Marek Ždánský: Za Mojou jezdím každý rok

V roce 1993 nastoupil jako ošetřovatel goril do pražské zoo a netušil, že mu to změní celý život. Patnáct let se staral o gorilí rodinku, která přivedla na svět slavnou Moju, první gorilí mládě narozené v české zoo. S Mojou má spojeno několik šťastných chvil: když přišla na svět, když jí zachránil život a když ona sama o dvanáct let později porodila svého prvního potomka a přinesla mu ho s důvěrou ukázat.

Měl možnost zblízka poznat povahu těchto společenských, emotivních a starostlivých primátů. Tato zkušenost ho osudově ovlivnila. O gorilách napsal několik knížek, účastní se výprav za nimi do pralesů a pořádá besedy, kde o svých zážitcích a zkušenostech vypráví.

„V přírodě gorily obvykle agresivní nejsou, ale v zajetí se chovají jinak. Vždy je nutné s nimi komunikovat s respektem a úctou,“ tvrdí Marek Ždánský. Gorily, které odchoval, mají stále místo v jeho srdci. Zvláštní místo tam má Moja, která letos slaví své dvacáté narozeniny. Marek Ždánský jí nechal vyrobit speciální dárek: opičího ježka v kleci.

„Je to balon naplněný granulemi a vtěsnaný mezi větve. Aby se k jídlu mohlo zvíře dostat, je třeba balon správně natočit,“ vysvětluje bývalý ošetřovatel, který svou schovanku v jejím novém domově ve Španělsku každoročně navštěvuje. V den jejích narozenin, 13. prosince, uspořádal akci, kde spolu s bývalým ředitelem zoo Petrem Fejkem zavzpomínali, jak se rodí gorila.

„S Petrem Fejkem přišly do pražské zoo změny. Jednou z prvních byla výstavba nového pavilonu pro primáty,“ podotýká Marek Ždánský. Gorily se v pražské zoo chovaly od 60. let minulého století. Návštěvníci v hrdých zvířatech viděli často spíš děsivé King Kongy a mohutní lidoopi se v ne zcela vyhovujících podmínkách necítili komfortně.

Na majestátnost a inteligenci goril začala v mezinárodním měřítku jako jedna z prvních upozorňovat americká bioložka Dian Fosseyová, která jejich výzkumu a ochraně před pytláctvím zasvětila celý svůj život. V Česku se vztah ke gorilám začal měnit na přelomu století díky osvětě pražské zoo, která se dodnes angažuje v jejich ochraně.

„Při pytlačení kdysi byla běžná praxe, jak získat gorilu,“ vysvětluje Ždánský. „Spočívala v tom, že se vybila celá tlupa a osiřelé mládě se převezlo do zoo.“ Stejným způsobem se ocitla v Praze roku 1963 samice Nigra, která spolu se samci Titanem a Assumbou tvořila první skupinu goril, kterou u nás návštěvníci mohli vidět.

Gorilí samec Assumba měl takovou sílu, že dokázal rukou prorazit neprůstřelné sklo, ale o samici zájem nejevil. Ačkoli jsou gorily býložravci, dostávaly dlouho k jídlu vařená kuřata. Na noc byly oddělovány z obavy, aby se nepopraly, což vazbám ve smečce taky příliš neprospívalo. „Taková byla doba. Ošetřovatelé ta zvířata milovali, ale nevěděli, co skutečně v zajetí potřebují,“ krčí rameny Marek Ždánský.

Pražská zoo se však v 90. letech začala otevírat změnám. „Třeba jen to, že v Německu nebo Holandsku mají místo mříží sklo, byla pro nás novinka,“ netají se Ždánský, který tehdy dychtivě vstřebával informace a zkušenosti z ostatních světových zoo.

Příchod nových goril, dominantního samce Richarda a samic Kijivu a její sestry Shindy, znamenal zlom v jejich chovu. Byl korunován úspěchem, na svět tu roku 2004 přišlo první mládě gorily nížinné narozené v české zoo - a postupně ještě dalších deset.

