Při menopauze bychom tělu měly spíš pomáhat než mu nakládat, říká cvičitelka Hana Kynychová

Vůbec! To by se úplně profesně zničila, nebylo to sexy.

Jsme drzejší, sebevědomější. A sluší nám to, protože máme mnohem víc možností, jak o sebe pečovat. A když to ženě sluší, tak na ni nikdo nehledí jako na starou bábu. Také obecné vnímání věku bylo dřív jiné. Ženy viděly, že jejich maminky i babičky zestárly v padesáti, tak to nějak přijaly. Dneska? Mojí mamince je přes osmdesát a pořád je aktivní. A moje děti nejspíš budou taky, protože na mně vidí životní styl šestapadesátileté ženy.

Absolutně ne! Ale některé věci se i tak mění pomalu. Za sebe mohu říci, že když se objevily první příznaky menopauzy, byla jsem zmatená. Asi jako bývají dívky, když přijde první menstruace a ony nemají žádnou informaci. Já také o menopauze nic nevěděla. Mluvila jsem o svých problémech s kamarádem lékařem a vidím to jako dnes, jak stál tamhle v tom rohu a říkal: „Co ti mám povídat, už budeš stará bába.“ Myslel to samozřejmě v legraci, ale to víte, že mě to naštvalo. A taky se mi chtělo brečet. Pak jsme si začali povídat a on mi všechno vysvětlil. To mě nakoplo a stejně tak bych teď ráda nakopla i svoje klientky, aby změnily pohled na sebe. Dlužím jim to. Všem.

Svoje první fitko jsem měla, když mi ještě nebylo ani třicet. Už tehdy za mnou chodily dámy kolem čtyřicítky a říkaly: „Se mnou se něco děje.“ Nerozuměly tomu a nevěděly, jak z toho ven. Tehdy jsem jim neuměla poradit, protože jsem absolutně nechápala, o čem mluví. Samozřejmě něco jsem si načetla, ale stejně jsem všechno naplno pochopila, až když jsem menopauzou sama prošla. Poznala jsem, jaké to je, když se vám například nalijí paže, protože zadržujete vodu. Nebo se zhorší kvalita vlasů. Je toho strašně moc, na čem se úbytek ženských hormonů podepisuje.

Asi únava. Jsem velmi živelná, energická a najednou jsem byla v obrovském útlumu. Chtělo se mi pořád spát. Na totéž si stěžují i klientky. Je to hodně podobné únavě v těhotenství. Tehdy mi ale přišlo normální lehnout si, když jsem potřebovala. Totéž bychom měly dělat teď. Ne vždycky to samozřejmě jde. Chci tím jen říci, že je třeba víc naslouchat tělu.

Tělu bychom měly spíš pomáhat než mu nakládat. Není to jenom o cvičení. Musíte spíš začít jinak jíst. A hlavně si uvědomit, že i kdybyste místo tří dnů v týdnu cvičily sedm, na projevech menopauzy to mnoho nezmění.

Naprosto. Jak mi vysvětlil ten kamarád lékař, spolu s koncem reprodukční fáze života končí i některé procesy, na které tělo spotřebovalo určitý objem energie. Takže jí potřebujeme méně. Proto je v téhle fázi důležité upravit stravu. Ideálně s pomocí odborníka, který nastaví jídelníček podle vašeho životního stylu. Já si nemohu dovolit jíst úplně málo, protože jsem na place celý den, potřebuji energii. Ale důležité je, aby se žena tak říkajíc nerozežrala.

My máme trochu jiné „ledňáčky“. Většinou to jsou dámy, které u nás cvičily, pak třeba půl roku vynechaly a předsevzetí je přimělo se vrátit. Snad jim vydrží.

Lída vede v mém fitku cvičení pro seniory. Je jí 77 let a trdlovala se mnou coby cvičenka už v době, kdy jsem čekala první dítě. Filipovi je dneska pětadvacet let, tak si to spočítejte.

Jedna zásadní věc. Dnešní lektorka či lektor nemusejí mít extra vzdělání. Když se dívám na videa mladších kolegyň, vidím málo kultivovanosti. Bezesporu má jejich cvičení drive. Ale kdo to má vydržet? Podle mého je třeba u cvičení víc mluvit, vysvětlovat, proč dělám jednotlivé cviky, k čemu jsou dobré a jak se správně provádějí.

To jistě, ale pokud chci jet jako dráha, musím mít nejdřív zpevněné pánevní dno a střed těla. Ve videích, která mám na mysli, se jede spíš na efekt, hlavně mít pevný zadek a ploché břicho. Podle mého tyhle cvičitelky za dva tři roky totálně zdravotně odpadnou a s nimi bohužel i jejich klientky. Nemůžu ale hodit všechny do jednoho pytle, máme spoustu úžasných lektorek, které se věnují poporodnímu cvičení, pánevnímu dnu a tak dále.

Jenže tehdy svět vždycky zaplavil jeden trend. Buď všichni dělali aerobik jako Jane, nebo třeba později zumbu. Cvičení bylo většinou založené na krokových variacích a tam jste toho mohli pokazit jen málo. Cvičitelky z naší generace to měly mnohem lehčí, než to mají holky dneska. Ať jsme přijely kamkoliv, všechny ženy věděly, co to znamená, když se řekne side to side, step touch a podobně.

Dneska si musím dávat sakra pozor na výběr cviků, aby cvičenky neodešly, protože je neumí. Máme neuvěřitelně moc směrů, každý cvičitel si jede své, je těžké v tom najít průsečík.

