Na tréninku s krasobruslařkou Eliškou Březinovou: Krása vykoupená dřinou

„Tak jdeme na piruety, šup,“ rozléhá se zimním stadionem v Kuřimi, pár kilometrů severozápadně od Brna. Jeho tribuny jsou prázdné, zato na ledě je živo. „Viděl jsem, že jste u nich padaly. To se nám už nesmí stávat. Radko, jedeme. Leo, vstávej, tohle musíš udržet. Julčo, kolik máš piruet? Dvě? Tak chci vidět čtyři bezvadný,“ rozdává Rudolf Březina pokyny na všechny strany.

Sám přitom na bruslích krouží mezi svými svěřenkyněmi, až za ním dlouhá černá bunda, kterou nechal rozepnutou, lehce vlaje. Na zádech má mimochodem velký nápis China. „Vím, že to vypadá divně,“ povídá, když zabrzdí u mantinelu, „ale je to památka na Peking,“ odkazuje na zimní olympijské hry v roce 2022.

Jeho syn Michal tam ukončil bohatou kariéru, ze které vyčnívá bronz z mistrovství Evropy 2014 a dvě čtvrtá místa z mistrovství světa.

Dcera Eliška, kterou už deset let vede, si v Číně zlepšila svůj nejlepší bodový výkon a celkově skončila devatenáctá. V týmové soutěži pak české družstvo bralo s přispěním obou sourozenců osmé místo.

Olympiáda patří k těm chvílím, kdy krasobruslení plní hlediště stadionů a těší se celosvětové pozornosti. Ta pravidelná, takřka každodenní dřina se však odehrává mimo záběry kamer, na stadionech bez diváků a při teplotě třeba šest stupňů nad nulou, jak oznamuje světelná kostka nad ledovou plochou v Kuřimi.

„A tohle by bylo za nula bodů!“ zvyšuje Rudolf Březina hlas, když vidí jednu z dívek, jak se při piruetě natáhla. Když se něco takového stane blízko něj, pomůže svěřenkyním vstát, jinak je nechává, ať se s tím poperou samy. Žádný pláč, žádné námitky, jede se dál. Takových pádů bylo a ještě bude…

Kdyby člověk poslouchal jen jeho pokyny, musel by si myslet, že se po ledě prohánějí o dost starší bruslaři. Na trénink jich dnes dorazilo sedm, samé dívky, a to ve věku od osmi do jedenácti let. Všechny štíhlé jako proutky a v pestrých sportovních úborech. Zkrátka ještě děti, ovšem takhle k nim Rudolf Březina nepřistupuje.

Tohle není žádný volnočasový kroužek, ale intenzivní krasobruslařská příprava pod vedením špičkového trenéra. Rodiče za něj i za pronájem ledové plochy platí a jejich potomci jsou na svůj věk dostatečně odhodlaní a ambiciózní, aby nároky akceptovali. Ostatně na takový režim už jsou zvyklí.

„Pět nebo šest let je ideální začátek. Od šesti let už se konají první závody,“ říká Eliška Březinová, zkušená krasobruslařka, které bude v únoru devětadvacet. Rodiče ji přivedli do prvního kurzu, když jí bylo pět. „Ale než se dostanete na vrcholovou mezinárodní akci, zabere to roky. Juniorská kategorie se počítá od třinácti let, seniorská od sedmnácti, takže to může trvat skoro deset let,“ zdůrazňuje.

„Ne všichni ale u sportu zůstanou, když vidí, že výkonnost nestoupá. V dospívání, kolem třinácti až patnácti let, je ‚úmrtnost‘ obrovská,“ pokračuje její otec. U dívek v tom podle jeho slov hraje značnou roli měnící se postava. Nejen přibývání na váze a plnější tvary, které jsou u výrazně estetických sportů hendikepem, ale i rychlý růst, který může přivodit zdravotní problémy.

Případy anorexie, které dívky propadnou i kvůli nárokům trenérů či rodičů, nejsou zcela výjimečné. Rudolf Březina je ale smířlivý. Ne každý podle jeho slov musí být mistr republiky. „I když dítě nepatří k nejlepším, tak jen ať se tomu věnuje dál, pokud ho to baví,“ vzkazuje malým bruslařům i jejich rodičům.

Březinovi pocházejí z Brna, svou základnu však mají v posledních letech v Kuřimi, kde se zimní stadion otevřel před šesti lety. „Našli jsme tu trošku klidnější podmínky, než jsme měli v Brně. Majitel navíc v době covidu nerozpustil led, takže jsme díky tomu mohli trénovat na olympiádu,“ pochvaluje si Březina, jehož v trenérském štábu doplňují další kolegové.

