Patrik Děrgel: Lepší je být dyslektik a dobrý člověk než mít samé jedničky a být pěkná svině

Náš rozhovor probíhá těsně před červnovou premiérou inscenace Forman. Jak se v roli slavného režiséra cítíte?

Jsem trochu nervózní, což patří k věci, ale jinak jsem z práce na Formanovi nadšený. Rozhodně nebyl jednoduchá osobnost, což je pro herce vždycky zajímavé.

Co Formanovy filmy? Máte je rád?

Myslím, že jsem viděl všechny a v každém životním období nebo aktuální náladě mě zasáhne jiný. Jeho tvorba je nadčasová. Kdybych měl vybrat jeden film, který je pro mě klíčový, byl by to Přelet nad kukaččím hnízdem. Z něj ve mně zakořenila zásadní věta, kterou pronese hlavní hrdina v podání Jacka Nicholsona: Aspoň jsem to zkusil. Tahle replika mi zakořenila v hlavě, často jsem na ni myslel i během svých studií na DAMU, kdy jsem si nebyl úplně jistý sám sebou a tím, jestli se herectvím jednou dokážu uživit. To se mi sice nakonec podařilo, aspoň zatím to tak vypadá, ale stejně je člověk jako herec pořád pod tlakem předvádět co nejlepší výkony. Nemůžete si dovolit, aby se něco nepovedlo, udělat chybu, trapas. Krédo „Aspoň jsem to zkusil“ mě od toho tlaku částečně osvobozuje. Možná tu větu řeknu právě po premiéře Formana, jestli se na mě snese zdrcující kritika. (směje se)

Čtete kritiky?

Moc ne. Od pár kritiků, kterých si vážím, si možná něco přečtu. Kritiku a hodnocení obecně bych se chtěl naučit brát s lehkostí, ale to víte, člověka to stejně zasáhne. Nemůžu říct, že by mě kritika trápila a svazovala extrémně, ale vnímám ji. Důležitá je pro mě zpětná vazba od blízkých lidí, kamarádů z práce. Na jejich názor se zeptám, ale není to tak, že bych se jím pak úplně řídil. To by mohlo být i nebezpečné. Jestliže pod režijním vedením nazkoušíte roli, měl byste pak držet její tvar, ne ji měnit podle reakcí okolí nebo publika. Co nečtu vůbec, jsou diskuse pod články, které o mně vyjdou, nebo pod rozhovory. Nejsou pro mě relevantní a navíc – neumím to vlastně ani rozkliknout. Nejsem moc počítačový člověk.

Zůstaňme ještě u postavy Miloše Formana. Našla by se nějaká vlastnost, kterou na něm obzvlášť obdivujete?

Takových vlastností je hodně. Myslím, že byl neuvěřitelně cílevědomý a pevný v tom, že neodbočil ze své cesty. Netočil filmy jen proto, aby měl práci a peníze. Točil to, pro co vzplanul, což mi připadá nádherný. I když to mám v sobě nastavený trochu jinak než pan Forman, kousíček z toho si člověk může vzít a nechat se inspirovat. Fascinuje mě jeho samostatnost od útlého věku. V dětství ztratil oba rodiče, to ho naučilo postavit se na vlastní nohy. Odkaz těžkého dětství pak prostupuje celým jeho životem. Zatímco Miloš Forman musel dospět extrémně brzy, já jsem v tomhle směru opačný případ. Cítím se jako dítě, které má problém dospět i teď, v pětatřiceti.

Umíte si představit, že byste se podobně jako on pokusil prorazit v Americe?

Záleželo by na okolnostech, ale spíš ne. Hlavně si nemyslím, že bych to na jeho místě zvládnul. První film natočený v USA (Taking Off, 1971) se mu nepovedl, nebo spíš nebyl přijat tak, jak očekával. Víte, co bych v tu chvíli udělal já?

Vzdal byste to?

