Petra Nesvačilová: S volnou výchovou nesouhlasím. Podle mě dítě hranice potřebuje

V seriálu Jedna rodina hrajete obratnou manipulátorku Irenu. Jaká Irena podle vás je?

Je to takový blázínek. Je jasné, že není úplně nejostřejší tužka v penále. Ale má jistou sociální inteligenci, díky níž vždycky dostane přesně to, co právě potřebuje, aby jí bylo dobře. A když je dobře jí, ráda udělá dobře všem okolo. Není černobílá a není ani úplně zlá, to se dobře hraje. Její chování je, řekněme, podivné, ale její přemýšlení a závěry, ke kterým dojde, postupují přes určitou sociální inteligenci. Překračuje hranice směrem k drzosti, je to až zábavné.

Vaše Helena v seriálu Osada byla trochu podobná, nebo ne?

Byla taky ze série rolí, kterým říkám báby. Nebo tety.

Je to náhoda?

Myslím, že ne. Já vlastně na tyhle role docela dlouho čekala. Ve svých osmnácti letech jsem se zapsala do širšího povědomí díky filmu Pusinky, což bylo tak trochu sociální drama. Moje postava Venduly byla takový smutný šáša. Jeden můj kamarád o ní dokonce řekl, že to byla postava tragikomická.

Dramatické role mě baví, mám ráda role nevýrazných holek, co se o něco snaží a je za nimi cítit určitá bolest, smutek nebo trauma. A pak mám svoji druhou polohu, což jsou tyhle srandovní tety, které poslední dobou ztvárňuju častěji a moc mě to baví. Je v nich co hrát a navíc já svoje ego do herectví moc nestrkám.

Co to znamená?

V roli nepotřebuju být krásná, takže mi tyhle příšerné báby nevadí. Točila jsem reklamu, kde vystupuju jako Carmen, manželka majitele poutě, toho hrál Štěpán Kozub. Carmen je taky z tohoto ranku.

I v Divadle Ungelt mám komediální role, jedna je s Ivou Pazderkovou ve hře Vzhůru ke hvězdám, další s Alenou Mihulovou v inscenaci Skořápka. Do svých třiatřiceti jsem hrála jenom smutné holky, teď hraju tyhle komediální. Což zase krásně vyvažuji v Tanečních hodinách, také v Divadle Ungelt, kde s Miroslavem Táborským hrajeme dva postižené samotáře.

Mnoho komediálních rolí pro ženy ale není. Slovo komička donedávna ani neexistovalo. Čím to?

To sice ne, ale mění se to. Už Jiřina Bohdalová a Iva Janžurová to u nás trochu prolomily, pak ještě Jiřina Jirásková. Všechny měly perfektní komediální talent.

Možná že ženy chtějí být raději krásné než vtipné, nebo ne?

Možná, ale jak jsem říkala, v tomhle já herecké ego nemám. Považuju za štěstí, že jsem dostala hlavní roli v Pusinkách, což byla těžká role, ale na začátek kariéry dobrá. Nastavila mi laťku dost vysoko.

A pak mě potkalo druhé štěstí, a sice že jsem se hned v osmnácti dostala do uskupení Matapa a Vosto5. Tam mě kluci, například Tomáš Měcháček, Tomáš Jeřábek či Ondra Bauer, naučili hodně z improvizace a humoru. Hrála jsem s nimi ráda a alternativní věci mě tehdy dost bavily.

Hostovala jsem tehdy i v Divadle Na zábradlí, kde jsem taky trávila hodně času v pánském kolektivu. To všechno mi pomohlo v chápání nadsázky a humoru. Nemohla jsem mít lepší průpravu.

Klučičí svět vám vyhovuje?

Určitě mám ráda i holčičí partu, s holkama si dobře popovídám. Kluci si moc povídat nechtějí. S nimi se dobře dělá legrace, dost často si ji dělají ze mě. Takže jsem ráda, když si můžu vyrazit i s holkama.

V seriálu Jedna rodina hrajete ve vztahovém trojúhelníku s Petrem Čtvrtníčkem a Evou Holubovou. Jak na sebe herecky slyšíte?

