Martina Hynková Vrbová: Když se vám nedaří otěhotnět, čelíte obrovské výzvě

Jak vysokou vrstvu prachu jste zvířila knihou Žiju bez dětí?

Rozhodně tam nějaká byla, protože od té doby se objevuje řada ženských aktivit, kde se o bezdětnosti otevřeně mluví. Nedávno jsem se účastnila konference velké telekomunikační společnosti, během níž přední manažerky otevřeně sdílely důvody své bezdětnosti i to, jaké to pro ně je v souvislosti s vysokou pozicí. Mým impulsem bylo na začátku získat odpověď na otázku, kudy by můj příběh směřoval, kdybych děti neměla. Dnes se ukazuje, že jsem rozeběhla důležitou štafetu, kterou si ženy předávají dál.

Jaká je reakce čtenářek?

Dostávám od nich nádherné zprávy. Mnoho z nich si dosud téma bezdětnosti neslo hluboko v sobě. Teď ucítily podporu a našly bezpečný prostor pro své emoce. Přečtu vám slova jedné z nich: „Kniha mě nejednou rozplakala, protože ve všech příbězích jsem se nějak našla. Nechápala jsem, že pocity, které jsem do té doby prožívala v izolovanosti a nepochopení, najednou někdo s takovou empatií popisuje a rozumí jim. Když jsem knihu dočetla, držela jsem ji v náručí a plakala.“

Našli se naopak hateři, kteří knihu slovně shazují?

A víte, že ne?!

Je pro vás přirozené promluvit o kontroverzních tématech?

Ještě před pár lety bych si samu sebe nedokázala představit, že budu takto veřejně mluvit o intimních a citlivých věcech. A někdy se až divím, s jakou otevřeností to říkám, ale zároveň i hodně dostávám zpět v podobě krásných reakcí od lidí. V otázce bezdětnosti jsem knihou zároveň udělala smysluplnou tečku i za svým příběhem.

Pak je tu ještě kauza psychiatra Jana Cimického, který aktuálně čelí obžalobě z řady znásilnění a sexuálního obtěžování. Vy jste jednou z obětí…

S oběma tématy mám hodně odžito. Konkrétně k obtěžování došlo, když mi bylo 27 let a přišla jsem za panem Cimickým, protože jsem potřebovala nějaké informace k pořadu. Dnes už mám ten hrůzný zážitek zpracovaný. Pryč je role oběti.

Mám velkou potřebu o této problematice veřejně mluvit, abych bořila zažitá přesvědčení, že oběť si vše vymýšlí, a také aby jiní agresoři věděli, že takto společensky nebezpečné chování jim už neprojde.

Co aktuálně máte v souvislosti s případem za sebou?

Před pár dny jsem vypovídala jako svědek před soudem. Ozývají se mi ženy, které jsou také oběťmi, a svěřují se mi, že pro ně není snadné znovu mluvit o všem, co se jim v ordinaci doktora Cimického stalo. Byla jsem na tom stejně, ale pevně věřím v pravdu a v to, co v sobě nesu.

Jaký verdikt byste přijala?

Chci, aby pravda zvítězila, aby lékař, který zneužil svou moc a porušil lékařský slib, za to nesl spravedlivý trest. Konečný verdikt soudu bude rozhodně důležitou zprávou, jak se k takto závažným případům v naší společnosti stavíme.

České právo je bohužel stále poznamenané dobou socialismu, kdy cennější byl majetek než život jednotlivce. Ale vnímám, že se to pomalu začíná otáčet. O znásilnění se říká, že je vraždou duše, a ta se rozsudkem sice nezahojí, ale dojde k určitému narovnání a očištění, které je pro každou oběť moc důležité.

Co jste si vy sama uvědomila při přípravě knihy Žiju bez dětí?

Když popisovala svůj příběh Blanka, najednou jsem ucítila obrovský příliv široké škály emocí. Do jisté míry jsem se s ní ztotožnila, když vyprávěla, čím vším procházela, aby se stala matkou. Z těch všech pádů, zklamání a bolesti se dokázala znovu zvednout, pokaždé o něco silnější a zralejší. Na počátku byla nejistou ženou, které se v životě dějí těžké věci, dnes vykvetla do ženy, která zná svou hodnotu a umí vidět krásu kolem sebe.

Jaká jste byla vy, než jste začala uvažovat o svatbě a dětech?

Ještě ve dvaceti jsem neměla pomyšlení na vdavky. Bylo krátce po revoluci a mně se otevřel svět. Roztočil se kolotoč vydělání si peněz, balení se a vyrážení na cesty. Kolem třiceti jsem se zastavila a uvědomila si, že hledám jenom partnery dobrodruhy, kteří o usazení se a rodinný život moc nestojí.

Nastalo období samoty, během něhož mi došlo, že jsem v takovém běhu, že si ani mužů, kteří chtějí rodinu, nemám šanci všimnout. Moje cestovací etapa života mi však hodně pomohla v době, kdy jsem pak vyklidněná seděla s dětmi doma.

