Policejní vyjednavač Zdeněk Orel: Nikdy nelžu a neslibuji něco, co bych nemohl splnit

„Mít za sebou negativní životní zkušenosti, rozvod nebo i přijít o někoho blízkého, prožít si vlastní stresovou situaci je pro práci vyjednavače výhodou,“ tvrdí Zdeněk Orel a dodává, že empatie a schopnost naslouchat svému protějšku jsou pro jeho práci nezbytnými nástroji.

Pokud vyjednávání s protistranou i po delší době nespěje ke zdárnému konci, vyjednavač by měl umět rozpoznat, že je čas něco změnit. Ať už je to způsob komunikace, taktika, nebo dokonce předat vyjednávání kolegovi. Vyjednavač se musí umět přizpůsobit často nelehké situaci, být v ní otevřený a rozhodně zapomenout na sebestřednost.

U nových adeptů na tuto práci se také hledí na to, jak zapadnou do kolektivu, jak umí spolupracovat s ostatními. V některých situacích jsou vhodnějšími vyjednavači muži, jindy ženy.

Každý člověk, zejména v nouzi, reaguje jinak a ocení jiný přístup. Vyjednavač se musí umět v situaci, do níž vstupuje jako ten, kdo ji má zklidnit a vyřešit, rychle zorientovat. A co je hlavní –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ získat důvěru někoho, koho nikdy neviděl a komu se honí hlavou i ty nejčernější myšlenky.

„Ne každá situace, kde vyjednávám, musí být emotivní a výbušná. Ale je jich dost,“ upozorňuje vyjednavač Zdeněk Orel. „Specifickým prostředím jsou sociální sítě. Stane se, že na nich někdo oznámí úmysl skoncovat se životem. Tento fenomén je čím dál častější, zejména u mladých lidí.

Poprvé jsem takto vyjednával v roce 2016. Chyběly mi ještě zkušenosti a hlavně ten osobní kontakt, ale přesto to dopadlo dobře.“

Mladá žena tehdy oznámila na lince 158, že její kamarádka může být v ohrožení života. Napsala totiž na svůj facebookový profil, že „už to nedává“. Že si chce vzít prášky, zapít je alkoholem a tak odejít ze světa. Policie na ni neměla žádný jiný kontakt, jen její facebookovou stránku.

„I když se leckdy podaří dohledat bydliště toho, koho řešíme, a můžeme tam poslat hlídku, tady to nešlo. Začal jsem tedy s dívkou vyjednávat přes Messenger. Tehdy ještě ze svého soukromého facebookového profilu. Dnes už je to jinak. My, vyjednavači, máme svou stránku, protože vyjednávání touto formou není ojedinělé.“

Vyjednávat písemně bez osobního kontaktu není snadné. Snad jedinou výhodou je, že je možné si dobře rozmyslet, co napsat, a volit slova pečlivě. „Ale to je jediný bonus. Vztah bez osobního kontaktu se těžko navazuje a bez něj není snadné vzbudit u druhého důvěru. Záleží, jak kdo umí psát, a já to snad umím docela dobře. Nejprve jsme si vyměnili pár strohých zpráv, ale postupně se rozjela debata.“

Brzy zjistil, že se jedná o patnáctiletou dívku, která měla problémy v rodině a byla šikanována ve škole. Problémy se naakumulovaly a ona nevěděla, jak dál. Povedlo se mu ji z jejího špatného rozpoložení dostat, a i když dívka nebyla v místě svého bydliště, poslat k ní policejní hlídku a celou situaci tak stabilizovat.

Doporučil jí také návštěvu psychologa. Ačkoli se s dívkou nikdy osobně nesetkal, po půl roce se mu už v lepším stavu přes Facebook znovu ozvala.

„Musel jsem svojí manželce vysvětlovat, proč mi píše neznámá dívka. Samo sebou ji zajímalo, jaká dívka mi píše. Naštěstí jsem jí to vysvětlil, ona to pochopila a věřila mi.“

Jindy se setkává s velmi vypjatými emocemi. „Sebevrah stojící na mostě nebo v okně nebo zabarikádovaný člověk za zamčenými dveřmi, s tím se setkávám často.“

Člověk se sebevražedným jednáním je rozrušený, emoce má vybičované a hlavou se mu honí ty nejčernější myšlenky. Vstoupit do takové situace vyžaduje klid, ale i rozhodnost. Policejní vyjednavač by měl umět emoce snížit. Musí si být plně vědom svých slov, a proto si úvodních pár vět dopředu řekne několikrát sám pro sebe.

„Dobrý den, jmenuji se Zdeněk Orel, jsem vyjednavač a jsem tu proto, aby se vám nic nestalo, abych vám pomohl.“ Touto univerzální formulkou odemkl již řadu situací. Vstupuje do nich obvykle v civilu. Musí umět navázat s rozrušeným člověkem smysluplnou komunikaci, snažit se ho přesvědčit, aby začal jinak přemýšlet. Konkrétně: aby upustil od svého úmyslu vzít si život.

