My sběratelé jsme šťastní blázni, říká Dan Trávníček

„Cestou do školy jsem každý den míjel starý antik a vždycky, když jsem zrovna měl nějaké našetřené peníze, utratil jsem je tam. Nejvíc se mi líbily smaltované reklamní cedule. Na rozdíl od malovaných plechových byly díky použitému způsobu výroby většinou dobře zachovalé a často typograficky hodně zajímavé,“ líčí rodilý Brňan Dan Trávníček počátky své celoživotní záliby.

Sám ani neví, co ho jako gymnazistu do krámku se starobylým zbožím přitáhlo. V rodině nikdo podobného koníčka neměl.

Hodně se tehdy zajímal ještě o fotografování, ale přednost u něj měl odjakživa sport. Na tenisovém kurtu už tehdy trávil opravdu hodně času. Přesto si tu a tam stihl udělat kolečko po brněnských antikvariátech, starožitnictvích a bazarech, kde pátral po cedulích, které se tehdy prodávaly doslova za pár korun.

Nejvíc ho zajímaly československé z doby před rokem 1948, ale i ty z posledních let Rakouska-Uherska.

„Už tehdy jsem hledal jen ty nejzachovalejší, takže dnes mám díky tomu velmi kvalitní sbírku. Nejsou obouchané, vybledlé a mají krásný lesk,“ pochvaluje si. Zajímá ho hlavně kvalita, svoji sbírku proto ani nepočítá „na kusy“, i když jich odhadem už má kolem tisíce.

Už jako mladému studentovi se mu zalíbilo, když se díky starým propagačním obrázkům a textům mohl ponořit do minulosti. Rád potom pátral po zaniklých brněnských firmách, jako byli například výrobci smaltovaného nádobí Gottlieb & Brauchbar. Zajímal se i o továrny, které vybudovala brněnská židovská rodina Low-Beer, která podnikala ve více oborech, hlavně v textilu a také v cukrovarnictví. A samozřejmě 0 jejich reklamu.

„Měli ji velice kvalitní, s naprosto nadčasovou grafikou. Většina členů rodiny utekla před nacisty do zahraničí, ale někteří zůstali a podařilo se jim zachránit spoustu lidí před deportací do koncentračního tábora. Jejich příběh dokonce částečně inspiroval spisovatele Thomase Keneallyho. Podle jeho románu vznikl film Schindlerův seznam,“ vypráví se zaujetím.

Po maturitě odešel z Brna na pedagogickou fakultu do Plzně. Potom už začal působit jako profesionální tenisový trenér. Věnoval se sportovcům na vrcholové úrovni v české juniorské reprezentaci. Potkával se při tom například s Bohdanem Ulihrachem, Jiřím Novákem nebo Lucií Šafářovou, kterou trénoval dva roky. S tenistou Tomášem Berdychem se spřátelil natolik, že spolu později začali podnikat.

„Kvůli sportu jsem se obcházení obchodů a bazarů vlastně na nějakou dobu musel víceméně vzdát. Občas pomohli kamarádi, kteří mi něco dohodili, ale jak se sběratelé od devadesátých let postupně přesouvali na internet, časem už jsem nakupoval hlavně tam. Hledal jsem inzeráty a dražil na různých elektronických portálech,“ vzpomíná na dobu, kdy musela jít jeho sběratelská záliba kvůli sportovní kariéře trochu stranou.

Po sedmnácti letech se s tenisem definitivně rozloučil a začal svůj druhý profesní život. Je to už dvaadvacet let, kdy založil hudební vydavatelství X Production Music, které od té doby vydalo už asi 140 titulů. A protože díky tomu kolem sebe soustředil spoustu kreativních lidí, brzy přidal i reklamní agenturu.

Na otázku, jestli si dnes nepřipadá mezi obory trochu rozpolcený a nestýská se mu po tenise, odpovídá, že takhle to s ním bylo odjakživa.

„Tenis mám pořád strašně rád, ale ničeho nelituju. Můj život je prostě pestrý. Vždy jsem měl víc zájmů. Všechno, co dělám, mě ohromně baví, je to zároveň můj koníček. Práci jsem proto ani nikdy nebral jako práci,“ vysvětluje.

„Umění mě lákalo odjakživa, ať už to byla fotografie, grafika, nebo plakáty. Samozřejmě i hudba, přestože sám na nic nehraju. Dokonce bych řekl, že jsem typický hluchař. Možná jsem si tím hudebním vydavatelstvím chtěl vyžehlit nějaký skrytý mindrák,“ zasměje se.

I po změně profesní kariéry měl úspěch: vydavatelství získalo v kategorii nezávislé hudby několik cen Anděl a jednu dobu mělo i silnou fanouškovskou základnu.

„Teď už to asi nebude takové, protože pozornost se přesunula spíš k hiphopové scéně,“ podotkne ještě, než se zase vrátíme k jeho sběratelské vášni.

Ve chvíli, kdy odešel ze sportu a „usadil se“, mohl se konečně pustit do budování sbírky mnohem intenzivněji.

„Trošičku jsem do toho šlápl a začal jsem nakupovat nejenom doma, ale i v zahraničí. Primárně sbírám české smaltované cedule od roku 1900 do roku 1945, ale spousta zdejších firem byla německých, protože tu žily tři miliony Němců. Reklama se tedy přirozeně vyráběla i v němčině. Takže když jsem tady nikde nesehnal českou verzi, byl jsem občas rád i za tu německou,“ vysvětlí.

