Michael Kocáb: Drzost jsem měl v náplni práce

Kandidatura na prezidenta by nikdy neměla být chápána jako snaha se vyškrabat na co nejvyšší post. I když mnozí politici to tak berou. Kandidatura člověka napadne v době, kdy stávající prezident může národ odvést na scestí. Někdy mě napadne, že se radši obětuju a budu prezidentem sám.

Mám rád muziku a chci být svobodný, netoužím věnovat zbytek života státním povinnostem. Ale pokud by to bylo nutné, uvažuji o tom. Nyní máme prezidenta Pavla, a ačkoli jsem proti němu protestoval, protože byl komunista, tak zahraniční politiku dělal dobře. Nebyl důvod, abych zvažoval kandidaturu. Pokud se však objeví něco alarmujícího, tak by důvod byl.

Prezident Pavel prohlásil, že se Ukrajina bude muset smířit s tím, že přijde o část svých území. Stal se tak prvním západním politikem, který tuhle šílenost řekl. Považuji výrok za nepromyšlený a doufám, že mu to jen uniklo. Protože jinak je jeho politika, i když je komunista, dobrá. Ale co je tohle za větu? Házet flintu do žita za Ukrajince? To je nový Mnichov.

Když jsem studoval na konzervatoři, učil mě Ilja Hurník skladbu vážné hudby. To ve mně zůstalo. Až pak jsem utekl k jazzu a rocku.

Protože vážná scéna je zvláštním způsobem zapečená ve prospěch nežijících klasiků. Dvořáků, Smetanů, Janáčků. Bezvadný, ale pořád nám strkají před obličej obrázky těch, které uznali jako génie. A oni jsou. Proč bych se měl tlačit do prostředí, které je mi nepřátelské?

Nechtělo se mi tam jít s mými skladbičkami, když máme Její pastorkyňu nebo Mou vlast. Tak jsem to cítil a šel jsem od toho. Teď se s časovým odstupem vracím. Ono se to už trochu změnilo, už se ví, že by se měl dát prostor i žijícím autorům. Ale tehdy jsem zdrhnul, dělal jsem raději jazzovou hudbu, pak rockovou. Našel jsem tam spoustu inspirace.

To, co jsme dělali třeba se Stivínem, parametry vážné hudby mělo. Rock měl i další výhody. Přímou adresnost a boj s establishmentem, který muzikanti dříve neznali, protože své dedikace měnili podle toho, kdo zrovna vládl. Pražský výběr, to byla tvrdá rána na solár režimu. Nejen z naší revolty se vyvinula sametová revoluce. Ale já měl pořád za krkem, že bych měl jít skládat. Hurník říkal, že to nemůžu nikdy opustit. Musíš si uvědomit, že populární hudba je něco méně, to mi říkal furt.

Ano, ty mi udělal. Ale já si to vlastně taky myslím. To je ten problém. I když ne tak úplně. V populární hudbě jsou výkony, které lze těžko označit za „něco méně“. Myslím, že produkce Beatles je melodicky obsažnější než kdokoli z těch géniů, které jsme jmenovali.

Beethoven, Mozart, žádný nemá tolik světově přijatých motivů jako Beatles. Ti mají dvě stě superhitů a sto jich znáte. Ale kolik jich znáte od Bacha? Mozarta? Sto určitě ne. Nebo Jackson. Byl něco méně? Ne, byl vrchol určitého typu kultury. A naopak Strauss a jeho valčíky byly formou populární hudby. Možná že až se svět vyvine dál, prohlásí Beatles za vážnou hudbu. Ale z hlediska instrumentačního a orchestračního to méně je. Pak by musel člověk přijmout orchestr jako určitou metu.

Ano, já si to dopřál. Jsem ze starší generace, která se upíná k orchestrální hudbě. Dýdžejové by nerozuměli, co to žvaním. Takhle se mění svět. Velkou porci života jsem věnoval létání mezi styly, teď budu dělat už jen klasiku.

S tím je třeba hrát dál, lidi to chtějí. Ale jinak nic víc, zavřeno, zatažený rolety a já skládám už jen klasiku. Koncerty Pražského výběru budou i dál, to je hotový materiál. To je jako vytahovat králíky z klobouku, jen jsou trochu staří a omlácení. Ale pořád působí. Jsou nestárnoucí. Je to podivná muzika a nedá se najít žádná jiná, která by jí byla podobná. Z toho mám radost. Takovej podivně roztrdlovanej, sarkastickej rock.

Byl za vším, co jsem zprvu dělal. Ať už to byla deska s Olmerovou, Elefteriadu, první i druhá deska Výběru, za vším byl Malásek. Byl to hodný člověk a skvělý muzikant. Jako jeho syn Petr. Byl šéfem v Pantonu a dal nám velký prostor. Uvedl jsem se tam takovým fórem, byť jsem jinak velmi skromný. Tam jsem se vytahoval.

