Marta Dancingerová: Soutěžím sama se sebou. Volno mít neumím

Pamatujete si, kde vás zastihla nabídka tančit ve StarDance?

Ano, byla to taková všední každodenní situace. Přijela jsem domů s nákupem a vykládala věci do lednice. A přišlo to jako šíp. Zavolala mi moje agentka a zeptala se mě, co bych řekla tomu, si zatancovat. Odpověděla jsem, že ano.

Měla jste z nabídky radost?

Jo, a velkou, protože StarDance je můj dívčí sen. Pamatuju si, že na první řady jsem se dívala ještě doma s rodiči. Bylo to vlastně takové moje tajné přání.

Užíváte si krásné šaty a účesy?

Zrovna tohle není to, co bych si užívala nejvíc. Mohlo by se zdát, že je to zvláštní, když jsem herečka. Mám ale raději pohodlnější kostýmy a je mi dobře v poloze, kde nemusím být elegantní. Často se převlékám do různých rolí, takže si svůj civil dost užívám. Šaty jsou krásné, ale netrávím v nich jen těch pár minut, co trvá tanec. Při tréninku jsem v nich byla celý den. Docela mě to vyčerpávalo, protože se v nich musím adekvátně pohybovat.

Váš herecký partner z Kukaček Marek Adamczyk tancoval ve StarDance vloni. Požádala jste ho o radu?

Ano, protože když jsem se o nabídce dozvěděla, on zrovna soutěží procházel. Mám ale kolem sebe víc kolegů, co StarDance prošli. S Verunkou Kubařovou, která soutěž vyhrála před dvěma lety, se sice nevídáme pravidelně, ale když na sebe narazíme, je to vždy milé a vřelé setkání. Ta na tanec vzpomíná s velkou láskou a nostalgií. Na tom, jak tančila, bylo vidět, jak si to užívala. Matouše Rumla, který tančil v roce 2019, mám taky dost blízko. Jeho jive jsem si už několikrát pustila a podle mě patří k tomu nejlepšímu, co ve StarDance za třináct let bylo předvedeno. Klobouk dolů.

Co jste od hereckých tanečníků slyšela?

Marek mluvil hodně o trémě. Překvapilo ho, že je úplně jiná než ta herecká. Připravila jsem se na to, že si do každého tance musím připravit nějakou roli, abych tam nešla jen za sebe. V roli se my herci můžeme cítit mnohem lépe. Když si představím, že někam jdu zatančit jako Marta, stydím se mnohem víc. Jsem zvyklá chodit v nějaké masce. V ní udělám téměř cokoli, pokud to mám vnitřně obhájené. Potřebuju příběh, a tak si ho do tanců vkládám. Rada od Marka se tedy týkala trémy, Matouš Ruml mi radil, ať se hodně protahuju, ať nenechám ztuhnout svaly. Na to si často vzpomenu, když se mi po tréninku už nechce hýbat. Najdu sílu a ještě se protáhnu. A Verunka mi řekla, ať si to hlavně užiju, že je to skvělá show. Dostala jsem tři rady z různých oblastí, takové tři oříšky pro Popelku.

Co jste zjistila o své fyzičce?

Že na tom nejsem moc dobře. Každý týden si říkám, že bych si měla zaběhat nebo zkusit aspoň švihadlo. To mi přijde jako dobrý doplněk k tanci – dvě minuty v kuse si zkusit zaskákat. Nikdy mi to ale nevyjde. Když jsem se vracela z tréninků, už mi hlavou běželo, že jedu vyzvednout syna, někam ho povezu, po cestě potřebuju nakoupit, abych mohla večer uvařit, protože druhý den zase budu na tréninku. Chodím do práce jako každý jiný. Nechce se mi po tom, co si udělám svoje povinnosti a večer pověsím prádlo, jít si zaskákat přes švihadlo. Spíš si řeknu, že jsem dneska byla hustá, protože jsem se naučila zase něco nového a do toho ještě zvládla obhospodařit domácnost.

Zmínila jste jive Matouše Rumla. Je latina vaše srdcovka?

S mým tanečníkem Martinem o sobě říkáme, že jsme latináři, že nám to víc sedí. Asi je to tím, že on se před StarDance více věnoval latině než standardním tancům. Má tedy k ní větší vztah a umí mi ji líp předat. I já z podstaty svého temperamentu mám víc energie, než obnáší elegantní standard. Ale uvidíme, třeba v něm taky zabodujeme.

Se svým tanečníkem si zjevně rozumíte. Jak se k tomu staví váš partner Marek Pospíchal?

