Patrik Hartl: StarDance mění můj vztah k tělu. Chci být sportovec

Co se vám jako první začalo honit hlavou, když přišla nabídka soutěžit ve StarDance?

Jel jsem zrovna z fyzioterapie se zablokovaným krkem. Nemohl jsem otočit hlavou doprava ani doleva. Doktoři mi řekli, že jestli hodlám dál tolik hodin denně vyťukávat texty do notebooku, budu muset začít cvičit, nebo to moje tělo nevydrží. Posledních šest týdnů práce na románu Gazely jsem strávil v paralyzované nehybnosti. Dostal jsem strach. Ale zároveň jsem se neuměl donutit začít sportovat. Ten magický telefonát s nabídkou tančit ve StarDance mě okamžitě nadchl. Věděl jsem, že adrenalin přímých přenosů mě přinutí makat a rozhýbat se.

Zvažoval jste nabídku dlouho?

Vůbec. Jen jsem přeorganizoval svou práci na tento rok. Jakmile jsem zjistil, že si dokážu udělat na tanec čas, hned jsem jásal a volal do televize, že jsem na palubě.

Co vám na vaše rozhodnutí řekla manželka?

Manželka mě má moc ráda a celý život mě podporuje. StarDance má taky ráda. Měla sice hned starost, abych si tělo ještě víc nezničil, ale zároveň ji bavila představa, že se bude chodit s kamarádkami koukat na přímé přenosy a fandit mi. Nejvíc ale byla šťastná, že přestanu na chvíli vymýšlet a psát a půjdu mezi lidi.

Když píšu, což je skoro pořád, je se mnou nuda, protože nic nezažívám. Jakmile se mě večer zeptá, co jsem celý den dělal, moje odpověď je většinou neinspirativní a neatraktivně jednotvárná. Teď je to ale jiné. Zažívám spoustu nových situací a moje vyprávění ji baví. Přiznám se, že to byla taky jedna z mých motivací, proč jít do StarDance. Chtěl jsem být aspoň na chvíli atraktivnějším partnerem pro svou ženu.

Sledoval jste předchozí ročníky soutěže?

S manželkou jsme se koukali na všechny řady. Vždycky mě bavil nápad, že deset amatérů se zkusí učit společenské tance na sportovní úrovni a každý týden jeden z nich předvedou v přímém přenosu před celou republikou. Je to bláznivý, punkový koncept, jehož odvaha mě vždycky přitahovala.

Napadlo vás, že někdy přijde nabídka i k vám?

Občas mě napadlo, jestli bych to taky zvládl, vždycky mě ta představa přitahovala. Tou možností jsem se ale nezabýval, protože mé priority byly v psaní a režírování. Případná účast ve StarDance proto byla neakceptovatelnou ztrátou času a energie, která pro mě neměla smysl. Až fyzická krize loňského léta změnila mé motivace. Nabídka z České televize tedy byla až magicky dokonale načasovaná.

Kdy jste tančil naposledy předtím, než jste začal koncem letních prázdnin trénovat na StarDance?

V tanečních na gymnáziu před dvaatřiceti lety. Chodili jsme se spolužáky do sálu Domu odborových služeb v Olomouci. O tanec jsem se tehdy moc nezajímal. Bavilo mě hlavně koketovat s holkama.

Nedávno jste prý byl na operaci s kolenem. Nezačalo se ozývat?

Mám velké štěstí. Koleno zatím drží. Jsem za to moc rád.

Co je vám temperamentem bližší, standard, nebo latina?

Baví mě, že střídavě trénujeme to i ono. Ta neustálá změna stylů je zábavná a osvěžující. Vždycky, když už jsem unavený z jednoho stylu, nakopne mě ten druhý. A oba jsou mi blízké, i když v latině se víc trápím kvůli složité technice.

Neumím říct, jestli preferuju latinu, nebo standard. Na standardu mě baví snažit se o eleganci a v latině řádit. Každý pokrok mám ale tvrdě vydřený.

Oblíbil jste si některý tanec?

Zatím mám rád všechny stejně. Když mám zrovna pocit, že mi nějaký víc jde, mám ho radši. Když se s nějakým tancem na tréninku víc trápím, bojím se ho. To se ale pořád proměňuje. Což je fajn.

Řekl byste o sobě, že jste soutěživý?

Nejsem soutěživý. Štve mě, že ve StarDance musí účinkující soupeřit a úspěch jednoho páru je vždy vykoupený vypadnutím nějakého jiného páru. To je mi protivné. Jednak se bojím, že mě diváci pošlou domů a bude mi to líto. A taky mi připadá pitomé snažit se porazit ostatní páry, protože se z nás stávají kamarádi. Já s nimi soutěžit nebudu.

