Martin Hofmann: Určitá míra tajemství má herci zůstat zachována

O tom, jak to probíhá, když se sejdou dva nesourodé páry, a byť se od začátku všichni velmi snaží, aby večer proběhl tak nějak rychle a splavně, nakonec tak neproběhne. Těžko se ale o tom filmu dá říkat něco víc, nerad bych prozrazoval. Mohu jen říct, že jde o setkání dvou párů, z nichž jeden je trošku vztahem unavený, a ten druhý, který k nim přijde na návštěvu, tak ten zase není unavený vůbec.

Moje postava profesí hasič je. Ale zase takový divoch to není. Myslím, že existují větší divoši.

Takhle - já bych nejraději o čemkoli s kýmkoli už nemluvil vůbec a ve veřejném prostoru se prezentoval pouze svou prací. Je mi šestačtyřicet a mám pocit, že keců už bylo dost. Obecně by snad mohlo platit, že každý má právo nemluvit o své víře, politice, rodině a penězích.

Ale v zásadě ať si každý se svými hranicemi intimity nakládá, jak chce. Existují extroverti, kteří jsou každému na potkání na sebe schopní prozradit, jestli spí v trenkách, nebo v pyžamu, a považují to za něco, o co se mají dělit. A to v tom lepším případě. Ale tak dobře, proč ne? Nikomu to neberu.

Nechci nikomu omezovat šíři jeho otevřenosti. Ale mně vždy víc imponovali herci, o kterých jsem toho věděl spíš méně nežli více. Mám raději, když skutečná osobnost herce jen probleskuje v tom, jak ho vidíte na divadle nebo ve filmu. Nějaká míra tajemství má zůstat zachována. To mi přijde atraktivnější a je mi to prostě bližší.

Pocit bezpečí, který s ní mám, je pro práci docela příjemný. Marta je mírná, inteligentní, zábavná a není dogmatická. Má velký nadhled a je prostě báječná.

Když se máte na čtrnáct dní nebo ještě na déle zavřít s někým v jednom baráku, trávit tam spolu dvanáct hodin denně, být pod tlakem času, únavy a množství toho, co je třeba ten den zvládnout, je vždycky skvělé, když jste tam s někým, s kým je dobře. A s Martou dobře je. To vám myslím řeknou čtyři herci ze čtyř.

Dobře. Hráli jsme spolu několikrát, teď naposledy ve filmu Jiřího Mádla Vlny. S Táňou se známe docela dlouho a dobře spolu vycházíme. Z té naší vztahové čtveřice, kde figuruje ještě Jirka Langmajer a Petra Hřebíčková, je Táňa tou, kterou znám nejdéle.

Přišlo mi, že ten scénář je chytrý. Teď jsem komedie odmítal. Krám s komediemi jsem tak trochu zavřel, protože jsem měl pocit, že jich dělám docela dost. Chtěl jsem se vydat trošku jiným směrem, což jsem se i vydal.

Tenhle film je od filmu Střídavka, který se točil před třemi lety, vlastně první komediální žánr, na který jsem zase po nějakém čase kývnul. Tahle komedie je trošku jiná, chytrá, brilantně napsaná, s nádhernými dialogy. Navíc si myslím, že je fakt zábavná.

To ne, ta jsou vlastně dost smutná. Však víte, my jako diváci máme občas rádi, když nám herci a film nastaví zrcadlo. Ale jen trochu. Ony se ty problémy přece týkají postav na plátně a nikoli nás. (usmívá se)

Takže my se pak můžeme jen trošičku stydět, a dokonce se i zasmát. Upřímně řečeno nevím, jestli všechny partnerské rozhovory po tomto filmu budou úplně lehké. Všem držím palce.

Je fakt, že herec je v tomto případě pod větším tlakem. Ale nesmí si to příliš připouštět, protože na ten plac stejně musí dojít a nějak začít. Když si herec tlak připouští příliš, může ho svazovat.

Poslouchám pravidelně podcast Dobrovský & Sídlo a díky tomu mám Jana, syna pana Dobrovského, velmi dobře naposlouchaného. Vím, jak obrovská a vysoustružená osobnost to je. Má názor, má koule, nebojí se. Je to člověk, který může lehce svému okolí imponovat.

Představte si, že jako herec budete přemýšlet nad tím, jak bude vypadat po vašem výkonu konfrontace s realitou, třeba s ním. Že hrajete otce velké osobnosti, který byl také velká osobnost, vás může úplně sešněrovat. To nesmíte dopustit.

Musíte v sobě mít zdravou odvahu a s něčím na ten plac přijít. Co se týče role Pavla Landovského ve filmu Havel, chvíli jsem měl pocit, že jsem snad jediný v Praze, kdo s ním nebyl na pivu. Když se mě lidé ptali, co točím v Havlovi, a já odpověděl, že budu hrát Landovského, slýchal jsem často: ježíš, s tím jsem byl na pivu. Aha, tak jsem poslední, kdo osobně neznal Pavla Landovského, řekl jsem si. No a stejně jsem ho musel zahrát.

Bylo pro mě velmi radostné, že jeho příbuzným se líbilo, jak jsem to udělal. To je ta nejlepší zpětná vazba a vlastně nejrelevantnější. Všechno ostatní je jen vata. Kdyby někdo hrál mého tatu, tak o něm sto lidí může napsat, že ho hraje blbě. Ale kdybych si já jako jeho syn myslel, že ho hraje skvěle, tak to tak prostě je.

