Článek
Většina lidí si pod pojmem sebeobrana představí naučené chvaty a kopance. Jak učíte sebeobranu vy?
Klíčová je v moderní sebeobraně prevence - nechceme, aby se lidé začali bránit až ve chvíli, kdy je někdo obtěžuje, fyzicky napadne, škrtí nebo bije. Učíme je rozpoznat nebezpečí dřív, ještě než je někdo začne pronásledovat nebo ohrožovat jiným způsobem. Důležité je přitom poznat varovné signály, vnímat je a věřit intuici.
Sebeobrana není jen o fyzických technikách. Učíme lidi posilovat sebehodnotu a sebevědomí, aby věděli, že si zaslouží respekt a mají právo se bránit. Právě to je základem účinné obrany - umět si včas nastavit hranice.
Zmínila jste intuici. Čím to je, že funguje?
Intuice není nic ezoterického. Náš mozek každý den ukládá a vyhodnocuje obrovské množství informací, aniž bychom si to uvědomovali. A tyto informace pak dokáže poskládat a využít tak, že nám v případě hrozby pošle varování.
Pavel Houdek: Z hluboké bažiny domácího násilí se oběť bez pomoci nevyhrabe
Když například kolega v kanceláři začne dělat nevhodné poznámky, poplácá vás po stehně a říká, že si jako jediný všiml, jak vám to sluší, intuice vám může napovědět, že to není v pořádku, i když sebe samu v tu chvíli přesvědčujete, že to nemyslí zle.
Data ukazují, že až osmdesát procent násilí pochází od lidí, které známe. Proto je intuice obzvlášť důležitá v situacích, kdy nás ohrožuje někdo z blízkého okolí - ať už je to kolega, příbuzný, partner, nebo vedoucí dětského kroužku.
Přitom často slýcháme argument - já toho člověka znám. Jako by to byla záruka, že nic špatného nemůže udělat…
Jenže to žádná záruka není. Lidé, kteří chtějí ublížit, nezačínají fackou - začínají nevhodnou poznámkou, narážkou nebo chováním, které vám intuitivně připadá divné, nepříjemné, neuctivé. Důležité je reagovat hned, jasně říct: ne, nedělej to, to se mi nelíbí.
Co obvykle následuje, když člověk odmítavě nereaguje?
Když nevymezíte hranice, útočník to vnímá jako povolení pokračovat. Lidé, kteří chtějí ublížit, si nevybírají oběť náhodně, hledají někoho, kdo bude mlčet a nevzpouzí se. Většina násilí je do určité míry plánovaná. Někdy ten proces trvá měsíce, jindy jen pár hodin. Agresor si svou oběť testuje. Začne třeba letmým dotekem kolenem při pracovní schůzce. Když ucuknete, zkusí to jinak - sáhne vám na paži nebo záda. Postupně posouvá hranice a sleduje, jak zareagujete. Agresoři bývají ve své manipulaci velmi zdatní, umějí kolem sebe vytvářet kouřovou clonu v podobě vtipů nebo galantního chování, takže je těžké je odhalit.
Každý z nás někdy řekne nevhodný vtip nebo udělá přešlap - to z nás ještě nedělá agresory. V čem je rozdíl?
Rozdíl poznáte ve chvíli, kdy na nevhodné chování upozorníte. Slušný člověk se omluví, nepokračuje v chování, které se vás dotklo. Pokud ale místo omluvy přijde shazování - ty naděláš, nemáš ráda srandu, vždyť to byl jen vtip, pak je namístě být o to důraznější.
Proč muži posílají nevyžádané intimní fotografie, takzvané dickpiky?
Je to otázka moci a nadřazenosti. Žádný muž si nemyslí, že když někomu pošle dickpic, povede to k romantickému vztahu nebo ke společné budoucnosti. Jde o ponižování a nerespekt - o jasný signál, který říká: já si tohle můžu dovolit a ty s tím nic neuděláš.
