Článek
Jak dlouho učíte na Pražské konzervatoři?
Dvanáctým rokem. Když jsem byla po pětačtyřiceti letech odejita z Divadla pod Palmovkou, moc mi to pomohlo. Celý život potřebuju někam patřit. Nejsem typ hostujícího herce. Soubory určovaly profil toho, co a jak se bude v divadle hrát. Když pak všichni začali hrát všude, dost se to rozplizlo. Herectví se nedá naučit, mohu studentům předávat profesní základy, technické principy, aby byli připravení na jakýkoli žánr. Učit mě baví.
Kdo se dnes vlastně chce stát hercem?
Na Pražské konzervatoři máme hodně talentované studenty, bohužel s postupujícími léty jsou stále méně sečtělí a znalí naší i světové dramatiky, významných filmů, divadelních inscenací. Myslím, že i covidová doba je víc přiklonila k sítím, facebooku, instagramu… Věnují tomu stále více času. Jistě, ne všichni. Jsou moc šikovní a mnoho z nich se už během studia uplatňuje v divadlech, ve filmu v televizi. Někteří dál studují.
Dají se srovnávat s vaší generací?
Ne. Taky proto, že já šla na DAMU po maturitě na gymnáziu v roce 1968. Byla to doba obrovského rozmachu v literatuře, hudbě, filmu. Než ho vyhodili, učil nás třeba Rudolf Hrušínský. Byli jsme jiní, protože jsme žili v jiné době. Ve třinácti jsem četla Dostojevského Idiota a to mě hodně ovlivnilo. Byli jsme kulturně vzdělaní, dychtiví a zároveň disciplinovaní, pokorní.
Nová Zlatovláska Jasmína Houf: Žít ve velké rodině mě naučilo spoustu věcí
Vyrůstala jste navíc v uměleckém prostředí. Váš otec byl legendární režisér a herec, maminka operní zpěvačka.
To prostředí bylo ještě širší. Matčin bratr, houslista, žil s Ludmilou Jiřincovou, vynikající malířkou a ilustrátorkou. Přátelila se s Františkem Tichým a dalšími významnými výtvarníky. Často jsem byla v Praze v jejím ateliéru. Vzpomínám, jak mi František Tichý nakreslil na papírový pytlík klauna.
V pěti letech jsem poprvé hrála v divadle v Českých Budějovicích, bylo to v Prodané nevěstě, maminka (Věra Štiborová - pozn. red.) zpívala Mařenku. Nejdřív jsem Principálovi utekla s „těžkou“ činkou, později jsem volala: „Lidičky, spaste duši, medvěd se utrhl.“ Pak jsem pokročila do pohádky O domečku na paloučku a Zajíčka rychlonožky. Bydleli jsme v hereckých domech, byl to odmalička můj svět. Na druhou stranu jsem byla šprt, ráda jsem chodila do školy, bavila mě matematika. Taky jsem z ní maturovala, a dokonce jsem uvažovala, že bych ji šla studovat.
V Národním divadle režíroval Miroslav Macháček roku 1982 Shakespearova Hamleta, sám vystoupil v roli člena herecké družiny.
Nakonec jste se k ní dostala ve slavném seriálu Život na zámku, kde jste hrála středoškolskou profesorku matematiky.
Ráda na něj vzpomínám, protože to byl asi poslední dlouhý seriál, který měl začátek a konec, postavy měly svoji linku. Od té doby jsem v seriálech nehrála, tenkrát se to bralo tak, že kdo byl v České televizi, měl v komerčních televizích dveře zavřené. Pak zase byli všichni všude, ale to už se mě netýkalo.
Otec o všem hluboce přemýšlel, ve všem hledal pravdu. Proto byl pro režim nebezpečný.
Vraťme se k prostředí, kde jste vyrůstala. Kdo vás ovlivnil?
Určitě tátova partnerka Ester Krumbachová (filmařka a kostýmní výtvarnice nové vlny 60. let - pozn. red.). Hodně jsme se sblížily a hodně jsem se od ní naučila, jak o životě a vztazích, tak o práci s literárním textem. Ovlivnil mě i otčím, ředitel českobudějovického divadla Otto Haas, mimo jiné iniciátor otáčivého hlediště v zahradě českokrumlovského zámku. V úplně první inscenaci Lucerny jsem tam hrála družičku. Když přešel do Bratislavy, měla jsem možnost poznat ty nejlepší slovenské divadelníky. Se Zuzkou Kronerovou, dcerou herce Jozefa Kronera, se známe odmalička. Máma byla operní pěvkyně, takže jsme se znali třeba s Marií Šubrtovou, Eduardem Hakenem.
Vy sama jste i zkušená literátka.
Spíš editorka tátových deníků, které jsem vydala pod názvem Zápisky z blázince. Vyšly dva svazky. Sama jsem napsala jednu knížku s titulem Téma Macháček. Není jen o tátovi, ale o době, ve které žil (1922-1991 - pozn. red.).
Jemu ta doba moc příznivá nebyla.
