Petra Bučková: Sny o létaní jsem neměla nikdy. Chtěla jsem umět dýchat pod vodou

Dnes už spíš ne. Ale to samozřejmě neznamená, že dřív jsem dobrodružství nevyhledávala. V pubertě a mezi dvaceti a třiceti lety to byly docela divoký roky. Změna přišla až teď po čtyřicítce. Jsem ráda v klidu, protože všelijakého dobrodružství a adrenalinu si užiju v práci natolik, že v soukromí po ničem takovém už netoužím.

Jako herečka mám příležitost vyzkoušet si i různé profese a v rámci přípravy na roli do nich aspoň maličko proniknout, což považuji taky za svého druhu dobrodružství. Jestliže mi tedy někdo navrhuje podniknout potom ve volném čase něco adrenalinového, nebo dokonce někdy třeba i jen zajít na koncert, často radši zůstanu doma.

Možná to zní zvláštně, jenže herecká profese je pořád do velké míry kočovná. Neustále mě sice přivádí na zajímavá místa, jenže to zároveň znamená, že příležitostí spát doma mám strašně málo. Tak si to i ráda užiju.

Přitom bych řekla, že v klidu se se mnou něco zásadního děje. Ať už jsem doma u svého muže v Rakousku, nebo jsme s Thomasem někde na dovolené. Všechno, co jsem předtím zažila, se ve mně v takových chvílích postupně usazuje - a pak se najednou znovu objeví potřeba vrhnout se do práce. Jako by ze mě ta tvůrčí energie potřebovala vyrazit ven.

Nejen jako dítě, dodnes se na takové příběhy ráda podívám, pokud je někdo opravdu dobře natočí. V dětství jsem vyrůstala dokonce i na filmech jako Terminátor 2 nebo Predátor, tyhle akční věci mě taky ohromně bavily. I dnes si je ještě umím užít. S mužem si občas rádi zajdeme na nějaký akční film. Jenže těch dobrých je dost málo.

Kolegové to museli před natáčením zvládnout. Myslím tedy Veroniku Khek Kubařovou a Tadeáše Moravce, protože Jirka Langmajer už má za sebou stovky ponorů. Já jsem si udělala kurz potápění už kdysi dávno v Thajsku. Tehdy jsem byla i poprvé v Asii. Odjela jsem tam sama a moc jsem si to užila, učila jsem se potápět v opravdu krásném prostředí. Vůbec mě nenapadlo, že to někdy využiju v českém filmu, natož po tak dlouhé době.

Ne, ostatně tomu jsem se věnovala jen chvilku. Když ale jedeme s Thomasem někam na dovolenou, já tomu v dobrém říkám důchodcovská dovolená, protože jen chodíme, plaveme a čteme, vždycky v bazénu zkouším, kolikrát ho dokážu přeplavat bez nadechnutí. Není za tím žádná touha soutěžit ani sama se sebou, ale potřebuji zjistit limity svého dechu. Zajímavé je, jak pobyt pod hladinou odráží naši psychiku, její momentální stav. Někdy proto bazén přeplavu, někdy ne. Nikdy jsem neměla sny o létání. Zato jsem vždycky snila o tom, že jsem přišla na to, jak dýchat pod vodou.

Občas ano, pokud to je možné. Thomas miluje šnorchlování, a tak se snažíme koupit si třeba dva ponory, rádi jsme si je dávali například na silvestra. Ale to je tak jednou za dva roky, my zase moc často v exotice nejsme. Na potápění mám totiž raději teplé moře, jinak je mi zima.

Naprosto upřímně zažít takové natáčení je sen každého českého herce, ale pořád je to natáčení. Přestože jsme měli krásné ubytování, úžasné jídlo, kolem nás bylo nádherné prostředí, prostě ráj, zas až tolik jsme si toho užít nestihli, protože jsme byli každý den dvanáct třináct hodin na place. Bylo to prostě klasické natáčení, akorát navíc ve ztížených podmínkách, vedru a dusnu.

