Potulný sadař Dominik Grohmann chce krajinu ochránit před erozí půdy

Malý domek uprostřed vsi zahlédnu už z autobusu. Ještě dřív než stačím dojít k jeho modrým oknům, objeví se Dominik Grohmann u dveří. Nasedneme do dodávky a úhlednou řadu venkovských stavení necháme brzy za sebou. Jedeme k velkému obecnímu sadu nedaleko za vsí, kde na necelých třech hektarech vysázel přes tři sta ovocných stromů a desítky keřů.

„Pole jsou tu ve velkém svahu a to vytváří dobré podmínky pro erozi,“ upozorňuje. „Před pěti lety tady byly jen lány polí. Dnes je sad rozděluje na dva menší celky a aspoň trochu tady brání erozi půdy. Taky nabízí útočiště hmyzu a polním živočichům,“ ukazuje mi výsledek svého návrhu, s nímž přišel za starostou nedlouho potom, kdy se s manželkou grafičkou přistěhoval do Hrušek.

V protější stráni zahlédnu další zelený pás mezi lány. Hustší řady kmínků prozradí, že je to školka. Na pozemku pronajatém od soukromého majitele tam Dominik Grohmann začal před třemi lety se svými spolupracovníky pěstovat stromky pro své zákazníky. Řadí se k nim nejen obce z okolí, ale i farmáři nebo soukromníci z celého Česka.

Ve velkém obecním sadu v Hruškách rostou hlavně hrušně, meruňky, třešně, jabloně, slivoně nebo ořešáky, přičemž od každého druhu je tady zastoupen mix více odrůd. Než se usadíme na lavici stlučenou z dřevěných palet, kterou obrůstá vysoká tráva a bují kolem ní plevel, Dominik pár nejbližších stromů obejde a zkontroluje jejich stav. „Plodit budou asi až za pět let, tedy v takovém množství, aby sklizeň za něco stála,“ podotkne, ale dodá, že produkce stejně není u takzvaného extenzivního ovocnářství tím největším cílem.

„Hodně důležité je především to, že sady rozprostírající se na loukách nebo v polích zabraňují erozi půdy a taky je na ně navázáno spousta rostlin a organismů, takže v přírodě podporují biodiverzitu,“ zdůrazňuje. Nezanedbatelná podle něj není ani jejich kulturní hodnota, protože do naší krajiny v minulosti přirozeně patřily. S přechodem zemědělství k takzvané intenzivní produkci ale postupně mizely a dnes už jsou proto k vidění mnohem méně než dřív.

„Sázíme hlavně starší ovocné odrůdy, které jsou na rozdíl od vyšlechtěných moderních odolnější a kromě občasného řezu ani nepotřebují tolik péče. Naprostá většina těch moderních by v krajině sama o sobě dlouho nepřežila,“ objasňuje.

Pod vysokými kmeny starých odrůd je možné založit louku a pást na ní například ovce nebo z ní sklízet seno, případně pod nimi i něco pěstovat. Zatímco v lučním sadu zrovna sedíme, pod stromky se totiž jen seče, žádný polní sad s plodinami pod korunami stromů mi Dominik Grohmann ukázat nemůže. Jediným ekologickým hospodářem je tady široko daleko totiž pouze on sám.

Farmáři zaměření na intenzivní výrobu obvykle nemají ekologické hospodaření zrovna v lásce. Moc sympatií u nich tudíž nebudí ani polní sady, protože stromy znesnadňují starost o hlavní plodiny, a tak se sami do podobných projektů ani nepouštějí.

Tady v okolí hospodaří hlavně zemědělské družstvo Rostěnice, které se zabývá pěstováním obilovin, kukuřice a řepky. Když se zeptám, jak tenhle velký agropodnik přijal nového souseda, sadaře, který se usídlil uprostřed jeho polností, žádné konflikty nezmíní. „Možná jim někdy trochu vadí, že musí sad objet,“ domýšlí se, „ale vždycky se na všem domluvíme.“

Trochu mě překvapí, že hlubší vztah k lučním a polním sadům nemají podle Dominikových zkušeností dokonce ani ovocnáři, kteří se věnují intenzivní produkci.

„Oni pěstují vyšlechtěné odrůdy s nízkými kmeny, které hodně plodí. A když se podívají na naše vysoké kmeny, jako první je napadne, že z nich není možné sklízet tak efektivně, jak jsou zvyklí. Ekonomicky jim zkrátka extenzivní ovocnářství nedává smysl,“ objasní.

