Článek
V poslední době jste skutečně nepřehlédnutelný.
A to jsem teď paradoxně poprvé v životě ve fázi, kdy jsem odmítl nabídky a nic nenatáčím. To je efekt audiovize, která se k divákům dostane mnohem později, než vzniká. Už jsem toužil po větším klidu. Ocitám se v bezčasí, které práce ohraničuje, nikoli prorůstá.
Na jak dlouho jste si ho naordinoval?
Do konce roku. Hlavní důvod byl, že mě práce přestávala bavit, stávala se z ní rutina. A hlavně jsem si uvědomil, že když někomu říkám, že teď nic nedělám, pořád toho dělám hodně. Hraju v Ungeltu s Ivanou Chýlkovou hru Švýcarsko a v dalších asi pěti inscenacích napříč Ústím a Prahou, natáčím podcast v rozhlase, namlouvám audioknihu.
Nebál jste se, aby vás „nebylo moc“, abyste se neokoukal?
Takhle jsem vůbec nepřemýšlel. Rekonstruuju dům, takže…
S jakou vizí váš mlýn z 18. století na česko-německém pomezí rekonstruujete?
S Andrejkou, mojí ženou (herečka Andrea Uhlík Berecková - pozn. red.) chceme vytvořit domov podle našich představ, s úctou k historickým materiálům a zároveň s moderními standardy. Už třeba máme hotovou kuchyň, přesně takovou, jakou jsme chtěli. Ještě se dodělají kachle na teplovodní výměník a místnost už bude kompletní.
Jste v naprostém souladu, nebo každý máte jiné akcenty?
Andrejka je táhlejší tok potoka, který narozdíl ode mě nemá tak veliké výkyvy. Já mám tendenci k rychlým zásahům. Když odjede pryč, mám potřebu ji překvapit nějakou razantní přeměnou nábytku a vyklizením celé části domu. Pak se neví, kam se ty vyklizené věci daly, takže touha po řádu přináší opět chaos. Učím se žít v nedodělaných místnostech bez pocitu neustálého pozorování toho, co je ještě potřeba udělat. Andrejka se v nich umí uvolnit.
Českého lva dostal za roli sériového vraha Hojera, kterého v roce 1982 dopadl šéf pražské mordparty Jiří Markovič v podání Petra Lněničky.
Kde jste se seznámili?
V Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde jsme byli oba v angažmá. Jsme spolu sedm let.
Vystupujete spolu?
Chceme spolu hrát, ale žádný společný projekt nevymýšlíme, máme zatím dost inspirativních vlastních. Ona se teď zabývá imerzivním divadlem (žánr, ve kterém se stírá hranice mezi herci a diváky) a také začíná natáčet.
Neříká vám, že si toho berete moc, že vás to může zahltit?
Spíš řešíme společný čas doma. To je to nejdůležitější. Je zvláštní vydělávat na budování místa, kde se pak skoro nevyskytujete.
Vy jste ovšem městský člověk.
Jsem, ale už se tak necítím. Jsem teď druhý den v Praze a už mě to znervózňuje. Nejde ani tak o „venkov“, který už podle mě moc neexistuje, ale o vyhledávání samoty. Profesně pořád s někým komunikuju a pozoruju, že se do každého, koho potkám, hrozně vciťuju. Vede mě to do slepých uliček, protože někdy mám dojem, že to už nejsem já. Náš dům je něco jako adaptační místnost mezi permanentním setkáváním se a samotou. Za ta setkávání jsem ale rád, protože samota nemusí znamenat jen duchovní rozvoj, ale i stagnaci, pasivitu, nevývoj.
Pocit nejistoty je jediná cesta, aby ze mě nebyl arogantní debil
Když jsem se na vás ptala emeritního principála Ungeltu Milana Heina, řekl mi, že si u vás cení herecké poctivosti a toho, že je vám jedno, jestli se budete líbit, hlavní je, aby vám věřili. Co tomu říkáte?
Je hezké to o sobě poslouchat. Zároveň si uvědomuju, že chvála pro mě nesmí být alibi pro to, abych si byl jistý sám sebou a uvěřil, že je hotovo. Pocit nejistoty, který mi je jinak protivný, protože mě dělá zranitelným, je jediná cesta, aby ze mě nebyl arogantní debil.
Příští rok vás diváci uvidí v titulní roli Rekord(wo)man, šestidílném seriálu o atletce Zdeně Koubkové, která ve 30. letech lámala světové rekordy, později odhalila svou intersexualitu, ukončila sportovní kariéru a rozhodla se žít jako muž.
Ještě jsem to celé neviděl, jsem fakt nervózní z toho, jak se to povedlo a jak to diváci přijmou. Dosud jsem nic takového nenatáčel.
Jak probíhala fyzická proměna vaší postavy?
Z maskérské práce Jany Dopitové jsem byl uhranutý. Před natáčením jsme se pravidelně scházeli na zkouškách a hledali, co funguje. Stejně tak s Michaelou Hořejší, geniální kostýmní výtvarnicí. Bylo nabíjející být obklopen takovými profesionály. Jsem přesvědčený, že podstatou téhle profese je herecký výkon podpořený vizuální transformací.
Ivana Chýlková si ho vybrala jako jevištního partnera v psychologickém thrilleru Švýcarsko, uváděném v Divadle Ungelt.
Co jste musel pro ztělesnění té postavy udělat?
Přestal jsem třeba úplně pít. Bylo zajímavé obhajovat, proč si nedám s kamarády pivo. Tři čtvrtě roku jsem trénoval atletiku, běhal sprinty, skákal do výšky a do dálky. Měl jsem i výživové poradce, abych měl při té velké zátěži z čeho brát. Celkově jsem se snažil proměnit ve vrcholového sportovce.
Trénoval jsem s Janem Pernicou, který připravoval Vaška Neužila na roli Zátopka. Měl jsem od něj cvičební plán, kde bylo třeba denně šest kilometrů běhu na rovině. Jenže u nás jsou kopce. Posílal jsem mu zprávu, že mám bohužel jen pět, ale s převýšením 450 metrů.