Petr Štěpánek: U dnešních pohádek mi chybí srdce

Pointa příběhu Karla Jaromíra Erbena samozřejmě zůstala, ale cesta k ní je jiná. Měl jsem trochu strach, že tvůrci nového filmu chtějí kopírovat úspěch televizní pohádky z roku 1973, ale díky scénáři Lucie Konášové si režisér filmu Jan Těšitel velice citlivě našel nový způsob vyprávění starého příběhu a já věřím, že si ho diváci oblíbí. Víc nechci prozrazovat.

Jistě. Hlavně na to, v jaké se natáčelo pohodě. Dnes je natáčení daleko hektičtější, ostatně celý život se nám zrychlil. Vybavuje se mi nádherná hudba Angela Michajlova a písničky na slova Eduarda Krečmara, které jsem tam zpíval. Kamarádi mi často předhazují, že si je jejich vnoučata pouštějí pořád dokola. Bylo mi čtyřiadvacet, od té doby uplynulo hodně vody, hodně jsem toho odehrál. Jenom pohádek jsem natočil tak tři ročně. Každou sobotu a neděli v televizi běžely premiéry pro děti. Teď je v České televizi na programu každý rok jedna nová pohádka na Štědrý večer a jedna na Boží hod.

Vždycky se mi líbilo, že to je žánr procházející generacemi. Jenže mi u těch dnešních pohádek jakoby chybí srdce. Ty „naše“ mi přišly milejší. Dobro bylo dobro, zlo bylo zlo. Teď to je hlavně o zábavě. Kasteláni na zámcích, kde jsme natáčeli, byli šťastní, že jsme jim je v pohádkách zpropagovali. Dnes se za pronájmy tvrdě platí. Producenti často nemají na to, aby se tam v klidu třeba čtrnáct dní točilo. V našem případě to tehdy byla Červená Lhota. Svatbu se Zlatovláskou jsem ale měl v kapli na zámku Sychrov.

Znali jsme se už dlouho, mnohokrát jsme spolu pracovali a rozuměli si. Neobyčejně kvalitně herce vedla.

To jste první, kdo mě na to upozornil. Těch režisérek totiž zase nebylo tolik.

Miluju dialog. Režisér má nějakou představu, já mohu mít jinou, jde o to najít průsečík, abychom se dorozuměli. Může se stát, že na něco přijdete společně. Párkrát jsem v divadle zažil nekompromisní přístup, ale nikdy mi to nesedlo. Připadáte si pak trochu jako divadelní loutka. Hlavně nemám rád, když režisér nectí předlohu, takové to: Shakespeare byl vůl a my to uděláme jinak, líp. Není to pak ani Shakespeare, ani povedené.

Na prvním místě to byl Miroslav Macháček. Všechny inscenace, které jsem s ním v Národním divadle dělal, byly obohacující. Vždycky na začátku zkoušení nám tu hru vlastně přehrál. Vidíte tu jeho vizi a vidíte cestu. Nejhorší je, když režisér přijde s tím, že dneska to zkusíme takhle. A další den s tím, že to raději uděláme obráceně. Pořád hledá.

Z těch současných si nesmírně vážím Ondřeje Sokola, se kterým jsem několikrát pracoval ve Studiu DVA. Jenom mě mrzí, že na režii teď nemá tolik času, protože je vytížený jinak. Režíroval nás se Zlatou (Adamovskou) v thrillerovém dramatu Misery, teď spolu hrajeme v komedii z divadelního prostředí Bez roucha.

V zastavení každodenního rytmu, rodina začala fungovat jinak, pomaleji. Byly to svátky hlavně pro děti. Začínalo to na Mikuláše. Dodnes obdivuju všechny rodiče, jak v dobách nedostatku sháněli pomeranče, buráky a další pochutiny, které jsme celý rok neviděli. Buď je sehnali pod pultem, nebo na ně vystáli fronty. To, že jsme je pak našli za oknem, se pro nás opravdu tehdy v padesátých letech rovnalo zázraku. Spali jsme v dětském pokoji tři, a kdo se první probudil, vrhl se k oknu. Vlezli jsme si s nadílkou do postele a s prominutím žrali a žrali. Tu chuť buráků cítím na jazyku dodnes. Samozřejmě jsme mamince pomáhali se zdobením stromečku a slavnostního stolu. Každý rok jsme se postili a byl jsem hrozně zklamaný, že jsem neviděl zlaté prasátko.