Demonstrativní způsob sebevraždy není radno podceňovat. „Že někdo ohlásí úmysl ukončit život, neznamená, že to neudělá. Ta možnost, že z mostu nakonec skočí, je vždy padesátiprocentní,“ upozorňuje Orel.

Z praxe ví, že mnoho takových nešťastníků se cítí osaměle a nemá si s kým o své situaci promluvit a ventilovat tak své emoce. Nejčastějšími příčinami sebevražedného jednání jsou vztahové problémy v partnerství nebo rodině.

„Můj úplně první případ, který jsem řešil, byla mladá dívka rozhodnutá skoncovat se životem skokem ze skály. Její partner ji vzal do Prahy na dovolenou a tady jí oznámil rozchod. Šlo o cizince, Rusy. Kvůli plynulé komunikaci v cizím jazyce jsem k vyjednávání musel přizvat partnera nešťastné dívky. Ačkoli jinak není vhodné, aby byl u vyjednávání někdo, na koho je sebevrah naštvaný, tady to bylo nutné. A dopadlo to dobře. I on velmi stál o to, aby se dívce nic nestalo.“ V podobných případech slibuje policejní vyjednavač Orel důstojný průběh kapitulace bez použití donucovacích prostředků. Sliby je nutno dobře zvážit. Nikdy neslibuje nic, co by nemohl splnit. Narušilo by to reputaci policie i důvěru dotčených občanů.

„Například alkohol a drogy, které po mně někteří chtějí, nedodávám,“ upozorňuje Zdeněk Orel. „Mohu nabídnout maximálně cigaretu.“

Citlivě vstoupit do situace znamená třeba i to, že se jí jako vyjednavač přímo neúčastní. Jeden takový případ má v čerstvé paměti. Se starší paní, která se zabarikádovala v bytě, protože ji přišel vystěhovat exekutor, už velmi dobře komunikovala přivolaná policejní hlídka. Žena sice vyhrožovala, že pokud kdokoli do bytu vstoupí, skočí z balkonu, postupně však emoce opadaly.

„Protože vše plynulo dobře, nevstupoval jsem do rozhovoru a kolegovi dával jen písemné pokyny, jak hovor metodicky vést. Pro paní jsem zajistil, že se exekuce odloží, aby si mohla zajistit náhradní ubytování.“

V barikádové situaci, jako byla tato, se leckdy vyjednává i pomocí telefonu. „Zažil jsem případ, kdy muž chtěl ublížit svojí přítelkyni, kterou držel zamčenou u sebe v bytě. Jindy se mohou zabarikádovat duševně nemocní lidé. Ani tehdy nemůžeme slíbit nic, co nelze splnit. Nelze ani blafovat, protože my nelžeme, či vyrazit dveře, protože nevíme, jak by člověk za nimi reagoval. Duševně nemocné musíme pak předat do péče psychiatrů, což často bývá oříšek. Nemůžeme je nechat po úspěšném vyjednávání jen tak osudu. Jenže mnoho z nich mělo s lékaři negativní zkušenost, kterou nechtějí opakovat. Lhát nikomu nemohu, to by byla zrada důvěry. Slibuji alespoň, že předání lékaři proběhne důstojně a bez násilí.“

Své sliby plní, a nejen proto, že se s někým setká i opakovaně. Není to časté, ale stává se to. „Mírně podnapilý muž z jižních Čech tvrdil, že skočí z balkonu. Na vině byly špatné rodinné vztahy. Hovořil jsem s ním asi tři nebo čtyři hodiny a docílil toho, že souhlasil, že vyjde před dům.“

Tam na něj již čekala hlídka, které se vzdal, a vyhledal lékaře. Za tři měsíce byl vyjednavač Orel opět u případu ohlášeného úmyslu sebevraždy. „Když jsem se představil, muž na druhém konci drátu opáčil, že mě zná. Že jsme spolu před nedávnem mluvili. Jeho jméno jsem si hned nevybavil, ale protože jsem byl v kanceláři u počítače, mohl jsem se podívat do záznamů o své práci.“

Díky tomu si informace o potenciálním sebevrahovi našel a rázem o něm věděl hodně. Během půl hodiny si domluvili osobní schůzku v parku a tam v hovoru pokračovali. Přesvědčil ho, aby znovu navštívil lékaře. „Snad mu tam pomohl,“ doufá.

