Není den, kdy bych své proporce neřešila. Je to dáno mou profesí, říká herečka Eva Hacurová

Hodně mi pomohlo, že mám vlastní dítě, před dvěma lety se mi narodila dcera. Alice má naopak velmi silnou touhu po dítěti – je to smysl jejího života. Je typem ženy, která si neumí představit život bez dítěte, a udělá vše pro to, aby ho získala. Nedovedu si představit, že by mi někdo zavolal a řekl: „Dám vám dítě,“ a já okamžitě souhlasila. Alicina touha musí být extrémní.

Ne. Možná jsem je nestihla pocítit. Jsem ráda, že jsem si skrz dceru našla vztah k dětem, protože jsem dlouho měla pocit, že s nimi ani neumím mluvit. Nerozuměla jsem jim. Vždy jsem s nimi mluvila jako s dětmi. A to byla ta chyba.

Málokteré roční nebo dvouleté dítě má radost, když na něj začnu žvatlat nebo šišlat. Dívá se na mě, jako bych byla úplně praštěná.

Ne, není. A mělo by se o tom mluvit víc – láska není vždy hned. Může vznikat postupně a jsou i ženy, kterým se to „nepřepne“. Nebo to trvá dlouho. U mě se to naštěstí nestalo, ale i tak ta láska přišla postupně. Dospěla jsem do stadia, kdy jsem mateřství propadla, a čím je dcera starší, tím víc cítím, že si život bez ní už vůbec neumím představit. Neměnila bych ani na vteřinu, ale rozhodně se to nestalo ze dne na den. Šlo to postupně.

Původně jsem si myslela, že nepřestanu pracovat a nebudu svůj život podřizovat dítěti. Že budu dělat všechno jako doteď. Znám lidi, kteří to tak mají – cestují i s dítětem, chodí často ven. Já to tak nemám. Ať chcete, nebo ne, život se s dítětem brutálně změní. Je to něco jako nový život. Ke všem starostem, které už máte, přibude obrovský balík s názvem dítě. Jsem dost přemýšlivá a citlivá, hodně věcí si v hlavě srovnávám a jako máma jsem hodně řešila, co mám dělat a jak. Jak to dělají ostatní? Jakou pěnu do koupele používat? Kdy začít s příkrmy? Bylo toho moc a já z toho byla dost vyřízená.

Jsem na sebe dost přísná. Trochu bordelář, ale na některé věci jsem pünktlich. Každý den nastane nějaká situace, kdy se s tím potýkám. Jsem příliš zodpovědná, nesnáším chodit pozdě nebo něco rušit a občas mnou projede hysterie, že jsem něco prokaučovala. Z toho vznikají moje úzkostné stavy.

Je to můj suvenýr ze seriálu Ulice. Když jsem tam končila, točili jsme linku o Ladě, dceři mého seriálového partnera Bedřicha. Hodně se tam objevovala. Tou dobou jsme s Kryštofem vybírali jméno pro miminko a mně přišlo, že Lada je přesně to, co jsme chtěli – krátké, české, neobvyklé.

Dobře. Jsme spolu deset let v angažmá v Divadle v Dlouhé. Nejprve jsme byli kolegové a kamarádi, pak se z něho stal můj tchán. Jsme na sebe profesně zvyklí. Ve hře Golem teď také účinkujeme spolu – on hraje rabiho Löwa a já jeho dceru Ester.

Dohodil. (směje se) Chodila jsem tehdy s jiným klukem. Honza mi Kryštofa představil a já hned věděla, že vůči sobě máme nějakou formu slabosti. Když jsem se rozešla s bývalým, tchán řekl, že ho to moc mrzí – a šel zavolat Kryštofovi, že může „nastoupit“. A on nastoupil. Dva měsíce po mém rozchodu jsme spolu začali pomalu chodit ven, na burzu gramodesek a podobně. Honza Vondráček je slibný dohazovač.

Ano. A i s tchyní mi prozradili, že si mě vybrali. Občas jim teď říkám, že tedy mají, co chtěli.

Je to už zaběhlé, i oni o mně mluví jako o snaše. Vlastně ani nevím, jak jinak bych o nich měla mluvit. Jako o tátovi Kryštofa? Vždyť my jsme spolu možná ne před Bohem, ale bereme to tak.

