Článek
Všimla jste si, že ve starších českých filmech lékaři pacientům občas tykají?
To sice ne, ale máte pravdu. Neumím si představit, že by se to dělo dnes.
Ať už jde o lékaře ve filmu Vesničko má středisková, nebo o ortopedy ze seriálu Nemocnice na kraji města, v obou případech je patrná nadřazenost lékaře nad pacientem. Čím to je?
Lékaři bývali historicky elita vzdělanosti. To v nás zůstalo, starší generace k nim vzhlíží dodnes, protože lékař je ten, kdo má informace. Pomalu se to ale mění. Mladší lidé si už leccos dokážou zjistit sami, takže představa autority s neotřesitelným know-how se postupně vytrácí. Ze zkušeností vím, že i dnešní lékaři mají rádi emancipované pacienty. Takové, kteří nepřijdou v podřízené roli a v očekávání zázraku.
Jaká pacientka jste vy?
Zranitelná. Jako všichni pacienti. I když jsem vzdělaná, umím si najít informace, celý život se pohybuji ve zdravotnictví, částečně rozumím medicínské řeči, tak když přijdu do ordinace, připadám si strašně malá. Protože ta informační převaha, o které jsem mluvila, tam samozřejmě je a vždycky bude.
Poslední dva známé případy upozornily na to, jak tenké jsou hranice této převahy. Psychiatr zneužíval ženy, porodník sdílel fotky nahých pacientek. Na co tyto kauzy poukázaly?
Na to, že některým lékařům absolutně chybí respekt k pacientovi. U doktora Jana Cimického to bylo celé o to horší, že je psychiatr. Jeho pacientky byly v extrémně zranitelné pozici a on toho zneužil. V druhém případě šlo také o hraniční situaci, gynekologie je intimní prostředí a zásah do intimity vnímají ženy velmi úkorně.
Člověku někdy může ublížit i to, když se k němu zdravotní personál chová neuctivě. Řešíte i takové případy?
Že by si klienti stěžovali vyloženě jen na tohle, to asi ne. Ale musím říci, že mnoho sporů by vůbec nemuselo být, kdyby se lidem dostalo větší empatie. Naši klienti často ani neusilují primárně o finanční odškodnění, jim by úplně stačilo, kdyby situaci, na kterou si stěžují, někdo konstruktivně řešil. A pokud došlo k pochybení, tak aby to přiznal a omluvil se. K nám přijdou často až poté, kdy o to usilovali, ale nikdo se s nimi nechtěl bavit.
Když vstoupím do ordinace, připadám si strašně malá. Ve zranitelné pozici je u lékaře každý pacient.
Dostala jste se vy sama do situace, kdy jste byla ráda, že jste právnička se specializací na práva pacientů?
Jako pacientce se mi to naštěstí nepřihodilo, ale to víte, svoje know-how mám v sobě. Takže pokaždé, když přijdu do zdravotnického zařízení, mapuji, co se tam odehrává, co podepisuji za dokumenty, jaké to má právní následky a tak podobně. Takže je to spíš profesní deformace.
Jak se to přihodilo, že se ve své praxi specializujete zrovna na zdravotnictví?
Studovala jsem gymnázium a vše nasvědčovalo tomu, že půjdu na medicínu. Připravovala jsem se na přijímačky, navštěvovala jsem volitelné předměty, které se mi mohly později hodit, šla jsem do toho opravdu poctivě. Ve čtvrťáku jsem se ale začala sama sebe ptát, jestli je medicína pro mě ten pravý obor. A spíše náhodou jsem si podala přihlášku na práva. I tam jsem zpočátku měla pocit, že jsem se netrefila. Ale ve třeťáku jsem se potkala se zdravotnickým právem a najednou to celé začalo dávat smysl.
Proč vás medicína přestala zajímat?
Nevybavuji si, co se tam odehrálo, možná to bylo věkem. Člověk si hledá místo v životě a není si jistý.
Právnička Barbora Steinlauf má zdravotnictví v rodinné profesní anamnéze. Maminka pracuje jako zdravotní sestra stejně jako tatínek.
Říkala jste, že zdravotnictví vás provází odmala. Jaká je vaše profesní anamnéza?
Skrz naskrz medicínská. Jeden bratr je zubař, druhý pediatr. Maminka byla původně porodní asistentka, nyní pracuje jako sestra na gerontopsychiatrickém oddělení v Bohnicích. A táta je celý život zdravotní „sestra“.