O všem hluboce přemýšlel, ve všem hledal pravdu. Proto byl pro režim nebezpečný. Přitom byl i bázlivý. Deprimovalo ho, že v době, kdy měl nejvíc tvůrčích sil, nesměl pracovat. Když ho chtěli z Národního divadla vyhodit, jeho tehdejší partnerka, herečka Jana Břežková mu zařídila, aby ho na čtyři měsíce hospitalizovali v Bohnicích. Tam si psal deník, který jsem převedla do Zápisků z blázince.
Vždycky se nadchnul pro to, co zrovna dělal, v jaké společnosti se zrovna pohyboval. V Bohnicích to byly terapie, které popisoval, psal o pacientech a jejich příbězích, známých, kteří ho navštěvovali, co běželo v televizi, co četl v novinách. Vlastně zajímavý vhled do tehdejší doby.
Snažím se dcerám kompenzovat období, kdy jsem se choval jako kretén, říká Jiří Langmajer
Vyčítala jste mu, že vám nebyl úplně skvělým otcem?
Nikdy jsme nebyli v takovém vztahu, abychom se na takové téma bavili. On měl z rodiny, pro něj maloměšťáckého soužití, strach. Bezmezně miloval svoji maminku, tatínka se bál a neměl ho rád. V deníku napsal, že jsem se narodila po letmém vztahu. Jeho spolužačka z DAMU Ljuba Benešová tvrdila, že mámu léta uháněl, aby si ho vzala.
Když jsem byla dospělá, byli jsme něco jako blízcí přátelé. Přitom rodinné tradice jsme dodržovali. Svátky, narozeniny, miloval vánoční překvapení. Byl za mnou jako první, když se mi narodil syn. Netušila jsem, jak moc mě měl rád, až do doby, kdy jsem prozkoumávala jeho pozůstalost. Měl tam všechny moje dopisy, fotografie, i dětí.
Hráli jste spolu?
Ve filmu Dva lidi v zoo, který natočila Marie Poledňáková v roce 1989. Hrála jsem jeho dospělou dceru.
I když na to na první pohled nevypadal, musel být přitažlivý pro ženy.
Myslím, že rád upoutával pozornost, provokoval, ale že s tím měl i problémy. Největší problémy měl ale sám se sebou. Sklony k sebetrýznění mám po něm. Stejně jako neuspokojitelnou touhu po dokonalosti.
Se kterou ze svých partnerek byl podle vás nejšťastnější?
Nevím, jestli s nějakou partnerkou vydržel být šťastný. Určitě byl okouzlený mámou, od ní měl základy hudebního vnímání, byla taky jeho velkou kritičkou a provokovala ho k dokonalosti. Zásadní vliv pro jeho nasměrování a tvorbu měla určitě Ester Krumbachová. Byla mámina blízká přítelkyně a rozvedla je, ale mámina zlost ulpěla na tátovi. Jenže na sebe narazily dvě silné osobnosti, které by spolu nedokázaly trvale žít. Nejvíc pro něho udělala Jana Břežková, byla s ním dvacet let. Byli spolu šťastní. Mezitím a pak byly další…
V roli 85leté dámy v černé komedii Marka Epsteina Lajf na scéně Vršovického divadla MANA
Vy jste to se vztahy taky neměla jednoduché.
Neměla jsem koho kopírovat v pozitivním smyslu. Během DAMU jsem se seznámila s o tři roky starším hercem Petrem Svojtkou (1946-1982 - pozn. red.). Když jsem přišla do jiného stavu, máma mě nutila, abych šla na potrat. Vzali jsme se, narodil se syn Petr, ale manželství dlouho nevydrželo. Jeho tragický odchod mě zdrtil, i když jsme už byli jen přáteli.
Netušila jsem, jak mě měl táta rád, až do doby, kdy jsem prozkoumávala jeho pozůstalost.
Byl jako partner problematický, ale měl neskonalý talent, který bylo těžké unést. Druhý manžel byl režisér Ivan Zmatlík (syn známé ilustrátorky Heleny Zmatlíkové - pozn. red.). Byli jsme každý úplně jiný. Dcera Helenka mi po letech řekla, že nechápe, jak jsme se mohli vzít. Nehodili jsme se k sobě. Vycházíme ale spolu hezky, společně jsme třeba dvacet let po rozvodu jeli i s dcerou do Vietnamu a Kambodže, Japonska.
Jsem rád, že v seriálu Sex O’Clock bourám tabu, říká Maxmilián Kocek
Měla jste čas se u příležitosti svých pětasedmdesátin ohlédnout dozadu?
Spoustu věcí bych ve svém životě viděla jinak, ale to podstatné bych neměnila. Když se ohlédnu, v životě pro mě nejvíc znamená rodina, byť jsem děti neplánovala. Když přišly, byl to ten největší dar. Přijde mi, že jsem prožila mnoho životů. Už dětství mělo několik úplně odlišných etap.