Možná ne úplně, ale rozhodně bych byl v pokušení stáhnout se a už do toho znovu nejít, hledal bych nějakou bezpečnější cestu. Jenže když jste pocit bezpečí nezažíval v dětství, tak vám nebude vlastní jít si za ním v dospělosti. A tak se zachováte jinak – jdete dál. Právě v tom byla jeho síla. Aspoň kus Formana v sobě mít je skvělý. Chtěl bych aspoň takových dvacet procent, ale jsme hodně rozdílní, i když mnou teď jeho osobnost díky zkouškám částečně prostupuje. Za kdovíjakého chlapáka se nepovažuju, zatímco on podle mě chlapák byl.

Přesto se nedlouho po příjezdu do New Yorku psychicky téměř zhroutil…

Použila jste slovo téměř, protože jsme zvyklí našlapovat po špičkách. Ale proč to vlastně neříct naplno? On se v tom novém světě pod tíhou nových výzev skutečně zhroutil. Měl takovou depresi, že nebyl schopný vylézt z postele. Ukazuje to, čím si musel projít. Jsem rád, že i když připravujeme lehčí inscenaci pro letní scénu, v níž zazní písně a budou v ní tanečky, tak se ani těžším momentům Formanova života nevyhýbáme. Kdybychom je vynechali, postavili bychom jenom pomník, nebyl by to příběh člověka. Je přece fascinující, co všechno i přes překážky a problémy, které měl, dokázal. Jak úspěšně řešil těžké situace, do kterých se během života dostal, osiření nebo emigraci, po níž se nemohl jednoduše vrátit domů. Mně kdyby se stalo dvacet procent toho, co jemu, strávím zbytek života na terapiích. On místo toho vyhrával Oscary!

Že se ho snažíte vykreslit v jeho celistvosti, by ho snad potěšilo. O totéž usiloval ve svých filmech. Někteří mu dokonce vytýkali, že vykresluje obyčejné lidi až příliš realisticky, nelichotivě.

Ano, o tom se mluvilo třeba v souvislosti s jeho českým filmem Hoří, má panenko. Vyčítali mu, že si dělá srandu z obyčejných lidí, ale dá se to chápat i jinak. On přece jen ukázal reálný život reálných lidí. Problém je, že každý chce vypadat líp. Děláme, že jsme lepší, než jsme. Jenže když jsme hasiči, kteří pijou pivo a rozkrádají tombolu, jako se to děje ve zmiňovaném filmu, tak jsme hasiči, kteří pijou pivo a rozkrádají tombolu. A víte, co dalšího je na Formanovi krásné? Že ho ani světový úspěch nezměnil. Tolik lidí kvůli slávě zpychne, ale tenhle týpek, kterej dobyl Hollywood, si klidně přijel do Česka a zašel si na pivo v Čáslavi, odkud pocházel. Měl v sobě neuvěřitelný hnací motor, a přitom zůstával nohama na zemi.

Co je hnacím motorem pro vás?

Chci ve svém životě dělat věci, které mě těší a způsobují radost i mému okolí. To platí pro práci i osobní život. Přirozeně se ne vždycky daří chodit s úsměvem na rtech, život je někdy těžký. Dřív jsem se do smíchu a dobré nálady občas nutil, teď už vím, že si můžu taky někdy dovolit cítit se pod psa, je to normální a lidské. Mým hnacím motorem je tedy radost ze života obecně. Možná si říkáte, že to nemusí stačit, ale mně to stačí. Kolega v šatně Národního divadla mi říkal – ty nemáš s ničím problém, vždycky na všem najdeš něco, co tě baví. A měl v zásadě pravdu.

Několik let hrajete v Ordinaci v růžové zahradě. Dokážete si i na práci v nekonečném seriálu najít něco, co vás naplňuje a těší?

Určitě ano. Ordoška neboli Ordinace v růžové zahradě se natáčí v příjemné atmosféře. Jsem šťastný, že můžu přijít do práce a vidět lidi, kteří jsou kolem mě. Sice je to mainstreamový seriál, ale vážím si toho, že se můžu živit oborem, který jsem vystudoval, a navíc v prostředí fajn lidí. Jsou kolegové, kteří říkají, že by do nekonečného seriálu nešli, ale já jsem vděčný, že mám práci, kterou uživím rodinu. Můžu potom se svojí manželkou Markétkou a dětmi létat k oceánu a společně tam trávit pro nás nezapomenutelné chvíle. I kdybych v práci zažíval příkoří, jako že nezažívám, tak tohle mi to mnohonásobně vynahradí. Oblíbili jsme si to na Fuerteventuře, a tak se tam vracíme.