Jak se k tomu dostal?
Na přání svého otce původně studoval elektrotechnický obor. Ale moc ho to nebavilo. Pak se shodou okolností ocitnul v pražské Ústřední vojenské nemocnici, kde potkal moji maminku, tehdy ještě studentku střední zdravotnické školy. Zakoukali se do sebe a tátův život dostal nový směr. Vystudoval Střední zdravotnickou školu v Brně a od té doby pracuje ve zdravotnictví.
Zdravotnické právo je hodně široký pojem, na co se konkrétně zaměřujete?
Často jde o spory pacienti versus poskytovatelé zdravotních služeb. Řešíme zanedbání péče nebo zásahy do jiných práv pacientů a jiné medicínsko-právní spory. To může být například právo na přístup ke zdravotnické dokumentaci nebo právo na přítomnost blízké osoby u pacienta.
Nějak se tady vžilo, že nemocnice zákaz návštěv vydávají automaticky. Podle mě na to nemají právo.
To bylo nedávno znovu na stole, když některé nemocnice zakázaly návštěvy kvůli chřipkové epidemii. Skutečně mají takovou pravomoc?
My si myslíme, že nemocnice nemohou návštěvy zakázat. Zákon o ochraně veřejného zdraví tuto pravomoc dává krajským hygienickým stanicím, případně ministerstvu zdravotnictví, pokud se jedná o rozsáhlejší epidemii. Ale nějak se to tady historicky vžilo, v době covidu nemocnice vydávaly zákaz úplně automaticky. Už tehdy to mělo své kritiky.
Na druhou stranu asi chápeme lékaře, kteří chtějí snížit riziko přenosu nákazy a takové opatření si na managementu nemocnice vyžádají. Není v tomto případě lepší být k takovému rozhodnutí shovívavější?
Mně samozřejmě také přijde srozumitelné, že je potřeba ochránit personál, kterého je málo. Chápu, jde o hledání rovnováhy mezi ochranou zdravotníků a pacientů. Kdo by pak pečoval o pacienty, když většina lehne s chřipkou? Ale legislativa by se měla dodržovat. A pokud má někdo pocit, že je nastavena špatně, tak musí usilovat o změnu. Ale ne tím způsobem, že budeme zavírat nemocnice a čekat, jestli se proti tomu někdo ozve.
A pokud se ozve, dočká se vyčítavé reakce. Přece si nevezmete na svědomí, že vaše návštěva ohrozí životy pacientů.
To je častý argument. My na něj odpovídáme, tak přijměte opatření, které nezasáhne práva pacientů a zároveň umožní nákazu nešířit. Mějte v nemocnici ochranné prostředky, dejte návštěvám respirátor. To jsme si vyzkoušeli za covidu a mohli bychom se tím inspirovat, že se na určitá místa smělo třeba jen s negativním testem. Možnosti jsou.
Se zákazem návštěv se často sveze i zákaz pro rodiče, kteří mají právo být se svým potomkem po celou dobu hospitalizace. To je asi hodně citlivé téma?
Hlavně se tady opomíjí jedna důležitá věc, kterou často zdůrazňuji. Pokud u dětského pacienta není přítomen rodič, tak kdo dává informovaný souhlas k léčbě? Protože cokoliv je potřeba ohledně zdravotní péče rozhodnout, se má vždy dít se souhlasem zákonného zástupce. Tohle si podle mého poskytovatelé zdravotních služeb často neuvědomují. Opět to má kořeny v minulosti, kdy děti byly hospitalizované bez rodičů a nikdo toto ustanovení tehdy nezpochybňoval. Dnes ovšem klademe důraz na autonomní rozhodování pacientů, což u dětí je vždycky spojeno právě se zákonným zástupcem.
Hodně lidí se autonomie lekne. Jak mám souhlasit nebo nesouhlasit s léčbou, když nemám k takovému rozhodnutí odborné znalosti?
Od toho by tady měl být dialog lékař - pacient. Pokud vám navrhnou nějakou léčbu nebo zákrok, měli by vám vysvětlit všechno, co se léčby týká. Tedy i rizika nebo různé alternativy. Tohle je představa informovaného a svobodného rozhodování. Jsem po tom všem, co mi lékař vysvětlil, ochoten zákrok podstoupit?
Ve třetím ročníku jsem se potkala se zdravotním právem a najednou mi to celé začalo dávat smysl.
