Monika Absolonová: Partnerské vztahy mi nevyšly, ale ty kamarádské všechny do jednoho

Momentálně realita, což pro jistotu ťukám na dřevo. V dobách příprav alba, což bylo už v roce 2019, jsem měla zpívat o tom, že mám doma dvě srdce, tedy dvě děti, ale jinak jsem smutná po rozpadu vztahu s jejich otcem. Od té doby naštěstí utekla spousta času, já jsem se s tím poprala a srovnala. Bez přehánění se dá říct, že jsem vstala jako Fénix z popela a cítím se mnohem líp. Vlastně skvěle. A protože jsem do nových písniček chtěla co nejvěrněji otisknout svoje osobní zkušenosti a emoce, nechala jsem ten původní text předělat.

Nečekám. Samozřejmě kdyby přišel, tak budu šťastná, ale ne v tom smyslu, že čekám na záchranu. Nepotřebuju, aby mě někdo živil a staral se o mě i moje syny. Chtěla bych lásku partnerskou. Jít se svým protějškem po stejné cestě a mít společný cíl. Podle mě je láska hybná síla. Je ze všeho nejdůležitější a díky ní se rozvíjíme. Ale mělo by jít o opravdu rovnocenné partnerství. S respektem a úctou k tomu druhému.

Tak to nevím… Když se podívám na svoje spolužáky ze střední hotelové školy, tak někteří jsou na tom podobně jako já. Ale jiným to vyšlo a jsou šťastní. Zřejmě to jde, ale neexistuje na to žádný recept. Důležitá je určitě komunikace a tolerance, ale když dojde na „lámání chleba“, tak ani ty to nezachrání.

Musí se prostě sejít dva lidi, kteří spolu chtějí žít, vyvíjet se, růst a posouvat, což vůbec není jednoduché. Do dvaceti jsme všichni děti a fungujeme v područí rodičů, mezi dvacítkou a třicítkou hledáme svoje místo ve společnosti, mezi třicítkou a čtyřicítkou hnízdíme a pak, kolem padesátky, začneme páprdovatět. Nic není jisté a všechno se neustále mění. Ustát to je náročné.

Kdybyste se mě zeptala před pár lety, odpověděla bych, že ani náhodou nepatřím mezi ženy, které tenhle věk vnímají jako strašák a mají pocit, že nejlepší léta skončila. Že se těším na všechno, co přijde, a věk je opravdu jen číslo. Ovšem teď jsem ve fázi, kdy jsem přestala být srovnaná s tím, jak vypadám. Jak se mi mění postava. Občas si připadám rozkydlá a mám pocit, že bych si povislou kůži mohla klidně omotat kolem sebe. Ono je to dané i tím, že mi dost kolísá váha, což se na mém těle taky podepisuje. Zkrátka není to nic příjemného a já bych s tím ráda něco udělala. Po pracovní stránce mám za sebou krásné projekty – nastudovala jsem nové představení Judy, natočila sólovou desku Láska. Teď bych se ráda věnovala sama sobě a začala pravidelně cvičit.

Já vím, ale ty byly právě v rámci toho záchvatu, jak říkáte. Třeba na dovolené. V momentě, kdy tělo na pohyb zareagovalo a trochu se zpevnilo, jsem se na trénink zase vykašlala. To bych teď chtěla změnit. Jsem odhodlaná, ale je mi jasné, že nejdřív budu muset něco změnit ve své hlavě. U synů jsem schopná pravidelnost dodržet, vzorně jim dávám vitaminy, vozím je do školy a na kroužky, ale sama u sebe to nedokážu. Než abych každý den 20 minut šlapala na rotopedu, raději jdu uklízet. Takže to bude trochu boj, ale já ho chci tentokrát vyhrát.

Jasně, je to pro mě způsob komunikace. Svobodný prostor, kde jsem svou vlastní paní. Jen na mně záleží, co uveřejním a co si naopak nechám pro sebe. Navíc okamžitě vidím reakce ostatních, což mě baví. Nejsem žádný ajťák, nepoužívám počítač nebo notebook, všechno řeším přes telefon a v daném okamžiku. Neplánuju dopředu, nelakuju věci na růžovo, nesnažím se být hezčí ani chytřejší. Ukazuju svůj život přesně takový, jaký v tu danou chvíli je. Není to každý den, ale rozhodně se tomu nevyhýbám a nestavím kolem sebe zeď.

