Článek
Padesátiny oslavíte velkým koncertem v pražském O2 universu. Člověk by řekl, že prožíváte absolutní vrchol. Jak tenhle životní milník vnímáte vy sama uvnitř?
Jako určitý přelom, což se mi stalo vůbec poprvé. V životě jsem s datem narození neměla problém. Dřív jsem se bála jen toho, abych stihla mít dítě. V hlavě jsem měla takové ty klasické strašáky typu, že je mi pětatřicet a ještě nejsem máma… Ale věk jako takový mě neděsil. Ještě před rokem jsem nechápala, proč všichni s blížící se padesátkou panikaří, a říkala si, že to v mém případě bude dobré. A teď musím upřímně přiznat: úplně dobré to není.
V čem nastala ta změna?
Najednou si uvědomuju, že když budu mít velké štěstí, jdu do druhé půlky života. A ta druhá půlka, ať dělám, co dělám, bude prostě kratší než ta první. Do té doby jsem měla pocit, že mám na všechno strašně moc času. Pracuju od šestnácti let a vždycky jsem si říkala, že jednou pojedu támhle, udělám tohle… Teď vidím, že na některé věci už prostě čas nebo věk mít nebudu. Začínám narážet na limity a to mi není vůbec příjemné. Člověk se ptá sám sebe, jestli v životě něco nepropásl. Co jsem vlastně dělala? Zpívala. A co dál?
Vaše životní bilance je ale přece jen pestřejší a úspěšnější než u většiny lidí.
Jenže člověk nebilancuje s jinými lidmi, ale sám se sebou. Já nejsem typ, který by se prožíval a myslel si o sobě, jak je perfektní. Jsem vděčná za všechno, co jsem zažila, ale jsem spíš zážitkový člověk. Je krásné, že mám doma tři bronzové Slavíky. Moc si jich vážím, ale v mých očích to nijak nezvyšuje moji hodnotu jako bytosti. A pak mě přepadají takové ty myšlenky: ty jo, ty ses nenaučila pořádně anglicky, to už asi nikam do školy nepůjdeš… Najednou mám pocit, že konečnost je skutečná. A sama sobě podvědomě určuju limity.
Řešíte v souvislosti s věkem i vzhled?
V showbyznysu je to velké téma. U jiných lidí vzhled ani váhu absolutně neřeším. Nikdy v životě jsem si o nikom neřekla, že je starý. Ale u sebe to řeším, už jen kvůli tomu, že mám našité kostýmy. V padesáti už to zkrátka není žádná hitparáda…
V pražském divadle Studio DVA už dva roky září v tragikomedii Judy, která vypráví o posledních měsících života hollywoodské ikony Judy Garland.
Sama si sice stará nepřipadám, ale vím, že pro okolí už v padesáti taková jsem. Na druhou stranu předpokládám, že tu budu dlouho. Máme dlouhověkost v rodině, a hlavně tu chci a musím být kvůli svým synům. Chci vidět, jak se s tím životem popasují, kam je osud zavede. S nimi mám ještě spoustu věcí před sebou.
Nemám žádný promyšlený byznys plán, moje profesní dráha prostě přirozeně plyne
A co vaše profesní budoucnost? Tam máte jasno?
V tomhle ohledu cítím paradoxně větší klid než v mládí. Vím přesně, kam se budu ubírat v příštích několika letech, práci mám zarezervovanou až do roku 2028 a výhledově vím, co budu dělat do roku 2030. O tom se mi dřív mohlo jen zdát.
Šílené je spíš to, co mě čeká teď. Místo toho, abych si udělala klidnou oslavu s kamarády, vymyslela jsem si ten obří koncert. Chtěla jsem se před lidmi předklonit a říct: „Ahoj, já jsem Monika a za život jsem se naučila tohle…“ No a teď z toho mám hrozný stres, jestli to všechno stihneme dát dohromady. Koncert je od prosince vyprodaný, nemuseli jsme dát ani korunu do reklamy, za což jsem strašně vděčná. Teď mi jde jen o to, aby si lidé, co přijdou, neřekli: „To jsme mohli radši zůstat doma, ta holka se toho moc nenaučila.“
Taky o vás režisér Jindřich Procházka točí celovečerní dokument. Jaké to je, mít neustále kameru za zády?
Zvláštní. Jsem otevřený člověk, i když jsou věci v mém životě, které nechci rozebírat do úplných detailů, protože na to ještě není správný čas. Přiznám se, že nejdřív jsem se natáčení bránila, říkala jsem si, proč by se o mně měl točit film, jestli to není předčasné.
Navíc nemám žádný promyšlený byznys plán, moje profesní dráha prostě přirozeně plyne. Jindra je ale obrovský profík, který točil dokumenty o Janku Ledeckém nebo Michalu Davidovi. K tomu mě zná od mých šestnácti let, takže jsem nakonec kývla. Sama jsem zvědavá na výsledek. Jedno je jasné – před kamerou nic nehraju. Všechno, co tam uvidíte, bude autentické: můj smích, slzy i moje rána, kdy vezu syny do školy v županu.
Když ještě chvíli zůstaneme u bilancování, vaše současná pozice na české scéně je úplně jiná než před lety. Dnes s přehledem vyprodáváte koncertní sály sama za sebe.
To je pravda, koncerty pod mým vlastním jménem jsou novinkou posledních pěti let. Momentálně je to základ mé práce a obrovská změna. Začínala jsem na městských slavnostech, firemních večírcích a pak přišly muzikály. V tomhle nastavení jsem jela dlouho. Teď už jezdím koncertovat sama s kapelou Vlastní band do měst, kde nemám ani žádné příbuzné, a lidi přijdou…
Mým splněným dětským snem vždycky byla pražská Lucerna, do které jsem se jako malá chodila dívat na všechny hvězdy. Dneska už jich mám za sebou několik vlastních vyprodaných a letos o Vánocích bude můj loňský koncert z Lucerny vysílat Česká televize. To je pro mě další obrovský milník.
Na stejné scéně ji můžeme vidět i v komedii Patrika Hartla Lovci bobrů. Jedním z jejích hereckých partnerů je Kryštof Hádek.
Zároveň stále excelujete v divadle Studio DVA v dramatické roli Judy Garland, kde dáváte nahlédnout do hodně temných koutů umělecké duše.
Já to jinak neumím a upřímně ani nevím, jak to dělají ti doopravdičtí vystudovaní herci; já školu nemám. Ať hraju cokoliv, musím tu postavu v sobě najít a lidsky ji pochopit. Judy je brutální příběh světové mega hvězdy, která žila v obrovském smutku a samotě.
Podobně na tom byl Elvis Presley, Whitney Houston nebo Kurt Cobain. Ale ono je vlastně úplně jedno, jestli jste světová hvězda, nebo hrajete okresní přebor, ta umělecká samota po představení je tam vždycky stejná. Každý umělec to v sobě trochu má.