Herec vždy vybírá z toho, co má k dispozici. A já byl za nabídku Jirky Mádla velmi rád. Okamžitě jsem poznal, že ten scénář je dobrý. Nadprůměrný. Nadstandardní. Takže moje rozvažování, jestli to dělat, nebo nedělat, bylo velmi rychlé. Objasnili jsme si to v jednom ne příliš dlouhém telefonátu. Vzal jsem to rád, z donucení ve Vlnách rozhodně nejsem.

Výborná. Byl velmi připravený a zaujatý tím, co dělá. Bylo zjevné, že nasazení na place má opravdu velké. Ale zároveň se z něj nevytratil příjemný člověk, který v sobě má i jakousi lehkost a nadhled. Jirka je dobře namíchaný. Podle mého názoru opravdu umí psát a na to, jaký je nebo není režisér, film Vlny výborně odpovídá. A pořád je to ještě i fajný člověk. To je pro mě vždycky docela podstatné. Samozřejmě že je důležité, co děláte, ale čím dál tím víc taky to, s kým to děláte.

Znamená to, že radši pracuju s lidmi, kteří jsou talentovaní a příjemní, než s těmi, kteří jsou obtížní. Ona ta jejich obtížnost vůbec nemusí jít ruku v ruce s nějakým dobrým výsledkem. Často z toho na konci dne zbude jen ta obtížnost. Párkrát jsem se potkal se skutečnými borci svého oboru a v drtivé většině případů to byli empatičtí a milí lidé. Ať už na divadle, filmu, nebo v reklamě.

Taky si to pamatuju. Takový případ z konce devadesátých let, kdy se řešilo, že nějaký herec z Národního divadla vzal reklamu. Bylo z toho téma. Řešilo se to, dnes se to naštěstí už neřeší. Posunuli jsme se.

Jo, ale reklama je dnes často prestižní záležitost. Jedete do Brazílie a vidíte, že pro Jižní Ameriku udělal můj oblíbenec Sylvester Stallone obrovskou reklamní kampaň, o které my tady v Evropě vůbec netušíme. Říkáme si: ten reklamu jistě nedělá! No jasně, že ne. (směje se) Podívejte, jestli můžou dělat reklamu Stallone a Clooney, tak já ji můžu točit taky. Hotovo.

Lordi fungují tak, že máme první půlku dlouhou pětaosmdesát až devadesát minut. Druhá půlka už je jen takový epilog a trvá pětadvacet minut. Časem se stalo, že první půlka měla sto, nebo dokonce sto pět minut. Tím, jak se hrou sami zabýváme, nám ten text hodně rozkvetl.

Pak se zase musí ořezat, vyházet, co tam být nemusí, a nechat jen to, co se urodilo, pokud to považujeme za nosné a baví nás to. Takže text zase sesekáme na devadesát minut, a to se už celé stalo asi pětkrát. Podle mě je současná první půlka Lordů celkem k nepoznání od té verze, kterou jsme šli tehdy zkoušet. Od premiéry se to hodně vyvinulo.

Tam je to trochu něco jiného, protože u klasické hry Edmonda Rostanda se musí držet text. Nemůžeme si dovolit improvizace, jakých se dopouštíme v Lordech. Ale je fakt, že i v Cyranovi je už na jevišti trochu jiný herec, než byl při premiéře. Je to stejný člověk, ale herec už je to jiný. Ačkoli možná, že je to i trochu jiný člověk.

Inscenace je pozastavena, protože Něžná (herečka Leona Skleničková) mi prchla do Ameriky a má roční pauzu. Uvidíme, zda se mi vrátí, nebo tam zůstane. Rozhodneme se na jaře, kdy už budeme vědět víc. Pokud se Leona nevrátí, je možné, že se hra nazkouší s novou herečkou, ale ještě pořád s ní počítám. I když jí přeju, aby se jí v Americe líbilo a dařilo. Kdyby se ale rozhodla vrátit do Čech a pracovat nadále tady, tak Něžná bude pokračovat s ní.

Ano, i po těch letech je to těžký úkol a nesnadný večer. Musím se na to představení hodně nadechnout a zkoncentrovat. Téma není nijak povznášející, je tvrdé a kruté. Je to do sebe zalomený text, často bolavý. Tak jak Dostojevskij umí být. Mám pocit, že nic jiného než snaha dostat se na moje možné maximum mě ten večer nepodrží. Že tomu fakt musím dát všechno z toho, co zrovna mám.

Kupodivu tenhle Dostojevskij je vyprodaný, i když se nasadí na nedělní večer. To mi samo o sobě odpovídá na otázku, jestli to představení mám ukončit, nebo v něm pokračovat. Navíc Bolek (Polívka) říkal, ať to nestahuju. A já Bolka poslouchám.

Ona to už hlavně není pravda. Já to ještě více stáhnul. Pro tuto sezonu to vypadá, že osciluju mezi číslem dvanáct až čtrnáct představení do měsíce. To není málo, když přihlédnete ke skutečnosti, že ve většině inscenací mám text od strany jedna do strany konec. Není to tedy tak, že bych si dal divadelní prázdniny, to fakt ne. Nicméně těch dvanáct představení do měsíce mi nejlépe sedí.

Ano a vzhledem k tomu, že se snažím točit co nejmíň, tak je to takhle skvělé. Kdybych do hraní na divadle ještě i hodně točil, dostal bych se zase do Mordoru, a to já už fakt nechci.