Vrak pod vodou si trochu vybavuji, i když u něj točil jen Jirka s Veronikou, protože jsem si k němu zašnorchlovala na freedive. (Při freedivingu se člověk potápí na jeden nádech bez použití dýchacích přístrojů). Jinak jsme pořád točili a pod vodou jsme i dělali věci, které se vlastně dělat moc nemají, když si to chcete užít. Například jsme kvůli záběrům rychle naplavávali na kameru a zpátky, jenže u toho se zákonitě předýcháte a potom chvíli nemůžete pokračovat.

Tři ponory denně cirka po padesáti minutách byly prostě práce, která je těžší ještě o to, že všechno potřebné si musíte říct předtím. Dole už si neupřesníte a neukážete nic.

Překračování limitů mě tedy obvykle nijak neláká, protože je zažívám přímo při natáčení. Asi to vyzní jako klišé, ale v civilu jsem až nudná a vůbec si to nevyčítám. Chci jet na masáž nebo do sauny a už nepotřebuji nějaké další hrátky.

Pod vodou je to pro mě úplně stejné jako na souši. Když jsme si v Praze četli scénář, vypadalo to dost dramaticky, a nabízeli mi proto dublérku. Ono to vlastně dramatické bylo, protože jsem musela pustit svůj přívod vzduchu, nechat ho odplavat a pak chytit kolegu a vzít si vzduch od něj.

Ale nebála jsem se toho díky tomu, že se pod vodou cítím dost komfortně. Na místě jsme pak měli jediný problém, nějak se ve vodě ukotvit, aby se scéna vůbec dala natočit. Pod vodou vás totiž pořád někam tahá proud, a tak se neustále hýbete. Dá to dost práce udržet se před kamerou přesně tam, kde je to potřeba, a je k tomu nutná i pomoc někoho dalšího. Během natáčení proto nebyla šance užít si nějaké potápění pro zábavu, fundive, kdy jdete dolů, abyste viděla rybičky. Sice jsme je taky občas zahlédli, ale museli jsme se starat o jiné věci.

Asi ano. Spolehlivě by mě rozhodila nedůvěra. Pokud by mi moji nejbližší v něčem nevěřili nebo by se objevil pocit porušené důvěry, to by mě vyvedlo z míry zcela určitě. Dřív mě dokázal rozhodit i úspěch. Vždycky jsem byla bojovnice. V pubertě jsem zažila těžké chvíle, kdy jsem byla na dně, dnes už to beru tak, že mě posílily. Naučila jsem se zapnout všechny síly a postavit se zase na nohy. Tenhle obranný mechanismus využívám pořád, jakmile mě něco semele. Byla jsem tedy zvyklá spíš odrážet se ode dna, ale když jsem najednou byla nahoře, nevěděla jsem, co s tím. V životě si musíte umět užít i to dobré, ocenění, pochvalu, úspěch.

Sice jsem řekla, že ve svém věku v soukromí žádné dobrodružství nevyhledávám, ale pokud to poslouží fotce, natáčení, jevišti, pokud to rozesměje děti na žíněnkách, když hrajeme Listování, tak jsem pořád ochotná pro to udělat opravdu hodně a zajít daleko. Ale samozřejmě zvažuji rizika. K tomu patří i ochota proměnit se, zkusit něco nového, naučit se něco nového - to všechno beru jako svoji profesionalitu a rozhodně do toho jdu.

Jsem odvážná, jinak bych nemohla dělat tuhle práci. Nořit svoji psychiku do různých příběhů. Formovat ji pro různé postavy. Pasovat se do jiných osudů, dávat všanc svoje emoce, svoje tělo. Různě je ohýbat. Pak se zase umět vrátit sama k sobě. Musím být odvážná, abych tohle dělala, a musím být odvážná i v životě.

Získala si mě už tím, jak poctivým castingem jsme procházeli. Sice se říká, že castingy nemají herci moc rádi, ale na druhou stranu když vás na ně zvou a opakovaně, tak víte, že jde o něco velkého a kvalitního. A že chtějí vybrat herce tak, aby chemie mezi nimi seděla.