Máma byla skvělá kuchařka, na její rybí polévku se nedá zapomenout. Taky pokaždé napekla spoustu cukroví, my jsme se na to vždycky hned vrhli a snědli ho. Myslela si tedy, že na nás vyzraje, když bude péct v noci a schová to. My jsme cukroví snadno vypátrali, protože samozřejmě krásně vonělo. Musela pokaždé péct několikrát. Jednou jsem, už v dospělosti, za mámou přišel, když zrovna před Vánoci pekla. Hned mi nabídla, ať si vezmu, ale já na to, že nechci, že mě po cukroví pálí žáha. Chvíli pokračovala v práci a pak mi povídá: „Tak mi ho aspoň ukradni.“ Kapry dělal táta, to jsem po něm převzal. Vytáhl se sváteční porcelán a prostírání, všichni jsme se převlékli do slavnostního, zpívali jsme koledy. Pak se šlo samozřejmě do kostela.

Víte, od čeho mám tady pod bradou jizvu? Že jsem nechtěl odříkávat Andělíčku, můj strážníčku… Rozhodl jsem se prostě jednoho dne, že se modlit nebudu. Máma mě napomínala a já, abych ukázal, jaký jsem rebel, jsem sebou bouchnul na postel. Narazil jsem ale na pelest, rozsekl si bradu a museli mi to v nemocnici sešít. Maminka měla jasno, že mě Pánbůh potrestal.

To je na dlouhé vyprávění, protože každá žena v mém životě přinesla svoje zvyky, které jsem vždycky rád přijal. Základ je pořád stejný: zastavení, rozjímání, vzpomínání, vděk za to, že člověk není sám. V dobách, kdy jsem bydlel na Malé Straně, jsem k nám zval kolegy, kteří prožívali nějaké osobní tragédie, aby nebyli sami. Samota o Vánocích je ta nejhorší.

Studentská láska, byli jsme spolu rok. Proběhl velmi rychle a velmi dynamicky. Žádný vánoční sentiment.

Dovedla vykouzlit překrásné Vánoce. Byla z Moravy, z Olomouce, přinesla si z toho kraje spoustu zvyků, které jsem jako Pražák neznal. Taky ráda zpívala. Uvítala naopak ode mě recepty mojí mámy, takže naše Vánoce byly krásné i pro ty starší kolegy, které jsme přizvali. Chodili jsme tenkrát taky k Bohouškovi Záhorskému na šneky. Nebo do ateliéru výtvarníka a restaurátora Josefa Němce, kde byly na Štědrý den takzvané otevřené dveře - ale jen pro chlapy. Scházela se tam fantastická společnost od Waldy Matušky po závodníka Frantu Šťastného, výtvarníci, muzikanti. Jezdil tam třeba na otočku Vašík Taušek, primář z Českých Budějovic. Občas jsme to dopoledne trochu společensky „přehnali“, ale vzpomínám na to hrozně rád.

Bohužel dnešní doba je víc doba solitérů. Já vzpomínám na dobu, kdy lidi chtěli i vánoční čas trávit spolu. Ani se nemuselo debatovat o vznosných věcech. Politikou se nikdo netrápil. Zanadávalo se na režim a tím to skončilo.

Pozornost se teď přesouvá na vnoučata. Zlatina dcera Bára má dvě děti a zcela správně se to točí kolem nich. Jenže ta záplava dárků pro děti mi přijde někdy moc. Ani nevím, jestli je všechny vnímají. Nemyslím, že bych vyrůstal v chudé rodině, ale tolik dárků jsem nikdy nedostal. Já ty svoje pak nedal z ruky. Kulinářsky to je taky jiné, protože kapra už jím jenom já. Zbytek rodiny jí mořské ryby, s tím problém nemám, mám je taky moc rád, hlavně u moře a čerstvé.

Letos v Poděbradech, kde jsem dostal Křišťálovou růži, ocenění za přednes poezie a prózy. Při té příležitosti jsem si zarecitoval Antonína Sovu, báseň Smetanovo kvarteto z mého života. Tyhle verše o tom, co si fenomenální skladatel na sklonku života prožil, mě provázejí čtyřicet let.

Nejen ta, zmizely i inscenace, žánrové, dobové, o veršovaných hrách ani nemluvě. Nedávno jsem se to odvážil říct generálnímu řediteli rozhlasu. Poznamenal, že je to složité. Ono je to vlastně stejné v České televizi. Tam novou tvorbu v tomto duchu nahrazuje archiv a neustálé reprízy.