Agresoři bývají zdatní, umí kolem sebe vytvářet kouřovou clonu v podobě galantního chování.
Samozřejmě pokud jde o dobrovolný sexting mezi dvěma lidmi, kteří s tím oba souhlasí, je to jiná situace. Problém nastává, když taková fotka přijde zničehonic -a to se stává velmi často. Ženy popisují situace, kdy si s kolegou píšou o pracovních záležitostech a najednou jim od něj přistane nevyžádaná intimní fotka s poznámkou typu: podívej, co tu pro tebe mám.
Odesílatel velmi dobře ví, že je to špatně, ale spoléhá na to, že oběť nebude dělat problémy. Zvlášť nevhodné a nepřijatelné je to tam, kde existuje mocenská nerovnost, třeba mezi nadřízenými a podřízenými v zaměstnání.
V případě sexuálního násilí ze strany nadřízeného nebo respektovaného kolegy se oběť bojí, že přijde o práci.
To je naprosto relevantní strach. Opravdu můžete přijít o bonusy, o šanci na povýšení nebo i o místo. Tvrdá rada typu „prostě se braň“ je v takové situaci k ničemu, mnohdy to prostě nejde. Moderní sebeobrana proto klade důraz i na plánování. Nemůžete se bránit hned? Dobře - a co můžete udělat? Podat stížnost? Oslovit personalistku, nadřízeného svého nadřízeného? Pomáhá uvědomit si, že ačkoliv se dnes nepostavíte přímo agresorovi, děláte aktivní kroky k ochraně sebe sama.
Pavel Houdek učí ženy, jak se bránit predátorům
Podpora okolí je klíčová. Svěřte se kamarádce, kolegyni, někomu, komu věříte. Společně vymyslíte, co dál. Ano, někdy se lidé bojí, že se situace obrátí proti nim, ale ve zdravé firmě najdete podporu. A ještě jedna důležitá věc: často platí, že člověk, který překračuje hranice, to nedělá jen vám. Promluvením můžete pomoct nejen sobě, ale i dalším lidem, kteří možná prožívají totéž.
Být tím, kdo ukáže na sexuálního predátora jako první, vyžaduje velkou dávku odvahy.
Ano, prošlapáváte cestu a riskujete, že zůstanete sami. Ale právě to první slovo může spustit lavinu. Když se ozvete, může se stát, že se přidají další, jako se to už stalo v jiných veřejně známých kauzách, třeba v případě psychiatra Jana Cimického nebo politika Dominika Feriho. Když vás je víc, je daleko snazší najít podporu a společně hledat řešení. Solidarita je nesmírně důležitá - nejen pro vás, ale pro celou kulturu na pracovišti i ve společnosti.
Bývalý politik Dominik Feri si odpykává tříletý trest za dvě znásilnění a jeden pokus o znásilnění. Na jeho nevhodné chování upozornily i další ženy.
Jakou roli společnost hraje?
Velkou. Moderní sebeobrana necílí jen na oběti, ale i na okolí. Chceme, aby lidé uměli reagovat nejen na vlastní ohrožení, ale i když jsou svědky obtěžování. Když se vám někdo svěří, nestačí říct: „Nic si z toho nedělej, vždyť to nic není.“ Naopak pozitivní je naslouchat a nabídnout podporu, říct: „To mě mrzí. Co pro tebe můžu udělat?“
Píšou si s kolegou o pracovních záležitostech a najednou jim od něj přistane intimní fotka.
Když se děje něco nevhodného, je dobré zasáhnout: „Takhle se k ní nechovej.“ Agresoři nejsou zvyklí na odpor, i proto je důležité, aby se společnost uměla postavit za ty, kterým je ubližováno. Netvrdím, že tím vymýtíme všechny násilníky, ti tu budou vždycky. Ale když společnost posílíme informacemi a odvahou ozvat se, těmto lidem to zkomplikuje život. Pojďme dělat problémy - v tom nejlepším slova smyslu.
