Mastný sendvič s hovězím, hranolky a milkshake: oblíbená objednávka amerického prezidenta

(od našeho zvláštního zpravodaje)

„Chodil sem pět dní v týdnu. Od pondělí do pátku, pořád dokola. Neznal jsem ho, tak jsem se představil a on řekl, že je senátor,“ vzpomíná Avilez na první setkání s Bidenem. Teď ho považuje za svého kamaráda. „Můžeme si sednout a povídat si o rodině třeba hodinu. Jsme s Joem opravdu dobří přátelé. A nikdy se nezměnil,“ považuje si.

Od zvolení prezidentem samozřejmě Biden nechodí do Charcoal Pit tak často jako dřív, ale kdykoliv je ve Wilmingtonu, objednává si odtud jídlo domů téměř každý den, zdůrazňuje hrdě Lupe. Osobně se tu Biden zastavil naposledy na počátku letošního roku.

„Dřív prostě přišel. Teď musejí zavolat předem: ‚Za 20 nebo 30 minut chceme přijet k vám.‘ A my dáme přítomným zákazníkům vědět: ‚Joe Biden je na cestě. Můžete si vybrat, jestli na něj chcete počkat, nebo odejít. Jestli ale zůstanete, budete muset čekat, dokud nebude hotov,‘“ říká šéfkuchař s tím, že při prezidentské návštěvě ochranka restauraci uzavře a nikoho nepouští dovnitř ani ven.

V roce 2014 tu měli i jinou prezidentskou návštěvu, když přijel Barack Obama, který promluvil s každým z přítomných hostů. „Když Joe ohlásil, že bude kandidovat na viceprezidenta, slíbil nám, že sem pošle Obamu, jestli vyhrají. Říkal jsem si něco jako: ‚To víš, že jo.‘ Ale on sem opravdu přijel,“ líčí své tehdejší překvapení Lupe.

„Lidé ho tu milují. Je to milý člověk,“ uvádí na Bidenovu adresu. Přesto si není jistý, jestli ho sám bude v listopadových prezidentských volbách také volit. „Prezident, to je velká věc. Upřímně, musíte se na to dívat podle toho, co je pro zemi to nejlepší. A já zatím rozhodnutý nejsem,“ přiznává Lupe, který ale dobře ví, co by od prezidenta v příštích letech chtěl.

„Může to být Trump, může to být Joe, může to být kdokoli. Ale rád bych, aby věnovali více pozornosti spoustě imigrantů, kteří tu opravdu tvrdě pracují a zemi pomáhají růst,“ pokračuje Lupe, který sám v roce 1989 přišel do Spojených států z Mexika.

„Neměl jsem ponětí o ničem, ale vypracoval jsem se. Můj syn je teď policista, moje dcera je sociální pracovnice, můj další syn má vlastní firmu v New Yorku. Pokud dáte přistěhovalcům bezpečí, je to pro ně šance,“ míní. Připouští, že i jeho syn policista má někdy obavu, aby nebyl nařčen z rasismu, když má na ulici zasahovat, ale vadí mu, že debata o bezpečnosti se nakonec vždy stočí k imigraci a vyhošťování.

„Musejí přijít s lepším plánem pro všechny než nechat tisíce lidí umírat v poušti,“ říká s odkazem na to, že pro množství migrantů končí jejich cesta za uskutečněním „amerického snu“ tragicky.

Vadí mu i špatná dostupnost vzdělání a lékařské péče. „Za školy svých tří dětí jsem utratil skoro 400 tisíc dolarů (zhruba 9,16 milionu Kč). To tam napište, vzdělání je tu extrémně drahé. A lékařská péče. Neonemocněte tu, bude vás to stát jmění,“ radí mi. Ochutnávku místního prezidentského menu mi ale účtovat nebude. „To je na Joea. Připíšu mu to na účet,“ loučí se s hurónským smíchem.