Bruslení jsou vyhrazeny brzké odpolední hodiny, jinak zimnímu stadionu vládnou stejně jako jinde hokejisté. „Měli by si nás hýčkat, protože kdybychom nebyli na zimáku od dvanácti do pěti odpoledne my, tak nevím, kdo by tu byl,“ říká s nadsázkou. Eliška zažila v době, kdy ji otec ještě nevedl, i ranní tréninky od čtvrt na sedm. „Dvakrát do týdne, někdy i třikrát. Nejdřív na led, pak až do školy,“ vzpomíná.

Do Kuřimi pravidelně dojíždí přes dvacet krasobruslařských nadějí. Příjmení Březina, Březinová určitě některé z nich nalákalo. „Nevím. Pár lidí možná,“ skromně tvrdí hlavní trenér. Nikde jinde se ale nemůžou pochlubit tím, že u nich bruslí účastnice olympiády a devítinásobná mistryně republiky. Eliška věří, že je pro děti vzorem. „Některé holky za mnou samy přišly, že by rády vyjely na nějaké závody, na jaké jezdím i já, takže vliv na ně určitě mám.“

„Podívejte se tamhle,“ ukáže její otec na jeden z reklamních panelů po obvodu tribuny, na kterém stojí: „Správný sport pro vaše dítě. Pojď hrát hokej!“ „V Česku je to fenomén, základna je obrovská, s ním nemůžeme bojovat,“ uvědomuje si. Však i jeho syn Michal po hokeji zatoužil, když naši reprezentanti zvítězili na olympiádě v Naganu. Nakonec však udělal skvělou kariéru na bruslích i bez hokejky a puku a dnes trénuje nové adepty v Kalifornii, kde se s rodinou usadil.

Čeští sportovní fanoušci jsou zvyklí, že tuzemské krasobruslení na šampionáty pravidelně někoho vysílá. V současnosti jsou to třeba sourozenci Filip a Natálie Taschlerovi, kteří soutěží v tancích na ledě. Před Březinovými to byl mezi jednotlivci Tomáš Verner, mistr Evropy z roku 2008. Jenže to jsou výjimky, ti nejlepší, za nimiž žádná tlačenice není.

Trénink v Kuřimi jsme navštívili těsně před prosincovým mistrovstvím republiky. Když jsem se Rudolfa Březiny zeptal, kolik závodnic bude v ženské sólo kategorii reálně bojovat o vítězství, odpověděl, že asi tři. Eliška tak vlastně mohla počítat nejhůře s bronzovou medailí. Nakonec skončila těsně druhá za Michaelou Vrašťákovou, jíž tak připadlo i účastnické místo na mistrovství Evropy, které se konalo na přelomu ledna a února v Estonsku.

„Máme ale několik holek, kterým je čtrnáct patnáct a jsou hodně dobré. A rýsují se i další. Uvidíme,“ neztrácí Rudolf Březina naději, že se elita rozroste.

Česko tedy své další krasobruslařské hrdiny vyhlíží, což je šance i pro nové zájemce. Mohlo by se zdát, že oproti hokeji vychází tento sport levněji, vždyť není potřeba hokejka, helma ani chrániče. Jenže ani zbylé věci nestojí pár korun.

„Brusle za patnáct tisíc, šaty za deset tisíc,“ vypočítává paní Anna z Blanska, která na trénink doprovodila jedenáctiletou dceru Julii. Posadila se za prosklenou stěnu restaurace, přes kterou je vidět na ledovou plochu, a otevřela notebook. „Naštěstí mám možnost pracovat z domu, takže ten čas využiju takhle,“ říká. Všechno začalo, když dceru vzala v pěti letech na vystoupení Popelka na ledě. Přemluvit rodiče, aby ji dali na bruslení, netrvalo moc dlouho.

„Začala prvními krůčky, seznámením s ledem a pořád se jí to líbilo, tak jsme pokračovali přípravkou, kde se už bruslilo třikrát týdně. Skončili jsme u vrcholového krasobruslení, přestoupili jsme sem z Brna speciálně za panem Březinou, protože je to nejlepší trenér, a teď sem jezdíme denně,“ prozrazuje.

Dcera to podle ní bere vážně, už to není jen koníček. Chce na sobě pracovat a každý bod od rozhodčích na závodech, kterým si zlepší osobní výkon, jí dělá radost. „Loni se dostala na mistrovství republiky, což je taková první meta. Já s ní všude jezdím, je to samozřejmě ze strany rodičů oběť, a to i po finanční stránce,“ říká paní Anna.

