Horší než samotní kluci byli někteří rodiče, vzpomíná na začátky v hokeji Noemi Neubauerová

Nikdo. Vybrala jsem si ho sama. V mateřské školce jsme chodili na bruslení, a to mě moc bavilo. Když jsem pak viděla nějaký hokejový zápas v televizi, řekla jsem mamce, že bych tenhle sport chtěla zkusit. A tak jsem začala chodit v Kolíně na hokej. Tam jsem pak uviděla hokejistku Katku Mrázovou, která je o pět let starší než já, jak to tam válí při hře s kluky, a o to víc jsem pak hokej chtěla hrát.

V Kolíně jsme všichni byli ještě malé děti, fajn parta, která neřešila, jestli hraje kluk nebo holka. Přiznám se, že tehdy jsem i já byla spíš jedním z kluků (úsměv). Poté, co jsme se přestěhovali v 5. třídě do Prahy, bylo to těžší, protože tam už kluci utvářeli silnější partičky, a zatímco někteří z nich byli ke mně moc milí, jiní už moc ne. Ale mnohem horší než samotní kluci tam byli někteří rodiče. Ti se chovali občas opravdu hrozně a musela jsem si od nich vyslechnout dost nepříjemné komentáře, zvlášť když trenér mě – holku – nasadil do hry místo jejich syna.

Určitě byly dny, kdy se mi jít na trénink nechtělo a mamka mě musela popostrčit. Když jsem byla malinká, tak mi prý bylo jedno, kdy je trénink, nebyl pro mě problém vstát klidně v pět ráno a na trénink i zápas jsem vždy ráda šla. Ale později už to bylo horší. Tam už mě mamka musela občas donutit na ten trénink jít.

Zprvu to byl popravdě šok. Ale ani ne tak v Česku, kde jsem hrála převážně v chlapeckých týmech, ale až v zahraničí, kde jsem začala hrát už jen ženský hokej, navíc v cizí zemi. Takže to byl pro mě skutečně obrovský kulturní šok. Byla jsem zvyklá, že kluci říkali věci na rovinu a najednou u holek tohle všechno bylo jiné. Místo řešení věcí napřímo to řekly raději druhé… Ale na druhou stranu spousta věcí byla i fajn, třeba to, že jsme jen neřešily hokej, ale mohly se bavit i o těch holčičích věcech, což jsem do té doby moc neznala. Nakonec jsem si tam i já našla moc fajn partu a pozitivní věci začaly převažovat.

S rodinou jsme hodně cestovali a Amerika byla pro nás jednou z top destinací. Takže pro mě ta země nebyla až tak neznámá. Navíc jsem si už dřív uvědomovala, že pokud chci hrát hokej, tak budoucnost v Česku moc nemám, tudíž jsem se v podstatě odmala připravovala na to, že pokud se naskytne nějaká příležitost odejít do Ameriky hrát hokej a studovat, půjdu do toho. A když ten okamžik ve 13-14 letech překvapivě nastal, odletěla jsem.

Zprvu jsem ale každý den volala domů. Byla jsem hodně fixovaná na svou mamku. Měly jsme moc hezký vztah a zároveň jsem byla zvyklá na její servis. Pomáhala mi úplně se vším a starala se o mě. Najednou mi nikdo nepřipravil flašku s pitím, tašku s bruslemi… Kolikrát jsem jí i musela volat a ptát se, kde bych mohla mít ribano (úsměv). Byla to pro mě tedy velká škola začít se o vše starat sama, ale dodnes jsem za to moc ráda. Mamka tam navíc za mnou často lítala, což bylo vždy moc fajn.

Neuvěřitelný, a to v dobrém slova smyslu. V Česku mi to učitelé příliš neulehčovali, a i když věděli, že jsem sportovkyně a moje absence pramení z toho, že jsem někde na turnaji či na jiné reprezentační akci, vždy mi to dali sežrat.

V Americe na střední to bylo úplně o něčem jiném. Tam byl sport součástí školy, tudíž mě i někteří trenéři přímo sami učili, což bylo super. Vždy mi tam byli nápomocní. Když mi to v nějakém předmětu nešlo, okamžitě mi nabídli, že mi to mimo vyučování v klidu znovu vysvětlí. Celkově tam byli všichni mnohem ochotnější pomoci.

Při příchodu na střední jsem byla v hokejovém týmu jediným nováčkem. Tehdy jsem pořádně neuměla ani anglicky, tak jsem z toho měla strach. Ale nakonec to bylo moc fajn. Spoluhráčky si asi uvědomovaly, že jsem z Evropy a že tam nikoho nemám a vše je pro mě nové, tak mě hned vzaly mezi sebe a se vším mi pomohly.

Na univerzitě to už bylo trošku jiné. Tam nás do týmu nastupovalo nových hráček v jeden okamžik víc. Pro mě to bylo snazší, protože už jsem uměla dobře jazyk a byla jsem i víc otrkaná. Přesto jsem se nejvíce sblížila s nově příchozími, ale klub pracoval na tom, abychom postupně všechny fungovaly jako jeden tým. Hrály jsme různé hry, dostávaly nejrůznější úkoly, které nás nutily se zapojit do kolektivu a poznat víc i spoluhráčky mimo stadion.