Byl váš manžel, novinář Jiří Hynek, první, s kým jste si uměla rodinu představit?

Ano. On stejně jako já rád cestuje, ale zároveň jsme přirozeně uměli vytvořit zázemí pro děti.

Vy moderátorka, on novinář. Potkali jste se v práci?

Ne, na večírku České televize na karlovarském filmovém festivalu. Jirka do Varů jezdil jako investigativní novinář docela často a já přijela moderovat jednu z akcí festivalu. Zrovna jsem se prodírala davem lidí a mířila za kolegou Petrem Lesákem, když jsem cestou Jirku uviděla. Osobně jsem se neznali, ale já si vybavila jeho fotografii ze zpráv, když ho policie ukrývala kvůli ohrožení života, tehdy točil o ruské mafii u nás. Na té fotce mě zaujal jeho výraz, neústupný a zároveň unavený.

Když jsem ho ve Varech uviděla, šla jsem za ním a řekla mu: „Vy máte zajímavou práci, která asi není úplně bezpečná.“ Po pár větách se jako správný novinář začal ptát on mě, jenže já si toho všimla.

„To je vtipné, jak jste povídání přehodil na mě, já se ale také chci ptát,“ upozornila jsem ho. Za Petrem Lesákem jsem nakonec nedošla, protože jsme po zbytek večera zůstali spolu. Po půl roce jsme odjeli do Austrálie, kde jsme se vzali.

Jaké jste měli plány?

Vztah s ním byl od začátku přirozený a snadný. Asi po roce jsme se shodli, že chceme založit rodinu. A nastalo krušné období. Neotěhotněla jsem přirozeně ani s podporou lékařů. Pomalu jsem začala pochybovat úplně o všem – o sobě jako ženě, partnerce a nakonec o celém světě. Brala jsem spoustu hormonů a pomalu se řítila do depresí. Zastavila jsem se v momentě, kdy mi došlo, že se brzy úplně zničím, skončí naše manželství a to všechno ve prospěch vize mít dítě.

Bod zlomu?

Absolutní. Došlo mi, že můj život je natolik cenný, že mi za něj ten zničující boj o dítě nestojí. Všechny hormony a podpůrné léky jsem sbalila do tašky a odnesla je do lékárny. Vyšla jsem z ní ven s myšlenkou: „A je po všem! Sice nebudu máma, a já to, živote, přijímám.“ Po šesti letech snažení jsem v té lékárně nechala všechna nenaplněná očekávání, touhy, bolest a neskutečně se mi ulevilo.

Šest let, to není zrovna málo. Jak dlouho jste jela na dluh?

Dva roky nejméně. Po čtyřech jsem měla svoje snažení zabalit, ale pořád ve mně hlodala otázka: „A co když se to povede příště?“

Co to udělalo s vaším manželstvím?

V té době jsem byla emočně rozkolísaná kvůli hormonům. Mnohdy jsem se ani nepoznávala. A myslím, že mě v té době nepoznával ani můj muž.

Zároveň jste už moderovala Sama doma, televizní pořad zaměřený na maminky na mateřské.

Z některých témat, která se týkala miminek, jsem měla slzy na krajíčku, a tak jsme se s kolegyní Janou Havrdovou domluvily, že právě tahle témata, která by mě v přímém přenosu doběhla, si vezme na starost ona. Jsem jí za to dodnes vděčná.

Proč my ženy cítíme až téměř povinnost stát se mámou?

Protože podprahový tlak společnosti je příliš velký. Všechny reklamy nám servírují, že štěstí rovná se zářící žena matka v objetí s rozesmátým dítětem, k nimž zpovzdálí spěchá nadšený tatínek. Když se k tomu přidá příběh vaší mámy, babičky, kdy všechny děti měly, je to silné.

A když se vám nedaří otěhotnět, čelíte najednou obrovské výzvě. Ale stejně nakonec zjistíte, že jediná cesta, která funguje, je, že se musíte obrátit sama do sebe a najít tu hodnotu ženství a vašeho života vevnitř. Zvenku vám to nikdo nedá.

Dostávala jste tehdy dobře míněné rady, které vám nepomohly?

Spoustu. Asi úplně nejhorší byla, když mi kamarádka řekla, že je možné, že moje hlava je přesvědčena, že chci být matkou, ale někde hluboko ve mně je něco, co to odmítá. Nad tím jsem strávila spoustu času u psycholožky.

Pak byla také „skvělá“ věta: „Nemysli na to!“ Nebo „Přestaň tolik pracovat, uvolníš se.“ To se u mě po dvou týdnech ukázalo jako absolutně nefungující, protože jsem seděla doma frustrovaná a ubulená. Po určité době jsem už byla na všechny rady alergická.

Kdo jako první řekl slovo adopce?