Jak vychovávat děti, aby si své hranice uměly uchránit?
Často slýcháme, že děti mají být poslušné a hodné, ale upřímně - nedokážu si představit, kdy je to v životě skutečně užitečné. Snad jen ve chvíli, kdy přecházíte rušnou silnici a potřebujete, aby vás poslechly bez otálení. Děti by měly vědět, že když se jim děje příkoří, mají právo se ozvat, a k tomu je potřeba mít zdravé sebevědomí a sebehodnotu.
Zmínila jste, že k násilí dochází i mezi partnery, přičemž ne vždy jde hned o násilí fyzické. Kdy je dobré mít se na pozoru?
Už na začátku vztahu si můžete všimnout drobných varovných signálů - partner vás omezuje, ponižuje, dává takzvaně dobré rady, které vás ale nutí měnit se. Možná vám začne říkat, ať si v práci vezmete jen poloviční úvazek, přestanete nosit výstřihy, přiberete nebo naopak zhubnete, změníte koníčky. Samostatně to nemusí vypadat nebezpečně, ale když se těch rad a tlaků nahromadí víc, zpozorněte.
Nenápadné způsoby verbálního násilí
Typický manipulátor chce, abyste mu důvěřovala a přehlížela jeho drobné zásahy do vašeho života. Cílem je vás postupně izolovat a ovládnout. Pokud uvnitř vás mává červená vlajka, cítíte to obvykle správně.
Pojďme ještě k tématu přepadení cizím člověkem ve veřejném prostoru, kterému se také věnujete. Řekněme, že jdu pozdě večer po ulici a mám dojem, že mě někdo sleduje…
Jestli vám intuice říká, že vás někdo pronásleduje, neignorujte to. První krok je jednoduchý - přejděte na druhou stranu ulice. Pokud dotyčný pokračuje za vámi, znamená to, že se nejspíš nemýlíte.
Psychiatr Jan Cimický má na kontě téměř čtyři desítky případů sexuálního vydírání a znásilnění, odsouzen byl na pět let nepodmíněně.
V tu chvíli je důležité vytvořit mezi sebou a jím nějakou bariéru - postavte se za auto, prosklenou zastávku, popelnici nebo strom. Možná to zní překvapivě, ale často ho to odradí - jednoduše proto, že měl nějaký plán a ten plán jste mu narušili. To pro něj znamená problém, už nejste ten snadný terč, za který vás měl, a raději se stáhne.
A když ne?
Tak už víte, na čem jste. Zvedněte ruce, abyste jasně signalizovala obranný postoj, a použijte hlas jako zbraň: „Nechte mě být! Běžte pryč!“ Taková reakce má několik výhod. Zaprvé jasně ukážete útočníkovi, že se nebudete tiše podřizovat. Zadruhé zvyšujete šanci, že vás někdo uslyší - kolemjdoucí, lidé v oknech nebo ve vedlejší ulici. I člověk se sluchátky v uších si vás díky gestům všimne. Vaším cílem je vzbudit pozornost a přesunout nepříjemný tlak na útočníka.
Typický manipulátor chce, abyste mu důvěřovala. Cílem je vás postupně izolovat a ovládnout.
Ženy s obrannou reakcí často váhají, protože se bojí, že přehánějí. Raději předstírají telefonní hovor nebo zrychlí krok, aby nedělaly scény. Jenže pokud máte strach, je lepší jednat. Jestli se dotyčný cítí ukřivděně, že ho někdo podezřívá, je to drobná cena za vaši bezpečnost.
Předstírat telefonní hovor tedy není dobrý nápad?
Mnoho žen to dělá v domnění, že si je agresor netroufne napadnout. Jenže právě člověk s telefonem u ucha působí jako někdo, kdo nedává pozor. Pachatelé si vybírají snadné terče a někdo, kdo se soustředí na hovor, je pro ně snazší cíl. Proto je lepší telefon odložit, zvednout hlavu, vnímat okolí a být připravena reagovat.
