Paralympijská lukostřelkyně Tereza Brandtlová: Tělo ve velkém zápřahu si o pauzu řekne dost tvrdě

Co se vám honilo hlavou, když jste kvůli nehodě ochrnula, celý den jen ležela v nemocnici a nemohla ani mluvit?

Ze začátku jsem kvůli vážnosti zranění ani nedokázala přepnout program v televizi, který sestřičky pustily. Jediné, co mi zbylo, bylo koukat se do stropu. Hlavou mi jely otázky: Proč? Za co? Co bude dál? Odpovědi jsem nenašla, a tak nezbývalo než si nakonec odpovědět: Terezo, nech už to být a pojď bojovat. Chceš žít? Chceš. Tak to nevzdávej.

Vše přitom odstartoval skvělý prázdninový plán.

Přesně tak. Právě jsem se vyučila kadeřnicí a těšila se na dva měsíce volna. Měla jsem hodně známých, kteří milovali offroad. Společně jsme se rozhodli, že projedeme velkými auty Island. Část skupiny, včetně mě, vyrazila už z Česka. Dojeli jsme až do Reykjavíku, kde jsme vyzvedli zbytek posádky, která přiletěla letadlem. Společně jsme se vydali na začátek naší trasy a už po pár kilometrech došlo k dopravní nehodě. Auto, v němž jsem seděla na zadní sedačce, se několikrát přetočilo přes střechu a já jsem vypadla ven. Nebyla jsem na tom dobře. Museli mě rozdýchávat, protože se mi zaplavily plíce krví, a celkově byl můj stav hodně divoký.

Vybavíte si první dny v nemocnici na Islandu?

Spoustu toho znám jen z vyprávění. Museli mě operovat a následně mě uvedli do umělého spánku. Dodnes si ale živě vybavuji sny, které jsem v něm měla. Jeden z nich byl příběh, jak pokračujeme dál na cestě po Islandu, ale já už jsem upoutaná na stůl, z něhož mě musí zvedat do stoje, abych se mohla rozhlédnout po krajině. Také se mi zdálo, jak u mě sedí moje máma, aniž bych tušila, že za mnou na Island opravdu i s tátou přiletěli. Možná mě tím mozek připravoval na okamžik, až zjistím, že odteď bude všechno jinak.

Věděla jste hned po probuzení, že je něco špatně?

Stoprocentně. Přesto si nevybavuji, že by mi někdo z doktorů řekl diagnózu. Kvůli porušené míše jsem se od krku dolů nehnula. Mohla jsem jen hýbat hlavou a pak kvůli tracheostomii plic jsem ani nemluvila. Dlouho jsem byla odkázána na pomoc dýchacího přístroje. Nejdřív jsem se dorozumívala pomocí tabulky a později se moje okolí naučilo odezírat mi ze rtů.

Ale to už jste byla v Česku.

Po čtrnácti dnech jsem byla schopná zvládnout soukromý let z Reykjaviku do Prahy. Chvilku jsem pobyla v Nemocnici na Homolce a pak mě převezli na spinální jednotku do Brna. Ta se specializuje na pacienty po úrazech či s onemocněním páteře s odpovídajícím neurologickým deficitem. Tam za mnou každý den jezdila rodina z Prahy. Když už jsem mohla jíst, vozili mi ta nejlepší a výživná jídla, abych získala energii.

Co ostatní lidé kolem vás?

Nehoda moje vztahy hodně prověřila. Spoustu kamarádů časem odpadlo a zůstalo jen pár, které mám dodnes. Naopak s lidmi, se kterými jsem se potkala později v Luži a byli na tom podobně jako já, se bavíme dodnes. Jako by fakt, že jsme se potkali na těžké cestě, upevnil naše přátelství.

Čeho jste se ještě musela vzdát?

Už jako dítě jsem byla pohybově nadaná. Nejdřív jsem si zkusila rok balet, pak gymnastiku. Nakonec si mě získal moderní tanec. Od pěti let jsem se mu věnovala závodně. Byly jsme skupina holek, která tancovala od disca až po hiphop, a to jak jednotlivě, ve dvou či ve skupině. Vnímala jsem, že tenhle druh pohybu ke mně patří. Milovala jsem na něm doslova všechno, nejen pozlátko v podobě kostýmů a vystoupení, ale i tvrdé tréninky.

Šlo skloubit tanec se školou?

Po základní škole už to bylo mnohem těžší. Šla jsem se učit na kadeřnici a kvůli praxi jsem nemohla chodit na každý trénink. Můj sen bylo stát se vizážistkou, a tak jsem si plánovala, že po vyučení vystuduji ještě nástavbu na kosmetičku. Dostala jsem výuční list, zvládla přijímačky, ale v září už jsem do školy nenastoupila…

Protože vám začala nová životní kapitola.

Z Brna mě převezli do Luže, kde mě rozcvičovali a učili pohybovat se na invalidním vozíku. Domů jsem se dostala až po roce od nehody, kde se o mě starala mamka. Dodnes je moje velká opora. Už tehdy bylo jasné, že mi nikdy nebudou fungovat nohy, prsty na rukou, břišní svaly a trup jako takový. Chvilku mi trvalo naučit se zvládnout běžný den, ale dneska už vím, jak na to. Nedám třeba dopustit na svoje zuby, které mi pomáhají s mnoha věcmi, třeba při zapínání zipu. Hodně mi pomohla i moje tvrdohlavost, kterou jsem si vypěstovala během tanečních tréninků. I když jsou i dny, kdy mi není nejlíp.

Jak moc taková omezení a upoutání na invalidní vozík zacloumají s ženstvím?

