Lucie Žáčková: Příběh Stodolových je odpudivý, při vraždách jsem měla v hlavě prázdno

Hrajete ve filmu Amerikánka, který půjde do kin po prázdninách. Účinkují v něm děti z dětských domovů a vyloučených sociálních skupin. S kolegyní Pavlou Beretovou jste je připravovala na natáčení. Měla jste už s něčím podobným zkušenosti?

Neměla, ale tak už to s režisérem Viktorem Taušem asi bývá. Spousta věcí navzdory důkladně promyšleným záměrům u něj stejně vznikne spontánně. Nejprve nás s Pavlou oslovil do rolí, a potom nás požádal, abychom děti připravily na natáčení. Uspořádaly jsme tedy první workshop, potom další, a nakonec z toho byla roční systematická práce s dětmi, která neskončila ani při zahájení natáčení. Fungovaly jsme nejen ve svých hereckých rolích, ale i jako podpora dětí na place.

Na základě vašich workshopů vznikla ještě divadelní inscenace Snowflakes, která je zamýšlená jako jakýsi živý trailer k filmu. Hrajete ji v Praze na Jatkách 78, ale jezdíte s ní i do dalších měst. Jak tento nápad vznikl?

Doufali jsme, že by publikum mohly zaujmout osudy dětí, podobně jako zaujaly nás. Zvlášť když přímo souvisí s tématem Amerikánky, tedy dívky, která přišla do dětského domova, když ji matka opustila. Z něj se potom dostala na ulici. Na rozdíl od filmu, kde děti hrají scénářem předepsané postavy, na jevišti jsou jen samy za sebe. Všechny dostaly dvě otázky, na které odpověděly.

A na základě těchto osobních výpovědí jsme připravili představení. Je to velmi intimní, živý trailer, kde divák dostává šanci seznámit se s dětskými herci ještě předtím, než je uvidí na plátně. Myslím, že to může působit podobně, jako když si divák přečte před návštěvou kina nebo divadla rozhovor s hercem. Chce se dozvědět něco o jeho životě, zajímá se o něj jako o člověka.

S dětmi jste tedy v pravidelném kontaktu už pár let. Jak vás setkávání navzájem ovlivnilo?

Je to už docela dlouho, asi tři roky. S dětmi to během workshopů probíhalo vlastně podobně jako s kýmkoli jiným v životě, s nímž se potkáváte delší dobu. Každým dnem, měsícem a rokem se k sobě víc a víc přibližujete, sbližujete se. U nich je navíc fascinující sledovat, jak se uvnitř postupně zpevňují, budují, jak rozplétají klamy, sebeklamy, dotýkají se nějaké pravdy o sobě a o životě. Otevírají se jim dveře a setkávají se s nadějí, že přece jen mají šanci být šťastné a uspět. Nemám na mysli nějaký povrchní úspěch, ale možnost vybudovat si v životě něco, co má smysl.

Všimla jsem si, že jsou vůči vám velmi kamarádské, otevřené.

Pocit přijetí vytváří pocit bezpečí, uklidňuje, a o něj jsme během workshopů usilovali od první chvíle. Podle mě je pocit přijetí pro každého člověka mimořádně důležitý. Především proto, že má tu moc udělat z vás úplně nového člověka.

Stýkáte se teď s některými i soukromě?

Není to na každodenní úrovni, ale scházíme se dost často. Už jen díky tomu, že hrajeme Snowflakes. Naše setkání jsou určitě prosycená i tím, že jsme se během těch let sblížili. Samozřejmě nejde jen o nás herce, součástí týmu je kromě režiséra i choreografka, kapela, pomáhá nám i modelka Veronika Kašáková, která sama vyrostla v dětském domově, a další lidé, kteří na děti dohlížejí i mimo představení.

Nadchly se některé z dětí pro herectví natolik, že by se mu chtěly věnovat profesionálně?

Řadu z nich to přivedlo z natáčení do dramaťáku. Některé už jsou dokonce přijaté na konzervatoře nebo vysoké herecké školy. Stávají se z nich herci, umělci a další studují i jiné obory. Myslím, že všechny to natáčení nějakým způsobem nakoplo.

Kdy jste se vy sama poprvé seznámila s příběhem Amerikánky?