I to se občas stává. Mám ale zásadu: buď se vyfotím úplně se všemi, anebo s nikým. To se děje ve chvíli, kdy mám ještě jedno vystoupení a musím spěchat, abych ho stihla. Když jsem časově v pohodě, s radostí zůstávám na místě, fotím se a podepisuju. Vážím si toho, že o mě publikum stojí, že si koupí vstupenku, zařídí hlídání dítěte nebo psa a vyrazí na můj koncert či představení.

Vždyť těch možností kam jít je dneska tolik! Někdy se mi chce až brečet, když si tohle všechno uvědomím. Moc dobře si totiž pamatuju dobu, kdy mě nikdo nikde nechtěl. Tenkrát mi to bylo líto a přála jsem si, aby se karta obrátila. Což se stalo a já se teď nechci rouhat. Zpívám pro lidi a mám je ráda. Jsem tu pro ně.

Nerada bych působila jako nějaká paní dokonalá, ale moc často se mi nestává, že bych se v něčem utápěla. Od dětství mám danou určitou životaschopnost. Nebo chcete-li energii. Máma mě hlásila do všemožných kroužků, abych se nějak vybila. Nepomohlo to. A nezměnilo se to ani věkem, ani s dětmi. Nikdy jsem nebyla vyřízená matka, která už nemá z čeho brát. Ale pochopitelně mám občas něco jako sešup.

V takové chvíli se to pak snažím v hlavě přetavit a otočit do plusu. Uvědomit si, že jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř, a že já se mám vlastně perfektně. A když tohle nezabere, zavolám přátelům. Jsem životu vděčná za svoji rodinu, za mámu a bráchu, ale taky za kamarády. Partnerské vztahy mi nevyšly, ale ty kamarádské všechny do jednoho. Ty umím.

Což je škoda, protože je to skvělé. Hlavně pro syny. Tadeáš s Matoušem sejdou patro a vidí se s babičkou, o další patro níž se strejdou. Mají svůj domov a spoustu milujících lidí kolem, z nichž každý je něčím obohatí. Moje maminka, která byla učitelkou v mateřské škole, kvůli nim dokonce šla do důchodu.

Věnuje se jim s láskou a pozorností jí vlastní, ale přitom je stále velmi aktivní a společenská. To, že mi je pohlídá, není automatické. Musíme se na tom domluvit dopředu, což naprosto respektuju. Dokud jsem neměla děti, tak jsem si připadala pod kontrolou, pořád se mě někdo ptal, kam jdu nebo kdo k nám přišel. Dneska bydlení pod jednou střechou vnímám jako obrovské plus.

Velcí diskutéři, také dvě kecky. Matoušovi je šest, Tadeášovi o tři víc a všechno je zajímá a na všechno mají názor. Po bytě lítají, jako by měli vrtuli, a všude je jich plno. Oba jsou hodně sportovní, chodí na fotbal, tenis, jezdí na kole, bruslí. Být v pohybu je jejich svět. Dávají mi neskutečný pocit naplnění a taky radosti, štěstí a lásky. Nebojím se říct, že jsem objevila smysl života. Možná to někomu zní jako fráze, ale já to tak cítím. Díky mateřství jsem šťastná a umím si to užít.

To je pravda, jako malá jsem jezdila k babičce, zatímco moji kamarádi na chalupy, kde lítali po lesích, chodili na vesnické zábavy, zažívali první romantické lásky, prostě venkov se vším všudy. Vždycky jsem jim záviděla a bylo mi líto, že my žádnou takovou oázu nemáme. Později už jako dospělá jsem o jejím pořízení uvažovala, ale nikdy to nedotáhla do konce. Podařilo se to až před pěti lety, kdy jsem objevila jedno úžasné místo, které bylo podle mých představ.

Přála jsem si chalupu hodinu od Prahy a s velkou zahradou, což vypadalo jako nemožné. Už jsem z toho byla zoufalá, ale moderátor a zkušený chalupář Honza Kraus mi poradil, abychom se nerozhodovali podle stavby – ta se dá vždycky změnit, ale podle místa.