Neříkám, že je lepší. Ale poskládala jsem ho na základě vlastních zkušeností. Sportovních i osobních. Program je zaměřen na dámy v menopauze a já sakra dobře vím, jak se v tomhle období cítí. A co zvládnou. Já jsem pořád trdlovala a dělalo mi to dobře stejně jako to, že ostatní trdlují se mnou. Pak přišla padesátka a mě najednou začala bolet ramena, kyčle, úpony. Aha, říkala jsem si, a co všechny ty moje holky?

Naopak. Vybrala jsem cviky, které zvládne každá. Jsou pomalé a srozumitelné. Každý prvek má v sestavě svůj smysl, který osvětlím. Já sice všude říkám, že jsem vyjela s novým programem, ale on je nový v mém podání. Všechny cviky budete znát a bude je znát i paní Vopršálková. Já jsem je pouze poskládala do smysluplného celku. Když vím, že po padesátce začínají problémy s koleny, necpu tam cviky, při nichž jsou namáhána, snažím se je nahradit jinými. A právě v tom jsou ty zkušenosti. Ale upřímně řečeno, pokud někdo nesnáší pohyb, je každý program zbytečný.

Strečink, protahování a lehké posilování. Nic brutálního, žádné tahání želez v posilovně. S příchodem menopauzy totiž přicházíme o část svalové hmoty a jsme křehčí, takže si při cvičení vystačíme s vlastní vahou, případně s kroužkem na pilates. To je taková pružná pomůcka připomínající volant automobilu. Když ji správně stisknete, dělá to s vnitřním svalstvem zázraky.

To je velmi důležité, ale ne jediné. Kromě svalů začíná po padesátce chřadnout i kostra. A protože v těle všechno souvisí se vším, tak čím pevnější a silnější svalstvo bude kostru podpírat a na ni se upínat, tím pevnější budou kosti. A ještě něco bych dodala, opět z vlastní zkušenosti. V nějakých padesáti letech jsem poprvé pocítila, že nemám pevnou půdu pod nohama.

Já jsem to pojmenovala tak, že se cítím vachrlatě. Říkají mi to klientky a já to na nich i vidím, že najednou cvičí opatrněji. Pochopila jsem, že si tělo hraje s rovnováhou, takže je dobré přidat zpevňovací cviky, například cvičení na bosu a jiných balančních pomůckách. Tím se zpevníte, získáte jistotu a zase - informace putuje tělem a nakonec i mozek dostane zprávu, že zvládáte balanční cviky.

Neplatí to pro všechny, ale někdy si všimnu menší pružnosti. Na druhou stranu ženy, které pravidelně cvičí, mají obrovskou výhodu v tom, že tolik neprožívají návaly pocení, ony se totiž potí často, takže je to nerozhodí. Ale chápu, že pro dámu, jež na tento projev není zvyklá, je to nepříjemné. Došlo mi to tuhle, když jsem si vzala super teplý kašmírový rolák a sedla si v něm do vyhřátého auta. V tu chvíli jsme myslela, že se rozteču.

Třeba na běhání, které vyžaduje správnou techniku a tu má málokdo. Já jsem sportovkyně a občas se ode mě běh očekává. Pak mě ale vždycky bolí klouby, protože nemám techniku, navíc moje klouby už také mají něco za sebou. Vím, že někdo rád běhá a nechce se toho vzdát. Prosím, ať klidně pokračuje. Ale ať přidá kompenzační cvičení, aby ho nebolela bedra.

S tou bych také byla v tomhle věku už opatrná. Rychlá chůze je super, ale aerobní cvičení ve fitku je hodně velká porce i pro mladší dámy. Další, na co by se měly ženy po padesátce vykašlat, je snažit se udržet si hmotnost, kterou měly, když se vdávaly. Jo, existují takové, které váží celý život stejně. Já jim to závidím a zároveň přeji. Ale pro nás ostatní přece není meta mít v šedesáti stejnou hmotnost jako ve třiceti, i když nám to tehdy moc slušelo. Je fajn dávat si reálné cíle, a co si budeme povídat, mnoha ženám ta dvě tři kila navrch sluší.

Zrovna tady, co teď sedíte vy, seděla nedávno dcera. Já jsem se převlékala do sportovního a ona mi říkala, mami, tobě se chce? Já na to, hele, já se neptám, já jdu. Stavy, kdy se by mi vyloženě nechtělo, nemám. Spíš se někdy necítím být v pohodě. Když na mě něco leze, ozývají se neduhy z minulosti. A to nesnáším a snažím se tomu předcházet.

Třeba tak, že víc odpočívám. Dneska jsem schopná sedět i dva dny na zadku. To jsem dřív nikdy nedělala.

Já taky makám na zahradě. A když jsem na podzim ryla, byla jsem pak tři dny vyřízená, protože jde o jednostranný pohyb. Totéž je třeba mytí oken. Takže doporučuji mít sestavu cviků, které takovou zátěž vykompenzují. Na tom staví i můj program. Jde o ucelený soubor cviků, které se dotknou všech partií. A já bych si moc přála, aby holky, které najednou ztrácejí půdu pod nohama, ji díky mému cvičení zase našly. Aby se cítily dobře a nenechaly si vzít svou ženskost. Aby na sebe zase byly hrdé a dokázaly se povznést nad věci, které je třeba trochu trápí. Tak mám o pět kilo víc. A co jako?