Nová Zlatovláska Jasmína Houf: Žít ve velké rodině mě naučilo spoustu věcí

Beru to celkem jednoduše, tak jak jsem to vnímala v dětství. V té pohádce je princezna zachráněná princem. Tento řekněme stereotyp tam vidím stále, ale vnímám tam i krásu českých pohádek, kterou jiné země tolik nemají.

Myslím, že pro cizince jsou naše pohádky až k nepochopení. V příběhu je i určitá naivita, což beru jako roztomilé a zvláštní. Nový scénář ale není jen povrchní pohádkou, jde víc do hloubky. Pro mě stereotyp, že princ zachrání princeznu, zůstává hezký. I nová verze mu jde naproti. Jde ale dál, je tu zachyceno i váhání postav, jejich vývoj, který je v běžném životě přirozený.

Myslím to tak, že některé moderní ženy si berou příliš osobně téma, že v pohádkách jsou často silné pouze mužské role a princezny bývají pouhými objekty. Hezky se tváří a pohybují, jsou vznešené a křehké. To se dnes spousty žen dotýká. Nechci tomu říkat přehnaný feminismus, protože za mě tento postoj už rysy feminismu ztrácí. Že je princezna zachráněná, se mi líbí, a navíc zachráněná by nebyla, kdyby se princi nelíbila povahově nebo by tomu nešla naproti.

Díky pozvání na casting, který byl hodně výživný. Tím myslím, že se zúčastnily ženy ve věkovém rozmezí od patnácti do třiceti let. Tmavovlasé i světlé typy, velmi různá směsice. To se mi líbilo, protože občas si lidé nedokážou představit, jak se člověk může různými prostředky proměnit. Jednotlivá kola castingu byla celkem náročná, strávila jsem v nich mnoho hodin.

Scenáristka Lucie Konášová mě trošku navnadila, když za mnou po druhém, posledním, kole vyběhla ven, podala mi ruku a tvrdila, že se jí můj výkon líbil. Já si pak doma říkala: Lucie, Lucie, jestli to byla jen taková hra, která mě navnadila a pak nevyjde, to bych byla smutná! Ale vyšlo to a já byla moc ráda.

Byl to celkem komplikovaný proces. Strávila jsem dohromady asi osmdesát hodin barvením vlasů. Slýchala jsem mnoho poznámek o tom, jak moc si své vlasy zničím. Takové změny ale k herectví patří. Jsem ráda, že jsem neměla paruku a nemusela řešit, že se mi někde odlepuje, trčí, nesluší mi.

Vlasy mi rostly celkem rychle, takže se musel odbarvit každý tmavší odrost. Třeba i ve čtyři ráno před natáčením. Barvu mi stáhli až na bílou a pak zlatě tónovali. Před kamerou jsem měla své dlouhé vlasy prodloužené připínacími příčesky, kde zlato bylo, ale víc neprozradím. Je to pohádka a myslím si, že obzvlášť děti by měly věřit, že je tam kouzlo, a nikdo neví, jak vzniklo.

Bylo to pro mě trochu komplikované. Já si vlasy nikdy nebarvila. Ani v pubertě, kdy moje kamarádky s vlasy různě experimentovaly. Celkově jsem ohledně vzhledu ve svém osobním životě dost konzervativní. Změny a extravagance na jiných lidech ale velmi oceňuji. Tahle zlatá blond je nyní dost neobvyklá, není trendy. Nosí se spíš studené barvy.

Našli se ale i ti, co mi barvu chválili. Její nevýhoda je, že vyžaduje, aby se k ní člověk celkově upravil. Když to splníte, barva krásně vynikne a vypadáte úžasně. Jenže já chci občas jít nakoupit rohlíky v mikině a teplákách. A to už nevypadalo tak půvabně, spíš jako bych vylezla z nějakého feťáckého doupěte. Po natáčení jsem roli Zlatovlásky chtěla uzavřít a vrátila jsem se ke své přirozené barvě. Jsem až překvapená, v jak skvělé kondici vlasy zase mám. Naštěstí.