Až když mi Viktor Tauš poslal scénář. Do té doby jsem samozřejmě věděla, že na Jatkách 78 už dělá stejnojmennou divadelní inscenaci, ale s příběhem jsem se seznámila až ve scénáři. S Viktorem jsme se vlastně poprvé potkali nedlouho předtím při natáčení televizní minisérie Zrádci.

Hrajete maminku hlavní hrdinky. Poznala jste se i se skutečnou Amerikánkou, ženou, se kterou se Viktor Tauš spřátelil už před více než dvaceti lety a jejíž příběh ho inspiroval?

Ano, při natáčení. Dokonce si zahrála ve filmu. Myslím, že jsme tam pro ni našli naprosto skvělé místo. Pro mě bylo natáčení Amerikánky mimořádným zážitkem. Příležitost pracovat se všemi na ztvárnění tohoto příběhu, účastnit se všeho toho společného hledání, ve mně probudilo touhu vyzkoušet si sama někdy nějakou malou režii. Otevřel se mi tím nový svět.

Pokud vím, režisér Viktor Tauš hledal pravou podobu filmu hodně dlouho.

On hledá vlastně pořád. Proměňuje se proto i představení Snowflakes. Po čase mu vždy dá nový impulz a posune ho ještě někam dál. Viktor jako režisér herce neustále nějak atakuje, a díky tomu dosáhne toho, že jsou nakonec všichni do projektu naprosto zcela zapojení. Zároveň s ním cítíte, že jste pro něj nesmírně důležití a že jste pro tu roli ti praví. Něco podobného dovede taky režisér Ondřej Sokol. Ten vypadá až šťastně, že spolupracuje právě s vámi.

Zmínila jste chuť vyzkoušet si sama režii. Máte už na mysli něco konkrétního?

Uvažuji o nějakém scénickém čtení. Zkusím poprosit kolegy z Činoherního klubu, jestli by se mnou do něčeho nešli. Zatím je to ale jen první nesmělý hlas, který mě k tomu tiše nabádá. Nic konkrétního zatím na mysli nemám. Je ale pravda, že se už několik let v duchu pořád vracím k jedné knize. Jenže zatím nevím, jak bych ji mohla uchopit. Někam mě to volá, ale ještě nevím, kudy a kam se vydat. Já si vždycky potřebuju počkat, až to ve mně uzraje.

Na jaře měl premiéru film Manželé Stodolovi, kde jste s Janem Hájkem ztvárnili titulní dvojici. Manžele, kteří před dvaceti lety vraždili starší a osamělé lidi a od té doby si odpykávají doživotní trest. Hrát sériové vrahy v příběhu podle skutečnosti je asi něco jiného než ztvárnit fiktivní postavu v krimi thrilleru. Vzpomenete si ještě na svou první reakci, když jste dostala nabídku hrát Danu Stodolovou?

Když mi režisér Petr Hátle zavolal, tak jsem v ten okamžik vůbec nevěděla, kdo Stodolovi jsou. Nevzpomněla jsem si na ně. V první chvíli se mi k tomu tedy nepřiřadilo vůbec nic. Potom jsem si přečetla scénář, ale na skutečný příběh jsem ani pak moc nemyslela, protože mě scénář okamžitě vtáhl a já žila v duchu jen jím. Jako herečku mě zaujalo, čím vším moje postava prochází a co je schopná udělat sama se sebou i se svým okolím. Teprve později jsem si postupně zjišťovala všechno ostatní. Asi rok a půl před natáčením jsme se pravidelně scházeli s režisérem a s Honzou Hájkem a neustále jsme o tom příběhu mluvili, dívali se na něj ze všech možných stran.

Společným základním motivem vražd manželů Stodolových byl zisk, peníze. Ale když se podíváte do své postavy, kam nejhlouběji můžete, co tam vidíte?

Abych pravdu řekla, přemýšlela jsem vlastně mnohem víc nad jinými věcmi než nad motivací k vraždám. Snažila jsem se v první řadě naladit na to, čemu jsem byla schopná porozumět. Představovala jsem si proto člověka, který neví, že může žít dobře a že existují i jiné způsoby, jak může zacházet se sebou a svým životem. Místo toho uvěřil tomu, že existuje jen přežívání ze dne na den.

A člověk, který neví, že může dobře žít, to tím pádem nedopřává ani lidem kolem sebe. Zajímavé bylo, že jakmile došlo na vraždy, měla jsem najednou vždycky v hlavě úplné prázdno. Nakonec jsem usoudila, že to k tomu patří. A že právě tohle je správná cesta, jak to mám uchopit. Připadá mi reálné, že když pošlete někoho zabíjet nebo sám zabíjíte, odstřihnete se od sebe sama natolik, až ve vás zavládne naprostá prázdnota.