Hodnotím to pozitivně, ale máme to vyrovnané. Můj přítel je účetní a překladatel, moje tchyně je učitelka, my s tchánem jsme herci a můj švagr Vojta taky. Máme rovnováhu uměleckých a normálních profesí, takže si uvědomujeme životní realitu. Když máme divadelní prázdniny, tchyně má taky volno ze školy. To se pak sejdeme všichni na chalupě. Snad s nikým jsem se tak nezasmála jako se svým švagrem Vojtou Vondráčkem. Je tak strašně vtipný, že to snad ani není možné.

To si vůbec nepamatuju. Máma nedávno přetáhla videokazety do počítače a ještě s bráchou jsme si pouštěli stará videa z dětství. Koukala jsem na sebe a byla překvapená, že jsem byla takový chytroprdek. Drnda ukecaná. Herecké vlohy jsem měla od dětství, ačkoli u nás v rodině na nikoho nenavazuju. Byla jsem hodná a trpělivá a shovívavá k mladšímu bratrovi. To jsem viděla z těch videozáznamů. Já sama si nic nepamatuju. Za rozvodem rodičů jsem udělala tlustou čáru a mnoho věcí vytěsnila, aniž by se mi tedy děly nějaké příšerné věci. Ale někam jsem to zkrátka zahrabala.

Přišla jsem na to hrozně pozdě, až v šesté třídě. Začala jsem chodit do dramaťáku a jednou jsem přišla domů s tím, že budu herečka. Máma odpověděla, že teda jo a co to znamená. Já nevím, asi se to někde studuje, musíme to najít na internetu, řekla jsem jí. Zamířila jsem potom na konzervatoř a pak na DAMU.

Počáteční odvaha tam asi být musela. Můj život se do té doby odehrával ve Vrahovicích. Nevěděla jsem, co je divadlo, kromě zájezdového, které přijelo do Prostějova. Byli jsme tam na školním představení, kde hráli variaci na Olivera Twista, a ten moment mi změnil život.

Do Prahy horší. Z Brna, kde jsem byla na konzervatoři, to bylo domů padesát minut autobusem a pořád to byla Morava. Z Prahy jsem už nejezdila každý víkend domů, ale myslím, že jsem dospěla už v těch patnácti, kdy jsem si sama organizovala úplně všechno. Dostala jsem pětikilo na týden, z toho jsem musela zaplatit dvě cesty a vyžít. Měla jsem možnost i zvlčet, ale to se zaplaťpánbůh nestalo.

Jo. Přezodpovědná. To je můj obrovský problém. Potlačuju to v sobě. Snažím se v sobě probudit vnitřního salámistu a mít to na háku. Někdy to i dokážu. Když nás okradli pět hodin před odletem na Mallorce, zvládla jsem to. Řekla jsem si – no a co, koupíme si jiné letenky – a zachovala jsem klid. Ale v každodenních situacích, kdy se toho nakupí hodně a já chci všechno zvládnout na sto procent a k tomu jsem třeba brutálně unavená, začnu panikařit.

Ne, vůbec. Věděla jsem jen, že si mám na casting, kde bylo asi patnáct holek, donést tepláky. První kolo bylo taneční. Choreografka nám něco předtančila a my pak měly improvizovat. Já z totální bezmoci udělala kotoul dozadu a pak už jsem se nezvedla. Tančila jsem vleže. No mega trapas. Když mi volali, že tu roli mám, říkala jsem si – to určitě! Pak jsem trochu zvažovala, jestli do toho půjdu, jestli se zvládnu obnažit mentálně i fyzicky.

Ano, velmi. Napsala mi paní, že si díky filmu oblékla po deseti letech sukni, a jiná, že i ona začala chodit na burlesku. Dodneška mi občas někdo napíše.

Není den, kdy bych je neřešila. Je to dáno mou profesí. Už na přijímačkách na konzervatoř, to mi bylo patnáct, jsem slyšela věty typu, že vypadám jako Metráček. Nebo jestli si uvědomuju, že Židi asi takhle nevypadali, když jsem předvedla monolog Židovky. Pamatuju si, že jsem na těch přijímačkách hrozně brečela a vzteky plivala sople z okna. Chodily za mnou vychrtlé holčiny, co už byly přijaté, a říkaly mi, ať si z toho nic nedělám, že takovou holku, jako jsem já, by tam potřebovaly.

