Přijít o vlasy není konec světa, říká česká influencerka trpící alopecií

„Když mi vlasy před dvěma lety vypadaly, neuměla jsem si představit, že jednou vyjdu mezi lidi s holou hlavou. Moje první reakce byla – takhle mě nesmí nikdo vidět! Teď už se bez vlasů cítím přirozeně,“ říká Bára Kropáčková, zatímco si v českobudějovické kavárně sundává paruku z dlouhých rovných blond vlasů. Její původní kadeře byly jiné –hnědé a lehce vlnité, dlouhé minimálně do půli zad. „Když jsem si sepnula ohon, byl takhle silný,“ spojuje obě ruce.

Působí uvolněně a zdravě sebevědomě. A přeje si, aby se komfortně cítili i další lidé, které postihl podobný osud. Rozhodla se proto sdílet svůj příběh a postřehy na instagramovém profilu, kde jí postupně přibývají sledující – dnes jich má přes třicet tisíc.

O své nemoci mluví otevřeně – autentickým přístupem chce pomoci zbořit tabu a stereotypy. „Hodně lidí si při pohledu na člověka bez vlasů a obočí pomyslí, že trpí onkologickým onemocněním, má rakovinu a právě podstoupil léčbu chemoterapií. Málokoho napadne, že jde o alopecii,“ vysvětluje. Alopecie sama o sobě nezpůsobuje žádné závažné fyzické potíže. Zásadnější dopad však mívá na psychiku. Co tuto nemoc způsobuje, není vždy úplně jasné. Roli může hrát dědičnost, nesprávná činnost štítné žlázy, ale také stres nebo nedostatek vitaminů a minerálů. „Co bylo příčinou u mě, si nejsem jistá, mám jen nějaké domněnky,“ zamýšlí se Bára nad hrnkem horké mléčné čokolády.

Půl roku před ztrátou vlasů prodělala covid, k tomu na ni dolehl stres způsobený obavami o vážný zdravotní stav jejího tatínka. Neblahý vliv mohly mít hormonální změny spojené s těhotenstvím – synovi Pepovi byly v době, kdy o vlasy přišla, dva roky. Podezírá i prsní implantáty, které si nechala voperovat po období kojení a o jejichž vedlejších účincích se v poslední době stále častěji diskutuje. Pro jistotu si je před pár týdny nechala vyjmout.

Přesnou příčinu ztráty svých krásných, hustých vlasů se však s jistotou nejspíš nikdy nedoví.

Vlasy jí začaly vypadávat celkem nenápadně. „Myslela jsem, že jde o běžné sezonní ztráty, dvakrát do roka to bývá běžné, a tak jsem to nijak zvlášť neřešila,“ vzpomíná na léto roku 2022. S výraznější, ale nijak fatální ztrátou vlasů měla v té době zkušenost – o pár let dříve se na její hlavě objevila tři holá místa, která se dala zakrýt jinak hustou kšticí. Tentokrát to však bylo jiné.

Na dovolené ve Španělsku, kam si odjela odpočinout jen se svou maminkou, se onemocnění projevilo naplno. „V rukou mi zůstávaly chuchvalce i celé prameny. Během dvou týdnů jsem stála před zrcadlem s téměř holou hlavou.“ Vyděšená byla nejen ona, ale i její maminka. „Podívala se na mě a začala brečet, plašila víc než já,“ popisuje Bára dnes už s úsměvem.

Tenkrát se ovšem cítila všelijak, dokonce se rozhodla, že domů do Českých Budějovic se bez vlasů nevrátí, a tak se z pražského letiště vydala nejprve do centra hlavního města pro paruku, aby vybrala takovou, která se bude co nejvíc podobat jejím původním vlasům.

„Byl to unáhlený nákup za deset tisíc korun, těžká a umělá, teď mi doma jen straší,“ usmívá se nad svou tehdejší zbrklostí. Paruk má nyní doma okolo deseti a jejich variabilitu si užívá – střídá různé délky i barvy, s ofinou či bez, vlastní dokonce i jednu červenou. Díky tomu, že je aktivní na sociálních sítích, se dostane ke kvalitním parukám. „Manžel byl boží, pohladil mě po hlavě, řekl, že jsem pořád jeho holka a že je to v pohodě. Když mě viděl poprvé bez vlasů syn, zeptal se jen, jestli má máma bebí, dál už se nad tím nepozastavoval. Jen paruky se bál a nemá ji rád doteď, občas mi říká – mami, neber si ty vlasy.“