Podvědomě jsem to věděla, ale od té doby, co mi to řekl, jsem to brala jako měřítko. Nejdřív jsme měli vyhlídnuté Benešovsko, což je můj rodný kraj, pak Kutnohorsko, ovšem pořád nic. Tak jsem jednoho dne napsala svoje pocity na Facebook a shodou různých okolností se konečně zadařilo. Ovšem nepředstavujte si to tak, že jsem přišla k hotovému – proběhla totální rekonstrukce, která je stále v procesu. Sundali jsme omítku, udělali novou střechu, teď budujeme koupelny, čeká nás podkroví a tak dále.

No je to divočina, ale čím dál lepší. Naštěstí mám úžasného stavbyvedoucího Lukáše, který je mimochodem stejný ročník jako můj brácha. Má se mnou neskonalou trpělivost a vždycky mi všechno hezky a v klidu vysvětlí. Dřív jsem plánky úprav držela vzhůru nohama a neviděla rozdíl.

Dneska už se orientuju. Spoustu věcí jsem se naučila za pochodu a jsem na to hrdá, i když jednoduché to samozřejmě není. Už párkrát jsem se dostala do fáze, kdy jsem myslela, že to vzdám. Ale vždycky jsem se oklepala, to je ta moje vrozená životaschopnost. A taky mě drží vize, jak tam budu v důchodu chovat slepice a králíky. Možná si koupím i koně.

Kdepak, on ten důchod není zase tak daleko – šedesát mi bude za dvanáct let a fakt nepředpokládám, že budu mít narvaný kalendář k prasknutí. Kluci budou studovat nebo pracovat v Praze, kde mají odmalička zázemí. No a ze mě bude venkovanka. A když budu mít chuť, za chvilku jsem u nich nebo oni u mě.

Naše chalupa je od začátku koncipovaná jako místo pro všechny. Vesnické stavení, ale moderně vybavené. Abychom měli všichni pohodlí – já i kluci s partnerkami nebo třeba s rodinami. No a než mi je přivedou, budu zatím hostit kamarády. Snad se to podaří už letos v létě. Sice to bude „na pankáče “, protože spousta věcí ještě nebude hotová, ale moc se na to těším.

Neskutečně emotivní. A stejně jako ten dům to beru jako kolektivní dílo. Ano, já jsem ta, která tomu dává hlas i tvář, ale ve skutečnosti je v tom obrovská práce dalších lidí. Muzikantů a autorů, které jsem hledala dlouho, více než dvacet let, ale stálo to za to. Myslím si, že někteří z nich vyloženě překvapí.

Třeba zpěvák Albert Černý, který pro mě napsal svoji vůbec první píseň v češtině. Jmenuje se Začínáš mi šedivět, a když jsem ji slyšela poprvé, rozbrečela jsem se. Je pro mě osobní, velmi citlivá a hlavně překrásná. Úplně jinou emoci má zase text Dominika Landsmana, autora knihy Deníček moderního fotra. Jmenuje se Deníček moderní matky, je velmi vtipný, ale od začátku do konce ze života.

A sama si k ní napsala text. Hanka ji zpívala o hezké a naplněné lásce, já o té nenaplněné. Je zajímavé, jak se jeden text dá vyložit dvěma způsoby. Pro mě je to opět velmi emotivní záležitost, protože jsme byly kamarádky. Dávaly jsme si spolu její milované šampíčko a hodiny kecaly o životě. Mít na desce její písničku je pro mě čest. I díky tomu je Hanka pořád s námi, žije dál. Mimochodem doufám, že se to jednou přihodí i mně osobně. Jako poslední v pořadí je na desce balada Ukolébavka, kterou vnímám jako odkaz svým synům. Až budou dospělí, pochopí…

S dovolením nic. Budu koncertovat, hrát představení ve svém milovaném divadle Studio DVA, ale nic nového neplánuju. Potřebuju nechat mozek odpočívat. Poslední dva roky jsem se pořád učila nějaké texty a jela na plný plyn. Teď jsem ve fázi, kdy je zaseto a já hodlám sklízet plody své práce. Alespoň nějakou dobu.