Já sama jsem zažila, že jsem informovaný souhlas dostala dvě hodiny před operací. A to nebyla dobrá doba na čtení tak důležitého dokumentu.
Takhle by to skutečně nemělo probíhat, člověk by měl mít možnost si dokument pročíst v klidu a případně se doptat. To by bylo ideální, ale my se setkáváme i s případy, kdy pacient podepisoval souhlas těsně před anestezií. Chápu, lékaři jsou vytížení a nežijeme v ideálním světě. Ale pokud se mám o něčem svobodně rozhodnout, potřebuji čas na to si vše projít a rozmyslet si to.
Na co se mám v informovaném souhlasu zaměřit nejvíc?
Z hlediska právního je nejdůležitější část, která se týká rizik komplikací. Vy potřebujete vědět, jaká jsou se zákrokem spojená, jak jsou velká a jestli je chcete podstoupit. V tu chvíli na sebe přebíráte zodpovědnost, protože i když je vše provedeno řádně, nemusí se to povést. To je prostě medicína.
Spolupráce s Centrem Seňorina, jež poskytuje službu rodinám, které zasáhla Alzheimerova nemoc.
Tohle je hodně důležitý zlom v myšlení. My máme tendenci přenechat veškerou zodpovědnost na lékaři, ale je potřeba si uvědomit, že jsme to my, kdo rozhoduje o tom, jak s námi medicína naloží. S tím souvisí i institut Dříve vysloveného přání, který u nás platí od roku 2001. Co zahrnuje?
Směřuje na situace, kdy člověk není schopen sám určovat léčbu, jakou by si přál. Anebo odmítnout takovou, jakou by si nepřál. Třeba jste na konci života, ale už nejste při vědomí, žijete jen s pomocí přístrojů. V tu chvíli by se mělo přihlédnout k tomu, co si přejete. Jediná šance, jak to ovlivnit, je právě Dříve vyslovené přání. V něm předem sepíšete, jak chcete, aby lékaři postupovali. Tento dokument musí mít písemnou formu a musí být opatřen úředně ověřeným podpisem.
Mají lékaři povinnost po Dříve vysloveném přání pátrat?
Nemají. Podle zákona lékaři postupují tak, jako by ho pacient neměl. Pokud ho sepíšete a chcete, aby bylo respektováno, musíte zajistit, aby přání bylo dostupné. Což je samozřejmě obtížné, když jde o akutní situaci. Ale jinak se dá pochopitelně uložit doma mezi dokumenty a informovat o něm blízké.
Když mám právo léčbu odmítnout, mám stejné právo požadovat jinou?
To jsme zase u poučení. Lékař by vám měl říci, jaké jsou možnosti nebo alternativy léčby vaší nemoci. Máte právo i na druhý lékařský názor. Někdy pacientovi pomůže, když svůj stav konzultuje na jiném pracovišti, může být, že každé má své oblíbené či vyzkoušené metody. Pokud jinde nabízejí léčbu, která pacientovi vyhovuje lépe, může se tam obrátit. Připomíná to princip tržního mechanismu. Pokud mi služba nevyhovuje, najdu si jiného poskytovatele. S tím přichází i motivace, aby služby, které nabízím, byly kvalitní a na úrovni.
Lze ale zdravotní péči považovat za službu?
Medicínu jsme možná historicky vnímali spíš jako umění, ale je to služba jako jakákoliv jiná. I zákon to tak má v názvu. Náš pohled je asi zkreslený tím, že službu čerpáme, ale neplatíme za ni ve stejném režimu, jako jsme zvyklí jinde.
Máte jako právnička specializující se na ochranu pacientů nějakou „zlatou“ radu na závěr?
Nebojte se ptát, nebojte se říci, že něčemu nerozumíte, nebojte se ozvat, doptávat. Protože to je základní právo pacienta, stejně jako je povinnost lékaře vést s vámi rozhovor.
JUDr. Barbora Steinlauf, MA, Ph.D., advokátka
- Absolventka Právnické fakulty UK a oboru Medical Ethics and Law na King’s College London.
- V roce 2018 absolvovala studijní program The Sherwin B. Nuland Institute in Bioethics organizovaný pod záštitou Yale School of Medicine.
- Specializuje se na medicínské právo.
- Jejími klienty jsou pacienti, pojištěnci, poškození z dopravních nehod nebo pracovních úrazů.
- Zvláštní pozornost věnuje právním otázkám souvisejícím s poskytováním péče na začátku a v závěru života.