Patří k tomu i takzvaná suchá příprava. „Jeden den mají tanec, další balet. Ale pořád je na prvním místě škola, chodit do ní musí. Uvolňování z vyučování taky nebývá lehké. Kolikrát čekám před školou v nastartovaném autě a jedeme o sto šest, abychom stihly trénink. I přesto třeba dorazí kvůli provozu o pět nebo deset minut později.“

O kousek dál v restauraci usedá pan Petr a omlouvá se, že než odpoví na otázky, nejdřív zabaví nejmladšího syna. Na led už mezitím vyjíždějí jeho dvě dcery, devítiletá Zdeňka a o dva roky mladší Lea.

„Chtěli jsme jen, aby se naučily bruslit, ale v klubu se zajímali, jestli chtějí chodit dál. Z Brna jsme pak přešli sem. Pan Březina je výjimečný v tom, že jim vše může sám předvést na ledě,“ říká o zatím tříleté „kariéře“ obou dívek, které nechodí do klasické školy, ale mají domácí vyučování. „Jsme tedy rodiče na plný úvazek.“

Děvčata vozí z Křetína na Blanensku v autě, což obnáší nejméně půl hodiny. Spíše než nad časovou náročností si povzdechne nad tou finanční. Dcery by ale podle jeho slov těžce nesly, kdyby musely se sportem přestat. I podle jejich dosavadních výsledků však tuší, že na velkou závodní kariéru to nevypadá, přesto je rád, že si krasobruslení vybraly. „Pro rozvoj člověka je skvělé. Získají disciplínu, vytrvalost, to může být jen k dobru.“

Finanční nároky na začínající krasobruslaře jsou napříč naší zemí podobné. Rudolf Březina odhaduje, že pokud to vaše dítě myslí vážně, bude vás to jako rodiče stát kolem deseti tisíc korun měsíčně, což je paušál za služby trenéra a pronájem ledu ve specializovaných sportovních centrech. „Do toho alespoň dvoje závodní šaty, cesty na závody. Sezona vás pak přijde na sto až sto padesát tisíc korun,“ říká.

Populárnější hokej má výhodu i ve štědřejší podpoře městských samospráv či sponzorů, a to už od nejnižších kategorií, zatímco na krasobruslaře se peníze obvykle nabalí až ve chvíli, kdy dosáhnou úspěchů.

„Ten sport není levný,“ shrnuje trenér, jenž na kuřimském stadionu provozuje i obchod s bruslařským vybavením. „Když už se dostanete nahoru, bez podpory to nejde. Ani my s Eliškou bychom to bez Českého krasobruslařského svazu a dalších organizací, jako jsou Národní sportovní agentura nebo Český olympijský výbor, nemohli dělat,“ přiznává.

Hokej můžete hrát na různých úrovních od okresů až po extraligu, v těch nejvyšších patrech coby placení profesionálové. V krasobruslení nic takového není. I proto Eliška Březinová dosud studuje, aby měla po konci kariéry na výběr. Ostatně v devětadvaceti letech je ve svém sportu veteránkou.

Z vysoké školy už má dva magisterské tituly, je vystudovanou krasobruslařskou a kondiční trenérkou a také učitelkou tělocviku. Teď si ještě dodělává management sportu. Převzít profesi po tátovi, jenž plánuje skončit zároveň s její kariérou, ideálně za rok po mistrovství světa v Praze, se nabízí.

„Uvidíme, kam mě to potáhne víc. Možností je hodně,“ říká sportovkyně, kterou udržuje v zápřahu vědomí, že na mezinárodních akcích stále konkuruje nejlepším. „A určitě to, že mě bruslení pořád baví,“ dodává.

Její trénink vypadá o dost jinak než u mladých nadějí. Otec vše pozoruje od mantinelu a jen občas na ni zavolá, jemně ji zkoriguje nebo navrhne, na co by se měla zaměřit. Eliška si jinak vystačí sama, ladně se pohybuje po celé ploše stadionu, a jak se postupně dostává do tempa, odkládá teplé svršky, v nichž na led vyjela. Do toho jí zní hudební podklady pro krátký program i volnou jízdu, které zvolila pro nejbližší soutěže.

„Máme dlouhodobý plán, podle kterého vedeme přípravu. Před velkou akcí už ale není co natrénovat. Závodník to umí, zůstává jen otázka, jak to zvládne jeho hlava. Dolaďujeme, projíždíme program, sekvence skoků, dotahujeme piruety…“ Eliška tvrdí, že se na led pořád těší. „Kdyby ne, bylo by to o ničem. Závody mě baví, ale abych na ně mohla jet, bez tréninku se neobejdu.“

Za necelou hodinku příprava na ledě končí, v podvečer si však společně dají ještě jednu. Po pauze na oběd se bude Rudolf Březina věnovat dětem.

„Tak já jdu zadělat díry,“ usmívá se, bere do ruky lopatu a kbelík s ledovou drtí a rozjede se po ploše, aby zaplnil ďolíky, které po Elišce zůstaly v ledu.