Reagoval moc hezky, měl radost. Zároveň ale nechápal, že se dělá nová verze. Bylo to dlouhé vysvětlování. Doba je dnes jiná, pohádky se dělají jinak, takže ho zajímalo, jak to celé dopadne. Jak to bude se zvířátky, jaké budou kostýmy. Moji rodiče jsou oba také výtvarníci, takže i já tuhle stránku filmu hodně řeším. Bála jsem se, aby kostýmy byly odpovídající i se všemi detaily. Nemám ráda zbytečné modernizování, vše musí sedět, jak má. Celá rodina byla moc ráda, že jsem si za tou rolí šla a ono to dobře dopadlo.

Snad tisíckrát. Ostatně jako mnoho jiných pohádek. Měla jsem takovou závislost, že jsem si pustila nějaký film a ten pak sledovala třeba čtyřicetkrát za sebou. Nebylo to ale tak, že by mě rodiče posadili před televizi.

Film sloužil jako pozadí, byl to čas mého tvoření. Celý můj pokoj se naplnil výtvarnými potřebami, látkami a dalšími věcmi. Návštěva pak nikdy nepřicházela do stejného prostředí. Někdy se z něj stal zámek, vězení, obchod nebo třeba restaurace. Při sledování filmů jsem vyráběla kostýmy, kreslila a předělávala pokoje, aby odpovídaly různým scénám. Vždy jsem měla období nějaké postavy, pohádky, filmu a to jsem jela dokola.

K určitým filmům jsem se dostala velmi brzy a možná právě díky tomu dělám profesi herectví. Už v první třídě jsem rozhodně neměla stejný vkus na filmy jako moji vrstevníci. Milovala jsem třeba Amadea, Valmonta, Chicago, Forresta Gumpa, Lepší už to nebude, Jak utopit doktora Mráčka nebo třeba i Bridget Jonesovou.

Nikdy jsem s nimi nebyla na place. Vídala jsem ale často, jak něco vzniká, jak se to tvoří. Socha, obraz nebo jak se opravují loutky či jak chystají nějakou výstavu. Doma nebylo jasné, jestli šlápnete na kostičku lega nebo na umělecké dílo. Bylo nás doma pět dětí a hračky a výtvarné potřeby byly pořád všude.

Lákalo. Asi do třinácti let jsem byla přesvědčená, že budu také dělat výtvarnici. Jenže souběžně s tím jsem chodila do hereckých kroužků a jezdila na herecké tábory. Rodiče tušili, že se vydám cestou herectví, jelikož jsem si doma vymýšlela různá představení, choreografie nebo jsem předváděla ty scény z filmů. Brala jsem to ale tak, že je malá pravděpodobnost stát se skutečně herečkou, a ani mi ta cesta nepřišla reálná. Být herečkou je náročné, nikdo neví, jestli to povolání bude moci skutečně dělat, jestli se tím uživí.

Nakonec byla konzervatoř tou konečnou volbou a já se přihlásila na Konzervatoř Jaroslava Ježka, obor muzikál, abych mohla naplno využívat i zpěv a tanec.

Měla jsem štěstí, že soukromí jsme všichni měli. Vyrůstali jsme v rodinném domě i s dědečkem, kde bylo místa dost. Mám jedinou sestru, která se narodila jako poslední, a já tak dlouho žila v klučičím prostředí se třemi bráchy. Nebudu lhát, že jsem se na sestřičku už ani netěšila. Teď je jí devět a cítím mezi námi velké pouto, jsem pro ni určitý vzor. Celkově mám se svými sourozenci velmi blízký vztah a je hezké sledovat, jak každý z nich roste, vyvíjí se a vydává se jiným směrem. Každý jsme jiný, máme jiné zájmy a sny. Žít ve velké rodině mě naučilo spoustu věcí a díky tomu bych chtěla mít rodinu celkem brzo. Kariéra pro mě sice je důležitá, ale kdybych třeba za pět let měla možnost založit rodinu, tak do toho jdu.

