Nela Boudová: Každý den si dělám rituál a projevuji vděčnost za vše, co mám

„Kdybych neměla dobrou zpětnou vazbu od svých klientek, že jim práce se mnou pomáhá, do koučování se nehrnu. Ale já tu zpětnou vazbu mám. Spojení obou profesí je náročné hlavně logisticky. Jde o to, jak je optimálně časově skloubit a neudělat chybu v diáři. Koučování mě posouvá dál a herectví je zase pastva pro mé vnitřní dítě,“ podotýká herečka a koučka, která před čtyřmi lety prošla intenzivním koučovacím tréninkem u Vladimíra Ekarta ve Škole elitních koučů. Bylo to v období covidu, kdy herecké práce bylo méně, a tak se mohla začít věnovat tomu, co ji vždy zajímalo. Měla v té době pocit, že potřebuje vzít život pevně do svých rukou. „To se mi podařilo,“ tvrdí.

Vždy ji zajímala lidská duše a uplynulých zhruba patnáct let četla jen duchovní literaturu. Bylo jí jasné, že každý člověk na této planetě chce být šťastný a že cesty k tomu jsou různé. Díky studiu koučinku pocítila, co to znamená plně převzít zodpovědnost za svůj život a maximálně si ho řídit.

„Je hezké čas od času životem plout, nechat se unášet, ale pocit tvůrce svého života je úplně jiný a velmi, velmi osvobozující. Znát dobře sám sebe je základ všeho. Jak k situacím přistoupím, co si z nich vezmu, jak se poučím, jak se podívám na svou minulost a hlavně – jak se cítím, za to je odpovědný každý sám,“ myslí si.

Vstoupit do nové profese ve středním věku není snadné, ale není to ani neobvyklé. Lidé si v té době chtějí už konečně začít plnit své sny a zjišťují, že není nač čekat. Úspěšná herečka si k herectví přibrala koučování, které navíc spojuje s cestováním. Se skupinou klientů, většinou žen, jezdí nacházet novou životní motivaci i sílu k uskutečnění snů na ostrov bohů – Bali.

Skloubit obě profese vyžadovalo trochu tréninku a zkušeností. „Už jsem se v tom naučila chodit. Byly ale doby, kdy jsem to úplně nezvládala, protože jsem si vzala až moc osobních sezení s klienty. V poslední době jsem ubrala a věnuji se zejména víkendovým a zahraničním pobytům,“ pochvaluje si.

Kurzy s Nelou Boudovou mají být koučovacím a cestovatelským zážitkem. O tom, že tomu tak je, svědčí, že bývají velmi brzy vyprodané. „Rok od roku je to lepší. Dopoledne máme společná sezení, odpoledne bývá volno nebo výlet a večer se opět věnujeme osobnostnímu tréninku. Každé ráno začínáme procvičením těla. To má na starosti můj syn Dalibor.“

K profesi kouče totiž přivedla i svého mladšího syna, který vystudoval taneční konzervatoř a má blízko k pohybu. „Je mu teprve třiadvacet a je možná nejmladším koučem v republice,“ směje se herečka. „Baví mě pozorovat, jak jsou účastníci na začátku vykulení z toho, že je Dalibor tak mladý. Jenže on je fakt dobrý, velmi brzo si umí získat respekt ostatních a celé skupiny.“

Rodinný vztah jim v práci nepřekáží. Dalibor ji při práci oslovuje křestním jménem, mami si nechává do soukromí. „Má trochu jiný přístup než já, je hodně v mužské energii, je víc racionální. Dobře se doplňujeme,“ oceňuje herečka.

Při své práci se snaží nezapomínat na důležitost fyzického těla. „Jak používám své tělo, kam zaměřuju pozornost a jak mluvím k sobě a ostatním? To jsou tři důležité aspekty duševní pohody, zásadní triáda,“ vypočítává. „Kdyby si klienti ze sezení se mnou odnesli jen tuto triádu a pak ji používali v praxi, mnohokrát by to i stačilo k řešení mnoha problémů.“

Za velmi důležité považuje, jak o sobě lidé hovoří. Jaký příběh o sobě vypráví? „Pokud budu dennodenně vyprávět, jaké jsem měla nešťastné dětství, a proto jsem neúspěšná, tak se asi v životě nikam neposunu. Pokud budu žehrat na vztah s otcem a tvrdit, že kvůli tomu mám špatného životního partnera, jak asi bude můj život vypadat?“

