Nikdy jsem nežila na zámku. Nejsem typ, který se rád obklopuje přepychem, říká Alexandra Lobkowiczová

Byla mimořádná. Vedle starosti o defenestrované katolíky v roce 1618 organizovala společenské události a zvala k nám významné osobnosti: filozofy, vědce a umělce. Četla jsem její dopisy a zjistila jsem, že řešila mnoho stejných věcí, jako řešíme dnes. Starala se o chod celého zámku, objednávala třeba dekorační látky a záclony. Já dělám právě teď totéž. Na prvním místě u ní byla rodina, já to mám také tak.

On byl především historik, ale pocházel ze staré rumunské šlechtické rodiny Florescu. Maminka byla Francouzka. Ovšem žili jsme úplně normálně, žádný přepych. Když jsem poznala svého muže Williama, zjistili jsme, že se naše rody potkávaly už v minulosti a měly hodně společného. Existují dokonce doklady o tom, že naši prapra…dědečkové se setkali už v 17. století v Praze, když se řešil problém osmanské říše. Ve 20. letech 20. století se tu zkřížily cesty znovu. Můj dědeček žil v Praze jako diplomat a podle doložené korespondence znal dědečka Williama, který stál u zrodu Československé republiky a byl mimo jiné velvyslancem ve Velké Británii.

Bylo to v Americe, na oslavě Dne dobytí Bastily. Celý Boston se v ten den převlékl do francouzského hávu. William chtěl být tehdy operní zpěvák a zrovna se chystal na koncert, takže mě okouzlil zpěvem francouzských písní. Bylo to velmi romantické. Zpívá dodnes, například při oslavě mých kulatin, má pořád krásný hlas.

To souviselo s restitucí majetků v Čechách. Když jsem s Williamem chodila pět let, sdělil mi, že musí odjet do Prahy, jestli nechci jet s ním a pomoct mu. Že se brzy vrátíme. Nakonec z toho vyplynul trvalý pobyt a úplná změna života. Zakotvili jsme tu po svatbě v roce 1991. Jako běžná pracující rodina bez zvláštních úspor.

Na negativní stránky pozůstatků socialismu jsem byla trochu připravená. Jako dítě jsem pobývala v roce 1968 v Rumunsku, protože otec tehdy pracoval na historické knize o Drákulovi. Díky tomu jsem se orientovala v tom, o co se jednalo v roce 1989, a chápala jsem, jak je těžké budovat novou společnost. I nás čekala spousta práce. Neměli jsme zpočátku finance ani lidi, kteří by nám pomohli. Ale byla energie a chuť, proto tchyně založila v Americe nadaci a pomocí fundraisingu jsme získali první peníze. A začali postupně rozbíhat naše aktivity.

Podařilo se nám dohledat většinu děl zkonfiskovaných nejprve nacistickým a pak komunistickým režimem. V archivech máme 30 tisíc krabic s nejrůznějšími předměty a písemnostmi, z nichž řada čeká ještě na zpracování a katalogizaci. A také knihovnu čítající 65 tisíc svazků.

V roce 2007 jsme otevřeli v paláci na Hradčanech naši stálou expozici, představující díla světových umělců, mimo jiné Canaletta, Bruegela, Velazqueze, sbírky středověkého a renesančního umění, zbraní, porcelánu, hudebních nástrojů a vzácných partitur skladatelů včetně Beethovena, Haydna a Mozarta. Audioprůvodce namluvily dvě generace naší rodiny.

Asi obraz Senoseč od Pietera Bruegela. Mohu se na něj dívat každý den a pokaždé uvidím něco jiného. Před několika lety jsme navíc ve spolupráci s vídeňským Kunsthistorickým muzeem vytvořili nejmodernější technikou jeho hloubkový snímek, takže se můžete v digitální verzi podívat, jak obraz postupně vznikal, co zmizelo a jak malíř tvořil výslednou podobu. Moc zajímavé.

Dřív jsme v rodině o práci mluvili pořád, až naše děti stanovily pravidlo, že během večeře se budeme bavit o jiných tématech. To se snažíme dodržovat. Donedávna jsme měli i psy, patřili k našemu rodu odjakživa. Poslední portugalský vodní pes s námi žil patnáct let. Moc nám chybí, asi si pořídíme dalšího, byť je život bez psa jednodušší. Dřív jsem musela každý den spěchat domů a jít s ním na procházku. Jenže právě tím jsem si skvěle pročistila hlavu.

Je jich spousta. Například žena prince France Josefa Maxmilliana, který se stal mecenášem hudebníků, zejména Beethovena. Málo se ale mluví o jeho ženě Caroline, která byla v rodině aktivnější hráč a založila na přelomu 18. a 19. století ve Vídni Spolek přátel hudby, fungující dodnes. Když manžel utratil peníze za hudbu a zbankrotoval, ona ho zachránila a utáhla vše z vlastního majetku.

