Lukáš Pavlásek: Jednou nohou zůstávám v dětství

Britský komik Rowan Atkinson alias Mr. Bean tvrdí, že jeho úspěch tkví v pohledu na svět, který odpovídá očím osmiletého kluka. Kolik je tomu vašemu?

Nevím přesně, ono se to trochu mění, ale nějak tak to bude. Já vlastně ty knížky píšu sám pro sebe. Rád se udržuju ve věku, který mám nejradši, což je rozmezí dětství a dospívání. Mám rád ten čistý pohled, s nímž dítě a dospívající objevuje svět. Úžas, co při tom to dítě zažívá. Tento pohled mám pořád, udržel jsem si ho. Stále je co objevovat.

Napsal jste svou šestou knížku pro děti. Co jste jako kluk četl vy?

Bylo toho spousta, já četl pořád. Protože jsem chodil do skauta, měl jsem rád třeba foglarovky.

Měl jste skautskou přezdívku?

Ano, Ufon. Já si totiž už jako malý strašně rád vymýšlel, vyprávěl historky a bavil tím ostatní. Na táborech jsem často předváděl scénky u táboráku, aby se ostatní smáli. Na jednom z prvních táborů, to mi bylo asi šest let, jsme seděli u ohně a já si začal vymýšlet. Příhodu, že jsem přiletěl z vesmíru a že jsem ufon. Vyprávěl jsem, co jsem zažil na různých planetách. Už tenkrát jsem vlastně dělal to, čemu se věnuju teď. Druhý den jsem začal psát knížku o ufonech.

Jste vzděláním knihovník, knížky máte rád. Co jste četl kromě foglarovek?

Foglarovky mám rád dodneška. Na podzim čtu Záhadu hlavolamu, ta má podzimní atmosféru, a na jaře čtu Když Duben přichází. Odehrává se na začátku jara a je to knížka o tom, jak hoši odcházejí z chlapectví. Taky mám rád Mikulášovy patálie a Neználka a Astrid Lindgrenovou, zejména Děti z Bullerbynu.

V té nové knížce Výprava do Cvokáčova jsem požádal ilustrátora Lukáše Fibricha, aby na předsádku nakreslil postavičky z knížky, jako to bylo právě v Neználkovi.

Mám rád i Boříkovy lapálie a hlavně mayovky. Zdeněk Burian, který je ilustroval, je můj nejoblíbenější malíř dodnes. Nejraději mám druhý díl Old Surehanda.

Foglarovky čtete doteď? To už je musíte znát zpaměti!

To nevadí, to se neokouká. Později jsem začal číst knížky pro dospělé z naší domácí knihovny. Třeba humoristický román Jak jsem vyhrál válku nebo Skalpel, prosím. Ten jsem přečetl v páté třídě. No a ve dvanácti jsem objevil básně Václava Hraběte a poezii vůbec. Tu miluju dodnes.

Kdy jste začal knížky psát?

Taky jako dítě. Psal jsem je proto, že mě bavilo dělat scénky pro kamarády, aby se smáli. A pak jsem dělal takové knížečky.

Měl jsem třeba rád Beatles, a protože Lennon napsal knížku John Lennon ve svém vlastním těle, já si udělal knížku Lukáš Pavlásek ve svém vlastním těle. To mi bylo deset. Byly to takové krátké příběhy. Psal jsem je pro sebe a pro pár kámošů.

Radost psát příběhy mě neopustila. A když mě před třemi lety oslovili, zda bych nechtěl psát pro Čtyřlístek, zaradoval jsem se. Jako kluk jsem ho miloval, byl tam humor. Psát ho teď je pro mě splněný sen. Píšu o tom, co mě bavilo v dětství, a tak v něm jednou nohou pořád zůstávám.

Jste komik, vedle stand-upu a scének si občas zahrajete ve filmu či seriálu. Baví vás pořád dělat legraci, jako například Luďka Sobotu, kterého vážné role moc nelákaly?