Ve své činnosti se ráda zaměřuje na posouvání hranic a limitů. Používá slogan „Přestaň se limitovat a začni žít“. Chce, aby lidi pochopili, jak jejich mysl funguje. Ví, že každý máme jiný mentální software, ale všichni stejné potřeby. „Jen si je jinak naplňujeme. Většinou za mnou chodí ženy, ale na Bali s námi byl i muž a moc si to pochvaloval. Díky tomu pobytu prý zjistil, jak ženy přemýšlejí.“

Klientky za ní přicházejí s různými tématy, která chtějí řešit, ale vztahové problémy jsou ty nejčastější. Díky své praxi prý zjistila příčinu mnohých potíží, totiž že ženy v dnešní době často fungují jako muži.

„To je moje oblíbené téma, které často řeším. Vedle takových žen se muži necítí jako ochránci a rytíři. A ocitají se v ženské energii. Často jsou za tímto uspořádáním rozvedené maminky, které jsou pevně rozhodnuté nevychovat ze svého syna podobného padoucha, jakým byl v jejich očích otec dítěte. Holky zase často bojují s bratry o lásku otce a stávají se ,chlapyněmi‘. V dospělosti žena přepadá do mužské energie vždy, když necítí finanční a energetickou podporu svého partnera.“

Žena v mužské energii si obvykle najde muže v ženské energii, ale to nikdy nemůže dlouhodobě fungovat. Takový muž si myslí, že bude dobře, když bude dělat všechno, co žena chce. „Ale po tom žena netouží. Přeje si, aby jí muž dával hranice. Aby ji vedl,“ přibližuje koučka jedno z nejčastějších témat, se kterým se u klientek potkává.

Občas se prý stane, že někdo místo vyřešení problému chce zajít na kávu se známou herečkou. Jak se tomu brání?

„Nejsem úplně levný kouč,“ směje se a dodává, že po předchozích zkušenostech, kdy se jí to párkrát stalo, vede s klienty krátké pohovory, při nichž si oťukává jejich motivaci. „Abych věděla, že se opravdu chtějí někam posunout, nejen tlachat u kafe.“

Dobrý kouč podle ní musí umět zůstat vždy neutrální. Měl by umět klást otázky, které klienta dovedou k tomu, aby se na svůj život podíval z nových úhlů pohledu. Neměl by nikomu říkat, jak má žít, ale svými dotazy nasměrovat svůj protějšek k těm správným odpovědím, které hledá.

„Jen my sami si umíme nejlíp odpovědět. Náš vnitřní systém je unikátně nastaven a druhý neví, co nás dokáže naplnit. Životní kouč by měl být naším zrcadlem. Vždyť i kvalita našeho života odpovídá tomu, jaké každodenní otázky si klademe.“

Ze zkušenosti ví, že i závažná témata je třeba někdy odlehčit. Jako herečka si s tím umí poradit. „Profese herečky mi v práci kouče pomáhá. Někdy je třeba něco přehrát, aby si ostatní uvědomili i hluboké věci. Jindy zase dojde k niterným věcem, kdy klientům tečou slzy, pláčou. Těmi momenty je naopak třeba projít se vší vážností.“

Přestože koučování miluje, herectví se vzdát nehodlá. Má před sebou premiéru komedie Věštkyně v Divadle Na Fidlovačce. „Hra o herečce v Polsku, pro kterou nejsou role, a tak jde dělat věštkyni do televize, mě vážně baví. Věštkyně Helga umí vyvolat ducha papeže Jana Pavla II., kterého však vidí jen ona. A pak taky její manžel, ale jen když si dá vodku. Ta práce se mi moc líbí. Už bych nechtěla trávit herecký čas s lidmi, které nemám ráda.“

Po natočení filmu Večírek z roku 2021, který byl režijním debutem Michala Suchánka a kde si, jak říká, zahrála krásnou blbku, si dala na čas od kamery pauzu. Nyní však vstupuje do seriálu Ordinace v růžové zahradě. Také ji lze vidět na divadelních prknech divadel Komorní Kalich, Na Jezerce nebo Palace.

Ráda jezdí na zájezdy, protože tam je v kontaktu s publikem. „Například při představení Žena, která uvařila svého manžela. Není to povrchní komedie, má totiž hluboký a pravdivý základ.“ Režíroval ji Petr Kracík a je o nevěře. Vystupuje v ní s kolegyní Ilonou Svobodovou.

