Lukáš Klimčák: Sklo je úchvatný materiál, který umí stále překvapovat

Jako začínající pětadvacetiletý podnikatel si přivážel Lukáš Klimčák z Londýna v roce 2019 svoji první objednávku stolního skla za sto tisíc korun. Loni už dosáhl se svou značkou obratu přes padesát milionů korun.

Většina dosavadní produkce směřovala do zahraničí, přibližně z pětiny právě do Velké Británie, kde si stolního skla Klimchi všimli také lidé ze studia Warner Bros. Ve filmu Barbie, který se předloni zařadil k největším filmovým trhákům, použili ikonické džbány Klimchi s populárním ananasovým dekorem, který vznikl právě v Kamenickém Šenově.

Řady polic se třpytí čirými i barevnými poháry, karafami, sklenicemi či vázami. Prodejna mladé sklářské značky Klimchi ze severních Čech je od listopadu součástí nově rekonstruovaného hotelu na Václavském náměstí. Secesní budova bývalého grandhotelu Evropa teď nese název Hotel W Prague. Sklo pod značkou Klimchi zde však můžete potkat prakticky všude.

„Hotel vybavil naším sklem i pokoje a další prostory, a to nejen nápojovým, ale i tím dekorativním. Z toho máme přirozeně obrovskou radost,“ usmívá se Lukáš Klimčák. Zástupci hotelu ho sami oslovili, když hledali lokálního výrobce skla. „Vůbec netuším, o koho dalšího se ještě zajímali. Řekli mi jen to, že jsme se stali jasnou volbou okamžitě po naší první schůzce,“ dodává.

Přestože se stále orientuje hlavně na zahraniční trhy a nechce na tom nic měnit, doufá, že zájem českých zákazníků poroste, a novou prodejnou proto vychází vstříc i jim, a ne pouze hotelovým hostům. Čeští zákazníci se totiž podle jeho pozorování začínají více zajímat o design a také o kvalitu. Místo velké sady obyčejných sklenic z řetězce si jich radši koupí méně, zato se zajímavým nadčasovým designem.

„Klimchi je mladá a flexibilní, v některých ohledech se může zdát až punková. Chceme v lidech svojí tvorbou vyvolávat emoce. Nestačí nám, aby se na naši věc člověk podíval a řekl si, že je hezky řemeslně zpracovaná,“ líčí Lukáš Klimčák s nepřehlédnutelným nadšením.

Svoji značku vnímá jako „kids on the block“, mladou firmu, která touží po renesanci skla, v oboru se ale teprve ještě učí chodit a zároveň se i s drzostí nováčka pokouší testovat hranice, co si ve sklářské tvorbě může dovolit. Podle jeho tvrzení s tím však jeho zákazníci souzní lépe, než kdyby měla za sebou stopadesátiletou historii.

Třicetiletý Lukáš Klimčák pochází z Prahy, o design a výtvarné umění se zajímal už od puberty, přesto se rozhodl raději studovat obchod a management. Nejprve v Rakousku a potom i ve Finsku. Když se ale jeho maminka provdala za tehdejšího majitele severočeské Sklárny Jílek Milana Poláka, zamířil ještě do Londýna na University College, kde si na fakultě architektury vybral obor světelný design.

„Chtěl jsem později pracovat v rodinné firmě, jejíž součástí byla i menší manufaktura na výrobu svítidel. Skleněné komponenty se vyráběly ve sklárně, kovové v jejím areálu, svítidla se tam i kompletovala,“ vysvětluje, jak se vlastně dostal ke sklu. V Londýně po škole zůstal a pracoval pro několik světelných designových studií.

„Naučil jsem se tam vnímat světlo jako fenomén, designovat světlem. Nasvětlovali jsme budovy nebo interiéry. Byly to obvykle projekty, kdy člověk nevidí zdroj osvětlení, jen jeho efekt,“ objasňuje.