Čím vás nadchl právě tento kanárský ostrov?

Hodně tam fouká, což se nejspíš nikomu kromě nás nelíbí, takže tam není moc turistů. Zato jsou tam dlouhé pláže, na kterých je člověk někdy úplně sám. Začal jsem i surfovat. Z Prahy jsme tam letadlem za čtyři hodiny, to je podobně dlouhá doba, jako když jedeme k mojí mamince do Bohumína. Moje žena říká, že na Fuerteventuru jezdíme jako na chatu, pořád na to samé místo. Asi už by to radši poznávala i jinde, ale já jsem taková konzerva. Když se mi něco zalíbí, těžko se mi to opouští. Máme tam čas jeden na druhého, protože tam není nic, co by nás rušilo. Když nasedneme celá rodina do auta, spustíme si okýnka, pustíme hudbu a vyrazíme na některou z odlehlých pláží, jsou to tak nádherné okamžiky! To pak jezdím rád do Hostivaře točit Ordošku, protože vím, že za to budu mít tuhle odměnu.

Vím, že vaše žena (herečka Markéta Děrgelová) mluví dobře španělsky. Dokážete si na dovolené popovídat s místními i vy?

Vůbec, nenaučil jsem se pořádně ani anglicky, domlouvám se rukama nohama. Jsem ještě ta generace, kterou angličtinu učily ruštinářky, které byly tři kapitoly před námi. Můj o pár let mladší bratr už se naučil anglicky i díky hrám a dalším anglickým zdrojům, teď si klidně přečte Tolkiena v originále.

Pravda je, že když jsme v zahraničí zažili nějaké kritické situace, štvalo mě, že to místo mě řeší Markétka, protože bez jazyka jste jako bez nohy. Ale na běžné fungování mi moje chabá angličtina stačí.

Možná se vám jazyky učily hůř i kvůli dyslexii, o níž jste se mi kdysi zmínil.

No vidíte, tím to taky může být, to je dobrá výmluva! (směje se) Je pravda, že když jsem ze školy přinesl trojku z diktátu, tak jsme s mámou slavili. Vždycky jsem měl čtyři minus z lítosti. Dodnes nerad píšu, protože jsem zvyklý bát se, že to bude trapný, že udělám chybu. Přitom je tak skvělý se od toho oprostit. Jestliže člověk vynechá písmeno nebo spojí slova a někdo ho kvůli tomu odsoudí, tak co je to za člověka? Stojím vůbec o to, aby zůstával v mém životě? Lepší je být dyslektik a dobrý člověk než mít samé jedničky a být pěkná svině. Jinak mě ale dyslexie nijak nelimituje, naopak si myslím, že člověku může otevřít i jiné komnaty, potřebujete jen přijít na to, které to jsou. U mě to bylo herectví.

Když jsme spolu dělali rozhovor před pěti lety, zmiňovali jsme i vašeho malého syna Vavřince. Od té doby k němu přibyla holčička. Jaký jste dnes rodič?

Snažím se být nejlepší, jaký můžu být. Vávrovi je sedm, chodí teď do první třídy. Miře jsou tři, je hrozně roztomilá, moje žena říká, že mě má omotanýho, což bude nejspíš pravda. Oba jsou boží. Funguju hodně jako jejich kámoš. Snažím se vytvořit takové podmínky, aby se cítili dobře a aby mohli být takoví, jací chtějí být.

Hodně si s nimi povídám, hodně mi toho vysvětlují. No a někdy se taky neshodneme, a to potom chytnu nervy a jsem schopný křičet. Ale fyzické tresty nepraktikuju. Když dítě plácnete přes zadek a v jeho očích pak vidíte ponížení, uvědomíte si, že tohle mu způsobovat nechcete.

Cítím naději, že z obou vyrostou dobří lidé. To je to, co si nejvíc přeju. Nic důležitějšího pro mě není.