Humor a zábavu mám nejraději, ale zajímají mě i jiné polohy. Jako komik jsem zaškatulkovaný, ale mám zájem i o herecké role jiného druhu.

Chtěl byste si zahrát třeba milovníka?

Nemám konkrétní představu, ale už jsem hrál i jiné věci než komické. Rád zkouším něco nového. Ale je fakt, že legraci mám asi nejraději, vážná témata si nechávám jinam. Před třemi lety jsem za knihu pro dospělé Soutěž jedlíků získal Cenu Miroslava Švandrlíka. Byly to povídky sice humorné, ale někdo by tam třeba nějaké vážné téma našel, i když podané nevážně. Mě baví věci shazovat, převrátit, zlehčit. Nemám rád, když se lidi berou vážně.

O vážných věcech ani veřejně mluvit nechci, nerad bych tím někoho zatěžoval. Poučování, co máme dělat, je všude dost. Nevím, proč bych i já měl něco kázat.

Někdo naopak rady a návody, jak na různé životní situace, vítá.

Ale jo, je fakt z čeho vybírat. Je tolik podcastů a dalších pořadů, kde je třeba o něčem mluvit, o čemkoli, říkat slova a slova a slova, a často je devadesát procent vyřčeného úplně zbytečných. Člověk nemá ani pocit, že by něco z toho potřeboval, i když se to tváří důležitě, je to jen vata. Mě baví věci odlehčovat.

Nedávno jsem se díval na dokument o Louisi de Funèsovi, který patří mezi moje nejoblíbenější komiky. Hodně mě ovlivnil. On taky shazoval různé situace nebo takzvaně důležité lidi. Bohaté podnikatele například. Shazoval tu jejich vážnost a sebedůležitost.

Komik lidi baví a trochu se předvádí, ale spisovatel je spíš introvert. Nepere se to ve vás?

Mám v sobě oboje. Baviče i introverta. Jsem rád sám. Myslím, že se obě polohy dobře doplňují.

Narazil jste někdy při svých vystoupeních na hranice humoru?

Ne, nenarazil. Jsou totiž individuální. Důležité je, v jaké situaci se vtip řekne. A taky kdy. Pro jaké publikum. V jaké souvislosti. Jaký výstup zazněl předtím. Publikum po něm může být uvolněné a zasměje se něčemu, čemu by se jindy nezasmálo. Nejde to zobecnit.

Jinak to probíhá na večírku firmy a jiný vtip řeknu při představení v baru, kam přišli lidi na stand-up. Dobrý vtip zafunguje vždycky, ale některá témata mohou být pro někoho kontroverzní. Nemyslím si, že by existoval kontroverzní humor. Nebo jak se dnes módně říká nekorektní. Tak to není, existuje jen humor a humor je jen jeden. Ale pro někoho může být v tu chvíli určité téma nepříjemné. Něčím osobní, a tak se mu nechce zasmát. Ale člověk s nadhledem se dokáže zasmát všemu.

Pak jsou lidi, co smysl pro humor nemají, berou se moc vážně. To si třeba uděláte srandu z cyklistů a devatenáct lidí se zasměje tomu, že jezdí po lese a svítí ve svém oblečku. A smějí se tomu, že se v tom poznali. Ale pro dvacátého už je to ten vážný a důležitý koníček, který má rád, a z něj se sranda nedělá. A takhle to s nějakým tématem může mít každý.

Máte cit pro to, jaké prostředí co vyžaduje?

Myslím, že jo.

Takže se vám nestalo, že byste třeba na firemním večírku šlápl vedle?

Myslím, že teď už ne. I humor je řemeslo a za ty roky jsem se ho naučil. Dá se vycítit, co se do jaké situace hodí. Jiná situace je na oficiální akci a jiná na náměstí, kam přišli lidi na kapely a mě poslouchají jedním uchem. To se pak musí zvolit téma, které je zaujme. Aby poslouchali i ti, co poslouchat nechtějí.