„Když začal Richard pářit obě samice, byla to skvělá zpráva. Byl jsem tehdy ještě mladý a svobodný a jako na trní, zda se některé ze samic povede zabřeznout. Dokonce jsem chodil do jedné lékárny kupovat balíky těhotenských testů, a jen co se samice vyčuraly, už jsem jim dělal test. V lékárně se dost divili, na co jich tolik potřebuju. Vypadalo to podivně. Šel jsem raději s pravdou ven. Jsem ošetřovatel goril a čekám, zda se některé podaří otěhotnět, přiznal jsem. Pak už měli v lékárně pochopení.“

Nakonec to byla Kijivu, která zabřezla. V noci 13. prosince 2004 sama, jen za přítomnosti ostatních členů smečky, porodila mládě. „Ráno jsem je jako vždycky přišel krmit. Gorily na nás obvykle už netrpělivě klepaly, ať si s jídlem pospíšíme. Ale Kijivu seděla pod oknem, mládě v náručí. Vstala, šla ke mně, jídlo si však nevzala. Jen ke mřížím nastavila své čerstvě narozené mládě, abych ho mohl vidět. Aby se pochlubila. Tehdy jsem poprvé spatřil Moju. Byl to nádherný okamžik. Takový projev důvěry od zvířete mě dojal.“

Dlouho nebylo jasné, zda je mláďátko kluk, nebo holka. Byly vyhlášeny křtiny a za kmotru šla tehdejší první dáma Dagmar Havlová. „A my stále neznali pohlaví malé gorilky. Jméno jsme tedy vybírali neutrální. Dlouho jsme si s ním nevěděli rady. Dali jsme hlas i lidu, ale to byly tipy jako Pepíček, Mařenka a podobně. Pro gorilu se taková jména nehodila. Nakonec jsme se drželi zvyku dát jméno v jazyce země, odkud zvíře pochází. V africké svahilštině jsme objevili slovo Moja, což znamená první. Jak příhodné! A může se tak pojmenovat kluk i holka.“

Testy DNA nakonec prokázaly, že jde o holčičku. Moja byla naštěstí zdravá a měla se čile k světu. Odmalička však musela respektovat hierarchii ve smečce, které velel hrdý samec Richard. Jeho mohutné tělo a stříbrný hřbet byly symbolem jeho vůdcovské role. Měl obrovskou fyzickou sílu a dominantní vzhled, byl schopný snadno prosadit svou autoritu. „Dával mi najevo, kdo je tady šéf. Byly dny, kdy jsem na něj byl naštvaný i kdy byl naštvaný on na mě. Pořád jsem si musel dávat bacha, ale myslím, že jsme se vzájemně respektovali,“ podotýká Ždánský.

Jednou z Richardových vlastností bylo, že byl pažravý. Jídlo pro něj bylo vším. Někdy bylo nutné odehnat ho od místa krmení, aby mohly přijít na řadu i ostatní opice.

„Platila na něj voda. Jednou jsem ho takhle po ránu postříkal hadicí, a když přišla další obědová chvíle, podával jsem mu, jako prvnímu samozřejmě, skrz mříže mrkev. On mě svou mohutnou tlapou popadl, druhou mi vyrval mrkev z ruky a zlostně jí po mně mrštil. U toho se mi díval zpříma do očí a jeho pohled říkal: už se mi nikdy nemotej do mých samic. Své zostuzení mi dal pořádně sežrat.“

Po Richardovi následovala v hierarchii smečky samice Shinda, která stále nemohla zabřeznout, a tak si ráda půjčovala od Kijivu malou Moju. „Někdy zlobila a nechtěla ji vrátit, to si pak Richard udělal ve smečce pořádek,“ směje se Marek.

Shinda později také porodila, samečka Ajabu. Skupinu v roce 2005 doplnila ještě samice Kamba. I ta s Richardem zabřezla, v letech 2007 a 2013 porodila. Oba porody však dopadly špatně, mláďata se narodila mrtvá. Kamba se v pražské gorilí tlupě osvědčila jako trpělivá teta Moji i všech později narozených mláďat. Její něžná péče ani u starostlivých goril není zcela běžná.

Když v roce 2006 Moja spadla coby zvídavé dvouleté mládě do čtyřapůlmetrového vodního příkopu, byla ještě jedináček. Lidoopi nedovedou plavat a Moja se nedokázala z vody dostat na břeh. Dospělá zvířata pochopila, že se děje něco nepatřičného, ale nedokázala si uvědomit, že Moje hrozí utopení. Nikdy se s podobnou situací nesetkala.