U mě dost. Před nehodou jsem byla hezká i hubená holka. Kluci se za mnou otáčeli a já si jejich zájem užívala. Teď, když se za mnou muž otočí, nevím, jestli je to kvůli tomu, že jsem na vozíku, nebo jestli se mu líbím.

Měla jste někdy chuť péči o sebe vzdát?

To ne. Pořád se umím vyparádit, když někam jdu. Ráda si kupuji oblečení, a to tak ráda, že bych potřebovala nové skříně. Pravidelně chodím ke kadeřnici, pečuji o pleť a celkově si myslím, že zdravé sebevědomí mi nezmizelo.

A kdy přišel impulz vyzkoušet lukostřelbu?

V roce 2017 jsem byla na tematickém pobytu v Centru Paraple a ergoterapeutka Ivča se mě zeptala, jestli si nechci vyzkoušet lukostřelbu.

Souhlasila jste?

Ano, ale vůbec jsem netušila, do čeho jdu. Když se řekla lukostřelba, vybavil se mi maximálně Robin Hood a Legolas z Pána prstenů. Ale tehdy jsem měla období, kdy jsem se rozhodla na všechno, co mi vstoupí do cesty, říct „ano“. Předtím jsem začala jezdit na kole, na lyžích, hrát tenis, basketbal. Proto jsem Ivči návrh neodmítla. Netušila jsem ale, že mě seznámí s Davidem Drahonínským (úspěšný handicapovaný lukostřelec - pozn. red.), který v tu dobu hledal holku do mix týmu. Ukázalo se, že mi lukostřelba přirozeně jde, jako by ke mně vždy patřila.

David vám navíc dal nabídku, kterou myslel vážně.

Hned od začátku mluvil o možnosti závodit na paralympiádě v Tokiu. A já jsem mu vše poslušně odkývala, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se lukostřelbě začnu věnovat vrcholově. Ale když pak byly tréninky čím dál náročnější, příprava mi zaplňovala celý den, pak i týden, necouvla jsem.

Dnes se běžně účastníte i mezinárodních soutěží. Musíte regenerovat jinak než klasický sportovec?

Nejdřív jsem si myslela, že to není třeba. Když jsem měla odpočívat, pustila jsem se hned doma do velkého úklidu, který mě baví. Hlava si sice odpočinula, ale tělo ne. A tělo v zápřahu, které je navíc postižené a funguje jen jeho část, mi dalo tvrdě najevo, že pauzu potřebuje. Když jsem ho ignorovala, přišly bolesti, které mě vyřadily z tréninku. Dneska, když netrénuji, už opravdu odpočívám. Chodím na masáže, rehabilitace nebo si užívám čas s neteřemi, kdy jsme společně venku nebo vyrazíme do kina.

Dokázala jste se zastavit i po návratu z paralympijské Paříže?

Euforie mě neopustila dlouho, ale tělo si pak už řeklo o pauzu. Po příletu jsem prospala skoro celý víkend.

Probíhal závod podle vašich představ?

Vůbec ne. Bylo tam hned několik momentů, které narušily můj rituál soustředění, a tak zpětně vím, že jsem mohla střílet mnohem líp, což mám ale po každém závodě. Na takovou akci se nejde moc připravit předem, vždyť jde o paralympiádu. Sice mi radili, ať si představuji, že startuji na běžném závodě, ale to nešlo. Díky zkušenostem z paralympiády v Tokiu jsem sice už trochu věděla, do čeho jdu, ale stejně to byla jízda. Kdekoli jsem se v Paříži ocitla, vnímala jsem, že jsem součástí něčeho výjimečného. Byl to ale dlouhý závod.

Moje trenérka Lída Fikarová naštěstí už ví, jak na mě. Už z mého výrazu pozná, kdy má mlčet a jen mi opakovat povely a kdy je třeba mě vytrhnout z nervozity triviálním povídáním o počasí.

Slavnostní předávání medaile už bylo za odměnu?

Na tenhle okamžik nikdy nezapomenu. Po všech závodech přišla obrovská úleva, odpadla veškerá nervozita. A když jsem uslyšela svoje jméno, vybavilo se mi všechno a všichni, kteří stojí za mým úspěchem. Mamka, trenérka, kondiční trenér. Ale zároveň i vše nepříjemné, čím jsem si prošla. Bolesti, které mám za sebou, tréninky, které mi nešly. Stála jsem tam a říkala si: Stálo to za to! Vůbec nic bych neměnila.

O Paříži se mluvilo jako o krásném místě pro sportovní hry. Jak jste ji vnímala z pohledu vozíčkářky?

Zázemí pro hry měli připravené moc dobře. Za celou dobu jsem se nesetkala s problémem kvůli vozíku. Když jsme pak vyšli ze sportoviště do centra, podívala jsem se všude, kam jsem chtěla. Naopak v Praze mě často trápí jízda po takzvaných kočičích hlavách. Neznám lepší způsob, jak ze sebe vyklepat všechno, co máte v těle. A musím říct, že u nás vnímám i jiný přístup ze strany lidí. Za hranicemi je stačí jen požádat, aby vám pomohli nebo udělali kvůli vozíku místo, a všichni jsou ochotní. Bohužel tohle chování k nám ještě nedorazilo.

Tohle ale asi není něco, co by vás zastavilo…

Koncem září přišla úplně jiná pauza. V jakýchkoli plánech mě zastavila komplikovaná zlomenina nohy. Často se teď dívám na olympijskou medaili a připomínám si, že se mi splnil sen, a to dost hustej. I proto se chci dát co nejdřív správně dohromady, abych mohla příští rok zase trénovat. Směřuji k paralympiádě v Los Angeles v roce 2028. Ale kdo ví. Drží mě fakt, že moje trenérka, mamka, taťka i celá rodina mě podpoří v čemkoli, pro co se rozhodnu, a to mi dává sílu.