„Téma je prosté, muž lítá mezi manželkou a milenkou. Pan režisér s humorem tvrdí, že je to hra o lidech, kteří to, co vidí na jevišti, zažili, budou zažívat nebo právě zažívají. Někdy mám pocit, podle toho, jak diváci tuhnou, že přesně vím, kdo to právě teď zažívá. A mnoho z nich si chce o výbušném tématu po představení ještě s námi herci popovídat.“

Žertem tvrdí, že se svými třemi dětmi tvoří celek, kde je zastoupeno mnoho uměleckých profesí. Nejstarší, pětadvacetiletý syn Andrej studuje poslední ročník HAMU a hraje na violoncello v Pražské komorní filharmonii. „Violoncello je pro něj vším,“ tvrdí jeho matka. „Mladší Dalibor zase tancuje v hudební show Vivaldiano a já stále hraju. Máme tak v našem hnízdě zastoupený tanec, hudbu i herectví. Jsem ráda, že i moje dcera, kterou mám v pěstounské péči, k nám zapadla a také studuje tanec v Tanečním centru Praha.“

Patnáctiletá Saša je hudebně nadaná, hezky zpívá a ráda tančí. Mladá brunetka jako by Nele z oka vypadla, a ačkoli je neváže pokrevní pouto, herečka v ní vidí mnoho svých rysů.

„Vidím se v ní, ale ona zatím drží líp. Je třeba trpělivější než já. Já chtěla všechno vyzkoušet, všude být, všechno poznat. Byla jsem jako divoký kůň, který nad sebou neměl žádnou autoritu. Rodiče pro mě autorita nebyli, navíc jsem byla v internátu, zatímco oni pracovali v cizině. Neměli nade mnou žádnou kontrolu a já jen děkuji osudu, že jsem tak moc milovala divadlo a chtěla hrát, že mě tato touha udržela v přijatelných mezích,“ netají se temperamentní herečka.

Pokora je téma, kterým se dlouhodobě zabývá a myslí si, že přichází s věkem. „I když jak u koho,“ směje se. „Každý den si dělám rituál a projevuji vděčnost za vše, co mám. Co mi osud nadělil. Že mě nic nebolí, můžu chodit, dýchat, jsem zdravá, mohu jet, kam chci. To mě dělá šťastnou.“

Nic dalšího neplánuje, snad jen vracet se na Bali, pomáhat lidem objevovat skryté talenty a bořit limity vlastní mysli. Čím ji tento indonéský ostrov ležící osm stupňů pod rovníkem okouzlil?

„Naturálním způsobem bytí,“ zamýšlí se. „Kultura je tam velmi odlišná, několikrát za den uctívají různé bohy. Mají i mnoho slavností a ceremonií. Možná že náš uspěchaný a pragmatický západní svět by se tam mohl trochu inspirovat. Balijcům by zase neškodilo myslet trochu víc prakticky.“

Baví ji pozorovat tamní jednoduchý život bez špetky neuroticismu. Skvělé jídlo, krásná příroda, byť leckde posetá plasty, a lidská soudržnost v jejích očích dělají z Bali ráj, kam se chce vracet. Při poslední návštěvě tam s místními přivítala nový rok. Podle jejich kalendáře měl číslo 1946.

Zatímco v našich končinách vítáme nový rok přípitkem šampaňským a odpálením rachejtlí, na Bali prochází městem průvod, jemuž dominují sochy hrozivých démonů nazývané Ogoh-ogoh, do nichž Balijci ukládají svoje strachy.

Příprava na průvod trvá několik měsíců a každá odbornost řemeslníků, ať to jsou truhláři, či rybáři, si vyrobí své vlastní. Když průvod projde městem, sochy jsou rituálně zničeny. Místní věří, že Ogoh-ogoh pohltí negativní energii všech přihlížejících a zaženou zlé duchy.

Pak se vše ponoří do hlubokého ticha, aby se mrtví démoni nevzbudili a nevrátili se. Ticho trvá celý následující den. Vypíná se internet, elektřina, restaurace nefungují a nelétají ani letadla. Všudypřítomné ticho hlídá policie.

„Být u toho byl neobvyklý zážitek. Na podzim chystám několik víkendových kurzů na téma vztahy pro svoje klienty a příští rok opět vyrážíme na Bali,“ plánuje koučka.