Na filmu mě zaujalo neustálé soustředění se na vztah mezi manželi. Výsledkem je psychologická analýza, která se zříká připomínek z minulosti postav a soustředí se jen na události z doby vražd.

S tímhle Petrovým záměrem jsem přitom ze začátku vnitřně bojovala. Chtěla jsem totiž hrát ženu, která předtím v Kanadě tancovala u tyče, byla znásilněná a závislá na lécích proti úzkosti, které si nutně potřebovala kupovat na černém trhu. Já jsem už takový typ, že bych chtěla z minulosti postavy vždycky ukázat co nejvíc. Ale nakonec jsem byla moc ráda, že scénář Stodolových šel opačnou cestou.

Co říkáte na argument, že film by mohl v očích některých diváků udělat z jednoznačně záporných postav svým způsobem celebrity?

Nemyslím, že se to může stát. Vždyť ten jejich příběh je odpudivý a přišel po něm zasloužený pád.

V Činoherním klubu hrajete od jara v novém představení Milá Evičko, milý Luďku autorky Beaty Parkanové, která v něm vychází z dopisů svých prarodičů. Máte nějaké podobné památky na své prarodiče?

Když Beatin dědeček umřel, babička jí předala igelitku s dopisy a deníkem a řekla jí: Ty už si s tím budeš umět poradit. Beata Parkanová měla opravdu vzácnou příležitost nahlédnout do historie své rodiny a jednoho vztahu. Dopisů a deníků v dnešních rodinách asi už moc není. My doma deníky po prarodičích nemáme, ale něco přece jen ano. Dědeček totiž ovládal krasopis a psal kroniku města Ostravy. Měl svůj vnitřní svět, o kterém dával vědět mnohem víc skrze tyto zápisky a dopisy než při normálním kontaktu. Schované mám i nějaké dopisy od mámy.

A co vy, psala jste si někdy deník?

Ano. Chodila jsem deset let na terapii a při té mě deníkové psaní dlouho provázelo. Návyk z tehdejší doby mi už zůstal. Vlastně se z něj stala potřeba. Naučila jsem se díky tomu pochopit svoje emoce, zjistit, co se ve mně odehrává, co si myslím, co cítím. Na začátku si často nakreslím jednoduchý obrázek, do kterého se to všechno nějak promítá. A teprve skrze něj dokážu svoje pocity a myšlenky pojmenovat a popsat. Tenhle postup pomáhá hlavně tehdy, když v sobě člověk má chaos nebo nějaké bloky.

Znamená to, že vás to táhne taky k výtvarnému umění?

Vůbec ne, jsou to jen jednoduché kresby, naivní obrázky. Ale je zajímavé, že díky nim mi někdy dojde i něco, co si v sobě nesu už od dětství.

Dostala jste se někdy od deníkových zápisků k jinému psaní, třeba k povídkám?

Díky deníku ne. Hodně jsem psala už v pubertě a drželo mě to asi až do sedmadvaceti let. Překládala jsem si taky texty různých zahraničních kapel, vlastně to byly svého druhu básně. Jinak ale musím říct, že psaná forma ve mně spíš spolehlivě probudí chuť nezůstat jen u ní a s tím textem ještě něco dalšího udělat.

Něco jako divadelní hru?

Někdy mě to napadne, ale zatím jsem k tomu nedošla. Zažila jsem v poslední době úžasné věci. Práci na Stodolových, Amerikánce a Snowflakes nebo spolupráci na představení s Beatou Parkanovou. Jsem toho všeho pořád ještě plná a někam mě to táhne a volá, ale jsem zároveň strašně nesmělá a potřebuji si na věci počkat.

Děláte si plány, jak realizovat svoje sny?

Ne, ani k herectví jsem se nedostala tím, že bych si řekla: Budu herečka. Herectví mě prostě pohltilo a já jsem za ním šla, jako by mě někdo vzal za ruku a vedl dál a dál. Čekám tedy, až se to zase stane. Chápu, že ostatní lidé plánují a jdou si za svými sny, ale já v životě potřebuju něco jiného. Pocit, že jsem k něčemu pozvaná. Oslovení. Říkám tomu boží ruka.