Ano, rozumím si se svým tanečníkem a je to moc fajn. Jsem otevřený člověk a herecká práce je kontaktní. Vzniká při ní lehce blízkost. S kolegy si během zkoušení o sobě řekneme hodně a já jsem zvyklá lidi k sobě pouštět docela blízko. Kdybych byla osm let zalezlá doma na mateřské a pak šla z ničeho nic tancovat a tam bych narazila na nového chlapa, asi by to bylo něco jiného. Velmi intenzivního. A ono to taky intenzivní je, ale já jsem na tento typ vztahů zvyklá. I můj partner, taky herec, potkává spoustu hereček, se kterými je nablízko a rozumí si s nimi. A jsem ráda, že to tak má. My se doma o práci moc nebavíme. Spojuje nás něco jiného než práce. Doma nejsou našimi tématy rozhovoru StarDance nebo seriály.

Cítíte od partnera podporu?

Ano. Moje účast ve StarDance je pro naši rodinu zátěž zejména časová a logistická. Je to pro nás další úkol ke zvládnutí, podobně, jako bylo natáčení Zlaté labutě, které bylo velmi dlouhé. Jsme ale s Markem dobrý tým. Celou dobu, co jsme spolu. Proto mluvím o společné kariéře, není jen moje. Bez opory, co mám doma, bych nic z toho, co dělám, dělat nemohla. Právě proto, že jsme tým, nás podobné situace mohou ještě víc stmelit, posílit a posunout dál.

Máte za sebou úspěšné seriály, tančíte ve StarDance. Berete to tak, že jste na vrcholu?

Neprožívám to tak. Ale zrovna StarDance je něco, co jsem si přála, děje se mi můj sen. Ale jinak mám dost vyvinutý a střízlivý pohled sama na sebe. Umím se sobě podívat do očí a nesednu si ze sebe na zadek. Vím, jak to chodí, a že sláva bývá chvilková a pomíjivá. Ráda se učím něco nového, teď je to tanec.

Současně vydáváte třetí knížku. První byla pro děti, druhá povídková, o čem je ta třetí?

Ta vznikla na sociálních sítích. Jednoho dne jsem se podívala do diáře a z minuty na minutu zjistila, že mám tři měsíce volno. A já mít volno neumím. Rozhodla jsem se tedy něco napsat. Nějaký materiál jsem měla, ale moc jsem nevěděla, co s ním. Chtěla jsem se pustit do něčeho nového. A zároveň mě dráždí fenomén sociálních sítí. Přemítala jsem, jak s nimi fungovat a k čemu je využívat. Došla jsem k tomu, že by mě bavilo na nich mít originální obsah, a ne jen sdílet, že piju kafe a jdu na procházku.

A tak jsem vymyslela svou autorskou výzvu. Napsala jsem, že chci psát knížku, ale nemám téma, námět ani postavy, ale že budu každý třetí den točit videa, z nichž vyplyne nějaká otázka. Z toho, co mi k nim budou ostatní psát, seskládám příběh.

To asi nebylo jednoduché. Povedlo se vám to?

Jednoduché to opravdu nebylo. Točila jsem videa a to mě moc bavilo. Vymýšlela jsem si různé postavy. Například jedna postava šla vynést odpadkový koš, ten se po cestě vysypal a ona mezi odpadky něco našla. Díky tomu se dozvěděla něco zásadního, co dřív nevěděla. Otázka pro sledující byla, co že to tam postava našla. Lidé mi odpovídali různě.

Někdo psal dlouhé zprávy, někdo jen něco jednoslovného. Knížka nakonec vznikla a já k ní přidala doslov, který se jmenuje Slovo drzé autorky. V něm popisuju, že jsem sama sebe hodila do oceánu, kde plave úplně všechno. Byla to až sociologická sonda a já si připadala, jako že dělám výzkum.

Jak to probíhalo?

Někdo mi třeba napsal, že moje postava, kterou jsem předvedla ve videu, má potkat svou sestru. Vzala jsem si ten nápad, ale sestru v mém příběhu potkal někdo jiný. Skládala jsem takovou mozaiku. Moc mě to bavilo, ale nevěděla jsem, jestli text dopíšu, a už vůbec ne, jestli to někdo vydá. Řekla jsem si, že přinejhorším napíšu knížku jen tak a těm, co budou mít zájem, ji rozešlu e-mailem. Jenže pak mi zavolali z nakladatelství a to mě nakoplo.

Chtěli si přečíst část textu a mně se rozklepala kolena, když jsem si uvědomila, co doposud mám. Musela jsem si na týden sednout k počítači a něco souvislého konečně napsat. Představovala jsem si, jaké to bude, až bude mít knížka křest. Že tam přijdou lidé, co mi přispěli nápady, a já si nebudu pamatovat, co jsem od koho použila. A oni budou říkat něco jako: ode mě máte ten proutěný košík, jak jste o něm psala. Přišlo mi hezké, že i na sociálních sítích může něco vzniknout. A tak jsem to zkusila.

Byla jste holčička s velkou fantazií?

