Matka feminismu Betty Friedanová

Bettye Naomi Goldsteinová se narodila ve státě Illinois jako nejstarší ze tří dětí rusko-maďarských imigrantů. Ve vysokoškolském studiu ji podporovala matka, která pracovala jako redaktorka místních novin do doby, než porodila děti a stala se ženou v domácnosti.

Tato „kariéra“, před sto lety u žen běžná, jí nepřinesla dostatečné životní naplnění, proto podporovala dceru ve vzdělání. Betty tak v roce 1942 absolvovala psychologii na Smith College a následující rok získala prestižní stipendium v témže oboru na University of California v Berkeley. Studium však ukončila kvůli příteli, který nesouhlasil s jejím nadšením pro psychologii. Betty později litovala, zároveň se tato zkušenost promítla v jejím feministickém uvažování a literárním díle.

Od studií na vysoké škole vystupovala jako levicová aktivistka a zapojovala se do aktivit týkajících se zlepšení pracovních podmínek a práv žen. Během druhé světové války se usadila na Manhattanu, kde působila jako reportérka pro Federated Press a jiné noviny. V roce 1947 se vdala a porodila postupně tři syny. Zároveň nadále pracovala, přispívala do různých ženských časopisů. V roce 1956 se rodina přestěhovala na předměstí New Yorku, kde Betty poznala typický život tehdejších amerických žen v domácnosti.

Zjistila, že je mnoho z nich nespokojených. Sbírala rozhovory a konzultovala své poznatky s experty v oboru psychologie. To vše shrnula do knihy Feminine Mystique (1963), která jí přinesla nevídaný úspěch a odstartovala druhou vlnu amerického feminismu trvající až do 90. let 20. století. Na „domácím poli“ však kniha prohloubila manželské neshody a vedla k rozvodu.

Kniha změnila život i mnoha jiným ženám, naštěstí však v dobrém. Díky ní se začalo veřejně mluvit o tabuizovaných tématech. Betty se totiž zaměřila na „bezejmenný problém“ skrývající se v nitrech generace Američanek ze střední vrstvy, totiž na frustraci, úzkosti a nedostatek vlastní identity. Smysl života měly podle tehdejších norem nacházet v roli matky, manželky či hospodyně, což se pochopitelně mnohým z nich nedařilo.

A odtud pramenily psychické problémy, jak Betty Friedanová popsala: „Pokud ženu padesátých či šedesátých let začalo něco trápit, bylo jí zkrátka předem jasné, že problém je třeba hledat buď v manželství, nebo přímo v ní. Žila totiž v domnění, že ostatní ženy jsou s tím, jaký vedou život, spokojené. Co to bylo za ženu, když ji plně neuspokojovalo voskování kuchyňské podlahy?“

V souladu s tímto obecně přijímaným názorem vycházela řada periodik, v nichž byl stereotypně zobrazován americký ideál a zároveň úděl: žena jako spokojená hospodyňka. Profesní kariéra byla naopak chápána jako doména neprovdaných, ztroskotaných a nešťastných osob. Ženu měly zaměstnávat pouze domácí práce a výchova dětí, jinde se ctižádost nepovolovala.

Život v poválečném světě byl už sám o sobě složitý, o to více Betty chtěla prosadit, aby ženy žily šťastněji. Věřila, že se jim to podaří, pokud se budou moci seberealizovat, hledat vlastní identitu, to znamená nežít životy svých mužů, a také přímo zasahovat do společenského dění.

Zasazovala se o rozšíření povědomí o tom, že by ženy měly mít možnost, budou-li chtít, opustit prostředí domácnosti. Proto bylo podle ní důležité, aby dbaly na vzdělání a získaly práci. Betty si ovšem také velmi dobře uvědomovala, že pro ženy je mnohdy jednodušší žít v zastoupení a vedle partnerů než přijmout za sebe a svůj život odpovědnost. Proto je stále motivovala k přemýšlení o tom, že naplnění nepřinese manžel, děti ani sex, protože důležitá je samostatná a tvůrčí práce.

V roce 1966 stanula Betty v čele Národní organizace žen sdružující ženy i muže, jejichž cílem bylo prosazování dodatku o rovnoprávnosti do americké ústavy. Organizace také řešila prosazování ženských práv v politické, sociální i pracovní oblasti a nedostatek příležitostí pro ženy v politice i ve vzdělání.

Její činnost jí přinesla uznání i četné komplikace. Syna Jonathana například nepřijali na Princeton University právě proto, že jeho matka byla považována za revolucionářku. To byl jeden z nepříjemných důsledků jejího odhodlaného boje, kterým se zasloužila o revoluční změny v životech žen i mužů, z nichž mnohé přetrvávají dodnes.