Ano a furt jsme se hádali. Rozpis fungoval tak maximálně dva týdny a pak někdo řekl, že to dál už prostě dělat nebude. Uklízení po sobě, braní věcí, dělení sladkostí, to byla věčná témata. Koneckonců jsme si ale nakonec vždycky zase nějak pomohli, spravedlivě se rozdělili a zastávali se jeden druhého. Nyní už žiju sama, tedy s přítelem, a je to zvláštní pocit, když si nemusím schovávat čokoládu nebo rychle před domem dojídat pizzu.

Z toho setkání jsem byla dopředu docela dost nervózní. Řekla jsem si, že na první čtené zkoušce vyřídím pozdravy od dědečka, ale nechtěla jsem vyzdvihovat, že jsem s původní verzí nějak spjatá. Nakonec jsem to doufám vyřídila dost citlivě a pan Štěpánek měl velkou radost. Ani jsem nečekala, že bude tak upřímně reagovat. A zcela na rovinu byl rád, že dědeček Ivo ještě žije. Málokdo ví, že je mu jedenadevadesát.

Dědeček se pak s Petrem Štěpánkem shledal na natáčení a bylo to opravdu moc dojemné. Na place se mi s ním pracovalo moc hezky. Poté, co jsem jako dítě kvůli Zlatovlásce jezdila na Červenou Lhotu a snila si své příběhy, jsem měla tu čest s ním hrát v jednom filmu.

Setkání s Tomášem ve druhém kole castingu byl pro mě zážitek. Fungovala mezi námi herecká chemie, která je důležitá pro hraní milostného vztahu. Cítila jsem z něj respekt vůči mým hereckým krokům, a taky klid. Občas se stane, že na castingu od partnera necítíte žádné napojení a opravdovou komunikaci.

V prvním kole jsem se potkala s Markem Lamborou a to jsem byla hodně nervózní. Zapomínala jsem text a Marka jsem omylem polila kávou. Moje scéna vyžadovala skákání do řeči, které jsem bohužel aplikovala v dost nevhodných chvílích. Takže se divím, že do toho šel, když zjistil, že princeznu budu nakonec hrát já. (směje se)

Někde se mě ptali, jestli jsem se zamilovala do některého z kluků. No jasně, do obou! Ale byla to taková bratrská láska. Mezi nimi jsem byla jako kluk.

Právě! Takže jsme vtipkovali a bavili se třeba o holkách jako tři kluci.

Raději si nic konkrétně nepředstavuji, ale určitě mám své sny. Vím, že na to chci jít pomalu, nechci se za ničím hnát. Je těžké se srovnávat s druhými, což je sice celkem přirozené, ale táhne to ke dnu. Říkat si, že někdo jiný v určitém věku už zahrál nějakou roli, je zcestné. Někdo začal hrát v patnácti, někdo ve dvaceti, jiný ve třiceti.

Za minulý rok jsem stihla spoustu věcí a jsem z toho překvapená. Cítím vděk a radost, ale na druhou stranu mi ještě spousta věcí nedochází. Jsem přirozený stresař a perfekcionista, občas si dost nevěřím. Ale když mám nějakou časově omezenou práci a po ní se dál nic nerýsuje, tak věřím a vím, že zase něco přijde. Důležité je na úspěchy nespěchat a stále na sobě pracovat.

Jsem se svými blízkými a rodinou. Ráda se vídám se sourozenci a občas spolu někam vyrážíme. Baví mě prožívat chvilku zase život tak, jako to bylo vždycky. Taky mám moc ráda jógu a vaření, takže ve volném čase hodně jím. (směje se)

Moc je neprožívám. Nesnáším zimu a letos poprvé pro mě tahle zima není depresivní. Ani neslavím silvestr. Jdu si lehnout a ráno se vzbudím v novém roce.

Vlastně i to je součástí mého rozpoložení. Navíc je to první rok, kdy už nestuduji, ale pracuji. Vypadla jsem z pravidelného režimu školy a rutiny. Rozhodně bych na svém studiu nic nezměnila, jen už byl čas jít dál. Potřebovala jsem začít sbírat zkušenosti, chodit na castingy a snažit se o práci. Už jsem chtěla slyšet nové názory, připomínky, zkoušet s novými lidmi. Chtěla jsem slyšet klidně i negativní odezvu, ale novou. Teď se seznamuji se světem a mám v tom volnou ruku. A čeká mě i řidičák!