Na pachatele trestných činů se vždy dívá jako na lidskou bytost. I na vraha, který pod vlivem drog zabil své rodiče a pak se zabarikádoval v obchodním centru, kde si jako rukojmí vzal prodavačku. „Pachateli je třeba zachovat lidskou důstojnost a vyjednávat s respektem,“ myslí si. Vyjednávání velmi komplikuje, pokud je pachatel pod vlivem omamných látek. Emoční hladina uživatele je pak velmi nestabilní. „Nepamatuje si, co slíbil. Svá rozhodnutí mění. To se mi stalo například před čtyřmi lety v pražských Malešicích,“ podotýká Orel.

Tehdy muž v kraťasech a bílém tričku pobíhající po střeše domu a na dlouhých sedm hodin zaměstnal policisty, hasiče a záchranáře. Nejvíce ale tým vyjednavačů, kteří se ho snažili přesvědčit, aby se vrátil zase na zem.

Po žebříku k muži, který stál na komínu, vylezla nejprve dvoučlenná hlídka policistů z pohotovostní motorizované jednotky, aby s ním navázala kontakt. Nikdo v tu chvíli nevěděl, jak dlouhý a vyčerpávající zásah bude čekat vyjednavače. Muž totiž byl pod vlivem drog a slézt ze střechy odmítal. Navíc tam nebyl poprvé. V minulosti stál sedm hodin na sloupu v Děčíně a totéž zopakoval v Roudnici nad Labem.

Ve všech případech byl, stejně jako v Malešicích, pod vlivem drog. To zabraňovalo použít standardní postupy, neboť situace byla velmi nestabilní. Úmorné vyjednávání se nikam neposouvalo a vyjednavači jako by byli stále na startovní čáře. I proto, že muž s velmi dobrou fyzickou kondicí policejní postupy znal z předchozích případů. Vyhrožoval sebevraždou, ale nakonec se podařilo ho přimět k sestupu. „Vyjednávání se táhlo opět dlouhých sedm hodin. Bylo jedno z nejdelších, které jsem zažil.“

Nejkratší naopak trvalo jen patnáct minut. Policejní hlídku tehdy přivolala obsluha automyčky, kde si řidič myl auto čtyřikrát za sebou, a to se jevilo jako podezřelé. Přivolaná hlídka se ujíždějícího řidiče pokusila zastavit, ale ten se rozhodl unikat.

„Měl jsem ho na telefonu a slyšel jsem megafon kolegů, kteří ho vyzývali, ať zastaví, stejně jako nárazy do zadní části auta. Ty jsou jedním z donucovacích prostředků k zastavení unikajícího automobilu. Nakonec se mi muže podařilo přesvědčit, aby se policejní hlídce vzdal. Neměl žádný špatný úmysl, jen měl pocit, že ho policie nemá stavět.“

Úspěšnost policejních vyjednavačů je u nás za posledních patnáct let téměř stoprocentní. Těžké případy, jako je terorismus nebo únosy dětí, kdy je požadováno výkupné, v naší zemi neprobíhají. Výjimkou byla střelba vloni 21. prosince na FF UK. Vzorný student tehdy na své alma mater zastřelil třináct osob. Čtrnáctá zemřela o den později v nemocnici.

Ten den měl Orel zrovna službu. Držel pohotovost na vyjednávání a jeho speciální pořádková jednotka prováděla výcvik na Staroměstském náměstí. Z vysílačky slyšel zprávy, že ve Středočeském kraji mladý muž vyhrožuje sebevraždou.

„Myslel jsem, že to není případ pro mě, šlo o Středočeský kraj. Pak jsem zaslechl, že se muž objevil v Praze, a tak jsem se nahlásil a zamířil k FF UK. Rychle jsem přemýšlel, jak zaparkovat, aby mě měl v mrtvém úhlu a neohrozil mě zbraní, když tu se z vysílačky ozvalo, že se na ochozu školy zastřelil. Bylo to rychlé. Na vyjednávání se nedostalo.“

Přesto byl na místě až do rána druhého dne. Účastnil se velení akce, pročesával budovu filozofické fakulty, prohledával jednotlivé místnosti, pomáhal transportovat zraněné.

Před rokem a půl byl na stáži u francouzské policejní elitní jednotky RAID, známé také jako Černí panteři. Její členové mají zkušenosti s vyjednáváním s teroristy, kteří zaútočili v lednu roku 2015 v redakci Charlie Hebdo, nebo s těmi, kteří v listopadu téhož roku vystříleli taneční klub Bataclan v Paříži. Případy byly komplikované mimo jiné i přítomností médií. Teroristé totiž byli o některých krocích policie informováni díky reportérům doslova online.

„Podobné útoky se u nás nedějí, přesto na ně musíme být připraveni. Být o krok dopředu. Za velký úspěch považuji, že se u české policie začala metodicky vyučovat krizová komunikace. Běžní policisté se učí vést strategickou a citlivou komunikaci místo použití donucovacích prostředků. Je to skvělý nástroj, který přináší výsledky,“ uzavírá policejní vyjednavač Zdeněk Orel.