Pak potěší, když někdo přijde, řekne, že mě neměl rád, teď si mě náhodou poslechl a dobrý, už mě rád má.

Dlouho jste tvrdil, že jste ženatý s komičkou Ivou Pazderkovou. Ale nebyla to pravda. Jak to vzniklo?

Byl to náš vtip. Vymysleli jsme si ho, když jsme letěli z Ameriky. Iva se v letadle bojí a potřebuje, aby ji někdo držel při startu za ruku. Tehdy jsem ji držel já. Měla takový prstýnek, vypadal jako snubní. Řekli jsme si, že by byla sranda rozhlásit, že jsme se vzali. Tvrdit, že jsme manželé, rozhlásit takovou fámu.

Hráli jsme pak v seriálu Na vodě, odehrával se v přístavu. A my tam účinkovali jako manželský pár, takže jsme při promování seriálu říkali, že jsme manželé skutečně. Přišlo nám to zábavné. Předběhli jsme dobu. Dnes je všude mnoho dezinformací a my udělali takovou zkoušku, jak společnost snese vymyšlenou zprávu. Začali jsme ji šířit a všichni tomu věřili.

Dál jsme si vymýšleli historky, jak to vlastně celé bylo, jaká byla svatba, že jsme spolu byli jen tři měsíce a pak se rozvedli. Dohodli jsme se, že to odtajníme, až budu mít svatbu skutečnou. Že to pak uvedeme na pravou míru. Ale nějak to zaniklo. Stejně se psalo, že na mou svatbu přišla i moje první manželka Iva Pazderková.

Musel jste to svojí skutečné manželce vysvětlovat?

Ne, moje žena to věděla, s Ivou se zná. Kamarádí se spolu.

Má vaše manželka smysl pro humor?

Jasně, jinak by se mnou nebyla. Mám spoustu stand-upů o manželství a o soužití muže a ženy. Je to vděčné téma, jež obsahuje mnoho motivů, které se dají zveličit. A to moje žena chápe. Ví, že manželský život je dobrá inspirace. Ale je dobré ty momenty někam posunout, aby z toho mohla být scénka, případně knížka. Nejen před mikrofonem odříkat, jak to je.

Mám třeba výstup, který vychází z toho, že jsem přemýšlel o umělé inteligenci AI. Říkal jsem si, že AI píše texty, může se učit, a tak mě napadlo, že taková AI je i moje žena. Vysvětluju, jak je to složité, žít s umělou inteligencí, a jaké všechny aplikace může mít.

Jak moc improvizujete?

Hraju improvizační divadlo s Martinem Brožkem a Jardou Poláškem, jmenuje se to Milostný trojúhelník. Tam improvizujeme celé představení, vlastně vždy vymyslíme celou novou divadelní hru.

Při stand-upu je to ale jiné. Napoprvé si výstup připravím z padesáti šedesáti procent, další věci tam přidávám podle průběhu vystoupení, upravuju ho podle reakcí diváků. Trvá asi deset až dvacet vystoupení, než se výstup dostane do definitivní podoby. Pak v něm už neimprovizuji, kromě nějakých drobností, jako je komunikace s publikem. Musí to vypadat lehce, ale je to tvrdě připravené, jinak by to nefungovalo za všech okolností.

Píšete, vystupujete, produkujete, děláte toho hodně. Jste pracovitý?

Mě to spíš všechno baví. Trávím svými aktivitami spoustu času a ani jim neříkám práce. Je to zábava. Pro mě je dobrá činnost jít večer na představení nebo sedět doma a přemýšlet, jakou napíšu knížku.

A když na to nemáte náladu?

To se stane, ale to není téma. Nemám rád, když se dnes lidi pořád k něčemu motivují a poučují. Když se někomu do něčeho nechce a musí to udělat, tak prostě vstane a jde to udělat. To není nic složitého.