Jako mladý kluk jsem přišel za Maláskem a říkám mu, že bych u Pantonu chtěl vydat desku. A on se mě zeptal: Proč zrovna vám ji máme vydat? Protože jsem génius, odpověděl jsem mu. Takovou odvahu jsem měl to z legrace vyslovit!

To bylo organické a jednoduché. Havel byl undergroundový typ, měl rád Plastiky a podobnou hudbu. Měl rád i Výběr a mě znal jako rockového muzikanta. V roce 1988 jsme měli koncert na Výstavišti, bylo tam asi čtrnáct tisíc lidí. Pro Havla jsme byli veliké hvězdy. Já se šel projít a potkali jsme se. Pohovořili jsme spolu, seznámili se. Pak přišel Děčín.

A taky ať se svoboda a lidská práva vrátí do naší země. To byla čistá provokace. Psal se červen 1989 a perzekuce se rozjíždí, ale už nemá sílu, protože perestrojka rozkládá dogmatický systém bigotního socialismu. Média dostávají nevýslovnou porci svobody, i v Moskvě. Tlak už nebyl tak intenzivní, v aparátech se objevují nestraníci.

V této situaci jsme 18. září 1989 s Horáčkem založili Most a dali ho na vládu. Tam se ho chytil Oskar Krejčí a premiér Adamec jako možné přípravy na vyklouznutí z rigidního ÚV KSČ, které nechtělo prvky přestavby inkorporovat do systému. Krejčí měl v kapse dopis od poradce Gorbačova, že pokud nenastane jednání s opozicí, poteče krev. Že dojde ke vzpourám. Naplnilo se to jen v Rumunsku, ale hrozilo to všude. Most se jim tedy velmi hodil.

Zareagoval Oskar Krejčí už 19. září, a vstřícně. Jel jsem hned za Havlem, jestli on a disent takovou zprostředkovatelskou misi vůbec chtějí. Dnes si někdo řekne, že vykopnout komunisty od moci mohlo být snadné, ale tehdy to byl pořád silný totalitní systém. Jediní rozumní byli Adamec a Krejčí a pak pár dalších, co už neměli reálnou moc. Chňoupek, Husák, Štrougal.

Od Mostu to byl průnik do nepřátelského systému. Jak se blížil 17. listopad, Most už na sametovce pracoval. Pak se to rozjelo a 19. listopadu bylo první Občanské fórum, kde jsem náš projekt představil. Už byl schválený a my měli mandát. Celý první týden jel podle našeho scénáře. Ale pozor, do něj se pak intenzivně zapojil Havel.

Havel nemohl být v kontaktu s bolševiky, oni se ho báli jako čert kříže. Jejich podmínka byla, že jednání ano, ale že Havel tam nesmí figurovat. Byl závislý na tom, co domluvíme s Adamcem. Tehdy jsme od rána od šesti jednali na vládě, v devět už byli u Havla na nábřeží. A pak se šlo do Laterny. Každý den. Ne každému se to líbilo. Dlouho se tu budoval disent a pak přijdou dva ušáci a jednají s vládou. Urbánkovi, novopečenému tajemníkovi ÚV KSČ, taky ruply nervy. Na mou adresu prohlásil: Přece nám tady nějací tatrmani nebudou vykládat, jak to máme dělat!

Byl takový, jak ho známe. Měl ke mně respekt a já k němu taky. Říkal rád, že se bude vyhřívat na výsluní mé slávy. Ale bylo to naopak, já se vyhříval na té jeho. Měl stejný smysl pro humor, byl osobou z uměleckých kruhů, měli jsme mnoho společného. Stal se mým blízkým přítelem a kamarádem, byl třeba kmotrem mého syna Mikiho. Trávili jsme spolu silvestry, narozeniny. Mohl jsem mu svěřit všechno. Udělal jsem mu taky 86 Amálií.

Šlo o setkávání v Lánech se skupinou dvaceti pětadvaceti odborníků z různých oblastí. Konalo se to ve vile Amálie. Byli tam architekti, psychologové, diplomati, generálové, herci. Takové tematické schůzky s představiteli různých směrů. Trvaly obvykle pět hodin, já to organizoval a moderoval. Havel vždy pozorně poslouchal a na závěr měl shrnující řeč, kterou skoro vždy všem vyrazil dech. Byl velmi originální. Byl schopen činnosti, které nemohl znát, za pár minut pochopit. A pak prohlásil něco, co všechny šokovalo. Jako když tam byli atomoví vědci.

Začněte vyrábět velké vesmírné nákladní lodě, kam se naloží jaderný odpad, a pusťte je do Slunce. Slunce, to je přece permanentní jaderná reakce. Tak směšné hodnoty jako jaderný odpad ze Země by ani nezaznamenalo. Vědcům spadla čelist. Tohle on uměl.