Když mě vzali, dávali mi najevo, že jsem atypická, a na DAMU jsem to slyšela taky. Neustále někdo upozorňoval na to, že vypadám hrozně. I po škole jsem slýchala, že kdybych byla hubenější, dotáhnu to dál. Na konzultaci na Ježkově konzervatoři mi to zase radil pan Klezla, taková autorita, která byla zrovna v SuperStar.

Ano, ale je to pořád do jisté míry tabu. Jsem ráda za každého z mých kolegů, kdo o tom promluví nahlas. Že řeknou – ano, i já trpím depresemi. Považuji to za cenné. Pořád se to bere jako slabina, nikoli jako nemoc.

Neměla jsem palčivý strach o dítě, což mě překvapilo. V šestinedělí jsem si vesele courala po kavárnách a byla v klidu. Ale začala jsem mít pocit, že věci nedělám dostatečně. Mým spouštěčem je přehnaný pocit zodpovědnosti, tlak na sebe a nějaká forma perfekcionismu. Jsem si velmi přísným soudcem. Měla bych s ní dělat víc věcí, více stimulovat její smysly, rozjet Instagram, víc ji fotit, říkala jsem si. Brzy po porodu jsem natočila Kukačky, takže jsem si říkala, že bych se měla vracet do práce. A už to byl začarovaný kruh výkonu.

Musím se pak soustředit na dech a na to, že mám kolem sebe kolegy a kamarády, kterým mohu naprosto důvěřovat. Nebojím se říct, že se dnes necítím dobře, že na mě jdou lehké úzkosti, a kdyby něco, dám signál. Vím, že když se jim podívám do očí, nic se neděje, vše je v pohodě. Když na mě přijde panický stav, není dobrý být mezi lidmi a ještě stát na jevišti. To je těžké.

Mám po ruce Bachovy kapky a snažím se situaci racionalizovat. Byla jsem na sezení u Radkina Honzáka a ten jde na věci s ohromnou dávkou humoru. Často si na něj vzpomenu. O. k., úzkosti, jsi tady, tak co mi dnes předvedeš? To je všechno, co umíš? Říkám si někdy. Snažím se to bagatelizovat.

Můžu se na něj absolutně spolehnout. Když byla Lada malá a já měla den, kdy jsem se necítila, stačilo zavolat a on přijel. Naštěstí mu to práce umožňuje.

Odmalička s dcerou tráví čas, jedeme v poměru 60 na 40. Zná mě, ví, co se ve mně spouští, a to, že mám nějakou diagnózu, nás naučilo komunikovat otevřeně i o nepříjemných věcech.

Jasně že tyto stavy přišly, když jsme se třeba hodně pohádali. Ale to jde hádka stranou, on je tam pro mě a ví, co má dělat. Nejsem ale blázen, co se klepe někde v koutě. Pracuju se sebou, chodím na terapie a hledám cesty, jak s tím žít.

V určitou dobu to pro mě přestalo být prioritní. Uvědomila jsem si, že nevím, co chci, a neví to ani můj partner. Zjistili jsme, že jsme dva lenoši, co nejsou schopni svatbu vykomunikovat a naplánovat. On chce velkou svatbu, mně by stačila malá. Nemáme ale čas ani finance, abychom to udělali tak, jak chceme, a já to s malým dítětem ani plánovat nechci.

Váhu pro mě manželství má, ale pocházím z rozvedené rodiny. I moji prarodiče jsou rozvedení, takže mám všude kolem sebe, že manželství není zárukou navždy. Na vztahu pracujeme, chodíme na párovou terapii, když cítíme, že něco nedokážeme vykomunikovat. Za to jsem vděčná. Je to pro mě mnohem cennější než mít svatbu. Rituál toho, že jsme jeden druhému odevzdaní, splnilo narození dítěte. Nosíme taky partnerské náramky. Mám i zásnubní prstýnek a třeba se jednou promění ve snubní. Když ne, dokážu s tím žít.