Principy intenzivní výroby Dominik poznal už v dětství u svého strýce, který pěstuje ovoce na severní Moravě. Byl to pro něho jiný svět, ale vášeň to v něm tehdy nevyvolalo.

„Doma jsme měli jen malou zahrádku a s tátou jsme chodívali trhat třešně na mezích u silnice a to bylo všechno. U strýce jsem se toho sice o ovocnářství docela dost dozvěděl, přesto nemůžu říct, že by mě to přivedlo k tomu, co dnes dělám,“ vypráví.

Vystudoval v Brně filozofii a environmentalistiku, tedy nauku o vztahu člověka a krajiny, a původně si myslel, že se nejspíš vydá na akademickou dráhu a zároveň bude působit v nějaké neziskovce. První stromy vysazoval do krajiny s přáteli z hnutí Brontosaurus. Po přestěhování do Hrušek zorganizoval podobnou dobrovolnickou výsadbu u zdejšího potoka.

To už o ovocnářství věděl hodně. „Bylo mi jasné, že o stromy bude potřeba se aspoň trochu starat, a tak jsem začal studovat odbornou literaturu a obcházet kurzy. Nejvíc jsem se toho naučil od Ludovíta Vašše a Janka Veselého z Bílých Karpat. Když jsem si uvědomil, že o tyto informace je zájem, ale nejsou na internetu moc dostupné, začal jsem psát blog. Čistě jen jako osvětu. Pak přibyly videokurzy a ještě podcast. Jenže se mi začali ozývat lidé, kteří chtěli nejen radu, ale taky pomoc, a tak jsem si tím postupně začal přivydělávat a dnes mě to živí. V plánu jsem to přitom vůbec neměl, vzniklo to jako vedlejší efekt,“ vzpomíná s úsměvem.

Než se začal živit jako potulný sadař, vydělával si na živobytí jako kamnář - a dobře, o kamna je dnes velký zájem. Na akademickou dráhu přestal myslet ještě na studiích a po škole se dal raději dohromady s kamarádem kamnářem Janem Křivonožkou. Zakázky, které jim přicházely v sezoně řezu ovocných stromů, Dominik vynechával a po zbytek roku s ním stavěl těžká akumulační kamna. Postupně však přibývali zájemci o nejrůznější výsadby a to už šlo s kamnařinou dohromady mnohem hůř. Musel si vybrat. Po dvou letech od chvíle, kdy předal první sad na zakázku, se s kamny definitivně rozloučil.

„Typický sad, který zakládám, má rozlohu půl hektaru a vysadím do něj tak padesát stromů. Ale jsou i menší. Lidé mají třeba větší pozemek za domem, chtějí tam mít dvacet třicet stromů a pěstovat ovoce pro vlastní potřebu. U větších sadů většinou zase požadují, aby se ovoce dalo výhledově aspoň moštovat,“ líčí.

Na nic jiného než na sadaření dnes už vlastně nemá čas. Stromy se sice vysazují jenom v listopadu a prosinci, ale příprava je potřeba od srpna. „Tehdy začínáme vytyčovat, kopat jámy, zatloukat kůly a pak v listopadu už jenom dojedeme na místo a stromy vysadíme do země,“ upřesní. V zimě se zabývá řezem a potom míval v předjaří nějakou dobu volno.

„Jenže pak jsme začali se školkou a od té doby nemám volno už nikdy. V březnu a dubnu je potřeba roubovat a během vegetačního období je ve školce nekonečně práce,“ dodává.

Za těch pár let se kolem něj vytvořil užší tým zhruba pěti lidí, který příležitostně doplňuje dalších pět až deset přátel z Brontosaura nebo sousedů z Hrušek.

O jeden z nejzajímavějších sadů se starají už druhým rokem v jižních Čechách. Stromy jsou staré, byly vysázené v době mezi světovými válkami, ale stále jsou v perfektním stavu. To se vidí opravdu málokdy.

„Sázel je dědeček současného majitele. Ještě v devadesátých letech se v sadu pravidelně sekalo, takže nezarostl nálety. Je tam asi sto padesát stromů, všechny mají téměř sto let a pořád nádherně plodí. Roste tam spousta odrůd, hlavně jabloní, a k sadu dokonce existuje i výkres, který označuje, kde byla vysazena jaká odrůda,“ vypráví s nepřehlédnutelným zaujetím.