Havel Rolling Stones pozval, aby mi udělal radost. Svěřil mi pak čestný úkol provést je po Hradě stejně jako Michaela Jacksona. Havla navštívil i Zappa, ale to jsem domlouval já. Při dvacetiletém výročí sametovky jsme pozvali spoustu světových hvězd, já k tomu psal scénář a celé to měl na triku. Totéž bylo při otevírání Havlovy knihovny, oslav jeho narozenin a nakonec jsem mu uspořádal i pohřeb. Státní se konal na Hradě, ale o organizaci soukromého mě požádala Dáša.

Ujal jsem se toho, i když jsem byl zdrcený, vždyť to byl můj blízký přítel. Věděl jsem ale, že to udělat chci a že je to možnost, jak se odpoutat od smutku - přijmout úkol. A tak jsem to celé zorganizoval. Květiny, které prezidentovi poslali lidé z celé republiky, jsme sesbírali, byl jich plný kostel svaté Anny, a naložili je na nákladní lodě. S těmi jsme pluli do Děčína a s Davidem Černým tam věnce naházeli do Labe, aby se symbolicky dostaly do moře. Byla pro mě pocta pohřbít, vedle Masaryka, našeho nejlepšího prezidenta.

Úplně všechno. Každý detail. Byl jsem šéfem komise a měl to pevně v rukou. Neměl jsem konkurenci, a to se pak dobře dělá. Ne že bych byl tak dobrej, vůdců je víc, ale byla to díra na trhu. Každý se Sovětů bál, na jednání s nimi bylo třeba mít rockerskou povahu. Navíc já nebyl na vojně. Tedy jsem nectil subordinaci. Kdo na vojně byl, podvědomě ji ctil, nemohl by uvolněně jednat s generály.

Ruský generál armádní fronty, to není žádná sranda, to jsou ti, co porazili Hitlera. Před těmi se snadno rezignuje. Jsou to veličiny. Pro mě to ale byl nějaký Franta, a když neměl čepici, tak už jen nějaký chlapík. To byla moje výhoda a převaha. Byl jsem troufalý rocker z pracovních důvodů, co měl drzost v náplni práce.

Ano, i Dubček se toho bál. Nabízel jsem mu to jako satisfakci za rok 1968. On na to kývnul, ale pak zavolal, cože bychom dělali, kdyby žádost o odchod Sověti posoudili negativně. Máme před sebou zimu, mohou nám zavřít naftu, plyn, co bychom dělali? Co kdybyste to vzal vy a my bychom vás podporovali? A kdyby se zlobili, my bychom se od vás naoko odtáhli, ale skrytě bychom vás podporovali. To je nápad, co? Tím se zbavil možnosti to provést. Kdyby to udělal, byl by prezidentem. Tak jsem se toho chopil já. Ptala jste se, co mě překvapilo. Třeba to, když jsem sám objevil skladiště plné jaderných hlavic v Milovicích.

O tom skladišti věděl jen prezident, Jakeš, Adamec a někdo z generálů. Plus celá hospoda z Bělé pod Bezdězem. Když se tam zasekl tahač, celá hospoda musela tlačit. A z ní jsem dostal tip. Musel jsem překonat velké obtíže, protože mě tam nikdo nechtěl pustit. Tvrdili mi, že tam nic není. Nakonec jsem je tam dotlačil.

Stáli jsme u bunkru, před námi ohromné dveře opatřené visacím zámkem. Tvrdili mi pořád, že za dveřmi jsou tak maximálně brambory. Do poslední chvíle mi nikdo nepomohl, fabku jsme museli urazit kamenem, protože nikdo neměl nářadí, dveře jsem odtlačil sám. Před námi tma, baterka se taky nikde nenašla. Do poslední chvíle jsem slyšel, že tam nic není, až jsem našel vypínač. Rozsvítil jsem a oni jen řekli: skladiště jaderných hlavic. Tak to mě fakt překvapilo. Krystalická lež do poslední chvíle. Taky jsem mohl nerozsvítit, nechat se odradit a jít domů.

Ne, už by to bylo groteskní. Některé věci jsou groteskní, jako když po čtyřiceti letech chtějí stíhat frajery, co chtěli zakázat Pražský výběr. To už je o ničem, vyprchá to. Když přišla nabídka turné s Výběrem do Ameriky, taky byly už vlažné reakce. Viléme, jel bys? Ptal jsem se Čoka. Mně se nechce, ale v nejhorším to pro tebe udělám, odpověděl. Pavlíček taky jet nechtěl, tak jsme to zrušili.

Já jo. Ale mám teď v oblibě vážnou hudbu a ze všeho nejvíc si přeju, abych na tu klasiku měl dost diváků. Aby překonali představu, že Kocáb je bigbeat nebo šanson, a přišli se podívat na Kocába s orchestrem. Protože bez diváků to nemá smysl.