Jako malá jsem měla sen, v němž ke mně přišla neoblečená holčička, kterou jsem vzala domů, oblékla ji a začala se o ni starat. Když jsem došla do bodu, že nebudu biologickou matkou, a dala se zdravotně do pořádku, začal se mi sen vracet. Byla jsem to tedy já, kdo zmínil adopci, a můj muž souhlasil. Čekal nás rok školení a různých sezení, což vás prověří ze všech stran. Vždy se totiž vybírá rodič pro dítě, ne obráceně.

Součástí je i formulář, v němž zaškrtáváte, o koho jste schopni se starat. Rozhodujete se, zda zvládnete dítě postižené, cizí národnosti, dvojčata…

Tady jdete úplně na dřeň. Nejdřív smlouváte sami se sebou, co všechno ještě zvládnete, protože si podvědomě myslíte, že vám to zkrátí čekání na dítě. Ale upřímnost je třeba. A když jeden z vás řekne někde „ne“, musíte jeho názor respektovat.

Uběhl pak další rok, až mi na natáčení zazvonil telefon se zprávou, že pro nás mají dítě. Je to něco, na co čekáte, ale když to přijde, stejně vás to zaskočí. Druhý den už jsme seděli na úřadě, dívali se na fotku téměř roční holčičky a četli si její příběh. Na základě toho jsme se museli rozhodnout, zda do toho jdeme. Zanedlouho potom jsme se s ní seznámili.

Slavíte tento den jako dcery druhé narozeniny?

Ne, slavíme jen ty její. Dcera se narodila ve stejný den jako moje babička a pro mě to tehdy bylo, jako by mi z nebe vzkázala: „Holka, já ti ji tady posílám…“ Babička mi vždycky děti přála. A já se z minuty na minutu stala mámou a začal mi nový život.

Jaký byl?

Vším, co dcera udělala, jsem byla fascinovaná. Ona je hodně akční, takže skvěle zapadla do naší rodiny. Jako malá navíc velký lezec, sebejistý ve svém pohybu. Sledovala jsem ji a vnímala, že je pro mě nepopsaný list, a přitom už životem popsaná. Musela jsem se naučit její noty, naladit se na ni, krůček po krůčku…

Vše se kolem ní začalo točit, což brzy pochopila i naše fenka, do té doby hvězda rodiny. Ta k nám přišla z útulku a jako kdyby vnímala, že dcera je adoptovaná, ty dvě spolu měly opravdu výjimečný vztah.

Vy jste po necelém roce přirozeně otěhotněla…

Několik těhotenských testů na to padlo, než jsem tomu uvěřila. A pak mi došlo, že někde hluboko ve mně zůstala nepatrná tečka naděje, kterou jsem nikdy neopustila, a ta se teď rozsvítila naplno. Lékaři označili narození dcery jako zázrak, proto jsme pak s manželem nedbali na ochranu a před devíti lety se nám narodil ještě syn.

Všechny děti přišly neočekávaně a otevřely dveře jeden druhému. Dneska jsou dvě z nich v pubertě, takže si je před sebou spíš zavírají. (smích)

Z čeho jste jako máma nejvíc vyřízená?

Z neustálého opakování vět typu: Vyndali jste svačinové boxy z tašek a dali je do myčky? Postel je ustlaná? Kam patří ponožky? Občas si dělám naději, že už to připomínat nemusím, ale pak se ukáže, že opak je pravdou. Puberta dcer je navíc každá úplně jiná.

Takže se učím nové strategie, jak alespoň někdy dosáhnout svého. Dnešní puberťáci to ale vůbec nemají lehké. Stále jsou tlačeni do výkonu, a přitom už nám dávají najevo, že tomu tlaku nechtějí dál čelit.

Příkladem za vše jsou přijímací zkoušky na střední školy, které jsme letos absolvovali s nejstarší dcerou. Podle mě je to úplně zbytečně vytvořené psychopeklo pro děti i rodiče. Napadá mě otázka, proč si tohle děláme?

Vy sama jste po základní škole zamířila na konzervatoř studovat hru na klasickou kytaru.

Táta mě v nápadu od začátku podpořil. Maminka pro mě chtěla něco stabilnějšího. Umělecký život jí nepřišel jako dobrý životní směr. Dneska hraji jen občas. Muzikální je u nás nejstarší dcera. Druhá krásně kreslí a synovi ke štěstí stačí fotbalový míč.

Co by řekly vaše děti o vás?

Nejstarší nemá potřebu dlouze mluvit, tak by nejspíš jen poznamenala: „Máma dobrý.“ Prostřední by měla jasno: „S mámou je to někdy dost problematický, ale nakonec to vždycky zvládneme.“ A syn? Je mu devět, takže ještě spolupracuje s nadšením. Zrovna nedávno mi řekl: „Mami, ty jsi moje jídlo!“ A to je velká poklona.