný člověk, pro kterého může být účast v takovém projektu doslova poslední nadějí?

Obvykle studie probíhají na pracovištích, která se specializují na tu danou problematiku, zpravidla jde přímo o klíčová pracoviště v konkrétní disciplíně. Lékaři pak podle jasně určených kritérií vybírají kandidáty konkrétního testovaného léku, ale může se člověk přihlásit i sám. Není to však jen otázka vůle, protože každý pacient nemusí být vhodným kandidátem. Je ale pravda, že někteří pacienti klinické studie vyhledávají i mimo Českou republiku, protože veškerý klinický výzkum se u nás samozřejmě nedělá.

Proč jsou některé léky tak drahé, že se na léčbu konkrétních pacientů musí kolikrát realizovat i veřejné sbírky?

Do ceny léku se promítá spousta faktorů. Jde samozřejmě o vlastní výzkum, jehož náklady zahrnují jak vývoj úspěšného léku, tak i neúspěšných molekul – prostě i to, co se nepodaří. Výzkum jako takový je sice drahý, z hlediska celkových nákladů týkajících se uvedení léku na trh je to částka spíše minoritní. Nákladné jsou klinické studie, pojištění a svou roli samozřejmě hraje i finanční politika velkých farmaceutických firem a jejich náklady, mezi něž patří třeba platy právníků, lidí v marketingu a podobně. Do cen léku do jisté míry vstupují i zdravotní pojišťovny, jež chtějí vědět, zda budou mít peníze na to, aby smysluplnou léčbu zaplatily. Pojišťovnický systém je trvale pod obrovským tlakem a lidé si léčbu sami nezaplatí, na to by prostě nikdo z nás neměl. Takže hovoříme-li o ceně léku, je to neustálé balancování mezi zájmy státu, trhem, právníky, regulátory a pojišťovnami. A mnohdy to rozhodně není procházka růžovou zahradou…

Proč u nás některé druhy léků nejsou dostupné? Teď mě konkrétně napadá případ malého Martínka se vzácným genetickým onemocněním, na jehož léčbu lidé vybrali sto milionů korun. Za lékem musel do Francie…

To je případ od případu. Já konkrétně tento příběh neznám úplně do detailů. Faktem ale je, že ze statistik našich pojišťoven vyplývá, že Česká republika je v čele evropských států, kde se lidem léčba dostává včas, a to na kvalitní a současné úrovni. V tom můžeme být celkem optimističtí, rozhodně nejsme žádná Popelka. Jiná věc je, že existuje řada onemocnění, kterým se z podstaty věci říká vzácná. To znamená, že se vyskytují velice zřídka. Farmaceutickým firmám se pak nevyplácí mít v každém státě na trhu lék pro pár pacientů. Takže se stává, že konkrétní lék může být dostupný jen v určitém centru, které je třeba na evropské úrovni. Není to tedy tak, že by naše věda, resp. medicína byla ve srovnání se světem na špatné úrovni, naopak.

Stojíte ve vedení ústavu, který slučuje mnoho vědeckých skupin. S jakými překážkami se musíte nejčastěji potýkat?

Nejen v rámci Národního ústavu pro výzkum rakoviny, ale v obecné rovině nás tíží věc, která je vlastně zbytečná, a tou je tlak mnohdy úplně absurdní administrativy, na který si mimochodem stěžují i kolegové ze západní Evropy a ze Spojených států. Tato zátěž vychází z více stran, ať už z hlediska personalistiky, bezpečnosti práce, či různých „odborářských opatření“. Pro konkrétní vědecké pracoviště je strašně těžké, když nemá vstřícnou a kompetentní administrativní podporu. Vím od svých mladších kolegů, že je to jedna z věcí, která je od vědecké práce odrazuje. Když se pak s některým z administrátorů handrkuji o průběh řízení určitého procesu, říkám jim, že ohrožují loajalitu svých lidí. Mladí vědci řeknou „práce je skvělá, zajímá mě to a baví, ale nebaví mě, že strávím víc času papírováním, dohadováním a nejrůznější kafkárnou než svojí vlastní prací. Na to se můžu vykašlat.“

Nedostatek peněz vás netrápí?

Finance se shání těžko. Je to trvalý boj, který souvisí s tím, že potřebujeme pro vědu získávat mladé lidi a udržet si je. Problém je, že spousta mladých kolegů je zaměstnána jen po dobu trvání grantu, což jsou obvykle 3 roky. Pracují více než 8 hodin denně, protože je to baví, ale zároveň jsou celé ty tři roky v nejistotě, zda budou mít další grant, nebo ne. Mnohé z nich to odrazuje, protože nemají žádné sociální jistoty. Jenže lidé, kteří jsou ve vědě fakt dobří, najdou uplatnění i jinde. Buď odcházejí do zahraničí, nebo často do farmaceutických firem, kde mají finanční podmínky výrazně lepší. Aby mladí lidé ve vědě zůstávali, musíme na ně mít zkrátka prostředky.

Jak vůbec veřejnost vnímá vědce, patří vaše povolání mezi ta všeobecně respektovaná?

Vědci nepožívají, řekl bych, špatné pověsti. Faktem ale je, že se veřejnost ne úplně přesně orientuje v tom, kdo je vlastně vědec a co dělá nebo jaký je jeho vztah k profesím, které vědecké výsledky aplikují. Často kupříkladu vidíme v médiích titulky, že lékaři objevili nový lék. Ale klinickou medicínu dopředu neposouvají kliničtí lékaři, které známe z ordinací. To dělají biomedicínští odborníci, kteří nemusí mít ani medicínské vzdělání. Může jít o přírodovědce, molekulární biology, chemiky nebo bioinformatiky. Myslím si, že je dobré, aby měla společnost elementární povědomí o tom, jak věda funguje. Stejně jako je dobré, aby každý, byť je profesionál v jiném oboru, měl například základní finanční gramotnost nebo základní kulturní rozhled. Uvědomil jsem si to, když ministr pro vědu, výzkum a inovace radostně oznámil na sociální síti, že se podařilo zvýšit rozpočet na vědu.

To je skvělá zpráva…

Přestože to je bez výhrady dobrá zpráva, v komentářích pod tím tweetem se objevila spousta negativních stanovisek, mnohdy i velmi hrubě formulovaných, jak už to u této komunity komunikujících bývá zvykem. Vlastně bylo zřejmé plné nepochopení toho, co věda je, k čemu je a jakým způsobem se její výsledky měří. Chápal bych obecnou obavu lidí o to, aby se s rozpočtem nějak nedbale zacházelo. Ale věda, zejména v přírodovědných a technických oborech, je objektivně měřena, auditována, a pakliže se jedná třeba o projekty základního výzkumu, existují kritéria, která musí splňovat, aby dosáhly na grantové prostředky. A získat grant ve vědě je velmi obtížné. Rozhodně to není tak, že by si každý vědec zažádal o peníze a ty automaticky dostal. A mohl si za ně ještě pořídit zámek a helikoptéru.

Myslíte, že jsou vědci za svou práci dobře finančně ohodnoceni?

Rozhodně nepatří mezi tu nejvýrazněji placenou část naší populace. Na druhé straně špičková pracoviště zpravidla nabízejí vědcům takové podmínky, aby je práce ve vědě nezruinovala. Věřím, že snad postupem času dosáhneme postavení, jaké je v Evropě, ve Spojených státech a v zemích, s nimiž se chceme srovnávat. Věda zná své závazky a přináší své výsledky a věřím, že i u nás budou jednou vědci vnímáni jako významná, přínosná součást naší společnosti, obdobně jako je tomu třeba v USA.