Znám ženy, které nosí pro větší pocit bezpečí v ruce klíče, kterými by se mohly fyzicky bránit. Má to smysl?
Není to efektivní, může to ublížit vám. Klíč propletený mezi prsty nevytváří pevnou oporu. Při úderu se může vylomit a spíš si ublížíte. Bezpečnější je použít spodní část dlaně, je to přirozenější a zvládne to i člověk bez tréninku. Taky vrazit pachateli prsty do očí je velmi účinné. Aktivní odpor ho překvapí a může ho odradit, i kdybyste jen křičela, odstrčila ho nebo udělala cokoli, co vás napadne.
Proč nám mozek dovolí milovat násilníka
Existují výzkumy, které ukazují, že lidé včetně žen bez tréninku, kteří se během napadení aktivně bránili, dopadli po fyzické i psychické stránce lépe než ti, kteří se snažili vyjednávat, spolupracovat nebo zůstali paralyzovaní.
Oběti často takzvaně zamrznou a nebrání se. Čím to je?
Zamrznutí je obvyklá stresová reakce. Když se dostaneme do ohrožující situace, mozek volí jednu ze tří reakcí - útěk, boj nebo právě zamrznutí. Zamrznutí není selhání, je to pradávný obranný mechanismus, který nás měl chránit před predátory.
Jenže tenhle mechanismus se přenáší i do jiných situací, třeba když vás partner začne proti vaší vůli tlačit do sexu, kolega vás obtěžuje poznámkami a doteky nebo se stanete obětí přepadení. V tu chvíli se zaseknete, tělo ztuhne, nedokážete křičet, utéct ani se bránit.
Za projekt Moderní sebeobrana získali manželé Houdkovi Stříbrnou medaili předsedy Senátu Miloše Vystrčila.
Setkáváte se s tím, že si oběti zamrznutí zpětně vyčítají?
Velmi často. Na kurzech nám ženy říkají, že je trápí, že pro svoji obranu nic neudělaly. Já jim ale vždy opakuji: „Udělaly jste maximum, co jste v tu chvíli mohly. Nebyla to vaše chyba.“ Vinu nese výhradně člověk, který je do té situace dostal.
Lidé se často ptají, proč oběti mlčí tak dlouho. Důvod je jednoduchý, po té události nemají sílu.
Moderní sebeobrana není jen o tom umět zvednout ruce a důrazně říct ne nebo někoho praštit, když naše ne neposlechne. Je i o pochopení těchto reakcí a o tom, jak pracovat s pocity viny a studu, které často přicházejí až po útoku. Mluvit o tom je klíčové, protože mlčení a sebeobviňování jen prohlubují trauma.
Ženám se někdy vyčítá, že o násilí promluvily až po letech.
To je i můj případ, o znásilnění, které jsem zažila, jsem promluvila až po pětadvaceti letech. Rozumím tomu tedy nejen jako odbornice na sebeobranu, ale i jako někdo, kdo si tím prošel. Lidé se často ptají, proč oběti mlčí tak dlouho. Důvod je jednoduchý, po té události na to prostě nemáme sílu. Spousta z nás se snaží jen přežít a zvládnout běžný život. Promluvit znamená znovu tu zkušenost otevřít, vrátit se k ní, čelit zpochybňování a nedůvěře okolí a to je nesmírně náročné.
Mnozí se odhodlají až ve chvíli, kdy mají dostatek vnitřní síly, podporu okolí, a když vědí, že už tím neohrozí svoji pozici v práci, vztahy nebo společenský kredit.
Jaký pocit to přináší, když člověk nakonec promluví?
Je to těžké a bolestivé, ale na konci osvobozující. Trauma je jako jizva - zůstane, ale přestane krvácet a bolet. Vidíte ji, víte, že tam je, ale v tom místě je kůže silnější. A stejně tak můžeme být silnější i my.
Co vás může upozornit na skutečnost, že je žena týraná