Oba se moc milovali, měli spoustu dětí, o které se ona krásně starala, zatímco on pořádal koncerty. Když zemřela, brzy odešel za ní. Beethoven jim věnoval milostnou skladbu An die ferne Geliebte. Zmínila bych také babičku mého manžela, Gillian, která svému muži dvakrát zachránila život, jak před nacisty, tak před komunisty.

Napadlo nás, že by bylo hezké oživit pomocí umělé inteligence Polyxenin portrét, který by četl návštěvníkům úryvky z jejích dopisů. Je to zatím jen nápad. Je třeba hlídat rovnováhu mezi tradicí a technologiemi. A také dokončit jeden projekt, pak teprve začít další.

Dokončujeme jich řadu, některé se táhnou už léta. Hlavní je rekonstrukce rodného domu Antonína Dvořáka v Nelahozevsi. Pracujeme také na dvou velkých expozicích, v Praze a na zámku v Nelahozevsi, na vzdělávacích programech a dalších věcech. V osobním plánu máme za sebou stěhování - z většího pražského bytu do menšího.

Zatím vládne zmatek, dnes jsem se třeba nemohla dostat do skříně přes kbelíky s barvou. Syn se odstěhoval do Anglie, starší dcera žije samostatně, mladší studuje na Novém Zélandu. A nám s manželem stačí méně prostoru.

Na zámku opravdu nesídlíme, nejsem typ, který se rád obklopuje přepychem. Mít majetky pro mě znamená především závazek a práci. Na žádném našem zámku - v Nelahozevsi ani v Roudnici - jsem nežila. Cítím se spíš jako správce než majitel. Víkend na zámku jsme si s rodinou udělali jen jednou. A to, když jsme dávali dohromady seznam, co je třeba v Nelahozevsi opravit.

Ano, ale ještě není úplně hotový. Nicméně netradiční expozice je přístupná už od minulého léta. Návštěvníci, včetně dětí, se ocitnou v době Dvořákova dětství a uvědomí si vlivy, které na něj působily. Pracujeme s historií a nechceme porušit ducha doby, zároveň se díky novým technologiím snažíme zážitek zpřítomnit. Zbývá doladit vzdělávací programy pro školy. To je mi nejbližší, protože jsem byla v mládí učitelkou a rodiče také učili. Pedagogiku mám v krvi.

Začali jsme před patnácti lety a pokusnými králíky se staly moje děti, v jejichž škole jsme program zaváděli. Vybírali jsme rozmanité předměty z našeho depozitáře, které nebyly ještě veřejně známé.

Zbraň, religiózní předmět, grafický list nebo třeba starý kuchařský recept. Úkolem studentů bylo během dvou měsíců zjistit, k čemu předmět sloužil, k jakému období ho přiřadit a jaký společenský význam měl. Dnes je vše díky internetu jednodušší, tehdy to ale znamenalo používat jen knihy.

Ideál je dát studentům „věc“ přímo do ruky, aby si ji mohli osahat. Jenže tím zúžíte okruh lidí, kteří se mohou programu zúčastnit. Dnes proto vybrané předměty naskenujeme ve 3D systému, který je zachytí velmi věrohodně, a lze o nich bádat dálkově na celém světě. S odbornou stránkou včetně tvorby online programů nám pomáhá ČVUT. Máme také spolupráci s řadou škol a univerzit včetně těch z USA.

Ano. Nelahozeveská expozice ukazuje, jak modelově žila šlechta v 19. století, právě tvoříme text na audio pro návštěvníky. Využijeme umělou inteligenci, takže uslyší třeba můj nebo manželův hlas vysvětlující historii rodu a sbírek plynulou japonštinou nebo norštinou. Věříme, že právě moderní přístup pomůže získat zájem nejmladší generace. Začali jsme s tím už v době covidu, kdy byly památky zavřené. Díky speciálním videím mohli lidé navštívit naše expozice pohodlně z obýváku.

Přesně tak. Vznikl třeba videoseriál YogArt, kdy lektorka jógy představila vždy jednu místnost v muzeu, pohovořila o obrazech na stěnách a pak zacvičila sestavu, která se do toho prostředí hodila. Nebo seriál Umění v 60 vteřinách, který můžete vidět na kanálu YouTube. V něm divákovi sdělíme něco skutečně zajímavého a neznámého o jednom konkrétním uměleckém díle. Dnešní mladí neudrží dlouho pozornost, a proto jsme se naučili být rychlí.

Je pravda, že mi střídavě pomáhají, všichni dělali průvodce na zámcích, William se podílel na zavádění nových technologií. Dnes stojí vedle mě hlavně Ileana. Sepisuje paměti naší rodiny, bere to důkladně a zeširoka, nahrává s jednotlivými členy podrobné rozhovory. Práce je u nás dost pro všechny děti, ale uvidíme, jak se vyprofilují. Otvírá se jim spousta možností a nerada bych je svazovala jen rodovými povinnostmi.