Ano, já v podstatě žila jen ve své fantazii. Moje dětství nebylo nijak bohaté na zážitky ani na akce nebo kroužky. Neměla jsem to, co mají dnešní děti běžně – lunaparky, zábavy, dovolené. Vyrůstala jsem na jižní Moravě jako poslední dítě ze čtyř, v takové smečce. Myslím, že na mě rodiče neměli už tolik energie. A já si hodně vymýšlela. Dost jsem si psala různé útržky svých myšlenek, nápadů a mám to dodnes schované. Různé náměty jsem si střádala odmalinka. K mým fantaziím patřilo i tancování. Doma jsem si často vymýšlela různé choreografie. Fantazie, to bylo moje dětství.

Nejmladší ze čtyř sourozenců, to bývá chráněný benjamínek, kterému leccos projde. Souhlasíte?

Benjamínek to má dobré v tom, že mu starší sourozenci dají do života školu. Přirozeně také získá správnou míru drzosti, se kterou jde do věcí. Ale zároveň je u něj vždy někdo, kdo ho včas setne. A řekne, to už bylo moc. Takhle si to z dětství pamatuju. Abych se prosadila, musela jsem často na sebe nějak upozornit. Pořád tam ale byli ti další tři sourozenci, kteří mě včas usadili na zadek. Řekli mi: klídek, nezblázni se ze sebe. To mi hodně dalo. Dlouho mě provázel pocit, že jako ta nejmladší z rodiny budu dlouho taky ta nejroztomilejší. Dokud se nám nenarodilo do rodiny první nové miminko, můj synovec, tak to tak i bylo. Byla jsem dlouho nejmladší, i když mi bylo už dvacet. Teď už máme v rodině asi osm dalších dětí. Stejně si ale stojím za tím, že benjamínek to vůbec nemá špatné.

Váš syn Tonda je i není benjamínek. Vychováváte ve střídavé péči i dva syny, které má váš muž z předchozího vztahu. Nebojíte se mluvit o tom, jak jste k nim hledala cestu…

Je to pořád proces. Faktem je, že si myslím, že to je důležité téma, které se týká spousty rodin. Možná každé třetí. Ale velmi málo se o tom mluví. Manuál se na nevlastní rodičovství nedává. Přijetí partnerova dítěte není automatické, nejde to jen tak. Ten vztah nikdy nebude stejný jako rodičovský, jako k vlastním dětem. Bezpodmínečná láska, která se stane porodem, to vyplavení hormonů, když dítě devět měsíců nosíte v břiše, tam prostě není. To nenastane, místo toho vás čeká práce.

Já si k Markovým synům našla vztah přes to svoje benjamínkovství. Myslím si totiž, že můj syn to má moc dobré. Občas má dva bráchy, občas je ve smečce, občas ne. A já podporuju, že oni ho občas setnou drápem. Dají mu najevo: hele, jsme tu ještě my. To do života potřebuje, moc dobře to znám. Kdyby byl jedináček a sám, vlastně nevím, jak bych ho vychovávala.

Někdy jsem ráda, že mi s výchovou ti dva starší pomůžou. To je bod, přes který jsem si k nim vytvořila vztah. Když spolu všichni tři závodí, ten nejstarší to Toníkovi nedá zadarmo a předběhne ho. Tonda za mnou přijde a je smutný, že prohrál závod. Řeknu mu: Nediv se, že jsi prohrál, jsi o pět let mladší. Brácha je starší, tak se nauč, že nebudeš pořád vyhrávat. To ani nejde. A jsem pak vděčná, že jeho bráchové, aniž by si to uvědomovali, mi s výchovou pomáhají.

Fandí vám ve StarDance?

Jo, náš největší puberťák, nejstarší ze smečky, se to dověděl od spolužáků, protože my se o tom doma nebavíme. Mívá sluchátka na uších, poslouchá hudbu, které my nerozumíme, a StarDance jde úplně mimo něj. Když se to dozvěděl, zvedl hlavu a ucedil: Tak ty jsi ve StarDance, Marto, jo? Hustý! Jo, jsem, odpověděla jsem mu, a ty mi pěkně posílej SMS, ať dostaneš na Vánoce pěkný dárek. (smích)

Co pro vás bude v soutěži úspěchem?

Je zvláštní přejít z bezpečného prostředí tréninku, kde se chyba toleruje, před kamery a všechny diváky. To byl pro mě zpočátku nezvyk. Teď jsem ráda, když se mi večer podaří ustát jak nohama, tak hlavou. Když překonám trému a vystoupím z komfortní zóny. Když zatančím nejlíp, jak za daných podmínek mohu. Srovnávat se s ostatními nechci. Chci pracovat s kamarády, a ne s konkurenty. Takže asi soutěžím sama se sebou. Stejně jako přeju sobě, ať se nám daří, přeju to i ostatním.