Na Havlíčkobrodsku už pět let pečuje o stromy člověku, který tam začal asi před dvanácti lety vysazovat stromy do krajiny a nakonec si založil vlastní sad za domem. Dominik Grohmann se mu stará hlavně o jejich řez a taky o škůdce.

„Na výsadbu do krajiny zařídil dotace a s místními dobrovolníky pak stromky vysázel, podobně, jako jsme to udělali my v Hruškách. Ale nakonec potřebovali přece jen odbornější pomoc. Jejich stromy měly korunu založenou moc nízko, a tak jsme je takzvaně vyvětvovali, aby pod nimi v budoucnu mohly jezdit traktory,“

Zmíní ještě zajímavý sad na krásném místě s výhledem v severních Čechách poblíž Ústí nad Labem, kde na necelých čtyřech hektarech vysázel se svým týmem zhruba tři sta stromů. Na tamní chudé půdě rostou pomaleji, ale přežívají úspěšně.

Klíč je podle Dominika Grohmanna už ve výběru vhodných druhů a odrůd, ale potřeba je i správná péče. „Zemědělci si někdy myslí, že ovocnářství přirozeně rozumějí, ale pak mají po výsadbě velké ztráty. Možná jim úhyn stromů až tolik nevadí, ale když víte, jak na to, můžete mít úspěšnost téměř sto procent,“ podotkne.

Nejrozmanitější a nejrozsáhlejší výsadbu však potulný sadař zatím realizoval doma v Hruškách, kde z extenzivního ovocnářství vyzkoušel už kdeco. Kromě malého a velkého obecního sadu založil i několik stromořadí kolem potoků a polních cest, přičemž se snažil o to, aby do krajiny vrátil co nejvíc druhů a odrůd včetně těch lokálních, které jsou známé třeba jen v jedné nebo dvou vesnicích.

„Patří k nim například hrušně hniličky, které jsou vhodné k sušení nebo pálení, ale na přímou konzumaci moc ne, málokomu chutnají, a tak začínají ze zahrad mizet,“ podotkne. Rád by proto vybudoval v Hruškách pro zájemce o extenzivní ovocnářství naučnou stezku.

Přestože do polních a lučních sadů se vysazují staré houževnaté odrůdy, se zrychlujícím se globálním oteplováním se poslední dobou vyrovnávají hůř i tyto odolné stromy.

„Vegetační doba se prodlužuje, takže vyraší a vykvetou dřív a pak s příchodem jarních mrazů namrznou. Nejde jen o květy, což má vliv na plodnost, ale často přijdou taky o mladé výhonky, což se nám stalo letos ve velké míře v naší školce,“ zmíní. Vegetační doba se však prodlužuje i na podzim a teplé říjnové počasí potom způsobí, že stromy neukončí růst ve vhodné chvíli, mají krátkou dobu odpočinku, dřevo nevyzraje, a proto výhony v zimě snadněji namrznou.

Oteplování se podle Dominika projevuje i jinak. Hlavně různým odrůdám jabloní a hrušní se nyní daří ve větších nadmořských výškách, kde by s nimi sadaři před třiceti lety neuspěli. „Mrazy tam v zimě nejsou už tak extrémní a díky delšímu vegetačnímu období stihnou plody lépe dozrát,“ upřesní.

Snaží se proto ze starých odrůd vybírat hlavně ty, které jsou vůči mrazům odolnější. Výběr je podle něj mnohem snazší než z těch moderních, které jsou více uniformní a příliš se u nich nepočítá s tím, že by se měly sázet do oblastí s náročnějšími podmínkami.

V poslední době se hlavně na Moravě začínají klienti poptávat po mrazuodolných meruňkách, ale v tomto případě je musí zklamat: „Na to s nadsázkou říkám, že z meruněk se nejspíš stanou jen okrasné stromy. Mnohem větší problém je ale sucho. Loňský a letošní rok jsou sice taky špatné, ale proti předcházejícím rokům je to pohádka. Jenže sucho se bude vracet.“

Na zpomalení globálního oteplování tisíce ovocných stromů stačit nebudou, ale aspoň dají české krajině větší šanci dobu sucha přežít.