Lucie Štěpánková: Pes nám přinesl domů ohromnou radost a probudil nás z určité letargie

V den, kdy vyjde náš rozhovor, slavíte 43. narozeniny. Jak vnímáte běh času?

Jak se říká, muži zrají, ženy stárnou… V hlavě je mi pořád dvacet, ale pohled do zrcadla mi to vyvrací. Není jednoduché přijmout, že už to není to, co to bývalo. A že vrásky přibývají a postava se mění. Samotnou mě překvapilo, že tyhle věci řeším. Ale snažím se sama na sobě pracovat, což nemyslím tak, že bych se aktuálně chystala na nějakou plastickou operaci. Vědomě se zaměřuji na to, aby mi bylo dobře a přijímala jsem se taková, jaká jsem. Jinak žádné velké plány nemám. Čekám, co mi život přinese, a těším se na to.

A když se ohlédnete za první polovinou prázdnin?

Slunce, koupání, procházky se psem, výlety s dětmi. Ale taky hodně práce, mimo jiné v rámci Letních shakespearovských slavností, kam se po roce vrátila komedie Jak se vám líbí. Hraju v ní Rosalindu a v Praze, Brně i Ostravě máme letos dohromady sedmnáct představení. Plus natáčím a chodím do dabingu. V podstatě se dá říct, že z celého léta mám tak třetinu volno. Ale tak jsem si to vybrala a nevadí mi to.

Hraní venku má své kouzlo - herce i diváky překvapí počasí, různé zvuky a nečekané situace. Máte to ráda?

Mám. Je to živější než na kamenné scéně. A veselejší, což je dané typem letních inscenací - většinou v sobě mají nadsázku a hravost. Lidé taky čekají, že dojde k něčemu neplánovanému. Tu přiletí velká můra a málem vám vletí do pusy. Jindy začne pršet a všichni jsou v napětí, jestli z toho bude pořádná bouřka. Ale zatím jsme měli štěstí a moc představení nerušili. Navíc na nás chodí skvělé publikum, které před komfortem dává přednost zážitku. Když počasí nepřeje, zabalí se do pláštěnky a ani se nehne. Jsou ponořeni do příběhu a baví se, což nás těší.

Jaká je Rosalinda vašima očima?

Přiznám se, že loni jsem si k ní hledala cestu - tahle Shakespearova komedie totiž nemá moc děj, není to taková ta prvoplánová řachanda. Sice v ní dochází k nečekaným událostem a zábavným zmatkům, ale je tam i láska a určitá melancholie. Ale s počtem repríz jsem ji přijala za svou. Rosalinda je chytrá a hravá. Zamilovala se do mladíka jménem Orlando a převléká se za muže, aby tak lépe unikla svému neústupnému strýci. V Ardenském lese, kam uteče, nečekaně narazí na svého milého, kterého v převleku zkouší, zda je jeho láska opravdová. Tudíž v něčem myslí jako žena a v něčem zase jako kluk. No a někdy jí to ujede.

To musí být herecky náročné?

Jsou to opravdu ostré střihy a člověk se v tom nesmí ztratit. Mě to ale baví a ty její šarády a proměny si docela užívám. S režisérem Jakubem Nvotou jsme tu její mužskou podobu hledali přes vnitřek. Na vnější gesta ale samozřejmě taky dochází, což má u diváků velký ohlas. Když si coby kluk otřu nudli nebo sáhnu do rozkroku, hned reagují. Ale to ke komedii prostě patří.

Hledala jste inspiraci i jinde než jen v rozhovorech s režisérem?

V době zkoušek jsem bedlivě pozorovala muže, kteří se pohybovali v mém okolí. Jak to mají, jak se vnímají a porovnávají. Jak si každý z nich myslí, že má tu svoji pravdu, která je nade vše a všechny. A taky jsme si o tom hodně povídali doma. Můj životní partner je herec (Radek Žák, pozn. red.), což považuju za výhodu. Rozhodně nejsme takový ten pár, který práci záměrně nechává za dveřmi. Naopak, o hraní a herectví vůbec se bavíme a sdílíme svoje zkušenosti.

Váš muž působí ve Východočeském divadle v Pardubicích, vy jste řadu let hrála v pražském Divadle na Vinohradech a poté odešla na volnou nohu. Co vás k tomu vedlo?

To byla shoda různých okolností. Původně jsem odešla na mateřskou s tím, že se vrátím. Jenže se mezitím změnilo vedení, a to se začalo soustřeďovat na repertoár, který mě tolik neoslovoval. A já najednou zjistila, že se můžu vydat i jinou cestou. Že můžu spolupracovat s různými lidmi, hledat a objevovat. V tu chvíli jsem roztáhla křídla. Na svoji vinohradskou etapu ale vzpomínám ráda. Bylo to hezkých šest let, která mě vyškolila v mnoha směrech. Jako herečku i jako člověka.