Výborně, všichni máme podobný smysl pro humor. Je to mezi námi skoro až rodinné, mám je moc ráda, jsou to moji přátelé. Znám se s nimi od té doby, co jsem přišla do Divadla Na zábradlí. Petr se svojí tehdejší ženou se o mě dost starali. Jsou mi velmi blízcí.

Jaký názor máte na vztahové experimenty, třeba na polyamorii?

Ať si to lidi udělají, jak chtějí a jak potřebují. Ale pro mě nic takového není. Mě by z toho asi bolelo srdce. V okolí mi to nevadí, ale já jsem spíš tradičnější typ. Řekla bych až konzerva.

Nedávno jste se stala maminkou, dceři Jasmíně Rice jsou dva roky. Byla to pro vás velká změna?

Změna to jistě byla. Od té doby, co se mi dcera narodila, v sobě mám pocit takového dobrého absolutna. Cítím se zcela naplněná.

Bylo něco, co vás na mateřství zaskočilo?

Na začátku, v šestinedělí, když jsem jen ležela v posteli a kojila, jsem měla pocit, že asi nikdy nenastane doba, kdy z té postele vylezu. Připadalo mi zcela nemožné, že půjdu někam na návštěvu. Někdy mi to bylo dlouhé, to se musím přiznat.

Ale to se změnilo v momentě, kdy jsem si řekla, že tak to teď prostě je. A že to přijímám. Šestinedělí se pak stalo radostí, nepříjemné pocity, že člověk není svým pánem, zmizely. Jamile jsem to přijala, všechno bylo perfektní.

Do práce jste se vrátila docela brzy. Hrajete v divadle, točíte. Jak se to dá skloubit s mateřstvím?

Do práce jsem se vrátila na základě výzvy svého muže, který prohlásil, že hrát potřebuj a ať tedy jdu. Nejprve jsem přijala nabídku z Divadla Ungelt, to byl dceři rok a půl. Výhoda je, že chodím do práce večer, takže ještě stihnu Jasmínku uspat. Navíc můj muž je skvělý, ve všem mě podporuje.

Pak mi zavolali z produkce seriálu Jedna rodina, ale mně se točit moc nechtělo. Říkala jsem si, že divadlo stačí. Ale oni mi dali tak skvělé podmínky, že jsem nemohla odmítnout. Slíbili, že se o mě postarají. Jsou na mě hodní a vycházejí mi vstříc, zejména mému mateřství. Mám štěstí, že mě lidi v mém okolí podporují a jsou na mě hodní.

Je váš manžel typ moderního otce? Vaří, přebaluje?

Ano, zvládá v domácnosti a kolem malé úplně všechno. Dřív to tak obvyklé nebylo, moje maminka na něj zírá a diví se. Je nejen dobrý táta, ale i člověk, muž, partner.

Rozumí víc holčičímu světu, když má doma dvě holky?

Myslím, že je rád, když může jít s kamarády na pivo. Někdy je to fakt potřeba. Potřebuje si popovídat s klukama i o jiných věcech. Ale myslím, že je moc šťastný, že má dceru. Všichni tátové chtějí kluky a pak jsou šťastní z holek.

Jste výrazně jiná máma, než byla ta vaše?

My Jasmínku víc zapojujeme do běžného života. Všude s námi chodí, spí s námi v posteli, není pod takovým tlakem, jako jsme byli my. Já byla do roka bez plenek. Moje mamka je z generace, která ještě látkové pleny prala, a tak měla zájem, aby děti byly co nejdřív bez nich. Já Jasmínku odplenkovávám teprve teď.

Co se týče řádu a pravidel, v tom jsme si podobné, ale já všechno víc promýšlím a organizuju. Máma mě někdy ponouká, abych víc experimentovala, že v tomhle věku, jako je Jasmínka teď, jsme já i brácha už ochutnali kulajdu, tak ať to taky zkusím.

Po kom vaše dcera zdědila povahu?

Naše holčička je velice trpělivá. Je dost vtipná, ráda dělá srandy. Je po mně a po manželovi půl na půl.

Je vám bližší výchova tolerantní, nebo stanovující hranice?