Na prvním mistrovství světa žen v roce 2016 jsme jako tým byly oproti jiným národním týmům hodně pozadu. Bylo to dáno i tím, že v České republice tehdy ještě ženský hokej neměl takovou popularitu. Pro mě jako nováčka to bylo o to těžší, že jsem v týmu moc nikoho neznala a samozřejmě jsem toho ani moc nenahrála, spíš jsem vše sledovala ze střídačky. Nicméně to pro mě byla i tak velká čest, že jsem byla do reprezentace pozvaná a mohla být její součástí. Určitě jsem se tam toho i hodně naučila.

Jinak asi nejvíce vzpomínám na MS v Dánsku (2022), kde jsme se všechny velmi sblížily a semkly v jeden tým. Samozřejmě nám v tom pomohla i první bronzová medaile. V Calgary (2021) to také bylo moc fajn, i když to probíhalo během covidu a kvůli všem opatřením to bylo docela těžké. Týmu to ale tehdy pomohlo, protože jsme i díky všem těm překážkám utvořily moc fajn partu.

Před zápasem se snažím uvolnit tím, že si v šatně s některými holkami zarapuju a zazpívám. A když tam do éteru pustí některá z nás nějakou pecku, tak si i zatancujeme (úsměv).

Samozřejmě si v poslední době s holkami z týmu uvědomujeme, že o nás dnes fanoušci hodně vědí a zajímají se o nás. S každým dalším úspěchem je ten zájem mnohem větší, což nás opravdu moc těší. Máme velkou radost, že i ženský hokej začal být pro české fanoušky atraktivní a fandí nám. Ale na druhou stranu si nemyslím, že bychom byly zas tak populární, aby nás fotili paparazzi nebo nás poznávali lidi přímo na ulici. Občas se mi sice stane, že na mě někdo s větším zájmem hledí, ale zatím je to spíš vzácně.

Bývala jsem hodně, ale pár roků zpátky jsem se začala snažit to postupně odbourávat. Samozřejmě to v sobě ještě trošku mám, ale je to už mnohem lepší.

Ano, využívám. Pomáhá mi to a je to i jedna z věcí, kterým bych se ráda věnovala i v budoucnu poté, co skončím s hokejem. Je moc fajn si o věcech, které prožíváte, s někým promluvit, věnovat se svým emocím i všem překážkám, včetně zranění, se kterými při sportu bojujete. Myslím si, že to může každého sportovce posunout zas o krůček dál, a to nejen ve výkonech, ale i po mentální stránce. Jsem moc ráda, že už to přestává být i u nás takové stigma, jak tomu ještě nedávno bývalo.

Snažím se držet hodně jednoduché struktury, kterou mám jako hráč. Tedy držet se hodně jednoduchých věcí, které mohu ovlivnit, jako například brzdy, kdy neprojedu puk, což je jeden z naprostých základů hry. Od toho se odrazím a buduji další kroky. Funguje mi i občas se hluboko nadechnout a vydechnout, což mě zklidní a já si uvědomím, že jde jen o drobnou chybu, kterou lze snadno napravit.

Určitě mamce. Tedy pokud sama přímo nesedí v hledišti, to pak rovnou za ní běžím. Mamka je pro mě neskutečnou oporou a vždy byla, zároveň i inspirací v tom, jak nás se ségrou vychovávala, ale i svou životní cestou. Myslím, že i díky ní jsem dnes v hokeji i v životě tam, kde jsem.

Sladkosti jako margotku či kolonády… Nejraději bych si ale vozila s sebou točené pivo, ale to nemůžu (úsměv).

Miluju svíčkovou. Kdysi ji vařila babička a strašně moc jsem se na ni vždy před cestou domů těšila.

Opravdu se strašně moc těším. V celém týmu je neskutečná energie a radost z toho, že hrajeme doma. Zatím nepociťujeme ani žádný větší tlak, naopak si užíváme domácí atmosféru a obrovskou podporu pořadatelů i fanoušků. Popravdě mám vždy husinu jen z představy plného stadionu. Zatím je pro nás ale vše takové neuvěřitelné. Myslím, že nás probere až okamžik, kdy vstoupíme o prvním zápase na led a rozhlédneme se po stadionu.

Mamka, taťka… rodina.

Zatím vůbec nevím. Já vše řeším vždy na poslední chvíli. Po mistrovství se budu muset ještě vrátit do Toronta cca na měsíc, podle toho, jak dopadne playoff, pak se vrátím do Česka a uvidíme, kde nakonec o dovolené skončím. Jsem hodně aktivní člověk, moc ráda cestuji a poznávám nová místa. Baví mě i poznávat nová města, ztrácet se v nich a objevovat místní kavárničky…

Miluji čtení. Co nestuduji, tak mám i na čtení víc času. V současné době mám rozečtených asi sedm knížek. Některé se týkají psychologie a tedy oboru, kterému se v budoucnu chci sama věnovat, jiné i dalším vědeckým oborům, protože se ráda neustále něco nového dovídám, a když si chci odpočinout a odreagovat, tak sáhnu po romantické fantasy.