Určitě. Je to, jako byste měla pouze notový zápis, teprve interpret z toho udělá hudbu. A každý to pojme po svém. Setkal jsem se s tolika krásnými verši, českými, světovými. Vždycky jsem byl přesvědčený, že to k mé profesi patří. Nevím, jestli to ještě vůbec někoho napadne. Kdo má dnes v knihovně poezii…

Každé divadelní angažmá mám spojené s určitým věkem i typem rolí. Nesmírně si vážím toho, že jsem měl v Národním možnost začínat vedle gigantů tehdejšího divadelnictví, jako byli Karel Hoger, Ladislav Pešek, Dana Medřická, Bohuslav Záhorský, Vlasta Fabianová, Jan Pivec. Šel jsem z role do role, střídali se režiséři, každý měl svůj přístup.

Žil jsem v představě, že do Národního může jít jen hotový herec. V šedesátých letech, když jsem šel k divadlu, nastal posun. Víc se otevřelo mladé generaci, Romea a Julii už přestali hráli třicátníci.

Protože se vedení divadla rozhodlo jít jiným uměleckým směrem. Už to nebylo divadlo, které jsem miloval, ta krásná plátna na velkém jevišti. Nebyl jsem tehdy zdaleka první a jediný. Nikdy jsem toho nelitoval.

Bohužel ne. Bratr Martin ano. V roce 1968 v Durrenmattově Novokřtěncích v režii Miroslava Macháčka. Byla to poslední inscenace, kterou táta dělal. Zemřel o pár měsíců později. Já tam začal zkoušet až rok nato.

U téhle profese nemůžete na něco takového přistoupit. Na jevišti vám nepomůže sebeslavnější jméno. Buď to zvládnete sám a obstojíte, nebo ne. Mezi tím nic není.

Ano, často. Až do jeho odchodu v roce 1973. Martin byl rebel, co si občas otevřel pusu, a tak mu jednoho dne neprodloužili termínovanou smlouvu. Odešel napřed do Činoherního klubu, pak na Vinohrady. V roce 1981 emigroval.

Překvapuje mě to dodneška. Bylo to jeho rozhodnutí, se kterým jsem nemusel souhlasit, ale respektoval jsem ho. Nechci do toho šťourat, ale mělo to pro nás, co jsme zůstali, následky.

Poprvé jsem s ním mluvil, když jsem mu volal, že nám zemřela máma. Nechci na to vzpomínat.

Už neskáču z jedné role do druhé, můžu víc cestovat, setkávat se s kamarády. Hraju a točím tak akorát, ve Studiu DVA mám dvě představení, v Pardubickém divadle hraji v Noci na Karlštejně, v létě budu stejnou roli hrát s agenturou Divinus. Občas vyjedu s pořadem Listy důvěrné, kde čtu vášnivé dopisy Leoše Janáčka jeho lásce Kamile Stosslové, doprovází mě výborná klavíristka Tereza Fialová. Je to radost. Občas nějaký dabing nebo audioknihy, no a se Zlatou pokračujeme v Ordinaci v růžové zahradě. Řekli jsme si ale, že budeme malinko brzdit a trochu víc si života užívat.

Doháníme to, co jsme v minulosti nemohli. Zrovna nedávno jsme se vrátili z Egypta. Vypravili jsme se za památkami. Byl to náročný zájezd, protože jsme byli v neustálém pohybu, včetně vnitrostátních přeletů, ale viděli jsme fantastické věci. Pyramidy, Údolí králů, muzea, chrámy v Luxoru, v Karnaku, Abú Simbelu.

Jen žasnete nad tím, jak jsou všechny ty stavby nádherné, zachovalé, a divíte se, jak je před čtyřmi tisíci lety dokázali postavit. A jak je možné, že v té době používali lidé stejné chirurgické nástroje, které se používají dodnes. Stejně tak jsem byl v údivu třeba na Velikonočním ostrově. Ty desítky tun těžké, magické sochy moai roztroušené po ostrově. Kdo a jak je na ta místa přemístil? Tyhle věci mě hrozně zajímají, stále mám chuť něco nového poznávat.

To bychom se museli bavit o jednotlivých typech vína a museli bychom se bavit hodně dlouho. Záleží na odrůdě, chuti, náladě, počasí. Znalec nejsem, ale milovník dobrého vína určitě. V poslední době mi chutnají bílá vína z Wachau (údolí podél Dunaje na západ od Vídně). Z červených jsem si nedávno oblíbil vína z Toskánska, kde jsme byli se Zlatou letos na jaře. Vloni jsme zase ochutnávali vína na vinicích v Chile, v létě se těšíme na Sicílii a jejich minerální bílá vína z vinic pod Etnou. Favoritem zůstávají vína z Francie, hlavně ty z Vacqueyras nebo Gigondas. Za růžovými bych vyrazil do provensálského Bandolu.

Ano, i když já mám rád tichá vína a Zlata spíš preferuje bublinky. V Champagni jsme si to ale užívali společně.