Vinohradskou šatnu jste sdílela s Jiřinou Jiráskovou, Janou Hlaváčovou, Hanou Maciuchovou a Bárou Munzarovou. Co se dělo za zavřenými dveřmi?

To byly úžasné chvíle, vážné i nevážné rozhovory, rozebírání různých situací na jevišti i v životě. A k tomu spousta smíchu. Když jsem na Vinohrady nastupovala, byla jsem vyjukaná. Pokora, kterou jsem v sobě měla, mě brzdila v tom se projevit… Ale otrkala jsem se. A měla štěstí, že mě všechny přijaly. Jiřina byla noblesní a krásně sarkastická, díky Hance jsem pracovala na své sebedůvěře a ženskosti, Jana mi zase dodávala svým mateřským přístupem pocit bezpečí. A Bára? Prostě fajn holka! Musím říct, že když dneska jdu či jedu kolem té nádherné secesní budovy s anděly, cítím chvění. A vzpomínám na lidi, kteří už tam nejsou. Nebo už bohužel nejsou vůbec.

Život je neustálá změna. Proměnil se i váš pohled na hereckou profesi?

Určitě. Vždycky jsem byla zodpovědná herečka, která divadlo neskutečně prožívala a dávala do něj spoustu energie. Pořád jsem poctivec, ale od té doby, co mám děti, už pro mě hraní není na prvním místě. Beru ho daleko lehčeji a s určitým nadhledem. Když studuju nějakou novou postavu, už se nepotřebuju zavřít do pokoje a mít dokonalý klid. Klidně u toho vařím nebo se jdu projít se psem a opakuju si texty. Je v tom větší uvolněnost.

A jaký vztah máte k televizní kameře?

Přiznám se, že tu jsem nikdy moc nemusela, upřednostňovala jsem divadlo. Ale protože začaly přicházet fajn příležitosti, tak se mi úhel pohledu otočil. Hraní v seriálech mě začalo bavit a přestala jsem se stresovat. Momentálně mám roztočený osmidílný seriál pro Primu s názvem Příběh tanečnice a v polovině srpna odstartuje další projekt.

Jste maminkou dvou dcer. Jak vnímají, že mají rodiče herce?

Občas si povzdechnou, že už zase jdeme do práce, ale na druhou stranu se o naši profesi zajímají. Od malička je také vedeme ke kultuře, pro mě je ale nejdůležitější, že mají svůj svět. Svoje koníčky a zájmy, které je vytáhnou od počítače či chytrého telefonu. A taky že mají i jiné kamarády, ne jen spolužáky. Obě milují tanec, dvanáctiletá Anežka se věnuje tomu současnému, o tři roky mladší Berta zase výrazovému a navíc gymnastice. Kromě toho se obě učí hrát na hudební nástroje, což nás s mužem těší. Nemusí z nich být virtuosky, ale je fajn, když si budou umět zahrát nějakou písničku pro radost.

Zmínila jste chytrý telefon. Co vy a sociální sítě? Pokud vím, dlouho jste na nich nebyla aktivní.

I když se to od nás herců automaticky očekává, já k téhle formě sebepropagace nikdy neměla vztah. Dokonce jsem si všechny sociální sítě vymazala z telefonu a občas se na ně podívala jen na počítači. Na popud své agentky jsem si založila Instagram, který vnímám jako osobní deník - dávám tam momenty ze svého života. Pracovního i toho soukromého. Ale nečekejte žádné šokující příspěvky, jsou to spíš takové pocitovky.

Členem vaší domácnosti je i Chiara, italský vodní pes. Pejskařka jste odjakživa?

Kdepak, jako malé mi psa rodiče nechtěli dovolit. Pořídila jsem si ho, až když jsem byla ve svém prvním angažmá v Pardubicích. Když jsem se tam zabydlela, zajela jsem si pro něj do útulku, což bylo skvělé rozhodnutí. I když byl docela zlobivý, respektive nevychovaný, obohatil mi život. A nejenom mně, později se s ním krásně sžily i dcery. Navíc je posunul v odpovědnosti, naučily se, co to znamená mít závazek. Když pejsek odešel, o dalším už jsem neuvažovala, ale pak mi začal chybět. Povídala jsem si o tom s kamarádkou a ona že prý objevila úžasnou rasu, která je veselá, nekonfliktní a miluje vodu. Tak jsem si sedla k internetu, že si o něm něco nastuduju, a zamilovala se.