Nejste tedy ve StarDance tak trochu na špatném místě?

Pravda je, že nechci být soupeřem kamarádům, kteří jsou mi sympatičtí. To je pakárna. Moc mě ale baví bojovat proti své pohodlnosti a snažit se porazit vlastní obavy ze selhání a veřejného odmítnutí. Budu tedy soutěžit jen sám se sebou a svými nedokonalostmi.

StarDance vrhne každého z účastníků do pozoruhodně diskomfortních situací, se kterými si musí umět poradit. To mě fascinuje. Sice je mi někdy úzko, ale zároveň mě to moc baví.

Nepřišel už na tréninku moment, kdy jste s tím měl chuť seknout?

To vůbec ne. Jestli mám nějakou dobrou vlastnost, je to houževnatá vytrvalost. Když cítím, že mi nějaký úkol začíná přerůstat přes hlavu, motivuje mě to k až sebedestruktivní snaze, která mě nějakým zvráceným způsobem těší. V tom jsem trochu magor. Velmi podstatný je ale i vztah s mou taneční partnerkou Terezou Pruckovou. Je mi s ní tak dobře, že se na společné tréninky vždycky těším.

StarDance vám nejspíš zabere spoustu času. Jak to jde dohromady s vašimi dalšími aktivitami? Když jsme spolu domlouvali termín rozhovoru, ukázalo se, že nevíte, kam dřív skočit.

Kvůli StarDance jsem úplně překopal své plány. Pracuju minimálně. Skoro celý čas jsem si vyčlenil, abych mohl trénovat. Musím taky často chodit na fyzioterapie, aby mi tělo drželo pohromadě. Každý den ale asi hodinu pracuju na novém románu. Víc ovšem ne.

Moc jsem se těšil, že se budu věnovat tanci a na chvíli přestanu být pracujícím robotem. Jsou to pro mě úžasné pohybové prázdniny, které bych si nerad zaneřádil jinými projekty. Teď bych si přál být jen a jen tanečním učněm. Musím ale přiznat, že mě zaskočilo množství různých mediálních aktivit spojených se StarDance. Z těch jsem v jednom kole.

Jak obvykle vznikají vaše divadelní hry? Nosíte je dlouho v hlavě a pak vše napíšete na jeden zátah, nebo píšete s přestávkami, potřebujete pauzy a nechat text uležet? S knížkami to je podobné?

Každý námět na vyprávění jakéhokoli příběhu napřed dlouho nosím v hlavě. Třeba dva roky. Baví mě přemýšlet o nějakém životním problému a postupně zjišťuju, proč mě zajímá. Většinou píšu o něčem, čeho se bojím. To nejvíc provokuje mou fantazii.

Během těch dvou let si představuju různé okolnosti a situace s tím tématem spojené. Ty, které mě baví, nezapomenu. Pak je zaznamenám bez pořadí a hlubšího smyslu a začínám si hrát se stavbou příběhu. Postupně začínám seřazovat situace za sebe podle nějakého klíče, který se mi zdá nejpůsobivější. Z toho vzejde dějový skelet s obsahem všech kapitol knihy nebo všech divadelních výstupů komedie.

Než začnu psát od první strany, musím vědět, jak přesně se bude příběh rozvíjet a jak dopadne. Teprve potom začnu ťukat písmenka do počítače. Divadelní komedii píšu přibližně čtyři měsíce. Román třeba rok a půl.

Komu dáváte svoje texty číst jako prvnímu?

Své ženě. Je chytrá jako opice, má široký přehled, je sečtělá a nebojí se mi říct, že něco píšu špatně. Upozorňuje mě na slabiny, mé omyly a veškeré nedokonalosti. Jsem jí za to strašně vděčný.

Nedávno jste vydal svoji první dětskou knížku Andulka Andula. Budete psát pro děti častěji?

Nemyslím si to. I když to nevylučuju. Teď mám dojem, že další dětskou knihu napíšu až pro svá vnoučata. Ale třeba to bude jinak.

Psaní veselých příběhů pro děti mě neuvěřitelně bavilo. Vzpomněl jsem si na sebe v předškolním věku a vymýšlel jsem taková dobrodružství Anduly, jaká by se mi tehdy líbila. Myslel jsem ale i na svou dceru Ayu, díky které jsem příhody sepsal. To ona mě ukecala, ať napíšu něco pro ni. Je osvěžující psát pro děti. Fantazie se mi utrhla ze řetězu a svobodně jsem si hrál. To byla paráda.