Poté přešel do rodinné firmy a začal ji zastupovat. V té době častěji jezdil z Londýna do Kamenického Šenova, chodil se ve sklárně dívat do výroby, a když poprvé spatřil na huti tradiční ruční výrobu, obrovsky ho to nadchlo. „Odtud pramení můj obrovský obdiv ke sklářům, protože to je velice těžké řemeslo. Než se ho člověk naučí, trvá to dlouho a je i fyzicky náročné,“ podotkne.

Sklo považuje za úchvatný materiál, který umí stále překvapovat díky své živelnosti, zároveň ho fascinuje tím, jak různě se na něm projevuje světlo. „Sklo může být transparentní, nebo naopak opakní (neprůhledné), případně různě průsvitné… Zajímám se sice o design obecně, ale právě sklo mi neuvěřitelně sedlo,“ dodává.

Ve Velké Británii, kde prožil několik let a tamní prostředí stihl docela dobře poznat, si brzy všiml díry na trhu.

„Chyběla tam designová značka vyrábějící cenově dostupné, hezké, hutně zpracované sklo, které by bylo barvené už za horka. A právě to lidi ve Sklárně Jílek dobře umí. Ostatně je to jedna z našich nejstarších skláren, které pracují téměř nepřetržitě od svého založení. Sklo se tam vyrábí od roku 1905. Kromě toho se svým složením výborně hodí právě pro nápojové produkty,“ zdůrazňuje.

Jednou tedy přicestoval do Londýna i se vzorky, a když získal první objednávku za sto tisíc korun, vrátil se zpátky do Čech zakázku vyrobit.

„A teprve v tu chvíli jsem založil značku,“ podotkne s úsměvem.

Použil pro ni svoji osobní přezdívku, kterou mu kdysi dal jeden z jeho přátel. Navrhl její vizuální identitu a rozhodl se navázat na dosavadní tvorbu rodinné sklárny.

První série proto vycházely z designu výrobků, které se tam foukaly v posledních desetiletích. Sklárna proslula svým barevným sklem, které zdobila optickými a reliéfními dekory. Patří k nim i populární dekor hobnail neboli takzvaný ananas. „Mnozí další výrobci se jím inspirovali, ale prvenství má právě Sklárna Jílek,“ zdůrazňuje Lukáš.

Do zahraničí vyváží Klimchi od svých začátků většinu své produkce. Další velké trhy, kde má úspěch, představují vedle Velké Británie ještě Skandinávie a Spojené státy. Tamní zákazníci si tradičně potrpí na kvalitní design a mají silný vztah i ke stolnímu sklu. Velmi rádi totiž pořádají večírky, pikniky a nejrůznější oslavy pro větší počet lidí.

„Vedle těchto hlavních trhů jsme pak rozesetí po jednotlivých zemích, máme obchodní partnery v Jižní i Střední Americe, v Asii, v Africe,“ těší se z rychlého rozvoje svého podnikání.

Za úspěšným nástupem značky se s velkou pravděpodobností skrývá i Lukášovo včasné rozhodnutí nesedět na dvou židlích zároveň.

„Jak se firma začala rozvíjet, celkem brzy jsem pochopil, že nejsem schopen sám zvládat jak kreativní, tak byznysové směřování. I když mám k designu sám blízko, cítil jsem, že moje hodnota je spíš v budování firmy. Hledal jsem proto někoho na české scéně, kdo by mohl zastávat pozici kreativního ředitele,“ vzpomíná.

Na instagramu ho zaujala tvorba mladého sklářského umělce Františka Jungvirta, který se snaží propojovat tradiční a moderní přístupy ke zpracování skla, přesněji řečeno rád využívá starších technologií, ale používá přitom moderní tvary, struktury i barvy. Jungvirtův přístup přesně zapadal do Klimčákových představ, jak využívat zázemí rodinné sklárny a zároveň jí přinášet stabilní zakázky.

Mladý absolvent pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové (VŠUP) František Jungvirt mu tedy pomohl zformovat tvář značky a vytvořil pro ni jasně rozpoznatelnou prezentaci. Jak však Klimčák naznačuje, aktuálně začíná budovat mnohem širší paletu designérů. „Uvidíme, jak ostatní tvůrci dokážou s našimi charakteristickými znaky pracovat. Každý z nich má svůj vlastní jazyk a typické prvky, a tak očekáváme, že z toho budou vznikat zajímavé kombinace,“ dodává.