Dodnes si s chutí dohledává historické souvislosti. Považuje si například reklamních cedulí firmy J. L. Bacon, která dělala teplovodní topení a měla v Brně své zastoupení.

„Měli geniálního inženýra, který pro ně navrhoval veškeré technologie,“ podotkne. Přesto se nesoustředí ani tolik na firmy jako spíš na výtvarníky.

„Řekl bych, že nejvíc jsem si asi oblíbil malíře a grafika Lea Heilbrunna, který vytvořil logo Alpy. Před válkou udělal spoustu firemních identit a reklam. Podle mě to byl jeden z nejlepších komerčních českých výtvarníků své doby, světové eso. Bohužel zemřel v koncentračním táboře,“ dodává.

Na smaltovaných reklamních cedulích oceňuje nejen jejich výtvarnou, ale taky řemeslnou hodnotu. Zmíní proto například českobudějovického výrobce nádobí Sfinx, který to se smaltem opravdu uměl.

„Jejich reklama byla vždycky fantasticky odvedená. Výroba barevného smaltu je velice náročná věc, protože jednotlivé barvy se vypalují postupně po vrstvách, takže to je i finančně nákladnější. A oni měli spoustu opravdu nádherných cedulí. Některé mám, některé ne - a možná je ani nikdy mít nebudu, ale vím o nich, viděl jsem je a byla to opravdu lahoda pro oko,“ rozpovídá se a doplní, že tehdejší reklama zároveň nebyla nijak krátkodechou záležitostí.

Počítalo se s tím, že se bude používat roky: „Nakonec vydržela řadu desetiletí, a někdy i více než sto let. Některé texty jsou samozřejmě z dnešního hlediska trochu směšné, ale na druhou stranu spousta těch cedulí je naprosto nadčasová a fungovala by i dnes.“

Většina kusů v jeho sbírce propaguje takzvané koloniální zboží, tedy kávu, koření, ale i mýdla a zubní pasty, zkrátka výrobky, které se denně používaly v domácnostech. S přítelem, sběratelem Kamilem Mittnerem nedávno vybrali nejzajímavější části ze svých kolekcí a loni vydali výpravnou šestisetstránkovou publikaci Staré reklamní cedule.

„Jak jsme se seznámili? Dražili jsme proti sobě na aukcích. Kamil je tady v tom oboru vlastně sběratel průkopník, protože založil web, kde odkazuje na všechny známé smaltované reklamy. Napsal jsem mu, sešli jsme se a skvěle si popovídali. On je v té badatelské práci naprosto skvělý,“ chválí si přínos svého kolegy, s nímž se po nějaké době pustili do sestavování dnes už zcela vyprodané publikace.

Jejich sbírky překvapily a zaujaly i odborníky. Kurátor Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Petr Štembera oceňuje v doprovodném textu ke knize umělecké kvality reklam, které tvořily osobnosti, jako byl Leo Heilbrunn, Zdeněk Rykr nebo Emil Weiss, a jeho kolegyně Lucie Vlčková, ředitelka sbírek a výzkumu, vyzdvihuje kvalitu i rozsah kolekcí. Podle jejího názoru mohly vzniknout jedině díky přínosu soukromých sběratelů.

„Na rozdíl od státních sbírkových institucí mají prostor na úzkou specializaci podle svých zájmů. Podařilo se tak uchovat a dokumentovat zcela jedinečný a v českém prostředí bezkonkurenční soubor,“ zdůrazňuje.

Přestože kniha pro oba spoluautory představovala velký cíl, ani po jejím vydání nepolevili. Rádi by vydali ještě anglickou verzi pro zahraniční trh, aby českou reklamní tvorbu trochu zpopularizovali.

Nejaktivnější jsou podle Trávníčka nejspíš sběratelé ze zemí Beneluxu, z Francie a Německa, jenže ti často nevědí, že i u nás vznikaly na poli reklamy zásadní věci.

„A pokud už něco znají, obvykle to považují za německou tvorbu a nemají tušení, že tu reklamu dělali čeští výtvarníci. S Kamilem nás ale nedala dohromady jen práce na knize, i když to byl důležitý cíl a oba jsme to chápali vlastně jako poslání. Jsme stále v kontaktu, dáváme si tipy, inspirujeme se. Prostě nás spojilo to společné bláznovství,“ dodává.

Kromě smaltovaných cedulí začal Dan Trávníček postupně nakupovat i plakáty nebo účtenky ze stejné doby, nejradši samozřejmě od firem, od nichž už má ve sbírce zajímavé smalty.

Sběratelství považuje za nekonečný příběh, občas silně frustrující, ale na druhou stranu prý dlouhé měsíce bez nákupu dovedou vyvážit nečekané objevy.

„Pořád ještě se stává, že někdo koupí dům a na půdě najde ceduli, která tam ležela padesát let a o její existenci už dávno nikdo nevěděl. Sběratelství je prostě celoživotní vášeň,“ soudí a připomene i oblíbený citát Johanna Wolfganga Goetheho, že sběratelé jsou šťastní lidé.

„A to já určitě jsem. Vždyť mám skvělou rodinu, dělám, co mě baví, a kolem sebe mám samé fajn lidi. Jsem prostě takový šťastný blázen, jak už my sběratelé býváme,“ uzavírá.