V létě vyšla audiokniha Malý pražský erotikon. To je román, za který jste dostal první ocenění Český bestseller. Proč audiokniha vznikla až deset let po vydání knihy?

Při práci na knihách počítám s tím, že čtenáři budou své příběhy vnímat prostřednictvím psaného slova. Text umožňuje čtenářům představovat si situace různorodě. Provokuje individuální imaginaci a v maximální míře dopřává čtenářům příležitost osvojit si příběh. Ten se rodí přímo v jejich hlavách. A každému jinak.

V případě audioknihy ale dochází k významné interpretaci psaného slova vypravěčem, který volí způsob, jakým provede posluchače dějem. Může například podle svého uvážení zdůraznit komické nebo romantické tóny každé scény. A to mi nevyhovovalo.

Co se tedy změnilo?

Po tak dlouhé době jsem byl na cizí interpretaci naopak zvědavý. Už jsem i zapomněl, co všechno jsem do Erotikonu napsal, a začalo se mi po tom příběhu stýskat. Jenže nemám sílu si po sobě tu knížku znovu přečíst. A tak mě napadlo, že by možná nebylo špatné, kdyby nějaký herec, kterého mám rád, natočil audioknihu a připomněl mi osudy postav.

David Novotný ji načetl skvostně. Se spontánní hravostí, kreativní inteligencí a citem. A Vladivojna La Chia složila parádní hudbu. Jejich talenty příběh obohatily.

V jedné své knize jste napsal, že život se dá přežít jedině tehdy, když se člověk má na co těšit. A když nemá, musí si nějaký důvod k těšení vymyslet a směřovat za ním. Na co se teď těšíte vy?

V první řadě na vzrušení a dobrodružství z přímých přenosů StarDance. Celý svůj život se chovám tak, abych měl dění kolem sebe co nejvíc pod kontrolou. Teď se těším na to, že ty adrenalinové situace přímých přenosů pod kontrolou mít nebudu a zažiju riziko. To mě vzrušuje.

A pak se těším na celkovou změnu svého vztahu k tělu. Chci být sportovec! Až mě diváci vyhodí z televize, budu chodit hrát badminton a squash! A vycvičím si na břiše buchtičky a budu jimi oblbovat ženy u moře! Svoji ženu bohužel už nijak neoblbnu, protože mě moc dlouho zná. Ale věřím, že i ona bude mít radost z mé proměny v „atleta“.

Poslední divadelní komedii Lovci bobrů jste napsal a režíroval před dvěma lety. Chystáte nějakou novinku?

Ano. V létě 2025 uvedeme ve Studiu DVA mou novou komedii. Ale ještě nemůžu prozradit ani název, ani o čem bude. Příběh se mi teď rodí v hlavě a scházím se s herci, které jsem oslovil, aby v té komedii hráli. Vyprávím jim svůj nápad a společně si o něm povídáme. To mám moc rád. V divadle se cítím jako doma. Miluju herce.

A film? Máte v plánu scenáristicky adaptovat a režírovat nějaký svůj další román?

To zatím ne. Práce na filmu Prvok, Šampon, Tečka a Karel mě neuvěřitelně bavila. Ale taky mě vyčerpala. Moc mě těšilo vrátit se k filmové režii, kterou jsem na FAMU vystudoval. Mám rád magii filmového vyprávění. Je úžasné hrát si s koncepcí záběrů, hledat prostředí pro vyprávění příběhu a čarovat ve střižně. Teď ale nosím v hlavě dva romány a tu divadelní komedii, tak se mi vytvořila zácpa nápadů.

Necítíte se kvůli tomu pod tlakem, když se všechny ty nápady perou o vaši pozornost? Co vám v takové situaci pomáhá?

Cítím, pomáhá mi plánování. Bez plánování bych byl nesvůj. Má práce je velmi riskantní. Vyprávím příběhy a doufám, že budou lidi zajímat. Kdykoli můžu selhat a zklamat očekávání čtenářů nebo diváků.

S vymýšlením a režírováním mi nikdo nemůže nijak zásadně pomoct. Musím si poradit sám. Inspirace není předem garantovaná. Kreativní proces je křehký a nedá se spolehnout na to, že mě bude pořád něco nového napadat. Má profese je plná nejistot. Proto rád plánuju. Řád, který tím vytvářím, mi dává pocit přehledné zorganizovanosti tvůrčí práce, která je do značné míry nepříjemně chaotická. Mám rád nalajnováno.