Přestože Lukáš plánuje spolupráci i s vyspělými sklářskými umělci, stále chce hledat talenty mezi mladými. Nedávno dal šanci pěti studentům VŠUP, s jejichž kolekcemi prezentoval Klimchi loni na podzim na pražském Designbloku, což je největší mezinárodní přehlídka designu ve střední a východní Evropě. Studentské kolekce zahrne i do firemního katalogu.

„Kolekce jsme už i vyvezli na oborové veletrhy, například do Francie, což by si studenti nedokázali sami zaplatit, a někteří naši partneři už je zařazují do svého portfolia. Samozřejmě pod značkou Klimchi, ale vždy s uvedeným jménem tvůrce,“ vypráví zaujatě.

Spolupráce s pražskou VŠUP má ještě pokračování. Lukáš Klimčák se totiž stal členem její rady pro komercionalizaci, která hledá cesty, jak více propojit podnikatele se studenty.

Na otázku, jestli se ještě někdy vrátí ke svému původnímu oboru - světelnému designu a svítidlům -, odpovídá, že pravděpodobně ne.

„Když jsme se v Šenově věnovali svítidlům, byly to většinou projektové záležitosti. Spolupracovali jsme na velkých zakázkách do konkrétních interiérů, což je náročné na zpracování i manažování. Mně se ale z obchodního hlediska mnohem víc líbila představa produktu, který by byl dostupný a potřebný ke každodennímu užívání. A stolní sklo je skvěle škálovatelný produkt. Takový byznys se dá mnohem lépe plánovat,“ vysvětluje.

Značka Klimchi je díky rodinným vazbám úzce propojená se Sklárnou Jílek, ale obě firmy fungují zcela samostatně, i když samozřejmě spolupracují. Sklárna vyrábí i pro jiné firmy.

„Jakmile se ve sklárně objeví nějaký požadavek na produkci, tak to vyvíjíme ve spolupráci s jejím výrobním oddělením my,“ vysvětluje Lukáš.

Jeho rodina koupila Sklárnu Jílek v Kamenickém Šenově v roce 2010, kdy byla v úpadku, a podařilo se jí vrátit továrnu do života. O příčině původních potíží sice nemá Lukáš Klimčák podrobné informace, jejich podstatu však pochopil, když se nedávno setkal se synem předchozího majitele. A jako obchodník se z toho i poučil. „Myslím, že se až příliš orientovali na blízkovýchodní trhy. Tehdy se tu hodně vyráběly skleněné komponenty do vodních dýmek. Když ale podnik začne být závislý na několika velkých klientech a jeden vypadne, sesype se to celé jako domeček z karet. Pro výrobu je zkrátka stabilnější mít více značek,“ míní.

Jakmile se začnu zajímat o to, jestli se od vlastní výtvarné tvorby úplně obrátil k obchodu, prozradí, že sem tam si přece jen ještě něco navrhne do šuplíku. Když se potřebuje odreagovat, rád si něco nakreslí, ale do výroby s tím zatím nemíří.

Většinu energie věnuje tomu, aby z Klimchi vybudoval přední českou sklářskou značku, která bude svým stolním sklem a interiérovými doplňky známá doma i v zahraničí. Firma ho pohlcuje natolik, že je pro něj těžké najít si čas pro výtvarnou tvorbu, i když je to jen relax.

„Poslední roky se naplno věnuji Klimchi a myslím, že mám asi větší nadání k byznysu než k umění… Taky jsem si už mnohokrát ověřil, že našim kolekcím prospívá, když ode mě designér dostává kritickou zpětnou vazbu. Obávám se, že sám sobě bych takový protipól nejspíš vytvořit nedokázal a ten produkt by už jen kvůli tomu nebyl tak dobrý, jak by mohl být. No ale uvidíme,“ usměje se, když se mi nechce věřit, že by se vlastní designérské tvorby dokázal úplně vzdát.