Dnes se dá napsat kniha na téma, jak překonávat překážky a stát se úspěšným. Ale to mi nepřijde normální, myslím, že to stačí napsat jednou větou: Jdi a udělej to! A já hlavně, pokud nemám náladu, nikoho tím nechci obtěžovat. Lidé mají svých starostí dost a já nejsem ničím výjimečný, abych o sobě mluvil. Já chci lidi jen bavit.

Chystáte se dál psát?

Mám toho v plánu hodně. Na podzim budu vydávat knížku fejetonů, které píšu do jednoho deníku. Bude to takový výběr. V lednu začnu psát další knihu pro děti. A také píšu a pomalu si zkouším nové celovečerní stand-upové představení. Po Kdo nepláče, není Čech a Planetě slepic se bude jmenovat Zmatení komiků. Jedním z témat bude to, že dnes realita často už předbíhá humor. Premiéra bude příští rok.

Protože mám rád poezii a mám o ní i pravidelný večer v Dejvickém divadle, tak jsem se domluvil v nakladatelství Academia, že pro ně napíšu knížku Průvodce Prahou Vítězslava Nezvala. Už vydali průvodce Prahou Karla Čapka a Jaroslava Seiferta. Tak já přidám Nezvala.

„Už zas trhat ve snách bledé lilie, už zas jíti do kavárny Slavie,“ píše Nezval v básni Edison. Začnete právě tam?

Ne, začnu na hlavním nádraží, kam Nezval přijel z Brna do Prahy. Nebude to ale hned, musím vše pořádně nastudovat. Jak říkáme my knihovníci, posbírat rešerše. Budu mapovat místa, kam v Praze chodil, kde žil.

Pojmu to jako životopis od doby, kdy přijel do Prahy, až do jeho smrti, kterou si sám předpověděl. To je práce na dva tři roky. Taky bych o něm rád napsal divadelní hru.

Někdo obdivuje lehkost Nezvalových veršů, jiní mu vyčítají jeho příklon ke komunismu. Co zajímá na Nezvalovi vás?

Všechno. Krásně to shrnul Jiří Suchý. Řekl, že si představuje váhy, a na jednu stranu dá Nezvalovy knihy Zpěv míru a Stalina. Na druhou dá básnickou sbírku Žena v množném čísle. A to špatné je už převáženo.

Jenže Nezval má ještě Prahu s prsty deště, Pantomimu, Podivuhodného kouzelníka. A všechno skvělé. A to úplně převáží těch pár hříchů. Ano, on byl komplikovaná osobnost. Takové přerostlé dítě. Ale také geniální básník. Nepřehlédnutelný zjev v avantgardě.

Objevil jsem ho, když mi bylo devatenáct a poezii jsem už dávno miloval. K Nezvalovi jsem měl trochu předsudek, že byl komunista, jak se psalo. A pak jsem někde v knihkupectví objevil knížečku za patnáct korun s básněmi z jeho pozůstalosti, které se nevešly do jeho sbírek. Takové vyřazené. Četl jsem ty verše a okamžitě mě dostala jejich lehkost. Nadchlo mě to. Jestli jsou tohle vyřazené verše, jak musí vypadat ty opravdové, říkal jsem si.

Přeje dnešní doba poezii?

Poezii se nepřálo nikdy. Nezvalovy knížky za první republiky vycházely v nákladu patnáct set kusů, ty Čapkovy se tiskly víc, třeba pět tisíc. Autorky červené knihovny, které dnes už nikdo nezná, měly větší náklad než Nezval a Čapek.

I dnes je spousta básníků, ale živí je třeba film nebo reklama. Věnují se i druhému oboru. Jiná věc je, že je možná tolik lidí nesleduje, protože je poezie nezajímá. To nevím. Básníků je ale podle mě pořád stejně.