Jsem vděčná, že to se mnou tvůrci riskli, protože já jsem byla spíš herečka dramatických, srdcervoucích rolí - a to nemyslím vůbec ironicky. V komedii mě lidi příliš neznali. Přitom jako zdravotní klaun jsem v minulosti vlastně žila komedií dvanáct let. Humor a nadhled s tím spojené mi po letech už i strašně chyběly.

Byl to určitě risk ze všech stran, protože je potřeba najít tu hranu, aby se z komediálního seriálu nestala karikatura. Komedie představuje jeden z nejvyšších levelů herectví. Je těžká, ale výsledek musí být lehký. Získala jsem tedy důvěru, roli a ta role si získala mě.

V první sérii jí šestnáctiletá dcera oznámí, že je těhotná, manžel ji opustí kvůli svému milenci a nechá jí samotné na krku dvě děti, matku a rozpadající se barák. V práci to taky není kdovíco a už je i ve věku, kdy není tak snadné si někoho najít. Jestli vám přišlo, že v první sérii dostává zabrat, tak v druhé toho na ni bude ještě dvakrát třikrát víc. Prozrazovat moc nemůžu, ale do puberty přijde i její maminka, tedy Jana Švandová. Začne randit a kouřit trávu. Jestli se v druhé sérii Judita nezblázní, tak je fakt silná.

Mně se to vlastně vůbec nezdá přidrzlé a plné sexu. Z mého pohledu by mohli tvůrci být i odvážnější a jít ještě dál, ale s tím by je asi televize nepustila na obrazovku. Je to vlastně podané velmi citlivě, aby to mohli sledovat i dospívající diváci. Znám i sedmdesátileté manžele, kteří mají seriál rádi, takže Sex O’Clock je vlastně takový až třígenerační zázrak. Je spíš plný života, jak ho známe všichni, včetně všemožných trapných situací, které nejsou spojené zdaleka jen se sexem.

Je to nadsázka, takže vlastně ano, protože nemusíte hrát až tolik autentické orgasmické tváře, ale jinak je to nepříjemné úplně stejně. Ale když jste s kolegy na place kamarádi, věříte si a nacvičujete ty scény oblečení, tak si to při tom nacvičování občas i trochu odlehčíte a může to být i sranda. Jenže jakmile už jste potom před kamerou polonazí a kolem vás je plno lidí ze štábu, není to příjemné nikomu, i když svému okolí věří.

Nevím, jestli by to někomu bylo příjemné, pokud není vyloženě exhibicionista. Ale sex patří do života, tak se ten život snažíme ukázat celý. Bez něj by to nebylo tak skutečné, bohaté, živé.

Otázka na sociální sítě - to by bylo na dlouhé povídání a na samostatný rozhovor. Souvisí s tím totiž i téma šikany a já se dlouhodobě podílím na projektech, které se jím zabývají. Od filmu Marty is dead přes minisérii Anna is missing po film Brácha, který vznikl podle skutečné události a kde jsem poprvé hrála postavu, která se na šikaně nepřímo podílí. Tohle téma podporuji dlouhodobě, aby před ním lidi nezavírali oči a děti nepáchaly sebevraždy.

Už ne, pokud to tedy nebude potřeba pro nějakou roli. V zásadě se nebráním ani dalším změnám včetně těch extravagantních, jestliže by byly potřeba kvůli nějakému zajímavému projektu. Teď bych se ale přebarvit ani nemohla, protože zrovna nastupuji do seriálu Ulice jako Linda, přítelkyně Tomáše, kterého hraje Petr Vacek. Už delší dobu se o ní v seriálu mluvilo, ale doposud to byla taková paní Columbová. Teď se tedy objeví na scéně s mojí tváří.

Moje hnědá barva mi dlouho moc chyběla, patřila ke mně celý dosavadní život. Je to velká změna, ale zároveň cítím, že ke mně z nějakého důvodu i sedí. Na blond jsem si tedy už zvykla a ve výsledku je to pro mě i požehnání, protože mi umožňuje přehrát se do jiných rolí. Otevřela mi úplně nové oblasti a typy žen.