Rodiče byli stále v divadle a na zájezdech, a tak jsem vyrůstala buď s nimi bohémsky na cestách, nebo u babičky v Rakovníku. Nejvíc si vybavuji začátky u babičky, bylo to záhy po válce, žili jsme v podstatě v chudobě - maso jen tak dvakrát do roka, nosila jsem její přešité černé vdovské šaty. Když dědečka v roce 1953 vyhodili z berního úřadu, oběsil se. Babička mě do toho pokoje odnesla se s ním rozloučit, pak jsme mu denně nosily kytičku na hrob. Život šel dál. Doufám, že se podobná doba už nevrátí. Babička byla statečná žena, udělala pro mě v životě nejvíc. Moc mě mrzí, že jsem v životě tolika lidem nepoděkovala a nerozloučila se.
Vaší poslední premiérou je černá komedie Marka Epsteina Lajf, kde vaše postava svůj život bilancuje hodně drsně.
Hraju 85letou šmrncovní dámu. Se způsobem, jak se rozhodla naložit se svou životní situací, bych se ale neztotožnila.
Vám je sice o deset míň, ale vystupovat na jevišti ve dvou monodramatech musí být velká nálož.
Kromě Jednoho německého života a Show Dr. Ruth, které máte na mysli, mám ještě divadelně-taneční představení Chopin_Sandová: Milostné preludium. S ním si na mě uprostřed lockdownu vzpomněl režisér a tanečník Martin Dvořák. Tančí skladatele Fryderyka Chopina, já hraju spisovatelku George Sandovou a z klavíru zní Chopinova preludia. Je mi v tom krásně, protože je zajímavé si ve stáří, s odstupem, znovu prožít bouřlivý vztah. Martin je přitom o rok mladší než můj syn.
Krátce po premiéře se mi ozvala ředitelka Divadla v Řeznické Yvetta Srbová, zda bych si nechtěla zahrát stoletou ženu. Je to monodrama Jeden německý život o Goebbelsově sekretářce Brunhildě Pomselové, která se dožila 106 let. Zkoušeli jsme ho s režisérem Radimem Špačkem v rouškách.
Rok nato jsem s ním nazkoušela další monodrama Show Dr. Ruth. Je o osmadevadesátileté doktorce Ruth Westheimerové, jediná z rodiny přežila holokaust jen díky tomu, že ji rodiče před válkou poslali z Německa kindertransportem do Švýcarska. Od padesátých let žila v USA a ve zralém věku se stala vyhlášenou americkou sexuální koučkou, která se rozhodla napravovat svět skrze sexuální terapii.
S Tomášem Töpferem hráli před třiceti lety v legendárním Životě na zámku manžele Královy.
Váš syn Petr Svojtka je úspěšným divadelním režisérem. Režíroval vás někdy?
V komedii Nejstarší řemeslo, které hrajeme v Divadle Radka Brzobohatého, a na zájezdech. Původně se mu do toho nechtělo, protože „režisér a maminka mají vždycky pravdu“, a to by bylo moc pravd najednou. Nakonec jsem to nazkoušela v alternaci s Janou Švandovou a hrajeme to s holkama (Valérie Zawadská, Zuzana Slavíková, Veronika Gajerová, Michaela Dolinová - pozn. red.) moc rády.
Jste spokojená se svým hereckým osudem?
Jsem. Po DAMU jsem nastoupila do angažmá v Libni (tehdy Divadlo S. K. Neumanna, nyní Divadlo pod Palmovkou - pozn. red.), tam jsem u báječných režisérů Václava Lohniského, Otomara Krejči, Jana Grossmana i za éry Petra Kracika hrála krásné role. Měla jsem možnost pracovat s výtečnými kolegy. Mnozí režiséři byli za normalizace odněkud vyhozeni, byli odsunuti do Libně a nemohli to, co uměli, předat dál, celá generace byla přeskočena.
Sklony k sebetrýznění mám po otci. Stejně jako neuspokojitelnou touhu po dokonalosti.
Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsem měla dvě malé děti a zároveň jsem hrála spoustu krásných představení jako Kdo se bojí Virginie Wolfové, které Jan Grossman přejmenoval na Kdopak by se vlka bál. Nedá se zapomenout na natáčení operet Polská krev a Netopýr, kde jsme v režii Františka Filipa hráli s Rudolfem Hrušínským, Josefem Abrhámem, Hanou Maciuchovou. Nebo když jsme s Jirkou Bartoškou hráli ve filmu Katapult, který podle Vladimíra Párala natočil Jaromil Jireš. Je toho hodně. Nicméně teď, na stará kolena, hraju a pracuju nejvíc, pokouším se zužitkovat, co jsem se kdy naučila.
Pořád vykládáte karty?
Už jenom sama sobě, před představením. Jestli dopadne dobře, nebo ne.
Věříte jim?
Byla jsem asi před třiceti lety u paní Kludské (kartářka Dagmar Kludská - pozn. red.) a jen jsem zírala, co všechno o mně věděla, věci, o kterých se nikde nemohla dočíst. Řekla mi, že dostanu práci, která mi poznamená život. Za dva dny mi zavolali z televize se Životem na zámku. Takže co myslíte?
Kristýna Boková: Teď se člověk bojí něco říct, aby někoho neurazil, a je to zahnané do extrému
