Petra Burianová: Pečení je fyzický projev lásky

Přiletěla jsem tam jako česká ambasadorka Mary’s Meals. Jde o organizaci, kterou dlouhodobě podporuji a jejíž hlavní myšlenkou je dát jídlo a vzdělání dětem v nejchudších částech světa. U nás navíc díky donátorům putuje sto procent vybraných peněz přímo potřebným.

Teoreticky jsem o činnosti organizace věděla všechno – o kaši, která se vaří z místních surovin a kterou dobrovolníci rozvážejí po školách. Realita mě však rychle doběhla. Už na první zastávce jsem se ocitla mezi 1700 hladovými dětmi, které s prázdnými hrnečky čekaly na svůj denní příděl.

Musela jsem velmi rychle zamáčknout slzy, protože na ně nebyl prostor. V další škole už bylo pět tisíc dětí, počet gradoval. Nemohla jsem se utopit v představách, že já bych byla tím rodičem, který nemá co dát svým potomkům k jídlu. Opustila jsem i myšlenky, že se u nás děti rýpou v jídle a ve školách často vrací celé obědy. Zbylo to nejdůležitější – naděje, že potkávám ty, které díky hrnku kaše denně a vzdělání mají šanci přežít.

Po návratu domů jsem chvíli měla problém pustit si vodu na delší dobu než pár minut. K pečení jsem se ale vrátila přirozeně. Vím, že v kuchyni umím vše dobře využít, hodně toho, co u nás vyrostlo. Zbytečně si nevymýšlím – nekrájím rohy jednorožcům ani nepřidávám na buchty plátky zlata.

U nás je napečeno téměř každý den. Přes týden sušenky ke kávě, o víkendu buchty a koláče. Máme svoje včely, a tak ráda využívám i cukr ve formě medu. Ale klidně sáhnu i po naší české klasice, sirobu z cukrové řepy. Držím se hesla: Sladím, ale nepřeslazuji. Cukr je totiž dobrý sluha – mozek ho potřebuje –, ale také zlý pán.

Vyrostla jsem na statku. U nás se vždycky hodně peklo a vařilo. Maminka byla hospodyňka, která uměla zpracovat úplně všechno, co se doneslo ze zahrady. Nekupovala hotové jídlo, a proto, ať už jsme měli domácí šunku, nebo koláče s různými náplněmi, věděli jsme přesně, co jíme. A já se také naučila sníst, co mi dají na talíř. Teda až na mléko nebo kakao se škraloupem…

Střet s trendy v jídle jsem zažila až na střední škole. Bydlela jsem na internátu s holkama z města, které mi občas daly najevo, jak moc mimo jsem, co se týká stravování, oblékání a životního stylu. Byla jsem už za mlada staromilec.

Nakonec ano. Našla jsem si partu starších holek, které byly také z vesnice. Trávily jsme spolu volný čas, kdy jsme třeba pletly. Když odešly, přestěhovala jsem se z internátu k tetě.

Dneska jsou moje nejlepší kamarádky veganky a ani jednu z nás by nenapadlo vymlouvat té druhé její styl života. Když spolu vyrazíme do přírody, ony mají ke svačině veganské paštiky a já špek s chlebem.

Každé má trochu jiné chutě, ale jsou u nás jídla takzvaně rodinná, ať už jde o svíčkovou, nebo husu se zkaramelizovanými jablky a šiškami. Co se týká vybíravosti v jídle, přiznám se, nikdy jsem nebyla moc tolerantní matka.

Když ještě bydlely všechny děti doma, rozhodně jsem nedělala tři hlavní chody. Navařila jsem kotel jídla, postavila mísu na stůl a každý si nabral, co chtěl. Ale když měly třeba večer chuť na palačinky, vždycky mě nějak přemluvily.

Dvakrát jsem nadávala, ale spíš sama sobě. Hned ve druhém kole jsem si vymyslela, že upeču sušenkové mechové bochánky, ale při natáčení můj recept nějak nefungoval. Nejspíš jsem udělala ve stresu nějakou technologickou chybu, a tak jsem musela začít improvizovat. Sice jsem postoupila, ale neskutečně jsem se za sebe styděla.

Později jsme měli upéct velikou kremroli a dát do ní spoustu malých. Nevšimla jsem si chyby v receptu, kde bylo příliš mnoho soli. Ta způsobila, že těsto nešlo vůbec rozválet. Já se ale nechtěla vzdát a ohnula jsem při nekonečném válení hned dva válečky. Položila jsem do toho veškerou svoji fyzickou sílu. Sice jsem nakonec kremrole upekla, ale taky jsem si uhnala zánět šlach.

Po celou dobu jsem nesoutěžila s druhými, protože mi není vlastní se porovnávat. Spíš jsem bojovala sama se sebou. Rychle jsem musela slevit z dokonalosti. Nešlo to jinak. Když po mně chtěli, abych upekla čtyřicet špiček, od začátku jsem věděla, že zvládnu možná půlku, a s tím smířením předem to šlo hladce. Nepekla jsem doma v klidu, kde bych měla svoji kuchyň, pohodu a nemusela nikam spěchat.

Byla jsem pod dohledem kamer ve stanu, kde bylo buď moc zima, nebo moc teplo. Neustále mě někdo sledoval, vyptával se a zdržoval… Po výhře jsem pak už trochu vyklouzla ze svého idylického světa – ideální rodiny, života na statku, kde mi vlastně nic nechybělo.

Najednou jsem se ocitla ve světě velkoměsta a médií. V jednu chvíli jsem měla tolik nabídek, že jsem se musela rychle naučit říkat „ne“ a ujasnit si, kde jsou moje hranice. Ve finále mi ale soutěž přinesla víc toho dobrého. A hlavně jsem ráda, že jsem zůstala taková jako na začátku.

