Převlékla se za muže a narukovala. Příběh Deborah Sampsonové, první Američanky s válečnou výsluhou

I když není důvod zpochybňovat její oddanost zemi, historické záznamy dokládají, že cesta Deborah Sampsonové do armády nebyla vedena pouze vlastenectvím. Její počáteční motivace byla pravděpodobně finanční, o to lépe pak dokázala mluvit o rozdílech v odměňování mužů a žen. I ona sama léta usilovala o stejné výhody, jakých se dostávalo jejím kolegům v armádě.

Noviny The New York Gazette otiskly v roce 1784 následující zprávu: „Mimořádný příklad ctnosti u vojínky se objevil v poslední době v americké armádě (…) byla totiž objevena čilá půvabná mladá nymfa, 19 let, oblečená v pánském oděvu (…) sloužila v obleku vojína téměř tři roky, aniž by byla objevena; během této doby se projevila činorodě, bděle, cudně a srdnatě.“

Tento krátký článek byl sice první, který o Deborah Sampsonové referoval, ale nebyl zcela přesný. Vojínka sloužila sedmnáct měsíců, v té době dosáhla 23 let a jen málokdo by ji popsal jako nymfu. Byla to vysoká prostá žena, jež – převlečena za vojína Roberta Shurtliffa – sloužila u lehké pěchoty v posledních měsících americké války za nezávislost (1775–1783).

Narodila se v roce 1760 ve státě Massachusetts. Když jí bylo šest let, otec zmizel a nechal rodinu bez prostředků. Tak se Deborah ocitla u příbuzných, v početné rodině jáhna Benjamina Thomase, jehož obsáhlou knihovnu využila k sebevzdělání.

Thomasův dům opustila v devatenácti letech, další tři roky pracovala především jako tkadlena, v létě učila ve škole. Tkaní i výuka byly v té době sice výsadou mužů, ale s jejich odchodem do války se tyto stereotypy poněkud rozvolnily.

Plat měla ovšem jako žena bídný, a tak se rozhodla vylepšit rozpočet kuriózním způsobem. V ukradených mužských šatech se zapsala v roce 1782 do vojenské služby jako Timothy Thayer. V zemi totiž právě probíhala americká válka za nezávislost a mužům slibovali odměnu 50 liber za to, že do ní narukují. Domnělého Thayera však již nikdy nikdo nespatřil.

Deborah se k tomuto prvnímu pokusu o narukování nikdy nepřiznala, nicméně se o ní v Middleboroughu, kde žila, šuškalo, že utrácí podezřelé množství peněz. Aby se vyhnula nařčení z podvodu, raději zmizela. Svůj kousek s narukováním zopakovala na západě ve městě Bellingham, kde se do armády zapsala pod jménem zesnulého bratra. Tentokrát už ale neutekla. Deborah alias Robert Shurtliff se tak stala 20. května 1782 členkou jednotky lehké pěchoty 4. massachusettského pluku.

Jako vojín mohla vystupovat díky své výšce i silné postavě, stačilo si jen pevně svázat ňadra. Skutečná výzva ale přišla, když byla zraněna. Verze o tom, jak ochránila svou identitu, se rozcházejí. Některé tvrdí, že si úlomek šrapnelu vyjmula nožem při světle táborového ohně, jiná zase hovoří o převozu do polní armádní nemocnice, odkud se poté, co byla oživena douškem vína, odplížila, aby si ošetřila rány.

V zimě 1782 byl vojín Shurtliff převelen, aby sloužil jako číšník generálmajora kontinentální armády Johna Patersona. Její tajemství nakonec odhalil lékař Barnabas Binney, jenž Deborah ošetřoval poté, co byla přivezena do nemocnice v bezvědomí následkem horečky. Lékař se nad ženou slitoval a doléčil ji u sebe doma.

Po uzdravení jí vystavil zprávu, s níž se měla znovu připojit k Patersonovi. Generálmajor byl natolik ohromen tím, že voják, jenž podává tak dobré výkony, je ve skutečnosti žena, že ji ani nepotrestal, ani neobvinil z podvodu.

Místo toho Deborah umožnil zůstat i nadále pod identitou vojáka Shurtliffa, dokud jednotka nebyla v listopadu 1783 rozpuštěna.

Deborah si po návratu do civilu vzala farmáře Benjamina Gannetta, s nímž měla čtyři děti – tři vlastní a jedno adoptované.

Další část svého „vojenského“ tažení absolvovala na úřadech. Armáda jí totiž po odhalení identity přestala vyplácet žold s tím, že ten je určený jen mužům. Deborah žádala jeho zpětné vyplacení, což se jí nakonec podařilo. Na základě tohoto úspěchu vznesla další nárok, a to na výsluhu na základě invalidity.

Aby podpořila svůj případ, vyrazila jako první žena v americké historii na přednáškové turné, kde mluvila o životě v armádě. Zároveň oslovila vlivné politiky, aby její případ přednesli Kongresu. Žádost byla zamítnuta, ale Deborah se jako správný voják nevzdala a v tlaku na politiky pokračovala i nadále.

Díky tomu byla zapsána v březnu 1805 na seznam válečných veteránů, za což jí náležela zpětná výplata žoldu i pravidelná roční výsluha. Poté co Deborah zemřela na žlutou zimnici, požádal její manžel o penzi náležející vdovci po válečném veteránovi.

Jeho žádosti bylo nakonec vyhověno, neboť válka „neposkytla žádný jiný podobný příklad ženského hrdinství, věrnosti a odvahy“. Užít si posmrtného vítězství své ženy ale nestihl, protože Kongres rozhodnutí o této bezprecedentní žádosti odkládal tak dlouho, až Benjamin zemřel. Válečný důchod tak připadl jejich potomkům.