Vím o vás, že jste věřící. Vedete v tom duchu i děti?

Víra je pro mě hodně osobní věc, nevím, jak bych k ní měl děti vést, protože všechno, co bych jim ukazoval, by bylo povrchní, vnějškové. K víře coby duchovní záležitosti si dojdou samy, nebo taky ne. Je to jejich cesta. Vávra je pokřtěný a Mira bude taky, ale dál už je to na nich. Když to nezačne zevnitř, nemá to smysl, chybí tam pak tah na branku. Já si k víře přišel sám. Když jsem jezdil domů z konzervatoře, čekával jsem na vlak na stanici Ostrava – Přívoz. Poblíž je nádherný kostel, a protože už mě nebavilo čekat na nádraží, chodil jsem čekat do toho kostela. Postupně jsem se pročekal k tomu, že mě to chytlo. Cítil jsem se líp, klidnější a v bezpečí. Když jsem pak studoval v Praze na DAMU, začal jsem chodit do kostela Nejsvětějšího Salvátora, kde mě zaujal kněz Tomáš Halík, a taky jsem tam potkal jezuitu Petra Vacíka. S ním jsem začal chodit po mši na pivo, stali se z nás kamarádi a později nás s Markétkou oddával.

Co do vašeho života víra přinesla?

Mám se kam vracet, čím se inspirovat, taky mám vždycky možnost mít radost, a to je možná to nejdůležitější. Protože i když mi je někdy zle, tak musím říct, že když si zajdu na mši nebo jen tak posedět do kostela, tak to sice nevyřeší všechny moje problémy, ale tak nějak zvláštně se mi uleví.

Detaily ze svého soukromého života nesdílíte na sociálních sítích, což dnes u herců není úplně obvyklé. Je pro vás důležité soukromí?

Připadá mi lepší popovídat si s lidmi tváří v tvář než viset na sociálních sítích. Facebook nemám vůbec, Instagram jsem si založil kvůli práci, ale jsem na něm minimálně.

Vysoký počet sledujících na Instagramu vám v dnešní době může pomoci získat roli. Ani tohle vás nepřesvědčí?

Uvědomuju si to, ale odmítám se tomu podřizovat. Věřím, že když děláte svoji práci dobře, obejdete se i bez propagace. A naopak – ani ten nejlépe spravovaný instagramový účet vám nezajistí role, pokud neumíte hrát nebo nejste spolehlivý. Myslím, že stejně to funguje i v jiných profesích. Třeba když je někdo dobrý truhlář, rozkřikne se to o něm a bude mít zakázky na dlouho dopředu i bez internetu. Jednoho takového znám, dělal nám doma kuchyni, skamarádili jsme se a pak jsem se u něj něco z truhlařiny přiučil. Musím se vám pochlubit – vyrobil jsem k nám domů ze dřeva knihovnu a stůl!

Co vás ponouklo pustit se do takové práce?

Začalo to od stromu. Měli jsme na zahradě borovici, kterou pokácel dědeček mojí ženy Markétky. Léta ležela na chalupě rozřezaná na fošny. Já je vzal, opracoval, obrousil a vznikla z toho knihovna. Docela se mi to zalíbilo, a tak jsem pak koupil dub, ten jsme rozřezali a z toho vznikl obrovský jídelní stůl.

Jaký to byl pocit vyrobit si nábytek vlastníma rukama?

No skvělej, cítil jsem se jako obrovskej chlapák! Ale ten proces mě zničil. Myslel jsem si, že mě to bude bavit a že bych pak třeba občas mohl udělat nějaký stůl i kamarádům, jenže teď už vím, že to tak jednoduché není. Protože to je taková dřina, že mi úplně stačí udělat to pro sebe a svoji rodinu.

To má asi vaše žena Markétka radost…

To má, i když… Občas k nám někdo přijde na návštěvu a zeptá se: „Kde je ten pěknej stůl, co jste tady měli dřív?“ Tak v tu chvíli se mi otvírá kudla v kapse! (směje se) Co se dá dělat. Nedělal jsem ho s tím, že to bude nejhezčí stůl na světě, ale proto, že bude můj.