Do světa facebooku a instagramu jsem byla vhozena už jako důchodkyně. Přiznám se, že doteď jim moc nerozumím. Ani nevím, kolik lidí mě sleduje. Proto sítě beru jako svůj deník. Odkládám tam, co si během dne zapíšu, vyfotím nebo co mě zaujme. A pravidelně přidávám sladké recepty. Pečení je totiž takový projev fyzické lásky.

Vždyť si vezměte, kolik času, zkušeností a surovin musíte investovat, než něco upečete. Ale jakmile je bábovka nebo buchta na stole, všichni rázem pookřejí. Já sama si dodnes na jazyku vybavím chutě některých jídel z dětství. Třeba štrůdl od babičky…

Byla to městská paní, která těsto sice koupila, ale pak ho bohatě naplnila dvěma kostkami tvarohu a kostkou másla. Mnohokrát jsem se snažila chuť jejího štrůdlu zopakovat, ale marně.

Vše, co obsahuje umělé barvivo. Třeba makronky. Vím, že spousta lidí teď bude protestovat. Jednou kvůli tomu dokonce odešla paní z mojí besedy. Později jsem se dozvěděla, že má makronkárnu. Ale já jsem tým laskonka bez barviv.

Vůbec ne ti, kteří se objevují na titulních stránkách časopisů, ale třeba babičky a dědové z venkova nebo lidé, kteří už z tohoto světa odešli. Je v nich tolik moudra, radosti ze života, pokory i štěstí.

Mojí velkou duchovní vůdkyní je paní Františka, které je 97 let. Potkala jsem ji během natáčení pořadu Pečení na neděli. Jednou mi řekla: „Víš, Petro, proč jsem se dožila takového věku? Nikdy jsem si nic nedělala z toho, co o mně říkají druzí. Vždycky jsem zašla za roh, odpustila a zapomněla.“ Od té doby, co ji znám, se to učím a v mnohém mi její rada usnadnila život.

Přijde mi, že technika nás přerůstá takovým tempem, že už nemáme šanci jí stačit. A tak se obracíme k tradicím, které jsou pro nás uchopitelnější než třeba umělá inteligence. Na svých tvořivých kurzech vidím, že lidé za mnou přijíždějí hlavně se zastavit a nadechnout. Nejdůležitější je pro ně na chvilku nemyslet na nic.

A když pracujete rukama, mozek se opravdu na chvíli odpojí od neustálého přemýšlení a vy se dostanete až do meditativního stavu. A když je k tomu ještě dobrá buchta…

Ponurých? Opravdu to tak vnímáte? Pro mě je listopad dar. Čas ticha a klidu. Zatímco celé léto trávím na zahradě v obrovském zápřahu, během září a října ji chystám na zazimování, tak pak přijde odměna. Až teď mám možnost sednout si ke kamnům, něco uplést nebo zkouknout film.

U nás také dereme peří, vyrábíme mašlovačky a pomalinku se překlápíme k adventu. Život na vesnici mi dává smysl. Jednou bych chtěla umřít jako babička v zástěře, která vnoučatům peče koláče, smaží koblihy a rozdává životní moudra. A když mi ještě dají do rakve kroj, budu úplně spokojená.

Odmala mám jednu dobrou vlastnost – jsem optimista a životem se snažím prosmát. I když s mužem řešíme náročné věci a někdy nevíme kudy kam, kouknu se na něj, udělám vtípek a vše se rázem odlehčí. Myslím, že trápit se máme jenom věcmi, které dokážeme ovlivnit.

Manžel o mně ví, že jsem takový kašpar. Mnohdy, když on v nějaké situaci vidí konec světa, já hledám pozitiva. A pak je tu také našich pět dětí. Když jich máte tolik, nevymýšlíte lotroviny. Dnes už jsou velké, ale když se ohlédnu do minulosti, byl to šrumec.

Jednu dobu se nám s manželem stalo, že jsme pod nátlakem každodenních povinností náš vztah zanedbávali. Najednou jsme zjistili, že uběhly dva roky a my se ani nepotkali. Až teď, když máme doma už jen dva nejmladší, spolu začínáme zase něco jako randit.

V hospodě. U nás ve vsi jsme s kamarády chodili za čerta a Mikuláše. Já coby nejvyšší jsem byla vždycky Mikuláš. Jednou nás poprosili, ať zajdeme i za dětmi z vedlejší vsi. Po celém večeru nás tamní starosta ještě pozval do hospody. A tam byl on. O deset let starší, měl už po vysoké a pracoval. Se mnou se začal bavit jen díky tomu, že si myslel, že jsem chlap. Když jsem se odmaskovala, chtěl vycouvat. Ale mně už se líbil a nedala jsem se. Na třetím rande jsme si domluvili termín svatby.

Je to tak. První vysokou, práva, jsem studovala až se třemi dětmi. A čtvrté se mi narodilo chvilku před státnicemi. Zvládla jsem to, ale nevím, jestli bych tuto cestu někomu doporučila. Navíc jsem se ještě po vysoké vyučila cukrářkou a mám třeba i rekvalifikaci jako ruční tkadlec. Baví mě pronikat do věcí, které mě zajímají. Teď jsem znovu v prvním ročníku na vysoké.

Vždy jsem si slibovala: „Až mi bude padesát, vystuduji teologii, a až se všechny děti osamostatní, pojedu na rok do Izraele a naučím se hebrejsky.“ Ale vím, že pak se hned zase vrátím domů, k nám na statek.

Husu. Nebo bůček. A ze sladkého? Makové buchty. Každého chlapa chytnete na mák. A když k němu přidáte švestky, máte vyhráno.