Italský pes evidentně musí mít italské jméno…

Když jsme jméno vybírali, nenapadlo nás, že bude zdrojem vtipných situací. Chiara se čte Kjára, ale to „k“ při volání občas zapadne a lidé, které při venčení potkám, říkávají, že to je hezké jméno pro psa, Jára. Takže když mě štve, tak jí říkám Jaruno… Jinak je to nejlepší pes na světě! Chiara nám přinesla domů ohromnou radost a probudila nás z určité letargie. Díky ní se pravidelně hýbeme, protože ona pohyb vyloženě vyžaduje. Jen na procházky kolem vody moc často nesmíme. Vodu fakt zbožňuje, a jakmile ji ucítí, je jako smyslů zbavená. Bohužel se to týká i blátivých kaluží, takže občas přijdeme domů strašně špinaví.

Vzhledem k vaší profesi odhaduji, že venčení probíhá hlavně ráno?

Přesně tak. Ráno je takový můj čas, pokud tedy nemusím na natáčení nebo do dabingu. Praha se probouzí, lidi spěchají do práce, ale my si štrádujeme třeba na Petřín nebo Vyšehrad. Je to paráda a zároveň dokonalá zbraň proti stresu. Když totiž po probuzení vyrazíte ven, změní vám to den. Jste v pohodě, máte víc energie, a ještě uděláte něco pro kondici.

Vy jste ale nikdy nebyla žádný pecivál - kdysi jste v rodném Vsetíně závodně lyžovala. Proč jste toho nechala?

Začalo ubývat sněhu a mě to nějak přestalo bavit. Skončila jsem ze dne na den, dá se říct, že z rozmaru. Dneska vím, to bylo špatně. Že je důležité nevzdávat pro nic za nic. To je podle mě jeden z velkých úkolů nás rodičů - držet děti na nějaké cestě a nepovolovat. Neustoupit lenosti, která se dříve nebo později objeví. V šesté třídě jsem se pak nadchla pro balet. Chytnul mě tak, že jsem snila o dráze baletky, ale už bylo pozdě. Už jsem byla stará, a navíc jsem vždycky patřila k těm, řekněme, méně pružným.

Jak jste se dostala k herectví?

S nejlepší kamarádkou Veronikou Korytářovou jsme jako malé holky psaly pohádky, které jsme pak hrály před publikem. Mamka totiž u nás v domě provozovala soukromou mateřskou školku a nechala nás tam blbnout. Převtělovaly jsme se do nejrůznějších postav. Dávaly jsme si stále těžší úkoly, hrály různé scénky. Paradoxně jsem ale nebyla dítě, které by se rádo předvádělo. Když k nám přišla návštěva, styděla jsem se a měla problém i pozdravit. Ale doma mě podporovali. Máma měla známou, která vedla dramatický kroužek, a jednoho dne ji pozvala na kafe, aby se na mě přišla podívat. Něco jsem jí zahrála a ona mi řekla, ať rozhodně zkusím přijímačky na konzervatoř.

I z vaší kamarádky Veroniky se stala herečka a dnes patří k hvězdám libereckého divadla. Stále se přátelíte?

Ano, od těch zhruba osmi let až dodnes. Veronika je něco jako moje pokrevní sestra. Vždycky jsme spolu trávily spoustu času, probíraly umění, život, naše lásky. Smály se spolu i brečely. A i když se dneska tak často nevídáme, tak si pravidelně voláme. Jsme obě dost vytížené, navíc máme děti - já dvě, Veronika čtyři. Ale to napojení nezmizelo a doufám, že nikdy nezmizí.

Spojuje vás i to, že jste obě kdysi získaly Cenu Thálie. Vy coby mladá činoherečka do třiatřiceti let, Veronika za mužskou roli Vlasty Buriana. To je jako z nějakého filmu.

Taky nás to pobavilo, a hlavně potěšilo. I jsme si navzájem poděkovaly ve svých projevech v Národním divadle, kde se Thálie uděluje. Pokud vám můžu doporučit, zajděte se na Veroniku podívat - v libereckém Divadle F. X. Šaldy hraje legendárního krále komiků fantasticky. Je dojemná, vtipná, přitom nesklouzává do prvoplánového kopání do zadku. Její výkon i celá hra s názvem Burian mají hloubku. A já jsem na ni moc pyšná. Když mám příležitost, chodím ji sledovat. Liberecké divadlo totiž párkrát do roka hostuje v Praze, což také doporučuju. Je to zážitek.