„Když jsem viděl plavat její tělíčko na hladině, skočil jsem okamžitě za ní,“ popisuje Marek Ždánský. „Musel jsem přelézt ke gorilám, ze strany návštěvníků to nešlo. Richarda jsem měl za zády, kdyby se rozzuřil, je po mně. V tu chvíli jsem to ale vůbec neřešil. Když jsem Moju vylovil z vody, měla vytřeštěné, trochu nepřítomné oči, ale naštěstí se hýbala.“

Když se probrala, začala hystericky vřeštět. „Rychle jsem oslovil nejbližší samici, byla to Kamba, ať si Moju vezme. Odešla s ní do boxu a situace se naštěstí uklidnila. Za pár chvil se všichni tvářili, jako by se nic nestalo.“

Pražská gorilí smečka se proslavila také díky reality show Odhalení, která pomocí kamer v letech 2005-2008 sledovala její život. „Byly různé nápady, co do show přinést. Jedním z nich bylo i umístění figuríny s mým oblečením a fotkou do výběhu. Nosil jsem mundúr čtyři dny, aby nasákl mým potem. Když byla figurína umístěna k opicím, přišel k ní jako první Richard a dal jí takovou ránu, až se celá otřásla a fotka se poroučela k zemi.“

Moja byla odmalička velmi hravá a zvídavá, což z ní dělalo přirozené centrum pozornosti návštěvníků zoo. Jako mládě se nebála interakcí ani s dominantním Richardem, ani s ostatními členy skupiny. Pozorovala chování dospělých goril a postupně se učila, jak se zapojit do života skupiny. Pro návštěvníky zoo se stala symbolem výsledku úsilí o záchranu goril.

Když bylo Moje osm, dostala antikoncepci a putovala do přírodního parku v Cabárcenu ve Španělsku. „Zvykla si tam celkem lehce. Dominantním samcem tam je Niky, ale má trochu jinou povahu než Richard. Moja se třeba odvážila sebrat jablko ležící v jeho blízkosti - a nic se nestalo. To ji mile překvapilo, u Richarda by si to nikdy nemohla dovolit,“ podotýká Marek Ždánský. Niky je geneticky cenný a z volné přírody pocházející samec. Brzy začal Moju pářit. Úspěšně, Moja zabřezla a 16. dubna 2013 porodila dceru Duni.

Marek Ždánský již v té době v zoo nepracoval. Oženil se, založil rodinu a kvůli nedostatku času musel opustit tu opičí. Založil si firmu a spolu se svým kamarádem Petrem Šanderou začal podnikat, zásobuje luxusní restaurace exotickým ovocem a zeleninou. Láska ke gorilám ho však neopustila. Rád a často o nich přednáší, třeba v Gorila café, které provozuje v Klenčí pod Čerchovem jeho další parťák Vladimír Čech.

„Peníze z přednášek jdou na ochranu goril,“ zdůrazňuje Ždánský. Píše o nich také knížky, podporuje jejich život ve volné přírodě, jezdí za nimi do pralesa. Napomáhá tomu, aby se z afrických pytláků stali takzvaní stopaři. Tedy průvodci, kteří s turisty navštěvují skupinky habituovaných (na lidi zvyklých) goril a z bezpečné vzdálenosti, která činí sedm metrů, je s nimi pozorují. „My máme Pražský hrad a jiné památky, Afrika má gorily. Než je vybíjet, je jistě lepší ukazovat je za peníze turistům,“ myslí si Ždánský.

Dnes navštěvuje Afriku i se svým šestnáctiletým synem Tomášem, který lásku ke gorilám podědil po tátovi. Často si najde důvod zastavit se také ve Španělsku, kde spokojeně žije Moja. „Vždy se přimíchám mezi ostatní návštěvníky. Moja mě pokaždé spolehlivě pozná. Když se jí narodila Duni, přinesla mi ji. To jsou silné okamžiky i pro chlapa.“

Duni se před dvěma lety vrátila mezi své předky - na doporučení koordinátora chovu goril se přesunula do nového pavilonu goril, nazvaného rezervace Dja, v pražské zoo. Zapojila se zde do skupiny tvořené Kambou, Shindou a jejím synem Ajabuem, samcem Kisumem a svou babičkou Kijivu. Letos v lednu Duni v Praze porodila malou Mobi a slavná Moja se tak stala babičkou.