Ať si to každý dělá, jak chce, ale s volnou výchovou nesouhlasím. Podle mě dítě hranice potřebuje. Je jasné, že tu jsem pro své dítě, ale mantinely jsou důležité.

Umíte si je stanovit i vy?

Bytostně potřebuju hranice. Dávám je všem a sama je uznávám. Pokud se stane, že něčí hranice překročím já, jsem ráda, že mě zastaví. Nemám tam co dělat a nechci tam být. Nevadí mi, když mě někdo usměrní, neurazím se.

A kdy se naopak urazit dokážete?

Když mě někdo poníží. To se ale nestává.

V jednom rozhovoru jste prohlásila, že mateřské hormony vám umíchaly i koktejl pocitu, že vám všechno jde a všechno zvládnete. Zůstalo vám to?

Stoprocentně. Jo, někdy se sice sama nad sebou zarazím, třeba co jsem si to oblékla, ale ve většině případů tento pocit mám. Mám všechno víc na háku. Fakt se cítím dobře, navíc fungujeme jako perfektní tým s Tomášem. To největší štěstí je najít správného partnera.

Nedávno jste vydala knížku fejetonů s názvem Skutečná. O čem píšete?

Jsou to fejetony a povídky ze života. Mám ráda rodinné příběhy a hodně vycházím ze své rodiny. Řekla bych, že moje texty jsou o takové běžné normálnosti. Mám pocit, že to lidi potěšilo.

Chystáte se psát dál?

Jasně, chci psát pořád. Mám už další konkrétní záměr, ale jsem tajnůstkář. Prozrazuju, až když je věc na spadnutí. Poslední projekt, v němž šlo o psaní, byl už druhý diář, který jsme vydaly s Hanou Vagnerovou. Z něj mám opravdu radost.

Tajnůstkář, říkáte. Asi ano, když jste své těhotenství štábu Osady sdělila, až když jste byla ve čtvrtém měsíci.

Já myslím, že to je tak správné. Obecně si myslím, že člověk má jít s věcmi ven, až když to tak cítí. Neexistuje argument, proč by to mělo být jinak. A já to chtěla zveřejnit až na začátku čtvrtého měsíce.

Jste feministka?

To je těžké. Na jednu stranu mám pocit, že feminismus je důležitý, ale zároveň si myslím, že se zneužívá. Je fakt, že bez něj bychom neměly ani volební právo. Ale na ženách vidím, že se už moc převálcovat nedají.

Věříte své intuici?

Naslouchat vnitřnímu hlasu mi nedělá problém. Je to zdroj, za který jsem vděčná.

Jste vystudovaná dokumentaristka. Kam se poděly vaše dokumentaristické otázky?

Nezmizely, točím dál. Po oceněném dokumentu Zákon Helena jsem udělala film Vojna ztohoven. Jenže pak jsem se vrhla na psaní knížky, potom jsem porodila. Točím další dokument, ale to víte, nejsem sdílný typ. Na něčem si kutám a pak s tím vyjdu ven až týden před premiérou. Je to tajné a já to tak mám ráda.

Stíháte toho dost. Jste manažerkou domácnosti?

Jsem spíš rychlá. Před spaním si vždy promítnu, jak tu kterou věc celou udělám. A pak jdu a udělám to tak.

Čím se dobíjíte?

Hezkými věcmi. Mám ráda zlato. A taky chodím brzo spát, někdy i s dcerou. Manžel kouká na filmy a já si jdu lehnout. Taky potřebuju šumění lesa. To miluju. Klid, ptáky. Když v noci slyším sovu, jsem nadšená. Ráda chodím do společnosti, ale pak potřebuju svůj klid.

Jste znamením Střelec. To by vás mělo zajímat cestování a spiritualita. Je to tak?

Jsou to věci, které mě naplňují a ve které věřím. Spiritualita se mě dotýká velmi. Vnímám ji třeba v některých obrazech, které ji jsou schopny zachytit.

Na co se těšíte?

Na podzim, který nastává. Miluju ho a zimu taky, ráda lyžuju. Ale podzim mám ráda i s jeho plískanicemi a deštěm. Přináší to zádumčivost a mně nevadí se v ní porochnit.