Většinou mu vyhoví – sama se dnes cítí lépe právě bez paruky. „Hlavně přes léto je to mnohem pohodlnější. Musím jen myslet na to, abych se nespálila, mazat se mléky s ochranným faktorem, případně se chránit kšiltovkou nebo šátkem. V zimě se paruka naopak hodí, protože holá hlava zebe.“

Skutečnost, že Báru nemoc zastihla jako šestadvacetiletou a v životní fázi, kdy už měla svou vlastní rodinu a stabilní zaměstnání zubní instrumentářky, považuje za velkou výhodu. „Když to postihne čtrnáctiletou holku, která se chce začít líbit klukům a s kamarádkami řešit účesy, je to pro sebevědomí daleko větší otřes.“

Postupně o své nemoci řekla i všem kamarádům a známým. „Ze začátku jsem udělala pár chyb, které vedly k trapným situacím. Lidé si paruky všimnou, poznají, že se něco děje, ale nevědí, jak mají reagovat. Zeptat se, nebo radši dělat jakoby nic? Proto je lepší všechno hned vysvětlit. Naštěstí jsem povahou extrovert, takže s tím nemám zásadnější problém.“

Nakonec se Bára s alopecií svěřila i na svém instagramovém profilu, kde ji v té době sledovalo pár set lidí. Reakce ji příjemně překvapily. „Vypadáš pořád krásně, sluší ti to,“ objevovalo se pod jejími fotkami. A tak sem na téma života s alopecií přidávala další příspěvky.

„Sama jsem na začátku potřebovala poradit s běžnými věcmi, které se týkaly nejen chybějících vlasů. Alopecie mě připravila o řasy i obočí, nevěděla jsem, jak se nalíčit, aby to vypadalo dobře.“ Na českém internetu nenašla dostatek informací, a tak začala sledovat zahraniční influencerky. „Okoukala jsem od nich různé triky – třeba jak si přidělat umělé řasy. Novinkou pro mě byly i tetovací obtisky v podobě obočí, které vypadají překvapivě přirozeně.“

Neobvyklý obsah na instagramu zaujal, Báře přibývali sledující a spolu s nimi se objevily i první nabídky placené spolupráce od nejrůznějších firem. „Je to příjemný přivýdělek, ale jako profesionální influencerka se rozhodně necítím,“ vysvětluje s tím, že některé nabídky raději odmítá a drží se své práce v ortodontické ambulanci. „Jak by to působilo, kdybych propagovala pokaždé jinou kosmetickou značku? Beru jen to, s čím mám dobrou zkušenost, čemu sama věřím.“

Bářiným cílem je, aby se povědomí o alopecii rozšířilo a ženy i muži bez vlasů, řas a obočí se nemuseli potýkat s útrpnými pohledy a nevhodnými reakcemi. Již zmíněnou záměnu s onkologickým onemocněním těžko někomu vyčítat, stává se ale i to, že se lidé nad vzhledem alopetiků pohoršují v domnění, že jde o záměrně výstřední úpravu zevnějšku.

„Dneska ty mladý holky nevědí, co by se sebou ještě udělaly, říkají si třeba mezi sebou. Jedna starší dáma se mě zeptala, jestli jsem se oholila kvůli prohrané sázce, to mi až tak nevadilo. Jiné paní jsem se snažila vysvětlit, že jsem se takhle neupravila záměrně, ale ona si dál jela svou. Když jsem zmínila, že mám manžela, divila se – a to si vás někdo takhle vzal? To už mě přece jen trochu zabolelo,“ vzpomíná na jeden z negativních zážitků.

Dodává, že většině lidí nemá jejich reakce za zlé. „Prostě o té nemoci jen nevědí, podobně jako o spoustě jiných nemocí netuším nic já. Vidím obézního člověka a hlavou mi prolétne, proč to nechal zajít tak daleko. Jenže on je možná nemocný.“

Když se Bára zamýšlí nad tím, co jí alopecie dala a vzala, dochází nakonec k tomu, že pozitiva převažují. S trochou nadsázky si pochvaluje, že nepotřebuje trávit hodiny mytím své kdysi bujné hřívy ani depilací ochlupení na těle – o to přišla stejně jako mnoho jiných alopetiků krátce po ztrátě vlasů. Zmiňuje ale i podstatnější hodnoty.

„Přestala jsem řešit krávoviny, poznala jsem spoustu nových lidí, vážím si jiných věcí a cítím se být psychicky silnější. Nakonec jsem svým způsobem ráda, že ke mně tahle nemoc přišla. Přesto doufám, že mi vlasy jednou zase narostou.“